Náš host 31. 10. 2022

Je právě tolik, kolik je, 7. září 2022 a my zrovna překročili hranice České republiky. Po 16 měsících v cizině a více než 28 000 km jsme se vrátili do vlasti. Naše první cesta nemůže vést jinam než na smažák a pivo. Stavíme v prvním restauračním zařízení ve Františkových Lázních, máme kliku, čepujou plzeň. Všichni kolem mluví německy, dokonce i obsluha se nás ptá, jestli noch ein Bier. Nein, danke, odpovídáme. Je to dobré, na mateřštinu můžeme najíždět pomalu. Skoro rok a půl jsme česky mluvili jen spolu. Naše komunikace se časem hodně zjednodušila, vystačili jsme si s posunky a skřeky. Teď si hlavně musíme dávat pozor na jazyk, lidi kolem už budou rozumět. Ne jako do teď, kdy jsme si mohli plácat, co jsme chtěli. Šance, že někoho pobouříme byla prakticky nulová. Čechů jsme cestou potkali asi pět. Bookujeme nejlevnější hotel a dáváme se do kupy. Pořádná sprcha, spánek, vyprat. Musíme taky deratizovat brašny, abychom kámošům nenasadili domů mravence a pavouky. Vozíme jich s sebou hodně. Na všechny se moc těšíme a bylo by fajn, aby nás chtěli vidět i po tom, co od nich teď odjedeme. Čeká nás poslední noc poustevničení, od 9. září jsme samá návštěva. Pojedeme z 0 na 120 %.

Je právě tolik, kolik je, 7. září 2022 a my zrovna překročili hranice České republiky. Po 16 měsících v cizině a více než 28 000 km jsme se vrátili do vlasti. Naše první cesta nemůže vést jinam než na smažák a pivo. Stavíme v prvním restauračním zařízení ve Františkových Lázních, máme kliku, čepujou plzeň. Všichni kolem mluví německy, dokonce i obsluha se nás ptá, jestli noch ein Bier. Nein, danke, odpovídáme. Je to dobré, na mateřštinu můžeme najíždět pomalu. Skoro rok a půl jsme česky mluvili jen spolu. Naše komunikace se časem hodně zjednodušila, vystačili jsme si s posunky a skřeky. Teď si hlavně musíme dávat pozor na jazyk, lidi kolem už budou rozumět. Ne jako do teď, kdy jsme si mohli plácat, co jsme chtěli. Šance, že někoho pobouříme byla prakticky nulová. Čechů jsme cestou potkali asi pět. Bookujeme nejlevnější hotel a dáváme se do kupy. Pořádná sprcha, spánek, vyprat. Musíme taky deratizovat brašny, abychom kámošům nenasadili domů mravence a pavouky. Vozíme jich s sebou hodně. Na všechny se moc těšíme a bylo by fajn, aby nás chtěli vidět i po tom, co od nich teď odjedeme. Čeká nás poslední noc poustevničení, od 9. září jsme samá návštěva. Pojedeme z 0 na 120 %.
Jak jsme se dostali ze Srí Lanky domů? Oklikou. Na konci dubna jsme sedli v Colombu na letadlo a přeletěli do Lisabonu. Přesně po roce cesty na východ jsme se ocitli zpátky v Evropě, na nejzápadnějším bodu Evropy i puťáku. Poprvé zažíváme kulturní šok. Na východ jsme postupovali pomalu, žádnou ostrou hranici jsme nepotkali. Měli jsme dostatek času se aklimatizovat a adaptovat. Teď je to jiné. Z kohoutku teče pitná voda, auta zběsile netroubí, nikdo na nás nepokřikuje a v ulicích Lisabonu panuje neuvěřitelný klid a pohoda. Když to říkáme v centru města na rušné křižovatce místním, nevěří svým uším. Klid? Ticho? Tady? Jo! Portugalsko je extrémně pohodová země. Původně jsme se chtěli zdržet jen pár dní, zůstali jsme měsíc. Projeli jsme ho celkem poctivě – z Lisabonu jsme vyrazili nejdřív na jih. Prozkoumat pobřeží Atlantického oceánu, dojet do Fara, a pak vnitrozemím zpět do Lisabonu, do Porta a vinařskou oblastí Douro do Španělska. Auta se nám vyhýbala obloukem, lidé nás zdravili, se stanováním taky nebyl nikde problém. A hlavně, kamkoli jsme se vydali, přecházel nám zrak – divoké útesy, pomerančovníky obsypané úrodou, citrony velké jako pěst, terasovité vinice, majestátní hory, kulantní ceny. Jakmile jsme se vzdálili od pláží obsypaných surfaři, nepotkali jsme nikde ani živáčka. A když nás náhodou někdo vyhmátnul, že stanujeme, kde nemáme? Omluvil se, že nás nechtěl budit. Portugalsko, pro cykloturisty ráj. Ale vlastně, jednu nevýhodu Portugalsko mělo, byla nám tam zima. Vždycky ráno jsme začínali v péřových bundách. Po pár dnech jsme zjistili, že klepeme kosu ve 20°C. Holt se na nás ten několikaměsíční pobyt ve čtyřicítkách podepsal. Člověk zchoulostiví rychle.
Pobyt ve Španělsku nezačal slavně. První noc jsme toho moc nenaspali, protože kolem našeho stanu byl hrozný provoz. Funěli jeleni, dupali divočáci, „štěkala“ vysoká, cosi s mocným šplouchnutím hupslo do nedalekého rybíka… taková divočina kolem našeho stanu ještě neprobíhala. Ráno mi začala být zima a rozbolelo mě postupně celé tělo. Vůbec jsem nemohla šlapat, ve stehnech křeče. Horko těžko jsem dojela do deset kilometrů vzdálené vesnice, kde jsme se potřebovali připojit na internet a zjistit, jestli bychom se nemohli někde ubytovat. Nemohli, všechno je mimo naše finanční možnosti. Poprvé za cestu jsem si vzala růžový prášek a rozhodla se jet dál. Ani nevím, jak jsem nakonec ujela skoro stovku. Nakonec jsme skončili pod gigantickou vrbou na opuštěném fotbalovém hřišti. Místo, kde bychom mohli přenocovat jsme hledali asi třicet kiláků. Nikde to nešlo. Zdeněk měl nohy rozdrásané od malin a ostružin, jak se stále snažil prodírat lesíky v naději, že tady už to klapne. Crčela z něj krev, mně stávkovalo tělo, nálada na bodu mrazu. Nakonec se ale zase stal zázrak. Pod košatým stromem nás absolutně nikdo nemohl vidět a my zakempovali na tři noci. Pořád jsem jen spala a nemohla pokračovat. Co dělal Zdeněk, netuším, ale kdykoli jsem otevřela oko, bylo uvařeno. Škoda, že jsem nic nejedla. Po třech dnech jsme se přesunuli do šedesát kilometrů vzdáleného Leónu, kde jsem v hostelu pokračovala ve spaní. Sotva jsme se ubytovali, lehnul Zdeněk. Chytrý, marodit v posteli.

