Zdeněk sedí schoulený na silnici a drží se za bok a hlavu. V obličeji bolestivou grimasu. Ten pád nevypadal vůbec dobře. Rychle mu odklidím kolo ze silnice, jsme v zatáčce a ještě v protisměru, Z. se naštěstí na kraj přesune sám. Cesta nám pěkně ubíhala, než na nás z lesa nečekaně vyběhl pes. Zuřivě štěkal, namotal se Zdeňkovi do výpletu a poslal ho k zemi – má odřený a naražený bok, prasklou helmu, odřené kolo, roztrženou svojí oblíbenou pláštěnku, rozervanou zimní rukavici a prodřenou brašnu. Klika, že pršelo a byla zima a měl na sobě všechny ty vrstvy, jinak nevím, jak by dopadl. Jsme promočení a otřesení, takže to dneska zapíchneme už v Gusinje a do Albánie přejdeme zítra. Není kam spěchat.
Text a foto: Iva a Zdeněk
Jsme Iva a Zdeněk a tímhle incidentem končíme první měsíc naší roční bikepackingové cesty na východ. Sami jsme zvědaví, kam během té doby dojedeme. Zatím nám trasu určují covidová opatření a pravidla pro přechod hranic. Možná jsme si nevybrali nejlepší dobu, ale nebýt všech těch lockdownů a průšvihů okolo, nejspíš bychom zůstali doma v zaběhnutých kolejích. Teď jsme ale potřebovali pro nás s bezvýchodnou situací něco dělat, tak jsme opustili práci, byt, prodali auto, knížky a pár dalších věcí, darovali oblečení potřebným a rozhodli se zkusit štěstí. Startovali jsme na prvního máje a netušili jsme, jestli se vůbec dostaneme z republiky. Zkoušeli jsme komunikovat s rakouskými úřady a zjišťovali, jestli nás nechají projet na kole, ale buď neodpovídaly, nebo jen krčily rameny. Všechny hranice kolem ČR byly zavřené. Ještě týden před startem jsme nevěděli, kudy pojedeme. Pak mi přišla zpráva od kamarádky, že je na návštěvě u rodičů v Pule, ať přijedeme. To rozhodlo, nabíráme směr Chorvatsko, a pak se uvidí. 30 dubna jsme odevzdali klíče od bytu, předali auto novému majiteli a vyrazili z Červených Janovic na první etapu do Telče. Tam jsme měli u kamarádů domluvený poslední nocleh a pivo v republice. Teda snad, jestli přejdeme hranice jsme pořád nevěděli. Museli jsme zkusit štěstí.
Rakousko (5 etap, 440 km)
Čím víc jsme se blížili čáře, tím jsme byli nervóznější. Divný pocit v dobách Schengenu netušit, jestli se dostanete do sousední země. Ale vyšlo to, nikdo nás nekontroloval, do karantény nemusíme. Vypadá to, že jedeme. Jsme strašně šťastní. I tak se snažíme Rakouskem projet co nejrychleji, s nikým nemluvíme, stavíme jen na nutné nákupy potravin, nocujeme ve stanu daleko od lidí. Ačkoli… první noc jsme měli kliku. Nikdy jsme na divoko nekempovali, a když jsme si po cca 90 km řekli, že už by nám to pro dnešek stačilo, objevila se u silnice ruina starého kamenného stavení. Bez střechy, jen obvodové zdi, uvnitř stromy a místo přesně pro náš stan. Měli jsme i kam natáhnout prádelní šňůru, abychom mohli usušit věci. Celý den lilo a bylo nevlídno. Postavit přístřešek nám nějakou chvíli zabralo – přeci jen nemáme žádnou praxi – ale to se naučíme. Dál už jsme jen snědli, co jsme si uvařili v Telči (děkujeme kamarádům za suroviny) a šli spát. Je zima, jsme mokří a pořád nemůžeme uvěřit tomu, že opravdu jedeme.
Ráno jsme posnídali instantní ovesnou kaši a překapávané kafe. Náš benzínový vařič celkem zlobí, asi jsme neměli brát to vyteklé palivo ze staré felicie, ale nakonec jsme nějak uvařili, i když jsme začoudili nádobí.
Vezeme s sebou benzínový vařič Primus – není to sice nejlehčí varianta, ale představa, jak někde v Kazachstánu sháníme speciální plynovou kartuš do kempingového vařiče, se nám vůbec nelíbí. Oproti tomu sehnat tři deci benzínu snad bude možné všude. Občas je problém natankovat takhle malé množství paliva – v tom momentě je potřeba přepadnout někoho, kdo tankuje benzín, sebrat mu na chvíli pistoli, načerpat a dát mu spropitné. Pak zase spokojeně dva týdny vařit čaj, kafe, těstoviny a ohřívat fazole.
