Furt pryč na konci cesty?

Turecko

První výstupní kontrola v Řecku byla v pohodě. Mrkli se nám do pasu a pustili nás dál. Co taky jiného. Pak jsme ale přijeli na most přes hraniční řeku. Hlídali ji vojáci se samopaly (nebo nějakou jinou velkou střelnou zbraní), zastavili nás a odmítli pustit. Prý hranice na kole překročit nejde, taková jsou pravidla, prý jedině automobilem. Koukali jsme na muže s puškou i jeden na druhého jako puci – je to nějaký zvrácený druh hraničního humoru, nebo to myslí vážně? Stáli jsme na místě, bránili provozu a už se chystali stopnout nějaký pick-up přímo uprostřed hraničního pásma. Najednou ale jeden z příslušníků začal mluvit do vysílačky. Chvilku s někým komunikoval neznámým jazykem, předávali si slovo tam a zpátky a když skončil, řekl OK, guys, its good, you can go. Okamžitě jsme sedli na kola a dupali, než si to rozmyslí. Ostatní ozbrojenci nám ukazovali palce nahoru a vůbec nevypadali překvapeně, že nás vidí. Co to mělo znamenat nevíme. Další zádrhel na hranicích se naštěstí nekonal. Vstupní kontroly na turecké straně byly akorát zdlouhavé a bylo jich moc. Rychle proběhla jen ta, kde se zjišťovalo očkování – máte? Máme. Dobře. Jeďte. Tak jo, skvělý, velice rádi.

Nemůžeme ztrácet čas, musíme makat do Istanbulu (230 km od hranic), za pár dní nám na letiště z Prahy přiletí pláště, které nutně potřebujeme, musíme chytnout letadlo. Množství defektů začíná být neúnosné (a to to nejhorší mělo teprve přijít).

Pláště nám má přivézt kamarád z Prahy, pro tuhle sezónu jsou v Turecku vyprodané. Takže nám ani nevadilo, že celá štreka vedla po frekventované dvouproudé silnici – aspoň to švihá a nehrozí, že někde zakukáme v nesjízdném gravelu. Krajnice široká, cesta celkem nuda. Kromě úseků, kdy pruh za bílou čárou zmizel a my museli jet rovnou mezi všemi těmi kamiony a autobusy. To pak byl slušný adrenalin. Hlavně řidiči tiráků si s námi moc hlavu nelámali a brali nás hodně na těsno. Vždycky nás nasáli, rozkymáceli a celé zvalchované zase vyplivli zpátky. Ale tohle ještě nebylo nic proti příjezdu do Istanbulu. Větší hardcore jsme na kole nezažili. A nikomu nedoporučujeme si to dávat. Istanbul je gigantický, všude mnohoproudé silnice, odbočky, nadjezdy, podjezdy, složité křižovatky, kruhové objezdy, tisíce aut a mezí tím vším mumrajem bojují o přežití dva cyklisti s brašnami, s nimiž nikdo nepočítá. A ti hlavně vůbec netuší, v jakém pruhu mají být, tak se často motají, kde nemají. Řidiči ale naštěstí byli celkem ohleduplní a měli pochopení. V den našeho triumfálního příjezdu do hotelu v centru jsme ujeli 90 km na jeden bidon, bez jídla a jakékoli pauzy. Tak moc jsme to chtěli mít za sebou a dost se nám ulevilo, když jsme přijeli živí a zdraví do cíle. V ten moment jsme odložili kola a sedli na ně, až když jsme město opouštěli (vzali jsme to nejkratší cestou na trajekt do Bursy, dvakrát se přes celý Intanbul kolmo přesouvat nemusíme).

Cestu pro pláště jsme zvládli včas, ale den před setkáním zrušili let. Na aerolinky vůbec není spolehnutí. Co teď? Zachovat klid, zvážit možnosti – buď jsme mohli zkusit sehnat nějakou nouzovku v Instanbulu, nebo se vyvrbila ještě druhá možnost – poslat pláště na letiště do Antalye. Původně jsme na jih vůbec jezdit nechtěli, měli jsme jet Istanbul, Kappadokie, zpátky k Černému moři, Rize a pryč. Ale co už. Pláště potřebujeme, jedeme na riviéru nejkratší cestou, jsme si mysleli.

