Náš host 29. 11. 2021

Vichr zmítá naším stanem sem a tam a my víme, že zbytek noci na tomhle místě nepřipadá v úvahu. Zdeněk se snaží vylézt ven, ale nejde to, chytla ho křeč do obou nohou zároveň – nic podobného se mu nikdy nestalo. Další poryv už příbytek nevydržel, vylétl jeden z kolíků a stavba šla k zemi. Fajn zakončení dne plného prudkých kopců, vyčerpání a defektů. Musíme rychle balit, což je v té vichřici a tmě docela problém, a zkusit najít jiné stanoviště. Co to je? Jaktože zničeho nic začalo tak strašně fučet? Snad máme všechno, sedáme v “pyžamech” na kola a doufáme, že rychle najdeme něco za větrem.

Vichr zmítá naším stanem sem a tam a my víme, že zbytek noci na tomhle místě nepřipadá v úvahu. Zdeněk se snaží vylézt ven, ale nejde to, chytla ho křeč do obou nohou zároveň – nic podobného se mu nikdy nestalo. Další poryv už příbytek nevydržel, vylétl jeden z kolíků a stavba šla k zemi. Fajn zakončení dne plného prudkých kopců, vyčerpání a defektů. Musíme rychle balit, což je v té vichřici a tmě docela problém, a zkusit najít jiné stanoviště. Co to je? Jaktože zničeho nic začalo tak strašně fučet? Snad máme všechno, sedáme v “pyžamech” na kola a doufáme, že rychle najdeme něco za větrem.

Text a foto: Iva a Zdeněk

Za celý den jsme takové místo neviděli, všude jen holá pole nebo skály. Potmě dojedeme k benzínové pumpě, ptáme se, jestli by nás tam nenechali. Nenechali, máme jet jinam. Zvládneme ještě pár kilometrů, když narazíme na asi léta opuštěnou benzínku. Za tou by to snad šlo. Už jsme ve městě Jermuk, ale moc dalších možností nemáme. Divíme se, že na nás nikdo nepřišel, světlo z čelovek musí být vidět hrozně daleko. Stan stojí, vítr fouká z kryté strany, do rána tu snad přečkáme. Pár hodin to šlo, ale pak se vichr otočil. Jeden poryv nám vytrhl kolík a my jej ráno v tom rumišti asi hodinu hledali. Nakonec jsme jej našli. Dneska jsem toho moc nenaspali. Nechápeme, co se děje. Za celou cestu jsme se v noci nemuseli stěhovat ani jednou a teď dvakrát během dvou nocí. Vítr přichází netušeně a s nečekanou razancí. Navíc se obvykle není kde ukrýt. V Arménii jsme necelé dva týdny a zatím tu každý den dostáváme strašnou čočku. Protivítr, zima, déšť a všude ukrutně prudké kopce. Přitom když jsme přijeli, nic nenasvědčovalo tomu, jak tu dostaneme zabrat.

Do Arménie jsme se z Gruzie vydali jenom proto, že jako jediná ze sousedních zemí přijímala turisty. Sice to pro nás tehdy byla slepá ulička, mohli jsme jen zpátky do Gruzie, ale i tak to pro nás byla záchrana. Cestou do Arménie jsme mohli oddálit návrat do Evropy. Přesto jsme byli jediní z “naší party cykloturistů”, kdo se sem dolů pustil. Ostatní se obrátili. A přitom je tu tak hezky. Každý den se sice zmítáme na pokraji vyčerpání, dávají se do nás křeče a jezdíme mnohem míň kilometrů než dřív, zato nevycházíme z údivu – krásné hory, údolí kolem řek, domy, které jsme nikde jinde neviděli, vozový park poskládaný ze starých žigulíků, ruských náklaďáků a moderních SUV. Jako bychom se ocitli v jiném časoprostoru.

