Gran Guanche III

Text a foto: Ondřej Němec

Sedíme v pohodlných sedačkách, nabíjíme telefony a přemítáme o tom, jestli je výhodou, že máme den k dobru, když nás to nejtěžší teprve čeká a my jsme opravdu unavení. No ono se to prostě ukáže. V nejhorším případě trasu v některém úseku zkrátíme.

Ještě probíráme ceny trajektů spojujících ostrovy. Po pravdě tyhle ceny bych chápal za auto, ale na za cyklistu s kolem. Po nastudování webu přepravní společnosti je mi to o trochu jasnější. Kdybychom jeli autem přijde nás tahle cesta jen o 10 Eur navíc. Pro rezidenty Kanárských ostrovů navíc platí dost výrazné slevy.

Cesta pěkně utíká, vlny nehoupou, Honza neblinká a my vystupujeme ve velkém přístavu v Las Pamas na Severovýchodě ostrova. Las Palmas je největší město Kanárských ostrovů (9. největší město Španělska), žije tu přes 370 tisíc lidí a je vidět, že tady to není jen o turismu, ale především o obchodu. Díky své poloze jde o jeden z nejdůležitějších přístavů Španělska v obchodu se západní Afrikou a Amerikou.

Nás ale zajímá, jak se vymotat z přístavu a najít co nejrychleji něco dobrého ke snídani. Je 10 ráno naše zmožená těla už jsme rozhýbali a máme hlad. Proplétáme se přístavní změtí silnic, vjíždíme do centra a potkáváme hezkou pekárnu. Dáváme kafe, pomerančový džus, obloženou housku. Po snídani se ještě stavíme ve vedlejším marketu pro vodu a banány.

Z centra jedeme na jih podél přístavu po cyklo pruzích. Občas se lehce motáme, ale nakonec nacházíme cestu směrem do vnitrozemí a začínáme stoupat biokoridorem okolí plantáží banánovníků. Chvílemi to tu vypadá jak v tropickém ráji, chvílemi jak na smetišti. S odpadky si tu hlavu nikdo moc neláme. V jednu chvíli zastavuji a fotím si barevné domy na protější straně kopce. Občas potkáme některého ze zahradníků z banánovníkové farmy. Jsou to Afričani v otrhaném oblečení a koukáme na ně trochu nedůvěřivě. Španělsko je už delší dobu kritizováno, že pracovní podmínky na plantážích nejsou zrovna med. No tihle borci na to celkem vypadali. Po pár kilometrech šplhání do kopce z šotoliny najíždíme na asfaltku směr Telde a Ingenio. Je to krásný úsek cesty, kdy se houpeme nad pobřežím a cyklistiku si užíváme. Za městečkem Ingenio najíždíme do kaňonu vedoucího do centrální části ostrova. Teď už budeme jen stoupat. Dlouho stoupat. První kilometry si užívám. Příroda okolo je nádherná, je na co koukat. Úzká asfaltka se klikatí hlubokým údolím a zdá se, že nemá konce. Po chvíli se kopec zvedá a zvedá. Z kraje příjemných 5 – 6 % se mění na 10 – 13 % a mě dochází převody. Tady bych se chtěl vrátit k tomu co už jsem nakousl v předchozí části. Převody na mém gravelu opravdu nebyly pro tenhle výlet ideální. Převodník 40z a kazeta 11-42 v kombinaci s délkou trasy, únavou, bagáží jsou prostě moc.