Sbalili jsme stan a asi po třech hodinách po budíku vyrazili. No, snad to ranní rutinu časem zrychlíme. Jsme ještě zelenáči.
Druhý den jsme frčeli mezi vinicemi, silný vítr v zádech, nekonečné možnosti před námi. Občas pršelo, ale doufali jsme, že je to štěstí. Na 40. km se objevilo první stoupání. 4 kilometrový kopec, obstáli jsme. Trochu nás zdržel průjezd vídeňskou aglomerací, ten byl opravdu dlouhý. Ale koupili jsme si tam Mannerky jako správní turisté. Zdeněk z nich radost neměl, protože váží 400 g a na všechno máme hmotnostní limit, ale já vím, že takhle těžké dlouho nebudou. Jediná větší akce dne se odehrála na benzínce, kde jsme stavěli na toaletu. Nějaká slečna odjížděla s otevřenou nádrží, tak jí Zdeněk honil po městě asi 2 km, než to pochopila. Další vzrůšo bylo hledání noclehu. Ukázalo se, že štěstí začátečníků opravdu existuje a my si ho vystřelili hned první den. Najít schované místo pro dva cykloturisty a jejich stan v hustě obydlené oblasti Wiener Neustadt totiž není jen tak. Ale kdo hledá, najde. Narazili jsme na opuštěný jabloňový sad a tam mezi stromky hned u dálnice místečko pro naší haciendu. Jen když foukl vítr špatným směrem, vypadalo to jako bychom nocovali na toaletě. Naštěstí to nebylo často. Ráno jsme se museli 2x schovávat ve stromech před důchodkyněmi na tréninku nordic walkingu, ale buď si nás nevšimly, nebo měly pochopení.
Skutečné potíže s noclehem nastaly až 3. noc. Přes den se jelo pěkně, jen jsme měli v cestě první krpál, který docela zabolel. Navíc jsme se kvůli zimě moc nevyspali, takže jsme se rozhodli dnešek odpískat už na 85. km. Koupili jsme jídlo, na benzínce dotankovali vodu a zkoušeli najít spaní. Patřičně jsme se naložili s tím, že popojedeme tak 10 km a bude dobře. Nebylo. Sice jsme našli pěkný plácek schovaný v lese, ale už jej obývala klíšťata. Mraky klíšťat. Během pár minut jsem měla na sobě 3 a Zdeněk taky. Ani repelent nepomohl. Zatrolené buky. Chvilku jsme se snažili chytit jinde, ale všude jsme nachytali jen další klíšťata. Nezbylo než rozbít stan na poli. Bylo na nás vidět z nedalekého stavení i ze silnice, ale moc možností jsme neměli. Museli jsme to risknout. A vyplatilo se – nikdo na nás nepřišel a vyspali jsme se opravdu dobře.
V Rakousku jsme se teprve rozjížděli, seznamovali s vybavením a vzpomínali, jaké to je jezdit s brašnami. Natěžko jsme cestovali naposledy před dvěma lety, kdy jsme se utrhli na dva měsíce a přejížděli Nový Zéland. Na kdysi zaběhnutý rytmus jsme si zvykli rychle. Je potřeba přistoupit na to, že cestovní rychlost je nízká a kopce se zdolávají výhradně na nejlehčí převod.
Před cestou jsme asi měsíc neseděli na kole, tak doufáme, že se brzy chytneme fazónu a pojede nám to zase jako nic.
Nejedeme na cykloturistických speciálech, jsme vybaveni standardními gravel koly. Zdeněk se spoléhá už mnoho let na ocelovou Sequoiu a Iva vyjela na karbonovém Kona Libre DL. Oba máme podobné osazení: SRAM 1×11, hydraulické brzdy, kola 700C s plášti 42 a 45 mm obuté klasicky s dušemi. Vybavení vezeme na zadním nosiči v cykloturistických brašnách od Ortliebu a zbytek v rámových brašnách a na přední vidlici. Celková hmotnost kol s vybavením je cca 30 kg v případě Zdeňka, Iva má pod sebou asi 20 kilo. Vše váženo bez jídla a vody.
