Furt pryč až na hranice Evropy

Text a foto: Iva a Zdeněk

Ráno dokonce přestalo pršet a vyjasnilo se. Přes noc nám uschlo i oblečení, na hranicích nám jen rychle koukli na pasy a popřáli šťastnou cestu. Od teď už všechno určitě půjde hladce. A taky že jo. Albánii i Severní Makedonii jsme projeli přesně, jak jsme si naplánovali. Situace se vymkla kontrole až v Řecku. Tam přišly na řadu komplikace, zvraty a nutnost třikrát denně změnit trasu, cílovou destinaci nebo totálně otočit směr jízdy. Lítáme v tom dodnes.

Albánie (5 etap, 504 km, 7 733 výškových metrů)

Albánii jsme zvládli projet na pětkrát. Nepustili jsme se až dolů na jih, ale zhruba v půlce u jezera Ohrid přešli hranice do Severní Makedonie. Každá etapa nám dala zabrat (kromě jedné, kterou jsme zabalili hned po 50 km u jezera Komani, kde jsme kempovali na liduprázdné pláži). Stoupání tu jsou prudká, dlouhá a hlavně v nich často bez varování končí silnice a pokračuje štěrková cesta nebo jen vysypané šutry, ve kterých se nedá jet. Hodněkrát jsme museli slézt z kola a tlačit (popravdě spíš rvát) do kopce. Ale všechna ta dřina, kdy jsme i 70 kilometrů zdolávali skoro 6 hodin, byla odměněna přenádhernými výhledy a pocitem, že už jsme někde daleko od domova v exotické zemi. Hlavně při průjezdu městy to byla divočina. Asi jsme úplně nezvládli pobrat pravidla zdejšího provozu, takže jsme se v tom chaosu párkrát přiblížili kontaktu s autem, ale naštěstí to vždycky dobře dopadlo.

Albánie se pro nás stala synonymem gravelu, úchvatných výhledů a hladu. Vůbec jsme nepochopili, kam se tady chodí pro potraviny. Obchody byly plné bonbónů, chipsů a těstovin. Nic, co bychom si zvládli uklohnit k snídani. Jednou jsme potkali psa, co nesl v tlamě makový závin a fakt jsme mu záviděli. Najedli jsme se až v Tiraně, tam jsme v supermarketu a Falafel Housu rozfofrovali všechny leke, co jsme měli. Stálo to za to.

Trochu jsme bojovali i s noclehem. Volně kempovat se sice v Albánii smí, ale my nemáme zájem být moc na očích a najít místo, kde by byl člověk alespoň trochu “za větrem” nebývalo jen tak. Nejschovanější jsme byli překvapivě v Tiraně. Podařilo se nám vyšplhat do strašně prudkého kopce – museli jsme jít na několikrát (nejdřív kola, potom brašny) a byli jsme celkem od bahna, ale skončili jsme na plácku, kde široko daleko nikdo nebyl. Tedy až v noci, do večera blízko u nás kroužili motorkáři. Asi jsme stanovali na motokrosové dráze, ale nikdo nás nenačapal a my se vyspali překvapivě dobře. V noci bylo naprosté ticho. Ráno jsme se po snídani odměnili čokoládovým croissantem nasáklým máslem, prohlédli si město a nabrali směr Severní Makedonie. Od té nás ale dělila ještě jedna noc v Albánii. Ta byla nejhorší. 

Nejdřív jsme mezi zástavbou a kopci s řídkými lesy nemohli sehnat místo pro stan. Lítali jsme po kopcích sem a tam jako blázni, ale bez šance. Zdeněk navíc vezl plnou sprchu, takže to měl hodně těžké. Nakonec jsme celí zoufalí překonali svodidla a postavili svojí haciendu u řeky někomu pod olivou. Uprostřed noci nás tam objevil toulavý pes. Přišel ke stanu a štěkal a štěkal a štěkal. Nevěděli jsme, co dělat, tak jsme nedělali nic – jen leželi, báli se a doufali, že odejde. Naštěstí odešel. Podobné noční návštěvy zažíváme i teď v Turecku. Zvyknout si na ně nejde, je možné ale odhadnout, kdy přijdou. To pak usínáme vybaveni kameny, klackem a hlavně spoléháme na vysokofrekvenční odpuzovač psů, který jsme po několika strašidelných zkušenostech pořídili v Řecku. Nefunguje zdaleka na všechny, ale většinou zabírá.

Dazzer je ultrazvukový pípák, takový plašič na krtky, ale dimenzovaný na psy. Když po vás nějaký jde a zběsile štěká, namíříte jeho směrem, krátce pípnete a – doufáte, že mu bude zvuk dost nepříjemný a přestane. Často se tak děje, ale jsou bestie, kterým je nějaké pípáníčko úplně ukradené a jdou po vás jak saně dál. 

