Koronavirus zasáhl do každodenního života všem, bikepackery nevyjímaje. Honza a já jsme na začátek května měli zakoupené letenky do Finska a naše plány náhle dostaly stopku v podobě Covid-19. Po téměř dvou měsících práce z domova a trávení času výukou syna, nastal čas někam vypadnout a vyčistit si hlavu. Ale nebyla síla na plánování. O to více jsem uvítal nalezení informace o Highlands Ultra. Prohlédl jsem si web, zaplatil poplatek, zavolal svému nejoblíbenějšímu pražákovi, stanovili jsme si termín a vyrazili jsme.
V pátek podvečer nakládám do auta Salsu obalenou brašnami a v sobotu v šest ráno jsem na cestě. Okolo sedmé vyzvedávám Honzu asi pět metrů před cedulí Hlavní město Praha. Přestěhoval se sem, aby nemusel neustále poslouchat mé infantilní poznámky na pražáky, kterými ho tak rád častuji pokaždé, když se vidíme. Naložíme jeho ocelového Hunta, také již náležitě ověšeného, bereme si od jeho drahé ženy řízečky na cestu, loučíme se a hurá směr Třebíč. Ano, zde leží start Highlands Ultra.
Naše kola jsou poměrně dost naložená, protože předpověď počasí vypadá všelijak, jen ne pěkně. Dokonce hlásí i sníh a hluboký pokles teplot. Nechceme nic podcenit a hlavně chceme cestu dokončit. Takže sebou vezeme tarp a poměrně dost oblečení.
Po pohodové cestě po naší nejkrásnější dálnici D1, která vypadá na to, že až konečně bude dokončena, tak se zase zavře a začne vše nanovo, přijíždíme v půl desáté do Třebíče, kde parkujeme auto a jdeme nakoupit pár nezbytných zásob na cestu. Smůla! Ochranka obchodu hned poznává, i přes naše maskování rouškami, že důchodci nejsme a tak odcházíme s nepořízenou. Co se dá dělat, snad na něco narazíme cestou. Počasí slibuje ty správné skoro letní teploty. Když vyrážíme na cestu, slunce naplno pálí a na nějaký ten déšť to vůbec nevypadá.
Z Třebíče vyrážíme na start Highlands Ultra. A co to vlastně je? Je to závod po Vysočině bez podpory, ale my nejsme žádní závodníci a právě na nás pořadatel také myslel a existuje verze, kde můžete jet ve vámi zvolený termín a na jak dlouho si to rozložíte, záleží čistě na vás.
“Myšlenka zorganizovat nějakou ultra/bikepakárnu mě napadla ráno 26.1.2019 v posteli a protože u mě nebývá od myšlenek daleko k činům, tak jsem sedl k počítači a vytvořil první verzi webu „Highlands ultra“. Hlavní myšlenkou akce byly start a cíl na stejném místě, protože u akcí typu 1000miles, Bohemia Divide apod. mě poměrně irituje start v nějakém zapadákově a cíl ještě ve větším zapadákově o „tisíc“ km dále a s tím spojené problémy s logistikou, dále kratší trasa, než výše uvedené akce, ne každý si může vzít týden dovolenou… Trasu jsem navrhl sám, podle toho, kde v okolí Třebíče jezdím. Spojení zajímavých úseků si vyžádalo občas delší přesuny po asfaltu, což jsem hlavně pro aktuální ročník 2020 dost řešil a myslím, že se mi to podařilo eliminovat. První ročník Highlands ultra se uskutečnil o prodlouženém víkendu 5.7.-6.7.2019. Nakonec odstartovalo 51 cyklistů a koloběžců a do cíle dorazilo celkem 48 účastníků. Protože jsem ale dostával dost emailů ohledně nevyhovujícího termínu akce (nikdy se nezavděčíš všem), napadla mě akce Highlands ultra SOLOmaniac, kde si každý může vyzkoušet, co představuje taková akce a případně se přihlásit na další ročník (nebo si trať opět projet solo). Každý rok chci trať aspoň z třetiny obměnit, aby stálo za to se na Vysočinu vracet. Už teď mám tipy na úseky na ročník 2021. Tento rok bude Highlands ultra v termínu 20.6.- 21.6.2020, už je přihlášeno přes 80 účastníků, takže to bude určitě větší než loni. Max. počet účastníků je do stovky, nechci z toho dělat „Kolo (pr)o život“. Akce je naprosto bez zabezpečení, čistě nekomerční.To je tak asi vše, případně ještě mrkni na náš web nebo FB.” -Lukáš Staněk, pořadatel-
