Furt Pryč srílanskou krizí

Text a foto: Iva a Zdeněk

Na recepci nám dali na výběr – pokoj s internetem, nebo s oknem. Volíme okno. A děláme dobře. Celé odpoledne nešla elektřina, skončili bychom bez okna i internetu. Výpadky proudu jsou tu na denním pořádku. Ale to jsme tehdy ještě nevěděli. Turistické hotely mívají dieslové generátory, ale my většinou bydlíme v zimmer frei a ty si takové vymoženosti nemohou dovolit. Párkrát nám někdo řekl, že generátor sice má, ale nemá do něj co nalít. Přijeli jsme v těžkou dobu – země se potýká s největší ekonomickou krizí za dobu své svobodné existence. Základní komodity se neuvěřitelně zdražují (5l kanystr s vodou zdražil za 6 týdnů našeho pobytu o 200 %) a mnohdy se jich nedostává. Na pohonné hmoty a plyn se stojí kilometrové fronty. Benzínky hlídá armáda. Místní nemají na čem vařit, nemají sušené mléko pro své děti, kvůli mnohahodinovým výpadkům proudu stojí továrny. Lidé si nic nevydělají. Bezútěšná situace. Ale pro turisty na kolech zůstala perla Indického oceánu zemí zaslíbenou i na přelomu března a dubna, kdy jsme se ji rozhodli objet.

Na Srí Lanku jsme se vrátili po šesti letech. Minule jsme zemi projeli vlaky a autobusy a nasadili laťku strašlivě vysoko. Může ji další návštěva překonat, nebo nám naopak zážitky pokazí? Návrat jsme v rámci této cesty neplánovali, ale když už jsme náhodou ocitli jen hodinu a půl letu od Colomba, rozhodli jsme se ověřit, co už si dávno myslíme – nejlepší způsob cestování je kolmo. Lepší laboratoř jsme si nemohli přát.

Jako první nás překvapilo počasí. Mysleli jsme, že jsme zocelení žárem Ománu a Indie, ale zdejší vlhko nám dalo pěstí hned, jakmile jsme vylezli z letadla. Okamžitě jsme se začali potit a už jsme nepřestali. Celý pobyt jsme bojovali s dehydratací. Zachraňovaly nás všudypřítomné stánky s mladými kokosy. Stavěli jsme u nich denodenně a pokaždé se našel někdo, kdo nám vysvětlil, že ta voda je strašně zdravá. Opravdu? To jsme rádi, říkali jsme vždycky. Hlavně chutná dobře a tlumí pocit žízně, i když je teplá. To se o vodě z bidonů říct nedá. Většinu času nám k ničemu nebyla, člověk si o ní už po pár minutách maximálně tak popálil jazyk. Sehnat chlazenou nebylo jen tak – lehčí než v Indii, ale když nejde proud, lednice nefungují. A bez elektřiny jsou tu celá města klidně i osm hodin denně.

Jako druhé nás překvapilo Negombo. Přijeli jsme do moderního města s hipsterskými bistry a velkými supermarkety. Kam se poděly dřevěné chýše s potravinami? Možná si to jen špatně pamatujeme, možná tyhle stánky byly v jiných částech ostrova… Postupně zjišťujeme, že celý ostrov udělal neuvěřitelný pokrok. Místo dřeva zdi, dezinfekce na ruce k dostání v každé drogerii (minule jsme ji horko těžko sháněli a nakonec ji dostali až v Kandy), po ulicích se prohání lidé na silničních kolech v tretrách Sidi, nikde žádní pouliční psi. Moderní země v rozpuku. O to horší pro místní obyvatele nynější krize je. Zemi se dařilo, budoucnost vypadala skvěle.

Naše ubytování ale vypadalo, jako by tu léta už nikdo nebyl. Také k nám hned přispěchal soused a se slovy, že tu už nikdo nebydlí, snažil se nás odtáhnout k sobě. Nedali jsme se a během chvíle jsme se dovolali majiteli. Byl překvapený, nevšiml si rezervace, prý sem teď skoro nikdo nejezdí. Pozval nás na kávu a začal skvělou angličtinou vysvětlovat, do čeho jsme to vlastně přijeli. Ekonomika se hroutí kvůli velkým zahraničním dluhům, není za co nakupovat pohonné hmoty, elektřina nejde hodiny denně, všechno zdražuje. Téměř každý vaří na plynu, ale plynové bomby nejsou, lidé konce umírají vyčerpáním ve frontách. On už žádnou nesehnal měsíc. Nestěžuje si, konstatuje. Sotva jsme probrali situaci, naplánoval nám další cestu. Poradil, kudy jet, kudy nejet, co ochutnat. V podvečer nás vzal vykoupat se do řeky. Cestou nám ukázal, co všechno mu zničili sloni, kteří se mu chodí pást na pozemek. U nás v chatce ostatně také teď neteče voda, protože rozšlapali trubky. Ještě nám vysvětlil, že krokodýli jsou v pohodě, těch se bát nemusíme, ale veverka nám může ukousnout prst. Přijde nám to trochu podezřelé, ale věříme mu. Nejvíc se stejně bojíme komárů.