Slovinsko (4 etapy, 285 km)
Slovinsko nás nešetřilo. Sice zrušilo hraniční kontroly s Rakouskem přesně v den, kdy jsme to potřebovali, ale přivítalo nás prudkými a dlouhými kopci a krušným počasím. Nejdřív pálilo sluníčko a pořídili jsme si první spáleniny, a pak se situace obrátila – teplota klesla ke 4 °C a rozpršelo se. První noc nás zachránili fotbalisté z NK Slivnica – samotný prezident svazu nás nechal rozbít stan na hřišti. Bylo větrno a už už začínalo pršet, chvátali jsme a vybrali pro spaní nejhorší možné místo. V nejužším bodu areálu mezi plotem a klubovnou, takže jsme ze stanu nemohli ven a navíc na nás lilo ze střechy. Však jsme se taky s fotbalisty zasmáli, že jsme možná dobří cyklisté, když jsme to k nim zvládli za 8 dní, ale mizerní táborníci. Doufáme, že se to rychle doženeme.
Ráno byla strašná kosa, všechno jsme měli mokré a navíc se nám ucpala tryska ve vařiči, takže na teplý snídaňový nápoj jsme mohli zapomenout. Navíc nám nešla data, neměli jsme předpověď počasí a zachovali jsme se jako totální amatéři. Všude kolem nás se stahovaly mraky, ale my rozhodli, že pršet nebude a brzy se oteplí, takže si nebudeme brát nepromokavé ponožky ani návleky na tretry. Velice rychle jsme si uvědomili svou chybu, ale bylo už pozdě. Po necelých 50 km jízdy jsme totálně promrzlí zastavili na svačinu. Necítili jsme ruce, klepali jsme se a nevěděli, co dál. Byli jsme kousek od města Celje, tak jsme rozhodli, že se skočíme zeptat na nejbližší benzínu na počasí a jestli budou vyhlídky špatné, necháme si doporučit ubytování. Že skončíme pod střechou takhle rychle by ani jednoho z nás nenapadlo. V hostelu naštěstí měli slitování. Když nás viděli promoklé a promrzlé, okamžitě nás ubytovali, i když nebylo ani 12 a check-in byl někdy odpoledne. Schovali nám bicykly do serverovny a dali slevu, že jedeme kolmo. Okamžitě pustili topení a klimatizaci na 30 stupňů, přidali extra deky a spoustu starých novin do treter. Nemohli jsme si vybrat líp. Zbytek dne jsme strávili sušením.
V hostelu nám také poradili, kde v sobotu v Ljublani sehnat antigenní test, který jsme potřebovali pro přechod hranic do Chorvatska. Nebylo to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. O víkendu fungují v hlavním městě jen dvě odběrová místa a jak se ukázalo, to na náměstí bere jen lidi se slovinským pojištěním. Naštěstí. Jinak bychom čekali 3–4 hodiny ve frontě a ty jsme rozhodně neměli. Chvátali jsme do Opatije, kde jsme si měli dát kafe s Vítkem z KOA a jeho ženou, se kterým se nám úplně náhodou na Istrii kříží cesty. Museli jsme se tedy přesunout na druhé odběrové místo, kde otevírali až za dvě hodiny. Díky tomu jsme byli 3. na řadě. Jakmile se postavili do fronty, vytvořil se na námi několika set metrový had. Prý všichni lidi za námi potřebují certifikát, aby mohli do ciziny do práce. Testem jsme prošli, mezinárodní certifikát nám za 20 euro za kus vystavili, ale na další cestu jsme vyrazili strašně pozdě. Čekalo nás 120 km, a to není na dvě hodiny. Posledních 20 km z hranic do Opatije už bylo hodně na morál a stan v kempu jsme stavěli prakticky po tmě. Ale taková je holt situace a s podobnými komplikacemi jsme počítali.
KOA je pražské bike fittingové studio a boutique, který nám s cestou pomohl (a stále pomáhá). Honza Falge nás před startem fittoval, aby nám kola 100% seděla, Vít Řehák pomohl s realizací nových výpletů (supertěžké ráfky a dynamo v předním náboji) a Radka Falge přihodila morální podporu a pár talismanů.
Chorvatsko (12 etap, 1200 km)
Ani jeden z nás v Chorvatsku nikdy nebyl. A nebýt okolností, asi bychom se tam nikdy nevydali. Leccos jsme slyšeli a usoudili, že to není destinace pro nás, neplavce s averzí k pobytovým zájezdům. Pletli jsme se.