Jenže jsme potřebovali brzdové destičky a v cykloshopu jsme narazili na nějakého cyklistu, který nám vysvětlil, že na kole do Antalye jedině oklikou přes Izmir. No tak jo, když po západním pobřeží, tak holt po západním pobřeží a přeplánovali jsme trasu znova. Musíme uznat, že měl pravdu – připravili bychom se o překrásný úsek cesty, minuli bychom starověký Efez i bavlněný hrad Pamukkale, a nic podobného na světě jinde k vidění není. Navíc nebýt téhle zajížďky, přišli bychom o jedno z nejlepších rán cesty. Předcházel mu ale jeden z nejhorších večerů vůbec.

V Antalyi všechno klaplo na výbornou (to je překvapení, co?). Pláště přiletěly, rychle jsme je vyměnili, s většími obtížemi sehnali náhradní duše (naše rozměry nikdo neměl) a lepení a chtěli jet dál, jenže přišly zažívací potíže. Posledních pár dní byly čtyřicítky a my to moc neodpružili. Takže jsme se museli ještě chvíli zdržet – pobývat v klimatizovaných místnostech, pít ionty a koukat na olympiádu. Původní plán byl v Antalyi se dojíst, dopít a fofrovat přes Kappadokii do Rize na čajové plantáže. Místo toho jsme energii ztráceli a trčeli na místě. Ale zachránilo nás to od mnohem většího průšvihu. V Antalyii totiž vypukly lesní požáry a naše cesta vedla ohniskem. Kdybychom vyrazili podle plánu, nejspíš bychom vjeli přímo do něj. Takhle jsme cestu přeplánovali a nebezpečí se vyhnuli. V Rize tou dobou řádily ničivé povodně. Pro Čecha nepochopitelné, jak může jeden stát bojovat současně s požáry způsobenými suchem a vedrem a zároveň povodněmi? Další živel, který se tou dobou Tureckem prohnal bylo tornádo. Neuvěřitelné. Všem rozmarům počasí se nám naštěstí podařilo vyhnout. Chytli jsme jen pár dní v silném protivětru, dva vzdušné víry, a pak na severu několik dní v dešti. Nic hrozného, jen ve stanu v dešti nic neuschne a tretry začnou za dva dny páchnout, jako by v nich něco chcíplo. Když jsme sami a v pohybu, tak na ten odér člověk zapomene, ale jakmile zastavíme a dáme se s někým do řeči (nedejbože si k nám přisedne v čajovně), nemyslíme na nic jiného, než jaký je to trapas a jaké sebezapření musí dotyčný prokázat, aby rychle neodsedl někam strašně daleko.

Z turecké riviéry jsme si to namířili přes jeskyni Karain (jedno z nejstarších osídlených míst světa), jezero Egirdir a město Konya do Kappadokie. Nebyli jsme ještě úplně ve formě, pořád byla vedra, foukal protivítr a profil taky zrovna nebyl jednoduchý, takže jsme si docela hrábli. Přesto byla tahle část cesty moc hezká, ale tak strašně těžká. V jednom stoupání jsem jela většinou rychlostí jen 4 km/h, doufala, že mě neshodí vítr a že všechny ty stojky vyjedu. Několikrát jsme si oba ze Zdeňkem nezávisle na sobě říkali, že tohle je konec. Slézáme a tlačíme, že tohle prostě nejde vyjet. Šlo, ale za jakou cenu.