Osobně jsme začali první komplikace s energiemi pociťovat asi týden po příletu. Dostali jsme se do oblasti, kde už byly výpadky proudu zcela běžné, pomalu se začaly objevovat fronty u benzínek. Nejdřív nebyly nijak dlouhé, ale každý den se prodlužovaly. V druhé polovině pobytu už měřily kilometry, a to se stálo v trojstupu. Z jedné strany tuk tuky, z druhé autobusy a třetí dav tvořili lidé s kanystry na kerosen, který začali používat místo plynu na vaření. Lidé stály spořádaně, dokonce se na nás smáli a mávali na nás. Vůbec si ani nechceme představovat, jak by vypadala nálada v takové situaci u nás. Oni ani netuší, jestli na ně dojde řada, jestli nepojedou domů s prázdnou, a přesto nás přátelsky zdraví. Nevěřili jsme vlastním očím. Mimochodem, jednou nás náš hostitel na východě ostrova ujišťoval, že u nich problém s palivem není (i výpadky proudu byly relativně krátké), ráno se ale z čerpací stanice vrátil s nepořízenou – fronty už dorazily i sem, a navíc nebylo co tankovat.

Asi po čtrnácti dnech nás začali stavět náhodní kolemjdoucí. Chtěli nám vysvětlit, co se děje a hlavně nám gratulovali, že nepotřebujeme pohonné hmoty. Většinou také ukázali odstavenou motorku u krajnice, která jen tak někam nepojede. Není na co. Vláda postupně zavedla a zpřísňovala limit, kolik které přibližovadlo může natankovat. Na konci našeho pobytu to bylo směšně málo, taxikáři stáli víc ve frontách než jezdili.

Vůbec nechápeme, jak místní zvládali za daných podmínek fungovat. My ale jako cykloturisté byli úplně v pohodě. Pociťovali jsme jen mírný diskomfort, protože jsme si nemohli pustit větrák a museli jsme plánovat nabíjení powerbanek, protože náš solární panel zůstal v krabici v Negombu. Dokonce by se nás ani nemusel týkat zákaz vycházení, který vláda uvalila na celý ostrov, protože se bála protestů. Turisté mohli, kam se jim zlíbilo. Jenže obchody musely zůstat zavřené a my nebyli schopni naložit vodu na celý den. Naše spotřeba výrazně převyšovala kapacitu zásobníků. Pohodlně odvezeme jen šest litrů, a to nepokrylo spotřebu ani jednoho z nás. Rozhodli jsme se zůstat na ubytování a koukat na Okolo Flander. Závod byl o to napínavější, že jsme nevěděli, kdy vypnou proud. A co myslíte? Vypnuli ho 10 km před cílem.

Srílančané se k nám chovali hrozně hezky. Mávali na nás, povzbuzovali, ti, co nás potkávali vysoko v horách, jen kroutili hlavami a nabízeli vodu. Nikdo nám ani náznakem nedal pocítit, že jsme privilegovaní turisté. Naopak. Mluvili jsme hodně s náhodnými lidmi a jen jeden člověk na nás uhodil, jak se nám tu může líbit, když se tu dějou tak hrozné věci. A uhodil hřebíček na hlavičku – docela dlouho jsme nevěděli, jak se vyrovnat s tím, že my si tu užíváme tak jako cestou ještě nikde, a místní mají takové starosti. Provozovatelé služeb nám ale dávali jasně najevo, že jsme tady správně. V každé restauraci vypadali, že z nás mají radost, v každém ubytování byli rádi, že jsme přijeli zrovna k nim. Každý zákazník se hodí. Jezdí jich opravdu málo a v současné situaci nikdo neví, kdy přestanou jezdit úplně. První úbytek turistů začal po teroristickém útoku na Velikonoce 2019 a sotva se cizinci po úvodním šoku začali vracet, přišla pandemie a po pandemii nynější krize. Koncem března nám ukazovali provozovatelé ubytování zprávy od klientů, kteří neví, jestli mají vůbec jezdit. Koncem dubna už nám v jedné rodinné restauraci v Tangalle říkali, že turisté hromadně ruší pobyty, na začátek května prý nemají místní hotely žádné rezervace. Ceny ubytování od naší minulé návštěvy padly na polovinu.

Ramani, majitelka homestaye Ananda v Tangalle, říkala, že provozovat ubytování je momentálně hodně špatná práce. A to vypadala, že se jí daří – před šesti lety pronajímala dva pokoje, teď má tři a ještě malý domeček na zahradě. Ale ani ona teď neví, co bude dál. Čím jsme na ostrově byli déle, tím pesimističtější rozhovory jsme vedli. Lidé se bojí budoucnosti, pomalu přestávají mít na jídlo a ví, že se situace jen tak nezlepší. Mají strach, jak hluboko můžou padnout, jak dlouho bude hůř. Růst cen jsme sami viděli každý den. Jen za náš pobyt se několikrát znásobily. Vázlo zásobování. Výpadky proudu se ale výrazně zkrátily. Nic jiného se nezlepšilo.

Srí Lanka má všechno – nádherné pláže, palmy obtěžkané kokosy, hory osázené čajovými plantážemi, vynikající jídlo, milé lidi, historické stavby, exotická zvířata. Pobýt tu je radost, ať už cestujete hromadnými prostředky nebo na kole. Zážitek z bicyklu je ale mnohem intenzivnější. Vedro a vlhko si vychutnáte plnými doušky, vidíte druhy zvířat, které z busu ani nezahlédnete, slyšíte funět vodní buvoly. Trochu se sice bojíte, že vám ta velká veverka ukousne prst, ale těch naštěstí nepotkáváte tolik. Místní jsou hodně komunikativní, ale ve vlaku s námi minule  nikdo kontakty nenavazoval. Na kole nebyl den, aby nás někdo nezastavil a minimálně se nezeptal, kam míříme. Ať už jsme jeli kamkoli, odpovídali vždy stejně Oh, beautiful place, go, go. Během šesti týdnů jsme najeli 2130 km, objeli jsme ostrov dokola a přidali ještě malé kolečko vnitřkem a musíme uznat, že měli pravdu. Ať jsme dorazili kamkoli, řekli jsme si, tady je to tak krásný a vaří tak dobře, nezůstaneme tu?