Ukázalo se, že když v Chorvatsku strávíme 14 dní, nebudeme muset dávat každý 100 eur za PCR test, který potřebujeme do Černé Hory. No neberte to. Nejdřív jsme kolem dokola objeli Istrii. Pula nás překvapila památkami, zbytek poloostrova nepřízní počasí a prudkými dešti. Každý den pršelo tak, že nemělo smysl stavět stan. Bydleli jsme si po apartmánech jako páni. Celkem by nás zajímalo, jak moc vyděšení byli majitelé, když zjistili, kdo přijel. Z nás kapala voda, z brašen se sypal písek, tretry obalené bahnem. Odér si můžeme jen domýšlet. Ale nikdo nás nevyhnal, všichni rovnou zapínali klimatiaci a sháněli sušáky. Vskutku hodní lidé ti hoteliéři.
Z Istrie jsme se plynule přesunuli do Dalmácie, kde všude všechno kvetlo, všichni se připravovali na sezónu a nikde nebyli žádní turisté. Toho jsme využili a prošli si Plitvická jezera a Paklenicu, kde jsme byli prakticky sami. První turisté nás doběhli až ve Skradinu a národním parku Krka, kde jich sice bylo jen pár, ale my se cítili jak na Václaváku. Začínáme být strašně asociální.
Nakonec jsme se přesunuli na Makarskou a Dubrovnickou riviéru, kde jsme viděli to pravé dovolenkové Chorvatsko plné resortů a luxusních jachet. Nejvíc si ale budeme pamatovat super výhledy na mořské pobřeží a neuvěřitelné hory. A taky kempovací místo kousek od Makarské s výhledem na moře. Ten den to s námi vypadalo bledě, všude zástavba nebo prudké kopce a najednou jsme se koukli za skálu, jestli je za ní sráz nebo plac a světe div se, měli jsme nocleh.
Stan pro tuhle cestu jsme vybírali a řešili vlastně od doby, kde se nám poškodil náš stávající přístřešek při cestě po Novém Zélandu. Smířili jsme se s tím, že stan, ve kterém chceme rok žít, nebude levný – a začali se rozhlížet v kategoriích, o kterých jsme donedávna ani neměli tušení a vybírali jsme mezi značkami, které prostě v běžném outdoor obchodě nepotkáte. Chvíli to vypadalo na MSR, potom Nordisk, potom Hilleberg, pak Z-Packs… až jsme nakonec zvolili stan Dan Durston X-MID 2: 1140 gramů, dva pláště, dva vchody, dvě předsíně a jednoduchá konstrukce, již podpírají dvě nordic-walkingové hole (v našem případě nahrazené doma dělanými karbonovými skládacími tyčkami).
Jen nám zbylo 2.5 litru vody na večeři, hygienu, pití a snídani. Pečlivě jsme odměřili každou kapku a zvládli jsme úplně všechno, i s ranní kávou.
Úplně nejvíc si hýčkáme vzpomínku na všudypřítomné pekary, hlavně na tu v Ploče. Všechny ty makové záviny a šneci… ani předtím, ani potom jsme nic podobného nepotkali. A oba se bojíme, že ani nepotkáme.
Černá Hora (6 etap, 480 km)
Do Černé Hory byl strašný problém se dostat, a ne jen kvůli restrikcím. Jako by se Chorvatsko snažilo nás ještě chvíli zdržet. Nejdřív jsme ráno nemohli sehnat vodu, a potom foukal celý den takový protivítr, že jsme se sotva hýbali dopředu. Když jsem se výjimečně objevila na špici, prakticky jsme zastavili. Po celém dnu ukrutné dřiny jsme se dostali na hranice a jak se ukázalo, chorvatská a černohorská kontrola jsou od sebe strašně daleko. Tak daleko, že jsme si mysleli, že už jsme museli přejít a začali se radovat. Předčasně. Celníkovi na vstupní kontrole se nelíbily naše české pasy a chtěl PCR test, ten jsme samozřejmě neměli, přece jsme se dekontaminovali 14 dní v Chorvatsku. Dokládali jsme potvrzení z prvního ubytování, nabízeli mapy na Stravě… byla to celkem makačka, ale nakonec se nad námi smiloval, bouchl nám do pasu štempl a řekl jeďte. A tak to bylo v ČH se vším – překvapení, komplikace nebo alespoň nečekaná změna plánu.
První nocování byl taky problém. Přijeli jsme pozdě, ještě jsme se zdrželi s aktivací SIMky, která kdo ví proč nechtěla naskončit. Hned za prvním městem jsme odbočili do lesa a našli zřízeninu, která byla perfektní. Akorát se u ní pásly krávy, museli jsme jinam. Hledali jsme a hledali, ale nic jsme nenacházeli. Až nakonec Zdeněk rozhodl, že vyklestí místo v dvoumetrovém kapradí. Malým nožíkem ho kácel hodinu.
