Furt Pryč na cestě domů

Trvalo docela dlouho, než jsme se oklepali a začalo se nám jezdit dobře. Celá tahle epizoda ovlivnila zbytek Španělska. Původní plán byl dojet z Altamiry přes Madrid na Gibraltar, a pak více méně po Via Augusta do Girony, a pak to střihnout do Andorry. Z Andorry do francouzského Carcassone na Tour de France. Začali jsme se strachovat, že to nedáme a pelonot nám ujede. Horkotěžko jsme totiž zvládli ujet denně sedmdesát kilometrů. Večer jsme padali do spacáků úplně k.o. Přesně tady nám došlo, jakou kliku jsme cestou měli, když jsme za celý minulý rok nemuseli řešit žádnou zdravotní komplikaci. Marod-cykloturista fakt těžkej chleba má.

Španělsko jsme výrazně zkrátili, nejjižněji jsme se podívali do Valencie, a pak podél vody do Andorry. Za to jsme si prodloužili pobyt v Baskicku, v horách. Užívali jsme si nadpozemské výhledy, nespatřili ani kousek roviny, luštili angažované nápisy a nestačili zírat, kolik cyklistů brázdí místní silnice. Potkávali jsme grupy, jednotlivce, profíky. Stovky lidí denně. A řidiči? Jsou ohleduplní až moc. Raději jedou půlkou auta v pangejtu, než aby vás ohrozili. Španělsko nás v tomhle ohledu docela rozmazlilo. Francie nás vrátila do reality. Hned první den na nás troubili, křičeli ze stažených okýnek a dělali vulgární posunky. Ulevilo se nám, s takovou přijedeme domů připraveni. Smutné zjištění je, že v každém z těch 23 států, které jsme projeli, jsme se na silnici cítili bezpečněji než v Česku. Nikdo nikde na nás třeba nepoužil ostřikovače. V ČR jsme to schytali hned druhý týden. Asi na přivítanou.

Francouzská část Pyrenejí patří k jednoznačně nejúchvatnějším místům, která jsme cestou viděli. Vysoké, majestátní, na pohled neprostupné. Připravili jsme si tu i jeden z nejtěžších dní výletu. Jako bychom zapomněli, že jsme tu za turisty, a ne za cyklisty a rozhodli jsme se během jednoho dne zdolat Tourmalet i Luz Ardiden, dva klasické kopce z kategorie HC. Devadesát osm kilometrů, 2796 výškových metrů. 7 hodin, 23 minut pohybu. To by asi šlo počítat jako sportovní výkon.

Ve Francii jsme si užívali croissanty, kozí sýry a saddlesores. Ani jeden z nás na ně nijak netrpíme, ale tady nás sejmuly. Kombinace rozbitých cest, extra dlouhých etap a vlny veder nám zavařila. Poprvé v životě jsem okusila tuhle odvrácenou tvář cyklistiky. A jakmile se tenhle problém rozjede, nedá se ho tak snadno zbavit. Hlavně, když potřebujete jet a nemůžete se jen tak na pár dní zastavit. Naštěstí nás kluci z Posedel vybavili Smiling Butt Creamem, a když došel, poslali další.

Z Pyrenejí jsem přes Bordeaux a Paříž dojeli do Normandie, kde jsme narazili na obrovské množství turistů. Přes celou Francii jsme potkávali moře obytných vehiklů  – menší, větší, obří, na jaké si vzpomenete. Ale tady jsme se několikrát ocitli v karavanové zácpě. Výhoda je, že tu obytňáky parkují všude, a vy se za ně můžete se stanem schovat, když se potřebujete někam upíchnout. Francie je prošpikovaná kempy nejrůznějších cenových kategorií, proto tu lidé moc nechápou, proč byste chtěli spát někde jen tak nadivoko. Navíc všude stojí domy, člověk se občas může dostat do úzkých, a obytňák potom jako když najde.

Taky jsme tu hodně bojovali s koňmi a domácím turem – zasedli si na nás. Nikde jinde se nám to nedělo, ale tady, jakmile nás viděli stanovat ve vedlejší ohradě, shlukli se k nám a dělali všechno proto, aby nás prozradili. Koně běhali od nás ke statku a zase zpátky jako by se snažili přivést hospodáře. Potvory.

Náš vztah ke spaní na divoko se taky cestou hodně vyvinul. Když jsme začínali, byli jsme hodně ostražití. Dávali jsme si bacha, aby nás opravdu nikdo nemohl objevit (aspoň jsme si to mysleli), postupně jsme nároky snižovali a nakonec jsme v Německu stavěli stan někomu na louce a z vyhlídky nás pozorovali turisté. Ani ráno jsme nijak nechvátali. V klidu jsme se nasnídali, všechno sbalili… Zamávali si s traktoristou a odjeli. Jednu z posledních nocí v Německu jsme trávili na dětském hřišti v nějakém městečku. Legálně, zeptali jsme se pana správce. Svolil a ještě nás ujišťoval, že tady je tak bezpečno, že nemusíme mít žádný strach. Zarazil nás, bát se nás tou dobou ani nenapadlo.

Na severu Francie jsme skončili s turistikou a vydali se přes Belgii, Holandsko a Německo téměř nejkratší cestou domů. Tyto tři země už byly v podstatě tranzitní. Navštívili jsme cestou pár kamarádů a začali se psychicky připravovat na návrat. Byli jsme nervózní? Trochu. Od začátku říkáme, že není těžké odjet. Těžké bude se vrátit – najít si práci, bydlení, zapojit se zpátky do společnosti. Půjde to hladce? Kdo ví. Ale jedno je jisté, ať už nás doma čeká cokoli, kdybychom se měli rozhodnout, jestli pojedeme znovu, neváhali bychom ani vteřinu.