Touhle dobou jsme vlastně vůbec nestanovali na divoko. Nocovali jsme buď u lidí na zahradě nebo třeba v zahradní restauraci. O Turcích se říká, že jsou pohostinní, ale co to znamená ve skutečnosti? Že skoro nikdy neplatíte za čaj, že vás zvou na jídlo úplně cizí lidi a baví se s vámi jako se sousedem, i když si kvůli jazyku vůbec nerozumíte. Zastaví u vás auto a nabalí vám zásoby ovoce na cestu, nasytí vás a představí starostovi nebo vám dojedou pro simit a pozvou vás na něj, jen když se zeptáte, kde se tu dá koupit. Výsledkem je, že se v Turecku cítíte příjemně a jako opravdu vítaný host. Místní vám také často radí co navštívit, ale ne vždycky byste je měli poslouchat. Už jsme poučení. Na turistiku v údolí Ihlara jsme se doopravdy těšili. Jde o 15 kilometrů dlouhý kaňon, ve kterém jsou ve skalách vytesané kostely z 8. století. Když prodavač vstupenek viděl, že máme kola, doporučil nám vyrazit na prohlídku na nich, že schody jsou jenom tady, a pak tak asi dvě místa, kde budeme muset tlačit, ale prý to bude nádhera a hlavně se nebudeme muset vracet. Já byla k nápadu trochu skeptická, ale představa, že se nebudeme muset vracet pro kola se mi zamlouvala. Nejdřív jsme museli snést kola s brašnami z vesnice do údolí – což bylo pouhých 400 schodů. Naštěstí cestujeme nalehko. A pak to začalo. Cesta údolím na kolech musí být parádní, ale ne když máte bagáž. Často jsme museli sesednout, sundat brašny, provést kolo úzkým průchodem mezi skalami, vrátit brašny na kolo, popojet pár set metrů a znova. Občas bylo nutné vynést kola do prudkých schodů a zase je snést dolů. Celé dopoledne jsme měli o zábavu postaráno. Ale nemuseli jsme se vracet a mohli na druhé straně kaňonu pokračovat dál do srdce Kappadokie, Göreme, tam jsme se opravdu těšili.

Tohle místo známe z fotek a kvůli němu jsme tady. Každé ráno tu s východem slunce v kulisách nádherných kaňonů a skalních měst startují desítky až stovky horkovzdušných balónů a když letí kolem vás a přidávají plyn, je to jako by kolem vás letělo hejno draků. My tu krásu pozorovali jen ze země, ale i tak je to nezapomenutelný zážitek. Klidně bychom tu mohli být měsíc, ale odtrhli jsme se už po čtyřech dnech. Zamířili jsme přes Kayserei a Amasyii, kam jezdili sultánští synové za vzděláním, k pobřeží Černého moře na čajové plantáže a dál do Gruzie. Jeden večer jsme si postavili stan na útesu nad mořem a sotva jsme zapíchli poslední kolík, prohnalo se přímo pod námi hejno delfínů.

Gruzie (Do Tbilisi)

Gruzie měla v našich očích složitou startovní pozici. Z Turecka se nám totiž vůbec nechtělo, užívali jsme si tam snad úplně všechno – krajinu, jídlo, komunikaci s místními, čaj… Ale i tak jsme se snažili překročit hranice s otevřenou myslí. Projeli jsme zatím deset zemí a líbilo se nám všude, tak není důvod, aby to tady bylo jinak. Jenže. Prakticky od druhého dne až do Tbilisi se všechno jen komplikovalo. Začal to Zdeněk. Chytly jej takové žaludeční potíže, že nebylo schopen jet. Tak jsme si dali pauzu, než se dá do kupy. Já zatím aspoň vyprala a “postarala se o domácnost”. Mysleli jsme si, že něco snědl, ale asi spíš něco chytil, protože sotva jsme sedli na kola, začalo být špatně mně. A tak místo, abychom vyrazili na trek do krásných hor kolem Mestie, jako ostatní, zase jsme se váleli v guesthausu a čekali, až zdravotní stav dovolí vyrazit dál na cestu Kavkazem.