Dupat takhle několik hodin bylo opravdu utrpení. Celou dobu jsem si potřeboval odřadit, ale nebylo kam. K vyhlídce Montana de las Tierras se ještě zakousnu a vydupu to ve stoje. U lavičky si užívám pohled na oceán v dáli. Po chvíli dojíždí Honza. Odpočíváme. Od oceánu už jsme celkem nastoupali. Jsme v 1000 m.n.m. Od lavičky se asfalt mění v nadrážkovaný beton. To není dobrá zpráva, teď to bude do kopce o poznání razantněji. Prudké úseky jedeme hadem, ty ještě prudší tlačíme. Střídá se beton a šotolina. Je pozdní odpoledne, je nám jasné, že nocovat budeme v horách, není šance přejet kopce a dostat se na druhou polovinu ostrova. Trpíme. Trochu se bojím v jakém rozpoložení bude dál Honza. Podobnou akci spolu jedeme poprvé. Bylo jasné, že teď si na dost dlouho vystoupíme z komfortní zóny a bude to vyloženě tortura. Naštěstí Honza jezdil dlouhé roky maratony na horských kolech a umí trpět. Po štěrkové cestě se dostáváme do vesničky Lereta. Je to pár domů v prudkém srázu. Odtud dál do kopce na širokou asfaltku GC-130. Jsme v 1500 m.n.m. je 6 hodin, padá tma, nasazujeme čelovky a blikačky a pokračujeme dál. Silnice neúnavně stoupá naštěstí už ne tak prudce. Dá se jet. Občas nás míjí nějaké auto. Jinak je tu dost pusto a ticho. To že míjíme přehradu Presa de Cuevas Blancas vím jen podle navigace.

Výhledů už si moc neužíváme je tma. V hloubce pod námi svítí metropole Las palmas odkud jsme ráno vyráželi. Stoupáme k Pico de las Nieves k nejvyššímu bodu ostrova do skoro 2000 m.n.m. Je zima, ale topím tak, že se ani nepotřebuji obléct. Stoupání je nekonečné a my jsme už úplně prošití. Musí tu být krásné výhledy na celý ostrov, my si je ale neužíváme. Na vrcholu se oblékáme do větrovek a sjíždíme 700 výškových metrů do místa jménem La Finca. Je to horský statek upravený na ubytování, náš dnešní cíl. Ve sjezdu po úzké asfaltce jedeme raději hodně v klidu. Už jsme dost unavení a chyba v podobě neodhadnutí nájezdové rychlosti do zatáčky by mohla být fatální. Před devátou večer přijíždíme k ubytku. Hlady už úplně šilhám. Bohužel se dozvídáme, že kuchyň už je zavřená a musíme si tedy počkat na snídani. Zkoušíme hrát na city, ale marně. Od dobrovolníků z celého světa, kteří se o místní statek starají bych čekal větší vstřícnost. Sedáme si do pohodlného gauče, dáváme si na půl poslední proteinovou tyčinku, pijeme kolu. Nakonec si vzpomínám na hlášku kamaráda Mirka, že jedno pivo jsou tři rohlíky. Večeříme tedy tři piva. Po druhém už hlad nevnímám a po třetím už nevnímám vůbec nic. Dáváme sprchu a zelézáme do našeho pokoje. No ono to spíš vypadá jako kozí chlívek. Myslím, že to není dávno, co to byl ještě kozí chlívek.

Ráno se probouzíme do krásného dne. Výhledy z terasy jsou dechberoucí. Dostáváme lahodnou vegetariánskou snídani a balíme se k odjezdu. Sjíždíme serpentinami po asfaltu na silnici GC-210 směr Artenara, po már metrech ale odbočujeme na šotolinu s názvem Guardaya gravel. Je to krásná sekce po široké šotolině s výhledy do kaňonu. Klesáme, abychom se mohli zase škrábat nahoru zpět na GC-210 asi 4 km za Aretanarou. Tahle sekce rozhodně stála za tu námahu a stačila tak akorát na spálení snídaně. Máme opět hlad, takže se vracíme kousek do města pro doplnění zásob. Spar u autobusové zastávky nezklamal. Sedíme na chodníku, užíváme si sluníčko a cpeme se pečivem se sýrem a pršutem. Poté ještě doplňujeme zásoby a vracíme se zpět na trasu. Následuje extra dlouhý šotolinový sjezd s názvem Tirma track až na pobřežní silnici GC-200. Po ní se houpeme podél vody (až to někdo pojedete za tyhle slově mě budete nenávidět, jsou to ještě pěkné kopce) až do přístavního města Agaete. Tam si v přístavu Puerto de las Nieves dáváme zasloužené pivo a čekáme na trajekt na náš poslední ostrov Tenerife.