Ze startu vyrážíme směr sever. Po pár kilometrech jsme překvapení, jak to zde vypadá. Kůrovec zde zanechal viditelné stopy. Viděli jsme to už z dálnice, ale teprve z blízka nás rozsah škod šokuje. Nevěřícně koukáme okolo sebe. Je to hrůza v přímém přenosu. Mýtiny, mrtvé stromy, polomy, všudy přítomné hromadné kácení. Smutný pohled. A do toho všudy přítomná pole žlutého svinstva, jménem řepka. Smrdí a je všude, že se ani dýchat nedá. Jo a včely a motýly na ní nenajdete. Ale nic z toho nám nemůže zkazit radost z toho, že jsme opět venku, bez roušky, na kole a s kamarádem. Hned kousek za Třebíčí je nádherný lesní trail, škoda jen, že brzy končí, ale dál pokračujeme po šotolinových a lesních cestách. Po zhruba pětadvaceti kilometrech jízdy na sever přijíždíme do obce Chlumek, kde se naše cesta stáčí na západ. Obchody dávno zavřené a tak ujídáme ze zásob, které si vezeme. Vedro je čím dál větší a dává nám dost zabrat a to především v krátkých intenzivních výšlapech, kterých je trasa plná. Asfaltové vložky, ze kterých jsme původně měli nejvíc strachu a jejich celková délka je 70 kilometrů, se ukazují jako skvělá místa k odpočinku našich prdelí a zvýšení naší průměrné rychlosti. V Dolní Smrčné najíždíme na cestu do Brtnického údolí, kde mineme zříceninu hradu Rokštejn a přijíždíme do Brtnice. Jsme zhruba v polovině vzdálenosti naplánované pro dnešní den. V Brtnici nacházíme záchranu v podobě benzínové pumpy. Hladově polykáme obložené toasty, zaléváme je kolou a jako digestivů si dáváme lahodné presíčko. Doplňujeme do láhví vodu a nakupujeme si na večer každý pár plechovek piva. S vědomím, že na večer máme lahodné pivko, je naše cesta rázem o poznání veselejší. Trasa se stáčí na jih a nám to krásně svišti po cestách všech možných povrchů. Užíváme si toho, že nám to někdo natrasoval a nemusíme vymýšlet kudy dál. Je to oproti našim normálním jízdám velká změna.
Oproti dopoledne potkáváme také méně turistů a cyklistů. Opět vjíždíme do míst kůrovcové kalamity, kde potkáváme otce se synem, kteří se na kolech vrací z těžby dřeva a opravují defekt na zadním kole. Lepení a vše ostatní na opravu mají, akorát jim ta pumpička chybí. Nezištně pomáháme a nabízíme pumpičku, odmítají, prý babička už pro pumpičku jela. Nabízí nám hlt piva, které vezou místo bidonu. Je teplé, ale jak říká Jára Cimrman “Lepší teplé pivo, než studená Němka.” Chvíli pokecáme a pokračujeme dál. Naše cesta se opět stáčí, tentokrát na východ a za Jaroměřicemi nad Rokytnou nastává čas najít místo na nocleh. Vzhledem k tomu, že v předpovědi počasí je stále hlášen déšť, hledáme místo vhodné pro postavení tarpu. Konečně jedno místo nacházíme, máme za sebou sto čtrnáct kilometrů a už se těšíme na večeři, pokec a pivo.
Vyndáme tarp, rozhodíme ho a…všude na zemi spousta lesních mravenců. To asi nebude ideální místo pro nocleh. Poohlížíme se po jiném místě a Honza řeší otázku, v kolik hodin chodí lesní mravenci spát a zda bychom nemohli počkat, až se uloží k spánku. Přeci jen v něm kus toho městského kluka stále je. Nakonec tarp narychlo balíme, znovu usedneme na kola a znaveně odjíždíme dál. Ale jenom kousek. O kilometr dál najdeme malebný hájek, ve kterém stavíme přístřeší a konečně usedáme na karimatky a Honza se jako správná hospodyňka pouští do vaření večeře. Dnes budeme mít kuskus se sušenými rajčaty a tuňákem. Lahoda. Akorát zde místo mravenců jsou mraky muchniček a komárů. Obklopují nás a tváří se navýsost hladově a žíznivě. Repelent nemáme, ale naštěstí začne teplota se západem slunce prudce klesat a neodbytný hmyz jako mávnutím kouzelného proutku mizí. Sedíme, kecáme, srkáme pivo a je nám blaženě. Chystáme se k spánku a Honza mě prosí, zda bych mu dal mírný náskok. Hysterka, asi se bojí mého chrápání. Najednou vykřikne a radostně se šklebí. Nechápu až do chvíle, kdy mi na dlani ukazuje špunty do uší. Sdílím jeho radost a vzhledem k tomu, že mu nemusím již dávat náskok, rychle usínám. Před půlnocí mě budí divné zvuky. Co to je? Aha…pražák má špunty, ale sám chrápe jako starý dřevorubec a do toho do přístřešku bubnuje déšť. Jdu si ulevit na malou stranu a ono je to spíš takové krápání než regulérní déšť. Snažím se znovu usnout, ale s osobou vedle mne spící se mi to nějak nedaří. Nakonec to moje tělo vzdá a upadne do milosrdného polospánku, aby se v pět ráno opět probudilo. Vstává i do růžova vyspinkaný Honza a pod bradou má ohromný oranžový flek. Upozorňuji ho na jeho nekvalitní městskou kůži a on se hned pustí do rýpání. Hnus! Ještě větší hnus to je, když zjistí, že je to rozmáčknutý malý slimák. Ony ty potvory totiž asi hledali v noci úkryt před mrholením a máme je úplně všude. Já jsem asi jednoho snědl, protože mám podezřele upatlaný polštář.