Že s sebou povezeme multitool s kleštěmi, bylo jasné, protože už jsme si vyzkoušeli, jaký je problém dostat z řadící páky zbytek předřeného lanka, když kleště po ruce nejsou. Nicméně vybrat ten správný a hlavně lehký bylo náročné a pilku jsem u toho finálně vybraného považoval za zbytečnou přítěž – ale co kdyby se někdy hodila. Nečekal jsem, že se z ní stane jeden z nejpoužívanějších nástrojů vůbec. Skoro každý večer ji vyndavám z brašny, abych upravil okolí stanu, odřízl větev šípku, nebo vyklestil staré suché křoví, které by uprostřed stanu nebylo příjemné.
Rozdrásal si ruce do krve o nějaké trní a stavěli jsme po tmě. Vůbec jsme se nevyspali, protože jsme se báli o vybavení. Zdeněk celou noc kontroloval karimatky, jestli už jsme prorazili. Neprorazili.
Další překvapení nastalo v městě Budva. Původně jsme chtěli jet do Kotoru, ale odradil nás 2 kilometrový nevětraný tunel, u něj jsme to otočili a jeli radši do Budvy. První, co jsme v městě potkali, byl očkovací autobus, kde nám nabídli vakcínu proti covid-19. Bez čekání a zdarma. Souhlasili jsme. Jenže nám úplně nesedla a zdržela nás na tři noci. V rámci pauzy jsme se rozhodli přeci jen vrátit do Kotoru a z něj přejet do Durmitoru. Cesta byla strašně těžká, nastoupali jsme 1893 metrů, ale stálo to za to. Pohled z výšky na Kotor Bay, procházka po městě vytesaném do skály a zejména prakticky dvoudenní stoupání bylo neuvěřitelné. Krása. Jen jsme během dne prožili velkou změnu počasí – dole bylo 30 stupňů, nahoře zima, déšť a závěje. V Durmitoru jsme ani nebyli s to podívat se do telefonu na ubytování, jak jsme měli zmrzlé prsty. A i když jsme z Durmitoru neviděli vůbec nic – jen mlhu, déšť a 3 metrové závěje, jsme rádi, že jsme ten výlet podnikli. I cesta z něj do Biogradksé Gory kolem řeky Tary stála za to. Každý den v Hoře nám přecházel zrak. Moc jsme nemohli uvěřit, že jsme pořád v Evropě a vlastně kousek od domova. Nechápeme, že jsme sem nevydali dřív.
Chtěli jsme projet národním parkem Biogradská Gora do Prokletije a druhý den přejít do Albánie. Ale dozvěděli jsme se, že park je kvůli sněhu neprůjezdný. Tak jsme přespali v místním kempu, kde jsme byli úplně sami (což bylo prvně, Černá Hora žila běžným životem) a brzy ráno vyrazili do Albánie. V cestě nám stálo dlouhé stoupání a hlavně klesání. Byl zima a pršelo, takže do kopce se jelo docela dobře, ale sjezd nám dal zabrat. Málem jsme zmrzli. Necítili jsme ruce, nemohli udržet řídítka, o prstech na nohách i přes nepromokavé ponožky a návleky netušili, jestli je ještě máme. Nic jednoduchého. Pod kopcem navrhl Zdeněk zastavit v kavárně a trochu se ohřát. Já nechtěla, bála jsem se, že se rozsedíme a další cesta bude jen horší. Asi jsem s tou zastávkou měla souhlasit, pravděpodobně bychom nepotkali toho psa. Ale třeba by se stalo něco horšího.
Noc v hotelu nám prospěje, aspoň se usušíme. Času máme dost. Doufáme, že máme před sebou ještě alespoň 11 měsíců, které strávíme na kole. Kam ve finále dojedeme, nevíme. Jednoduše pojedeme tam, kam nás pustí. Díky tomu uvidíme místa, na která bychom se nikdy nevydali, a o kterých jsme třeba ani nikdy neslyšeli. A když se budeme muset vrátit dřív? Nevadí. Každý kilometr, co jedeme furt pryč potvrzuje, že pustit se do tohodle dobrodružství bylo nejlepší rozhodnutí, který jsme mohli udělat.
V den publikování článku jsme na cestě 85 den.
Jestli chcete vědět, kde se zrovna pohybujeme, mrkněte na Instagram nebo Stravu Furt Pryč.
Pokud vás zajímají fotky nebo trasy etap a nechce se vám hledat naše profily na sítích, tak jsou to tyto:
http://www.instagram.com/furtpryc
http://www.strava.com/athletes/24473426