Gran Guanche II

Text a foto: Ondřej Němec

Ještě bych se chtěl zmínit na jakých kolech vlastně jedeme. Každý jsme na to šli trochu jinak. Honza má 29“ karbonové horské kolo s pevnou vidlicí a rovnými řídítky. Veze bezdušáky 2,1“. Já jsem vyrazil na titanovém gravelu s plášti 40 mm také bez duše. Ačkoli autor trasy uvádí, že 40 mm pláště lze použít, já bych si je znovu nevybral. Na spoustě úseků mimo asfalt jsou velké rolety, hodně volných kamenů a 40 mm obutí je hodně na hraně. V některých pasážích jsem si připadal doslova nepatřičně. Takže já bych ho trochu poopravil a doporučil bych 45 mm a větší pláště.

Po snídani vyrážíme zpět k přístavu na severu města Corralejo tady hned sjíždíme na gravel cestu podél pobřeží. Míjíme větrné elektrárny v La Oliva a kocháme se pohledem na nekonečně modrý Atlantik v zálivu El Charco de Bristol. Na severu a severovýchodě ostrova jsou vyhlášené lokality pro surfaře. Naši cestu tak sdílíme se spoustou z nich přesouvajících se ve svých dodávkách a camperech za nejlepšími vlnami. Každé auto, které nás míjí znamená oblaka prachu. Navíc jsou tady vyježděné brutální rolety. Jediná fungující taktika je těžký převod a vysoká rychlost. Naše ranní tempo je tak vcelku ostré, kola drnčí po roletách a my uháníme stále podél vody. V jednom úseku cesty potkáváme místní cestáře, kteří rovnají cestu pomocí obřího graderu Caterpilar.

Sláva zbavíme se rolet! Problém je že stroj sice odstraní rolety, ale výsledná cesta je hodně měkká a kolo v ní doslova plave. Připadáme si jak na krosech v Belgii. Po zhruba 25 kilometrech přijíždíme k majáku Toston na severozápadním cípu ostrova. Před tím ještě vyprávím Honzovi, že už jsem tam jednou byl a že se může těšit na kavárnu a dobré kafe. Bohužel celá budova včetně muzea Museo de la Pesca Tradicional je v době naší návštěvy v rekonstrukci. Takže jen zdravíme dělníky na stavbě, děláme pár fotek a pokračujeme dál. Od majáku do městečka El Cotillo vede asfalt. Chvíli si tak užíváme jízdu bez drnčení celého kola a můj zadek si to doslova užívá. Ve městečku narážíme na kavárnu, obsluha vše teprve připravuje, ale s úsměvem nás vítají a kafe prý není problém. No zase to byla břečka podivné chuti, ale alespoň nás to trochu probralo. Nově máme taktiku hodně cukru nebo to topit v mléku.

Za městem opět najíždíme na gravel, rolet si užíváme jen chvíli, pak je možnost jet pro úzké cestě hned nad útesy. Po ní pokračujeme až k pláži Playa de Esquizo dechberoucímu místu úplně mimo civilizaci. Umím si představit letět na Fuerteventura, půjčit si camper a jen se tak toulat po opuštěných plážích jako je tahle. Nádhera! No nic zpět do sedla. Naše milá pěšina u pláže končí a my opět najíždíme na rolety. Cesta se stáčí od vody do vnitrozemí, užíváme si jízdu úplnou pustinou. Po pár kilometrech se cesta vrací zpět k oceánu a dojíždíme od rybářské vsi Puertito de Los Molinos. Užili jsme si tak bezmála 50 kilometrů gravel sekcí. Nepamatuji si, že bych jel někdy na gravelu tak dlouhý úsek mimo asfalt. Na našem zevnějšku je to celkem poznat. Prach a pot dohromady a my vypadáme jako mouřeníni. Chvíli se kocháme výhledy a pak odjíždíme po asfaltce FV-221 do vnitrozemí, od vody nás čeká pěkný kopec. Na vršku přijíždíme na obří náhorní planinu, nikde není nic. Jen my, kola, vedro a protivítr. No nebude to zadarmo. Fouká opravdu silně a my ačkoli jedem po rovině si pěkně dáváme. Navíc nám došla voda. Ve vsi Las Parcelas hledáme obchod, nebo nějakou restauraci, ale marně. Je tu jen kostel, dětské hřiště postavené z evropských dotací a pár domů. Žádní lidé, pohyb, nic. Nezbývá nám nic jiného než pokračovat dál a doufat, že na něco narazíme.