Obloha je zatažená, ale neprší. K snídani si dáme ověřenou kaši, balíme a krátce po šesté jsme na cestě. Cesta vede opět lesy a já básním o tlačence s cibulí, protože kaše mi byla málo a hlad mám jak herec. Za, opět již slunečného počasí, přijíždíme do obce Jevišovice a atakujeme místní potraviny, které ač je neděle, jsou otevřené. Za vesnicí si dopřávám druhou, podstatně vydatnější snídani v podobě vytoužené tlačenky.
S plnými žaludky pokračujeme nahoru, dolů, stále dál. Stáčíme naše kola na sever a rozmanitými cestami se drápeme do jednoho kopce za druhým. Je to vždy takový kratší intenzivní výšlap, po kterém následuje krátký sjezd. I asfaltu je dnes o něco víc než předešlého dne, ale vůbec to nevadí. Naše průměrná rychlost přeci jenom o něco poklesla a tak jsme rádi, že na silnicích něco naženeme a ono jich zase tolik není. Jiným problémem se začíná ukazovat nedostatek přírodní vody. Našli jsme pár studánek, ale jsou většinou prázdné, a pokud už v nich nějaká voda je, tak nevypadá a ani nevoní nijak vábně. Naštěstí nás v jedné vesnici zachrání místní obyvatel, opravující své kolo před domem a doplní nám všechny láhve, co máme, ledově osvěžující vodou, která po pár kilometrech jízdy pod slunečními paprsky nechutně zteplá.
Na obzoru ani mráček a po dešti a sněhu ani památky. Před polednem se nám na horizontu objeví malebné chladírenské věže jaderné elektrárny Dukovany. Na oběd zastavujeme za vesnicí Horní Dubňany a vaříme si ze svých zásob. Po jídle nám krásně ztěžknou nohy a opět řešíme problém s vodou. Ještě nikdy jsem na svých cestách nevypil tolik tekutin jako na Highlands Ultra. Včera jsem polknul okolo tří litrů vody a dnes se blížíme ke spotřebě pěti litrů, včetně vaření. Koukáme do map a zkoumáme, kam dnes dorazíme a jestli bude možnost někde doplnit zásoby, protože ani s těmi na tom nejsme nejlépe. Naštěstí se ukazuje, že budeme míjet Náměšť nad Oslavou s otevřeným obchodem. Hned se nám jede o poznání lépe. Přesně do chvíle, kdy dorazíme do Přírodní rezervace údolí Oslavy a Chvojnice, kde na vrcholu jednoho vleklého stoupání i já začínám rozjímat nad krásami Hradce Králové, Pardubic, Nymburka, Kolína a Poděbrad. Totálně na suchu dorážíme do Náměště, nasazujeme roušky a jako správní Češi se vrháme do nákupního šílenství, které v místním Penny panuje. Je neděle, je krásně, ale všichni mají hlad a žádné zásoby a proto je Penny plné. Ihned po nákupu strháváme úplně mokré roušky, nakládáme zásoby, doplňujeme vodu a naprosto brutálním stoupáním se vracíme zpět na trasu.
Po dnešních osmdesáti kilometrech a příjezdu k rybníku Chvojnice a zjištění, že se zde nachází malé zastřešené posezení s ohništěm, padne rozhodnutí, že toho pro dnešek bylo dost. Zabíráme přístřešek, vybalujeme spaní a za chvíli jsme v družném hovoru s týpkem, který zde spal předchozí noc. Ten jen tak mezi řečí loupe syrovou řepu, kterou vzápětí pojídá a k tomu přikusuje vajíčko na tvrdo. Vše zapíjí turkem a jako dezert nám ukazuje, čím se krmí lesní zvěř a pojídá výhonky smrku, borovice a listy lípy. Jde nám hlava kolem, ale já statečně ochutnávám výhonky borovice, které si trhám hned vedle altánu. Mé počínání Honza lakonicky komentuje slovy: Trhej to nahoře, vole, dole ne, tam jsem chcal! Slušně pražákovi poděkuji a zajídám borovici listy lípy. Bože, ještě, že ten chlápek odjel a už se nevrátil, tak jak slíbil. Při představě večera s ním pojímá mé útroby hrůza.