V Turecku u Černého moře jsme potkali dva cykloturisty z Německa, kousek se s nimi svezli, a pak se zase rozdělili. Ale v Gruzii jsme se zase sjeli a strávili spolu pár dní. Jednoho z nich jsme přibrali do party před Mestií, druhý dorazil v rámci naší zdravotní pauzy a chvíli po něm dorazil ještě třetí Němec, a tak jsme dál pokračovali v pěti. Celkem nám to dohromady fungovalo, i když jsme měli každý úplně jiné tempo. Ale jeli jsme do takových strašných kopců, že by nebylo možné udržet žádnou skupinu pohromadě. Na delších pauzách jsme se ale vždycky potkali, sdělili si zážitky a zase frčeli dál. Bylo fajn nabourat zaběhnutý rytmus a trochu zpomalit. Mně se navíc jelo hodně ztěžka, protože jsem pořád nemohla nic jíst a skoro ani pít, tak jsem pomalejší tempo uvítala. Navíc bylo pořád na co koukat, výhledy byly jedny z nejhezčích, co jsme viděli.

Těsně před tím, než jsme se vydali na cestu z Mestie do Ushguli, nejvyššího bodu cesty, se ukázalo, že jednoho z našich kolegů okradli. Přišel o cyklistické brýle, všechno nářadí, podlážku pod stan… a spoustu dalších maličkostí, bez kterých bude na cestě jen těžko fungovat. Nejbližší možnost, kde se dovybavit byla samozřejmě až v Tbilisi, kam pojedeme ještě několik dní. Je to divné, protože přišel o spoustu specializovaných věcí ke kolu a byl z nás jediný, ač všechny bicykly parkovaly u sebe. Ostatní naštěstí nepřišli o nic. Až my druhý den o stan, ale ne kvůli zlodějům. Psi na Kavkaze jsou trochu jiného ražení než ti, které jsme potkávali do teď. Tihle si vás vyberou a začnou vás doprovázet. Chtějí jen pohladit, možná něco na zub, ale to je všechno. Za to vás hlídají jako oko v hlavě. Nás si také jeden takový hlídač vytipoval, celou noc od našeho stanu odháněl koně a krávy, které se k němu přiblížily. No a ráno si k nám troufnul další pes. A to si ten náš mazlík nemohl nechat líbit a dost přísně se do přivandrovalce pustil. Chvilku to vypadalo, že ho zakousne. Bitka vypadala opravdu přísně, psi vrčeli, štěkali, lidi křičeli. Několikrát se ti dva psi zakousnutí jeden do druhého prohnali naším stanem jako tornádo. Nešlo s tím nic dělat, jen bezmocně přihlížet.

Výsledek? Prasklá tyčka a plášť roztržený na několika místech. Koukali jsme na tu spoušť dost nešťastně – opravdu to v první chvíli vypadalo, že jsme přišli o střechu nad hlavou. A to by v těch vysokých horách byl opravdu průšvih – v noci už teplota klesala k nule. Tyčku Zdeněk zvládnul opravit už večer, materiál našel v zásobách, a naštěstí nepršelo, takže jsme to do Tbilisi vládli a nemuseli jsme skvotovat u kolegů z Německa (ne že bychom se k nim vešli). Kdyby byl slejvák, tak jsme v háji, ty péřové spacáky bychom jen tak neusušili.

Se ztrátami jsme dorazili to Tbilisi (skupina se rozdělila den před tím, protože každý jel jinak), kde jsme tři dny sháněli lepení na stan, náhradní řetězy, brzdovou kapalinu a další náhradní díly ke kolu. Vyprali jsme, udělali servis a řešili, jaké máme možnosti.

Kam a případně s kým pojedeme dál ještě nevíme, všechno se teprve ukáže. My za sebe ale můžeme říct, že domů se ještě nechystáme a uděláme všechno proto, abychom mohli ještě chvíli být furt pryč. Protože tahle naše výprava víc než cokoli jiného ukazuje, že mnohem víc než cíl se počítá cesta. Jakkoli otřepaně to zní, je to pravda. Zkuste si to a uvidíte.