Pokračujeme po asfaltu proti větru a po pár kilometrech nás navigace posílá na gravelovou cestu GR-131. Ta je opravdu hodně rozbitá a plná ostrých kamenů. Jedu raději hodně v klidu a Honza mi trochu odjíždí. Po šotolině se dostáváme až do městečka Llanos de la Concepcion. Na zahradách domů rostou kaktusy a všechno tady vypadá tak trochu jako v Mexiku. Je poledne a otevírací doba tady ve vnitrozemí, kde na turistu nenarazíte je jen ráno a večer. Míjíme dva zavřené obchody oba mají otevřeno od 7 do 10 a pak až od 18 do 20h. Naštěstí dojíždíme k baru, kde mají otevřeno. Na parkovišti stojí terénní Toyoty místních farmářů. Sedíme ve stínu na prostorné terase, pijeme kolu, jíme tousty a užíváme si odpočinku. Místní do sebe v poledne v 35°C lijí nějakou pálenku. S Honzou se bavíme o tom, co tady ty lidi dělají, co je živí. Chápu pár zemědělců, ale co ten zbytek? Honza pracuje v automobilovém průmyslu a od Covidu je hodně na home office, tak tady to bude asi stejné. Inženýři ze Seatu, co nemají rádi lidi tady pěstují kaktusy a chodí na výlety do pouště. No nějak tak to určitě bude. Smějeme se doplňujeme vodu do dromedárů na zádech a vyrážíme dál.

Tady ještě jedna poznámka k naší výbavě. Nejsem zvyklí něco vozit za zádech, ale při plánování naší cesty a po prostudování mapy nám bylo jasné, že s sebou musíme vézt hodně vody. Minimálně 2 litry na osobu. Volba tak nakonec padla na vytrvalecké vesty s dromedárem o objemu 2 litry, já navíc vezl ještě jeden 0,5l bidon v rámu. Musím říct, že na vestu jsem si rychle zvyknul a v podstatě jsem o ní nevěděl. I těch 2,5l vody, co jsem vezl mi v některých úsecích stejně nestačilo.

Od naší zastávky v baru jedeme po asfaltu a čekají nás samé kopce ve stylu alpských stoupání. První z nich do sedla Mirador Guize y Ayose. Kopec je to pořádný, je vedro a trochu mi nestačí převody. Tady bych dodal další bod k tématu, na čem jet a nejet. Na svém gravelu jsem měl GRX 1×11 s převodníkem 40z a kazetou 11-42z. Musím se přiznat, že to nebylo úplně to pravé. Jednoduše mi chyběly lehčí převody. Tady na Fuerteventura jsem to ještě zvládnul, ale na Gran Canaria bylo hůř. O tom ale až příště. V sedle nás čekal krásný pohled na náhorní planinu za námi, kde jsme projížděli po GR-131. Udělali jsme si pár fotek u obřích soch králů z lidu Guanche, původních obyvatel kanárských ostrovů. Tady se tak dostáváme i k vysvětlení názvu celé trasy Gran Guanche. Následoval nádherný, rychlý sjezd po asfaltu do městačka Betancuria.

V místním Sparu, ty na Kanárech najdete v každém větším městě, jsme si koupili oběd, doplnili vodu a nakonec jsme se domluvili, že konec trasy o něco zkrátíme, vynecháme několik úseků gravelu. Mělo to jednoduchý důvod, chtěli jsme ostrov zvládnout za jeden den. To nejtěžší, ty největší kopce jsou teprve na Gran Canaria a Tenerife a chtěli jsme mít jistotu, že stihneme poslední den letadlo. Vyrazili jsme tak po silnici 605 směr městečko La Pared. Po pravdě v navigaci to vypadalo o dost snazší. Kopců bylo ještě hodně a pořádných. Hlavně Honza vypadal, že už si to moc neužívá. V La Pared nás už začala dohánět tma, nandáváme čelovky a blikačky a pokračujeme dál 12 km z kopce na pobřeží a podél vody pak ještě dalších 30 km do přístavu v Morro Jable. Trajekty z Fuerteventura na Gran Canaria jezdí pouze 3x za den v 8, 16 a 18. S posledním z nich jsme se už dávno rozloučili, ale plán byl přespat v Morro Jable a vyrazit hned tím prvním. Cesta kolem vody byla nekonečná, a bohužel nebyla tak úplně po rovině spíš pořád brdky nahoru a dolů. Tady už si jsme trpěli oba, naštěstí tu byla cyklostezka, takže jsme se cítili docela bezpečně i když v jednom úseku jsme i na ní potkali auto v protisměru. Stezka se vlnila mezi pobřežím a koridorem rychlostní silnice vedoucím do města. Občas jsme dojeli k nějakému hotelu a hledali cestu dál. Tady už to bylo hodně turistické a my už to chtěli jen dojet. Před sebou jsme viděli večeři a sprchu. Do cíle tak dorážíme až v noci se 145 km v nohách po bezmála 13 hodinách od startu, nastoupáno přes 2000 výškových metrů. Hledáme nějakou restauraci. Nakonec končíme v zapadlé pizzerii u přístavu. Odměnou za dnešní výkon nám je skvělá pizza a studené pivo. No za ten dnešek si to opravdu zasloužíme.