Trvalo docela dlouho, než jsme se oklepali a začalo se nám jezdit dobře. Celá tahle epizoda ovlivnila zbytek Španělska. Původní plán byl dojet z Altamiry přes Madrid na Gibraltar, a pak více méně po Via Augusta do Girony, a pak to střihnout do Andorry. Z Andorry do francouzského Carcassone na Tour de France. Začali jsme se strachovat, že to nedáme a pelonot nám ujede. Horkotěžko jsme totiž zvládli ujet denně sedmdesát kilometrů. Večer jsme padali do spacáků úplně k.o. Přesně tady nám došlo, jakou kliku jsme cestou měli, když jsme za celý minulý rok nemuseli řešit žádnou zdravotní komplikaci. Marod-cykloturista fakt těžkej chleba má.

Španělsko jsme výrazně zkrátili, nejjižněji jsme se podívali do Valencie, a pak podél vody do Andorry. Za to jsme si prodloužili pobyt v Baskicku, v horách. Užívali jsme si nadpozemské výhledy, nespatřili ani kousek roviny, luštili angažované nápisy a nestačili zírat, kolik cyklistů brázdí místní silnice. Potkávali jsme grupy, jednotlivce, profíky. Stovky lidí denně. A řidiči? Jsou ohleduplní až moc. Raději jedou půlkou auta v pangejtu, než aby vás ohrozili. Španělsko nás v tomhle ohledu docela rozmazlilo. Francie nás vrátila do reality. Hned první den na nás troubili, křičeli ze stažených okýnek a dělali vulgární posunky. Ulevilo se nám, s takovou přijedeme domů připraveni. Smutné zjištění je, že v každém z těch 23 států, které jsme projeli, jsme se na silnici cítili bezpečněji než v Česku. Nikdo nikde na nás třeba nepoužil ostřikovače. V ČR jsme to schytali hned druhý týden. Asi na přivítanou.