Když jsme překročili hranice, bylo hezky, svítilo sluníčko a hned po pár kilometrech nás zastavila paní, vybavila nás jablky a fíky a přivítala nás v Arménii. Byli jsme nadšení. Cesta do prvního města, Alaverdi, byla sice vyčerpávající, protože chyběl asfalt a všude kolem nás jezdily těžké stroje bez katalyzátoru, ale moc se nám líbilo, co jsme viděli. A Alaverdi nás ohromilo – staré důlní město, které je dnes poloopuštěné, infrastruktura zkorodovaná, přesto mezi horní a dolní částí sídla obvykle jezdí kabinová lanovka. Dneska zrovna stála, a dostat se na kole do horní části, kde je před muzeem bratří Mikojanů vystaven Mig 21, je opravdu makačka. Ale výhled do údolí řeky Debeb je dechberoucí. Rozhodli jsme se první noc v Arménii strávit tady a užít si snídani s panoramaty. Jenže ráno se nám nechtělo šlapat trhák zpátky do města a mysleli jsme si, jak si neulehčíme cestu sjezdem do údolí na hlavní. Sjezd měl asi 3 kilometry a šlo o úzkou kozí stezku plnou ostružin a šípků. Dole jsme krváceli jen trochu a zničili jsme výhradně oblečení, které už stejně potřebovalo vyměnit. Takže úspěch.

Další naše cesty vedly přes Vanadzor k Sevanu, největšímu jezeru Kavkazu. Původní plán zněl: mrkneme do Sevanu, zajedeme do Jerevanu a pojedeme zpátky přes Gruzii do Turecka. Zima se blíží a té se chceme vyhnout. Jenže nás Arménie opravdu okouzlila a chtěli jsme vidět víc. Rozhodli jsme se objet Sevan kolem dokola, což byl dvoudenní 200kilometrový výlet, a vydat se přes Jermuk směrem na jih až ke klášteru Tatev. A pak teprve do Jerevanu a zpátky. Na mapě cesta vypadá docela snadno, ale realita je jiná. Na 40 mm pláštích, s naším nákladem a v podmínkách, které vládly, prakticky nešla ujet. Okruh kolem jezera Sevan je snad jediný v celé Arménii po rovině. Hory se tyčí všude kolem, ale cesta vede mezi nimi – měl to být odpočinkový výlet.

Jenže hlavně první den foukalo proti tak strašně, že jsme měli co dělat udržet se na kole. Párkrát jsme skončili mimo silnici. Se spaním jsme měli štěstí – příhodné místo jsme hledali asi 20 kilometrů, ale nakonec jsme se upíchli mezi stromy, kde zas tak nefoukalo. Teploty padaly k nule a sprchovat se ledovou vodou z horského potůčku nás stálo řádně přemáhání. Postupně se z toho ale stala norma. Zachránilo nás až ráno sluníčko. Když začalo hřát, najednou ta snídaně chutnala úplně jinak. Nakonec se ukázalo, že jsme měli se spaním štěstí, kousek od nás byla skládka, kterou si hlídala početná psí smečka. Hafani nás neviděli rádi a my museli po dlouhé době použít odpuzovač psů. Málem jsme se upípali, ale přežili jsme bez úhony. Zbytek cesty kolem jezera proběhl bez problémů. Prohlíželi jsme si vodu, rozpadlé kempy a ploty vyrobené z vraků aut a užívali si sluníčko. Přesto jsme toho na konci dne měli už plné tretry a chtěli jsme zakotvit v jednou z opuštěných kempů. Dokonce jsme psali sms na telefonní číslo, jestli to nevadí, ale pak přišel nějaký cizí pán a vyprovodil nás. Neměli jsme sílu zkoušet štěstí jinde, tak jsme jeli do města stanovat na zahradu do guesthausu. Jenže v noci byla hrozná zima a pršelo a my se moc nevyspali. Udělali jsme tedy zásadní rozhodnutí – dáme si pár dní pauzu v hotelu. Jsme promrzlí a unavení. Zasloužíme si to. Vybrali jsme hotel za městem, kde prý strašně dobře vaří a dělají velké snídaně. Neprohloupili jsme. Snídaně byly tak obří, že jsme je dokonce nemohli sníst. Nic takového se nám ještě nestalo, nedojíst snídani. V rámci rekondičního pobytu v hotelu jsme se snažili vykoumat, co s námi bude dál. Hlavně Zdeněk se rozvášnil a postupně nás poslal kolem celého světa. Chvíli jsme letěli do USA, chvíli do karantény do Thajska, chvíli jsme se vraceli do Turecka a nakonec jsme měli letět do Peru. Dobře, to by šlo, plán máme. Teď docvakneme Arménii, další kroky podnikneme pak.