Hodnotíme den, opět tlacháme a koukáme, jak se obloha mračí, aby na nás za chvíli pustila asi dvacet kapek vody. Obloha nás počastovala jemným deštěm a příroda nás počastovala mraky muchniček a komárů. Ještě dnes mé nohy a ruce vypadají jako po neštovicích. Naštěstí se ochladilo a otrávený hmyz, řádně nakrmen, někam odletěl trávit naši krev.
Noc na lavicích proběhne v pořádku, až na jeden můj pád z lavice a chrápání mého spolunocležníka. Ráno je o něčem jiném. Hned po snídani a přípravě na závěrečnou etapu zjišťuji, že Honza, ač má sedlo Brooks, používá cyklovložku. Jelikož jsem vyspaný do růžova a mám dobrou náladu, neváhám a pouštím se do diskuze o hygienických návycích. Je to marný, je to marný, je to marný. Stále si vede svou a tu svou si vede i dalších dvacet kilometrů dnešní cesty. Den nám začíná mlhavě a vlezle, ale po průjezdu Tasovem, kde opět doplňujeme vodu, se počasí opět mění na blankytně modrou oblohu se spalujícím sluncem. Vracíme se opět do kůrovcového ráje a ve zběsilém tempu dorážíme v půl dvanácté do cíle Highlands Ultra.
Z této cesty jsem měl trochu strach. Bylo to poprvé, kdy jsem trasu od někoho převzal a neplánoval jsem si ji sám. A musím říct, že to stálo za to. Natrasováno je to skvěle a klobouk dolů před organizátorem. Věřte nebo ne, ale za ten poplatek 99 Kč to stálo. Teprve doma, po návratu, se koukám do výsledkové listiny a nejrychlejší to dávají za jedenáct hodin a něco. Ale to asi nebudou bikepackeři a to my jsme a tak jsme si to užili po svém.
Vzdálenost
250 km
Převýšení
6.860 m
Obtížnost
3 z 5
Dny
3 dny
- 250 km
- 6.860 m
- 3 z 5
- 3 dny
Jak mám chápat narážku na Brooks, cyklovložku a hygienu? Nemaje sedlo Brooks, jezdím na „obyčejném“, v normálních silničních kraťasech. Vždycky po dojezdu do etapového cíle se jako první převleču do „civilu“, případně proběhne rychlý oplach z lahve. Dělám něco špatně? : – )
Ahoj Libore, ber to s nadsázkou, je to takové naše špičkování. Ty děláš vše správně. Sedlo Brooks je určeno pro ty, kteří chtějí opustit jízdu s nutností vložky. Sedlo se po pár desitkách kilometrů přizpůsobí tvému pozadí a je maximálně pohodlné.
Já se za bikepackera považuju:) jen to byl závod tak sme jeli nalehko a závodili…jinak moc hezkej článek!
Děkuji a s tím bikepackerem to ber jako nadsázku.
Zdravím, moc hezký článek. Jsem z Třebíče a v těchto lokalitách jezdím pravidelně, máte moc hezké fotky. Rád bych se ale zeptal na převýšení. Na celkové trase máte 6860 m, což je opravdu velmi hodně. Já si při ježdění maratonů okolo Třebíče, kdy jezdím 100 – 180 km vybírám největší kopce a převýšení. Vám se na této trase podařilo dělat 1380 m výškových na 50 km. Nezlobte se, ale pokud nejedete několikrát Špičák, Smrček, Mařenku, Čeřínek, Dědkovskou horu, Klučov …. není možné takto výškové metry nastoupat. Není v tom náhodou chyba ? (Letos jsem v okolí Třebíče najezdil 9 maratonů přes 120 km a celkově v tomto okolí má přes 2500 km, vše terén co to jde a horal.) Jen se chci ujistil, jestli mi mapy.cz nepočítají chybně výšku. Díky
Ahoj Martine, převýšení je uvedeno správně. Všeobecně se má za to, že převýšení je to co nastoupáš, ale není tomu tak. Převýšení je součet metrů co vyjedeš, ale i sjedeš a znaménko mínus se nebere. Je to velice často diskutované a i my jsme o tom vedli debaty, ale je to tak. Prostě sečti metry výjezdů a sjezdů a máš převýšení. Jinak máš samozřejmě pravdu, že pokud bychom brali jenom nastoupané metry, tak to je nesmysl.