Francouzská část Pyrenejí patří k jednoznačně nejúchvatnějším místům, která jsme cestou viděli. Vysoké, majestátní, na pohled neprostupné. Připravili jsme si tu i jeden z nejtěžších dní výletu. Jako bychom zapomněli, že jsme tu za turisty, a ne za cyklisty a rozhodli jsme se během jednoho dne zdolat Tourmalet i Luz Ardiden, dva klasické kopce z kategorie HC. Devadesát osm kilometrů, 2796 výškových metrů. 7 hodin, 23 minut pohybu. To by asi šlo počítat jako sportovní výkon.

Ve Francii jsme si užívali croissanty, kozí sýry a saddlesores. Ani jeden z nás na ně nijak netrpíme, ale tady nás sejmuly. Kombinace rozbitých cest, extra dlouhých etap a vlny veder nám zavařila. Poprvé v životě jsem okusila tuhle odvrácenou tvář cyklistiky. A jakmile se tenhle problém rozjede, nedá se ho tak snadno zbavit. Hlavně, když potřebujete jet a nemůžete se jen tak na pár dní zastavit. Naštěstí nás kluci z Posedel vybavili Smiling Butt Creamem, a když došel, poslali další.

Z Pyrenejí jsem přes Bordeaux a Paříž dojeli do Normandie, kde jsme narazili na obrovské množství turistů. Přes celou Francii jsme potkávali moře obytných vehiklů  – menší, větší, obří, na jaké si vzpomenete. Ale tady jsme se několikrát ocitli v karavanové zácpě. Výhoda je, že tu obytňáky parkují všude, a vy se za ně můžete se stanem schovat, když se potřebujete někam upíchnout. Francie je prošpikovaná kempy nejrůznějších cenových kategorií, proto tu lidé moc nechápou, proč byste chtěli spát někde jen tak nadivoko. Navíc všude stojí domy, člověk se občas může dostat do úzkých, a obytňák potom jako když najde.

Taky jsme tu hodně bojovali s koňmi a domácím turem – zasedli si na nás. Nikde jinde se nám to nedělo, ale tady, jakmile nás viděli stanovat ve vedlejší ohradě, shlukli se k nám a dělali všechno proto, aby nás prozradili. Koně běhali od nás ke statku a zase zpátky jako by se snažili přivést hospodáře. Potvory.

Náš vztah ke spaní na divoko se taky cestou hodně vyvinul. Když jsme začínali, byli jsme hodně ostražití. Dávali jsme si bacha, aby nás opravdu nikdo nemohl objevit (aspoň jsme si to mysleli), postupně jsme nároky snižovali a nakonec jsme v Německu stavěli stan někomu na louce a z vyhlídky nás pozorovali turisté. Ani ráno jsme nijak nechvátali. V klidu jsme se nasnídali, všechno sbalili… Zamávali si s traktoristou a odjeli. Jednu z posledních nocí v Německu jsme trávili na dětském hřišti v nějakém městečku. Legálně, zeptali jsme se pana správce. Svolil a ještě nás ujišťoval, že tady je tak bezpečno, že nemusíme mít žádný strach. Zarazil nás, bát se nás tou dobou ani nenapadlo.

Na severu Francie jsme skončili s turistikou a vydali se přes Belgii, Holandsko a Německo téměř nejkratší cestou domů. Tyto tři země už byly v podstatě tranzitní. Navštívili jsme cestou pár kamarádů a začali se psychicky připravovat na návrat. Byli jsme nervózní? Trochu. Od začátku říkáme, že není těžké odjet. Těžké bude se vrátit – najít si práci, bydlení, zapojit se zpátky do společnosti. Půjde to hladce? Kdo ví. Ale jedno je jisté, ať už nás doma čeká cokoli, kdybychom se měli rozhodnout, jestli pojedeme znovu, neváhali bychom ani vteřinu.

Vzdálenost
28.000 km

Dny
16 měsíců

SHARE
  • 28.000 km
  • 16 měsíců

support: