Gran Guanche I

Text a foto: Ondřej Němec

Věděl jsem, že existuje akce s názvem Gran Guanche. Jednou za rok se jezdí jako organizovaná vyjížďka, chcete-li Audax. Po zbytek roku jsou k dispozici gpx data trasy, kterou vytvořil Matteo Minelli. Teda ona to není jedna trasa, ale tři trasy – MTB, Gravel a Road. My jsme měli od začátku jasno, dáme gravel!

Takže nápad by byl, odhodlání taky. Kdy vyrazíme a jak to pojmeme? Shodli jsme se, že pojedeme hodně nalehko. Spaní bereme, ale oblečení jen nutné minimum, vaření nebereme. Přeci jen jedeme do civilizované části světa, a tak jsme spoléhali na restaurace a supermarkety. Honza sehnal letenky od Corendon airlines na 25. listopadu z Norimberku na Lanzarote a 3. prosince z Tenerife zpět do Norimberku. Plán tedy byl přejet 4 ostrovy a z posledního letět zpět.

Zpáteční letenka na osobu + krabice s kolem vyšla na příjemných 300 Euro. Další zavazadla jsme neměli, jsme přeci bikepackeři a jedeme nalehko. Drobnou vadou na kráse naší letenky bylo, že jsme odlétali ve 4:00, takže odjezd dodávkou v 20:00 z Jablonce směr Rozvadov a Normiberk. Cesta ubíhala hladce a ve 2 ráno už jsme stáli v odletové hale letiště Albrechta Dürera. Na sobě jen oblečení na cestu, vše ostatní zabalené v krabici u kola. Usměvavá paní na přepážce nás ještě upozornila, že v krabici nesmí být žádné baterie, jinak neprojde scannerem a zůstane v Norimberku. To jsme nevěděli, takže klíčem od auta rozděláváme krabice a vyndáváme garmin, čelovku a powebanku. Ještě, že jsem vzal izolačku navíc! Poté už bez problémů procházíme kontrolami, přesouváme se na gate a nastupujeme do velmi vychlazeného letadla. No, snad po startu přitopí, pomyslím si. Nepřitopili. Většina cestujících tak letí celou dobu v zimní bundě. My bundy nemáme, tak klepeme kosu. V 9 ráno místního času přistáváme na letišti v Arecife na jihozápadě ostrova Lanzarote. U nadměrných zavazadel vyzvedáváme krabice s koly a šineme se před letištní halu. Je příjemných 20°C, po probdělé noci nejsme úplně fresh. Rozděláváme krabice, sestavujeme kola, nandáváme brašny a převlékáme se do cyklistického.

Přílet na první ostrov a odlet z posledního má spoustu výhod, ale také pár záludností. Krabice na kolo tak putuje do kontejneru na papír a civilní oblečení do popelnice. Pá pá moje staré běžecké boty. Z letiště vyrážíme podél vody do města. V letadle jsme nedostali ani napít, tak už se hodně těším na snídani. U přístavu snídáme zapečenou bagetu, džus a kafe. Hned je líp. Čeká nás přesun na sever ostrova, kde začíná naše trasa. Volíme cestu podél východního pobřeží zprvu po asfaltu, ten po pár kilometrech končí a najíždíme na širokou šotolinovou cestu do Los Ancones. Je to pár domů na útesu nad oceánem, na jedné straně tmavě modrý Atlantik na druhé hnědá pustina bez stromů, jen kameny a skály. Všechny domy mají jednoduché pravoúhlé tvary a jsou natřené bílou barvou, na střeše není krytina, pouze beton natřený také na bílo. Evidentně tady moc neprší. V Los Ancones cesta končí, dál už vedou jen koleje vyjeté od terénních aut, občas jsou poměrně zřetelné, jindy se ztrácí mezi kameny. Na moje 40 mm pláště je to moc, snažím se jet hodně měkce a opatrně. Tohle smrdí defektem. V některých úsecích raději slézám z kola a jdu pěšmo. U vesnice Los Cocoteros (opravdu se takhle jmenuje) se opět napojujeme na asfalt a začínáme nekompromisně stoupat. Je 30°C trochu vařím, na tyhle teploty nejsem v listopadu zvyklý. Po asfaltu pokračujeme až do městečka Arrieta. Cestou potkáváme hodně triatlonistů, je to jejich oblíbená tréninková lokalita. My supíme do kopce oni na svých speciálech doslova létají proti nám, zalehlí v aero poloze. Stavíme na benzínce, probdělá noc, nové prostředí a vedro se na nás podepisují. Oba máme problémy s žaludkem. Sedíme ve stínu, pijeme vychlazenou kolu a doufáme, že to odezní. No, dnes to budeme muset vzít hodně v klidu. Od benzínky stoupáme po asfaltce LZ-201 pod vrchol Monte Corona. Silnice se klikatí jak někde v Alpách, jen okolo ní jsou kaktusy a vinice, pod koncem stoupání ještě míjíme hrad Torecilla de Domingo. Uf, jsme nahoře. Na to, že Lanzarote je ze všech ostrovů nejméně kopcovité jsme se celkem zapotili. Start naší trasy je z městečka Orzola, to by ale znamenalo sjet během 6 km 500 výškových metrů k vodě a odtud znovu vystoupat na místo kde teď stojíme. Po domluvě s Honzou najíždíme na trasu u městačka Ye.