Severní Makedonie (5 etap, 520 km, 4600 výškových metrů)

Severní Makedonii jsme také vzali na pět etap, ale jen proto, že jsme od jezera Ohrid zamířili na sever, a pak to opět poslali na jih. V jeden okamžik jsme byli dokonce devět kilometrů od Řecka, ale my to radši ještě vzali přes Tetovo. Nutně jsme totiž potřebovali ochutnat místní fazolovou specialitu s parádním názvem tavče gravče. Pro kus žvance jedeme světa kraj. Hlad máme pořád vlčí, i když tady nakupovat umíme. Je jedno, kolik toho spořádáme, sytí jsme nebyli ani nepamatujeme. Je to běs. Prakticky řešíme jen jídlo a spaní. Potravu nonstop, spaní jen večer.

Stanovat jsme celkem zvládali, ale i tak jsme museli dvakrát pod střechu. Poprvé ve Skopje. Plán byl zakotvit někde kolem kaňonu Matka, to neklaplo. Když jsme se snažili najít místo mezi poli, spustila se strašlivá průtrž. Během chvíle byla půda podmáčená a ulicemi se valily potoky vody. Představa, že do toho marastu zapichujeme kolíky nás nijak nelákala. Zdeňkovi to navíc uklouzlo na blátě a celkem se v něm vyválel, tak jsme se rozhodli docvaknout pár kilometrů do hlavního města do hostelu. Jeli jsme nově vzniklým potokem na hlavní a museli překonávali nánosy bahna.

Podruhé v Gevgeliji na hranicích s Řeckem. Sice tu nevedou tavče gravče, ale vyskytuje se tu hodně českých policistů. Oni i my jsme byli stejně překvapení, že jsme se potkali. Prý jezdí pomáhat hlídat hranice kvůli uprchlíkům. A jo, to nás nenapadlo, budeme asi muset kemp hledat dál od přechodu, mysleli jsme si. Ale pak přišel slejvák, ulicemi se valily proudy vody. Je vyřešeno, hledáme pokoj. 

V Severní Makedonii nás hodně začali oslovovat náhodní kolemjdoucí. Chtěli si jen tak popovídat, zajímalo je odkud jsme, nabízeli pomoc. Dokonce jsme potkali pána, který se narodil v Šumperku, oženil se s Polkou a žijí spolu v Makedonii. Ten nám vyčinil, že jsme určitě neviděli Ohrid, a jestli to tak je, ať k němu okamžitě jedeme, bez toho do Řecka nemůžeme. Když zjistil, že jsme tohle nekonečné jezero viděli, byl spokojen a propustil nás. Podobná setkání umí spravit i velmi nepovedený den, a to jsme netušili, že jich v dalších státech bude přibývat a budou ještě vřelejší. Řecko nasadilo laťku vysoko a Turecko ji ještě dokázalo posunout.

Řecko (29 etap, 2020 km, 20 000 výškových metrů)

V Řecku se kromě časového pásma změnilo i všechno ostatní. Posunuli nám hodiny dopředu, takže jsem začali ukrutně nestíhat. A také jsme začali trávit hodně času po supermarketech. Konečně jsme mohli nakupovat jídla, kolik jsme chtěli. Jsme zvyklí jezdit hlavně na fazole a hummus, a ten jsme ani v Makedonii nesehnali. Byli jsme dlouhodobě vyhladovělí, takže nastala jediná logická věc – hromadění zásob. A úplně zbytečně. Potraviny byly všude, takže jsme nakupovali dál a dál a kola byla těžší a těžší. Jezdili jsme naložení jako snad nikdy. V Řecku se z nás stali velcí fanoušci Lidlu, kde jsme skoro denně udělali obří nákup a ještě na parkovišti všechno vypili a snědli.

Takový typický nákup v Lidlu se skládal z: půl kila hummusu, půl kila lilkového salátu, chleba, pytlíku rajčat, okurky, banánů, feta sýru, oříškových tyčinek, kukuřičných chipsů, sklenice oliv, studeného džusu a dvou plechovek fazolí na snídani na druhý den. K tomu cca obden sklenice marmelády a tahini. Občas celý meloun.

Musel na nás být strašný pohled – dva propocení a prosolení cyklisté (jeden obvykle bez bot) koukají na displej jednoho mobilu a pomalu ujídají z hory jídla v krabici. Že jsme u toho koukali na Tour de France naštěstí nebylo vidět, jinak by si asi všichni ťukali na čelo. Nikdo nás ale nikdy nevyhodil, ani se nad námi nepohoršoval. Všímali si nás jen toulaví psi.

