Furt pryč: Íránem

Najednou na nás z poza rohu vykoukl majitel jedněch dvířek. Provedl nás svými rozpadlými “komnatami” a na otázku, kde bychom v okolí mohli postavit stan, nám odemkl místnost s plynovým vařičem a velkým kobercem. Ukázal nám vodu, toaletu a odešel. Za nějakou dobu se vrátil s chlebem a někam se nás snažil odvelet, ale my se nehnuli. Trvali jsme na tom, že spíme tady a nikde jinde. Neměli jsme společný jazyk, komunikovali jsme rukama nohama, tak nemáme nejmenší tušení, jestli nás pozval, nebo jsme mu komůrku násilně obsadili. Nicméně se ten večer pán vrátil ještě jednou s polštáři a pokrývkami. Asi nám opravdu chtěl pomoc, jako tolik dalších Íránců, které jsme cestou potkali.

Ráno jsme uvařili ovesnou kaši, v posledním obchodě doplnili zásoby a vyrazili do pouště. Sotva jsme opustili civilizaci, nestačili jsme se divit. Všude kolem tolik prostoru! Rovina, kam až oko dohlédlo, a ještě mnohem dál. Bavili jsme se dohady, kolik rozlohy České republiky asi tak vidíme, šlapali jsme, potili se a těšili se na první zatáčku. Přišla za dva dny.

Kromě obvyklé zátěže táhneme ještě každý 6–7 litrů vody navrch, a to se proveze, takže jsme byli všichni fakt rádi, když jsme v podvečer dorazili do starého opuštěného caravanserei, kde jsme chtěli nocovat. Sotva jsme si vybrali kobky, přijeli se na místo podívat nějací dva pánové a říkali, že tu bude v noci zima, ať radši jedeme s nimi zpátky do Isfahánu, kde jsme byli před dvěma dny. S díky jsme odmítli. Pánové si o náš očividně mysleli, že jsme blázni. Podarovali nás pomerančem, láhví vody, vyfotili se s námi a odjeli. Za chvíli se ale vrátili a dali nám, co ještě našli v autě: pytlík čaje, citrón, slaná slunečnicová semínka. Rozloučili se a odjeli znovu. Od té doby jsme už nikoho neviděli.

Caravanserei kdysi sloužily jako hotely na Hedvábné stezce a my když nějaký potkáme, přespíme v něm. V kobkách bývá teplo i když venku v noci mrzne. Nikdy jsme neměli žádný problém, až tady s tím lišákem. Sežral i trochu keksů.

Kvůli počasí jsme se rozhodli poprvé vyzkoušet Warmshowers a domluvili si nocleh u fotografa Nimy a jeho ženy. Přijeli jsme k němu prokřehlí, špinaví, mokří, sypal se z nás písek… prostě ideální návštěva. Doufali jsme, že nás nevyhodí, až nás uvidí, ale Nima nás bez mrknutí oka pustil do svého naklizeného vytopeného domova, vypral nám oblečení, poskytl teplou sprchu a nasytil nás. Po prvním chodu nám sdělil, že to byl jen malý oběd, ať jsi jdeme na chvíli lehnout a oni se ženou zatím připraví večeři. Po ní jsme začali ochutnávat místní ovoce, cukrovinky a další laskominy. A to všechno v suchu a teple. Větší štěstí jsme snad ani nemohli mít.

Sotva jsme se ráno, po vydatné snídani, vydali na další cestu zimou a deštěm, zastavil nás na ulici pán a zval nás k sobě domů na jídlo. Odmítli jsme, protože jsme potřebovali jet, ale potěšil nás. To jsme ještě nevěděli, že podobná pozvání budeme dostávat prakticky denně. Místní na nás neustále mávají, troubí, fotí se s námi a zvou nás na čaj, na jídlo, nabízí nocleh, obdarovávají nás granátovými jablky a cukrovinkami. Za chleba v pekárně jsme za celý pobyt platili jen párkrát. Místní pohostinnost je neuvěřitelná. Lidé nás zastavují na ulici a říkají, jak jsou rádi, že konečně po dvou letech vidí turisty a chovají se k nám jako k vážené oficiální návštěvě. Většinou si nerozumíme, anglicky mluví málo kdo, ale to není na překážku. To důležité jsme si vždy řekli.

Sever Íránu jsme potřebovali hlavně přejet. Občas jsem si sice užívali krásná stoupání a výhled, ale většinu času jsme trávili na velkých silnicích a snažili se zahřát. Na kole to ještě šlo, ale jakmile jsme zastavili, začaly úřadovat zima a vlhko. Krajina byla otevřená, všude samá pole, vítr a nebylo se moc kam schovat. Zcela upřímně, prvních měsíc v Íránu nebyl cyklisticky moc zajímavý, ale lidsky jsme zažívali neuvěřitelné věci. Když jsme jeli od Nimy, trochu jsme se báli, že bude problém se spaním – všude rovina a mazlavé bláto. Nic, v čem by se stavěl stan snadno. Navíc jsme byli promočení a promrzlí. Zastavili jsme se na benzíně doplnit vodu (infrastruktura není moc hustá, šlo o první čerpací stanici, kterou jsme ten den potkali) a nějací zákazníci nám sami od sebe ukázali mešitu a říkali, ať spíme v ní. Asi jsme vypadali dost zbědovaně. Netušili jsme, jestli je vhodné nocovat v modlitební místnosti a nikam jsme se nehrnuli, ale za chvíli si nás všiml pumpař a se slovy: tourist? sleep here, no problem, otevřel dveře mešity, zapnul přímotop a ustájil kola ve skladu. Když ráno zjistil, že klohníme snídani na benzínu, doplnil nám palivo zdarma. Díky přímotopu jsme se navíc ráno oblékali do suchého. Dokonce přestalo pršet a na pár hodin vysvitlo sluníčko. Paráda.

O pár dní později jsme se nějak nemohli vymotat z průmyslové zóny, už se stmívalo, byla strašná zima a foukalo. Chtěli jsme to zabalit, ale nebylo kde. Šlapali  jsme a šlapali a začínali si říkat, že už jsme dlouho nejeli žádnou čtyřiadvacetihodinovku, že možná dneska… ale v tom na nás houkli z polňačky nějací pánové. Po tmě prý rozhodně nikam jet nemůžeme, je to nebezpečné, spíme u nich v kůlně na perském koberci. Pánové byli v oblecích, na nohou lakýrky. Přesto šli porazit na zahradu stromek, abychom měli dřevo na noc. Rozdělali oheň, natáhli kabel s elektřinou, uvařili čaj, zeptali se, jestli nepotřebujeme jídlo a odjeli. Zachránili nás, kdo ví, kde bychom skončili. Ráno jsme dali kůlnu do pořádku, vysypali popel, smotali kabely, poslali pánovi smsku s poděkováním, zabouchli a jeli. Za chvíli nás předjíždí nějaké auto, troubí a zastavuje. Řidič nám okýnkem podává čerstvý chléb, mává a odjíždí. Ano, byl to pán, díky němuž jsme se dobře vyspali. Za pár dní nám poslal smsku, že se omlouvá, měl se o nás postarat mnohem líp.