Objíždíme zleva Monte Corona a po pár kilometrech sjíždíme z asfaltu na prašnou cestu. Stoupáme na vyhlídku Famara Cliffs. Je odtud krásný výhled na oceán a vyhlášenou surfařskou lokalitu Playa Famara. Pod námi útesem vede krásná stezka pro pěší, no i pro pěšáky je to tady zřejmě fajn. Od vyhlídky stále stoupáme až k observatoři na kopci Penas del Cache. Podél cesty postávají hloučky lidí, zprvu mi nedochází, co tu dělají. Někteří z nich nás povzbuzují, podle aut jsou to místní. Pod vrcholem kopce mi borec v reflexní vestě něco vysvětluje. Já neumím španělsky on anglicky, ale pochopím že mám zmizet z cesty. Postávám opřený o kolo na pláni nad cestou, po chvíli přijíždí Honza. Za chvíli už projíždí první auto s majáky, po něm další a další. Jede se tady rallye. Po pár minutách se za řevu motoru objevuje první závoďák a za ním další a další. Zprvu to bereme jako hezké zpestření naší cesty, když podívaná nemá konce hledáme v mapě kudy zmizet. Máme problém, jsme v pasti. Nakonec nám nezbývá nic jiného, než uniknout pěšky přes pole ke kapli Ermita de las Nieves. Odtud po široké prašné cestě GR131 sjíždíme do města Tequise. Míjí nás hodně aut fanoušků rallye, všude oblaka prachu. Obědváme na chodníku před supermarketem. Bageta, sýr, pršut, doplnit vodu do dromedárů a sjíždíme k pláži Famara. Zapadá slunce. Hledáme místo za dunou, pro případ, že by v noci začalo foukat. Zalézáme do spacáků a já v minutě usínám. V noci začíná foukat. Vítr mi hází jemný písek do obličeje. Ochlazuje se. Za noc se několikrát budím zimou.

K ránu se otepluje a já doslova vytuhnu. Budím se za krásného slunečného dne. Je 10 ráno… No alespoň jsem dospal ten včerejšek. Balíme, jdeme se kouknout na pláž. Je tu spousta surfařů, podél pláže stojí zaparkované dodávky a obytky. Krásná lokalita!  Snídáme v bistru v Caleta de Famara. Super snídaně teda až na to kafe. Udivuje nás jakou břečku dokáže jinak milý pán dostat z krásného velkého kávovaru. No nejsme holt v Itálii. Po snídani pokračujeme podél vody. Jedeme po prašných cestičkách doslova pouštní krajinou. Je vedro. Cestička chvílemi mizí v navátém písku. Občas musím tlačit. Naše cesta se pak stáčí směrem do vnitrozemí. Stoupáme po širokých prašných cestách směrem do městečka Tinajo. Tam doplňujeme vodu a pokračujeme dál. Projíždíme kolem farem a políček. Políčka jsou obehnána zdmi z lávového kamení. Vše tady pěstují v černém lávovém písku. Kousek za městem najíždíme na krásné traily mezi lávovými poli v národním parku Los Volcanes. Občas potkáme nějaké pěšáky. Po pár krásných kilometrech najížíme na asfalt, pak ještě jeden hřebínek po šotolině a sjezd po zrádné písečné cestě do vesnice Uga. Odtud nás už čeká pouze přesun po asfaltu do přístavu. Valíme z mírného kopce po LZ-701 vedle nás je ještě rychlostka, ale tam mají cyklisté zákaz. Ještě se zastavujeme na vyhlídce Laguna de Janubio. Je tu krásný výhled na Oceán, lagunu a solná pole i s větrnou pumpou. Odtud ještě 10 km po asfaltu proti větru do přístavu v Playa Blanca. Kupujeme lístky u společnosti Fred Olsen. 2 lidi, 2 kola 71 Euro. No nejí to žádná láce za 25 minut cesty. Vyrážíme směr další ostrov Fuerteventura. Naše cesta tak dnes končí v přístavním městě Corralejo. Přes booking sháníme ubytko. Po třech dnech se opravdu těšíme na sprchu. Večeříme hambáče v restauraci nedaleko přístavu, a pak už se přesouváme na hostel. Večer se ještě stavujeme do sámošky, je třeba doplnit zásoby. Ráno chceme brzy vyrazit.