Průjezd Řeckem měl být relativně rychlý – Soluň, Chalkidiki, Soluň a pryč. V Soluni jsme si měli dojednat očkování, v letovisku u moře vyzvednout balík s novou helmou pro Zdeňka, co k nám putoval z Prahy, pak si nechat píchnout vakcínu a přesunout se do Turecka. Ale všechno dopadlo úplně jinak. Domluvit očkování se ukázalo skoro nemožné. Abychom to zkrátili – kvůli očkování jsme chodili dva týdny každý den na různé úřady a do různých lékáren v různých městech, kde nás měli objednat. Každý den jsme dostali úplně jinou informaci, mnohdy protichůdnou. Nikdo nic nevěděl. Všichni ale byli hrozně milí a opravdu se naši situaci snažili řešit, ale marno vše. 

Vypadalo to, že nezbývá než čekat kdoví jak dlouho nebo se vrátit do Černé Hory, ale ani jeden z nás není připraven se vracet (ani kousek), tak jsme se rozhodli vyrazit na nečekaný výlet do Athén. Nikdy jsme tam nebyli, máme čas, tak proč si nepřidat tisíc kilometrů. Uprostřed cesty do hlavního města se ale něco stalo. Nikdo neví co, ale najednou nám přiklepli termín vakcinace na další den ve městě uprostřed ničeho, kde se ani nešlo ubytovat. Naštěstí čtrnáct kilometrů od nemocnice bylo nádraží, takže jsme se rozhodli, že přespíme ve stanu a po očkování přejedeme na vlak, necháme se dovézt do Athén a tam se dáme dokupy.

Večer před očkováním jsme zahnuli na polňačku, abychom našli bydlení, a přesně tady se protrhla hráz neuvěřitelného přívalu defektů. Najeli jsme na pouhým okem neviditelnou rostlinu, která byla obalená trny o výkonu připínáčku. Plášti projížděla jako nůž máslem. Na sto metrech jsme udělali dvanáct děr do třech duší. Záplat nám zbylo devět, pár jsme jich napůlili a doufali, že se chytnou. 

Nejeli jsme na žádných ultralehkých pláštích – třeba Zdeňkovo obutí Specialized Sawtooth zvládlo přejet celý Nový Zéland v nelehkých podmínkách zcela bez defektu. Ale na řecké trny prostě standardní pláště nestačily a po krátkém průjezdu polňačkou jsme z gum vytahávaly za zneklidňujícího syčení trn za trnem.

Úplně zoufalí jsme lepili, stmívalo se a začali se kolem nás hemžit stovky komárů s extrémně naostřenými sosáky. A očividně měli hlad. Netušili jsme, jak se z té pasti vymotáme zpátky na silnici, kde budeme spát a jak přežijeme ten hmyzí nálet. Naštěstí kolem nás projel pán v traktoru, který nám nabídl místo na spaní u sebe na poli támhle kousek pár set metrů. No jo, ale jak se tam dostat? Ty bodlináče z cesty nezmizely. Zdeněk pokračoval v opravách, já začala transportovat brašny ke spaní. Svoje kolo jsem přenesla, Zdeněk pak šel se svým po poli. Stan jsme stavěli už úplně po tmě a sotva jsem usnula, probudil mě had, co nám lezl po moskytiéře. Pak mi přišla zpráva, že se Moravou před chvíli prohnalo tornádo. Večer jako víno, fakt. 

Ráno jsme vstali radši před pátou, měli jsme strach, že kola budou prázdná a my budeme muset těch osm kilometrů do nemocnice šlapat pěšky. Asi se stal zázrak, protože všechno vydrželo. Zpátky na silnici jsme šli strašně opatrně. Zdeněk to dal, já ne. Píchla jsem tu jedinou duši, která včera přežila. Co teď? Prostě jsme vždycky popojeli, co to šlo, Zdeněk mi dopumpoval, zakřičel jeď, jeď a já sprintovala, abych ujela aspoň kousek, dokud mám na čem. Úplně stejně jsme jeli i na vlak, ale tam se v nás praly dvě věci – dupat, ať kousek ujedeme, a jet pomalu, ať tu vakcínu nedráždíme a nevykáóčkujeme se jako minule. Legrace. 

V Aténách jsme si preventivně naordinovali čtyřdenní volno. Trochu jsme odpočívali, hodně prali, trochu turistili a hlavně se nám konečně podařilo dojíst. Neuvěřitelný. Také jsme investovali do odolných duší Tubolito s roční zárukou proti propíchnutí. Dost jsme se na ně upínali, ale zklamaly nás dřív než kdokoli čekal – vydržely právě jeden den. Když jsem po sto kilometrech čistě na asfaltu sdělila Zdeňkovi, že mám prázdno, okřiknul mě, ať takové věci vůbec neříkám. Pak to šlo jedna díra za druhou. Zdeněk byl den ode dne mlčenlivější a vůbec nic s ním nebylo. Večer navíc Zdeněk píchnul i karimatku, takže spal na zemi. Za pár dní odešla i ta druhá. Problémy vyvrcholily v Turecku, kdy jsme chytali několik defektů denně.

Duše Tubolito X-Tubo se prodávají jako “nepropíchnutelné” s roční zárukou proti defektu. Tak jsme uvěřili tomu, že to musí vydržet dost, když si vídeňští inženýři troufnou slibovat takovou odolnost – sadu na lepení nezničitelných duší jsme tedy přikoupili jen tak pro dobrý pocit. Že těch 10 záplat vyplácáme za pár dní nás nenapadlo. A o tom, jak funguje ta slibovaná záruka, si nechte někdy vyprávět…

Cesta z Atén přes pohoří Parnas, lyžařské středisko Arachova a Delfy k monastýrám Meteora byla strašně těžká, ale zároveň nejhezčí trasa, co jsme v Řecku jeli. Všude hory, staré olivovníky a úzké staré silničky. Kdyby bylo bývalo všechno šlo jako na drátkách, přišli bychom o ní.

Kromě úřadů a defektů jsme se v Řecku potýkali i s vedrem. Wahoo nám ukazoval i 52 stupňů na sluníčku. Teploty nad 40 byla norma. Zdeněk to celkem zvládal, ale já nesu horko těžce. Často jsme museli stavět a shánět studené pití, frappé nebo se chladit vodou u fontán (díky nim jsme měli prakticky neomezený přístup k pitné vodě). Uschly jsme sice vždycky během deseti minut, sysifovská práce, ale k nezaplacení. Párkrát jsem si myslela, že už neujedu ani metr, hlavně v takových těch nekonečných kopcích. Ale vždycky se stal nějaký zázrak. Jednou už jsem byla úplně uvařená, fontána nikde, ale potkali jsme zelináře a zastavili u něj na meloun. Pozval nás k sobě do stínu, meloun nám daroval a ještě nám poslal kolegu do obchodu pro studenou vodu. Zachránil nás a já jen díky němu dojela, kam bylo třeba. Zdeněk frčí pořád jako by nic. Do kopců letí, vedro snad ani nezaregistroval. Všechno zařizuje, o všechno se stará a vyčerpává ho snad jenom to neustálý dofukování ruční pumpou. Vůbec to nechápu, jak to dělá. 

Řekové nás obecně překvapili svou pohostinností. Podobných momentů jako se zelinářem jsme zažili spoustu. Jednou nás třeba načapal majitel pozemku stanovat na svém poli. Nejen že nás nevyhodil, ale ještě nám dojel pro večeři a pohostil nás gyrosem. Jsou to právě lidé a nádherná krajina, díky kterým jsme se dokázali vyrovnat s nepřízní úřadů a neustálými defekty. I když nějaké dny byly fakt těžké a kupil se problém za problémem, vždycky jsme ve finále museli uznat, že se nám vlastně nic neděje a máme kliku, že si můžeme jezdit po Řecku a nějaká zajížďka nás nezdržuje, naopak díky ní vidíme víc. Jedinou skutečnou nepříjemností byli divocí psi. Neohrožovali jen nás (párkrát nám nahnali opravdu strach a mě jednou jeden kousnul do brašny), cyklisty, ale prý napadají i místní obyvatele. Už se to tam snaží řešit.

Se stanováním v Řecku také až na výjimky nebyl problém. Oficiálně se to nesmí, a prý vás za to můžou i zavřít, ale ve skutečnosti je tam spousta příležitostí ke spaní – jmenují se olivový háj. Postupem času jsme je začali vnímat jako kempy. Když byl čas to pro dnešek zabalit, ani jsme se nedomlouvali a automaticky zamířili mezi první ovlivy. Občas jsme se v nich pravda moc nevyspali – to když se nám na stan nastěhovaly cikády. Hlasitě dupou a mlaskají a vůbec nadělají spoustu rachotu. Zvládli jsme nocovat na volno i u moře, pěkně s výhledem na vodu. 

Díky výletu do Atén jsme navíc splnili dvoutýdenní lhůtu od druhé dávky očkování a neměli jsme problém s přechodem hranic do Turecka. Ale o tom zase příště. 

Článek končí 71. den cesty. Pokud vás zajímá, kde se zrovna Iva se Zdeňkem pohybují sledujte Stravu nebo Instagram Furt Pryč.