Od jezera jsme se vydali přes Selim pas (2410 m n. m.) do Jermuku, kde se stáčí známá arménská minerální voda a vyvěrají tu minerální prameny. V Jermuku nás v noci semlela ta vichřice a to ještě nebylo nic proti další cestě. Museli jsme překonat další pas, tentokrát po hlubokém gravelu a v silném větru. Když si ve štěrku nemůžete vybírat stopu, protože jedete, kam vás hodí vichr, je to strašně vyčerpávající. Celý den jsme ale nikoho nepotkali a celou tu krásu kolem měli jen pro sebe. Jenže nikde nešlo postavit stan – široko daleko žádné závětří, nikde ani strom, ani rozvalina. Museli jsme to zmáknout až do města do ubytování. Chvíli to vypadalo, že nedojedeme, ale spravila nás místní cola z vlašškých ořechů. Tahle etapa měřila sice jen necelých 65 km, ale průměrnou rychlost jsme měli 10 km/h. Až v závěrečném padáku jsme ji vytáhli na 12. Do cíle jsme dojeli prochladlí a zase jsme nemohli hýbat rukama. Zvládli jsme se jen osprchovat a usnout. A další den Arménie ještě přitvrdila.
Když jsme ráno startovali, všechno vypadalo dobře. Mraky se trhaly a prosvítalo sluníčko. Měli jsme před sebou asi 40 km – jedno těžké stoupání a potom sjezd do města Goris, kde jsme chtěli stanovat v jeskyni. V Goris se v jeskyních bydlelo ještě do nedávna. Jenže po chvíli se zatáhlo, začalo foukat proti, rozpršelo se, ochladilo se asi na 2 stupně a padla hustá mlha. Doufali jsme, že počasí na kopci umoudří, ale stal se pravý opak a sjezd do města byl opravdu za trest. Mrzli jsme, nic jsme neviděli a nikdo neviděl nás. Kromě psů. Vybíhali na nás nečekaně z mlhy, štěkali a my si připadali jako v hororu. Dole ve městě jsme sedli do prvního fastfoodu, co jsme potkali. Klepali jsme se, pili čaj a kapitulovali – hledáme ubytování. Tohle v jeskyni neusušíme. Jenže jsme se neusušili ani v hotelu – pokoj se nám nepodařilo vytopit a ráno jsme všechno dosoušeli fénem. Naštěstí jsme dostali vynikající a obří snídani. Vše odpuštěno. Pak nás čekala poslední štace ke klášteru Tatev, a pak zpátky do Goris a konečně do Jerevanu. Počasí dostalo rozum, takže jsme si užili výhledy na údolí i výšlap serpentin. Byl to pěkný, i když zase náročný den. Večer ale opět padla mlha a začalo pršet, proto jsme nečekaně skončili ve stejném hotelu, ze kterého jsme ráno vyrazili. Kdybychom to tušili, mohli jsme si tu nechat brašny a užít si ty kopce ještě víc.

Cesta do Jerevanu proběhla prakticky bez komplikací, začali jsme se pohybovat v nižších nadmořských výškách, kde bylo výrazně tepleji, užívali si výhledy na impozantní Ararat a navíc jsme dostali zprávu, že by brzy mohl otevřít Írán, a to bychom mohli pokračovat v cestě a nemuseli bychom nikam letět. To by byla páráda. Ale oficiálně ještě nikdo žádné datum nesdělil.

No co, počkáme chvíli v Jerevanu a uvidíme. Čekali jsme deset dní a nedělo se nic. Zažádali jsme o vízum, ale bylo nám řečeno, že se minimálně týden nebude našemu požadavku nikdo věnovat, tak jsme se rozhodli objet ještě pár památek v okolí hlavního města. Jezdili jsme jen pár kilometrů denně, spíš jsme odpočívali než se přesouvali, ale stejně se ukázalo, jak je důležité mít cíl. Když se jedete podívat na památník, který nikam neuteče, je strašně těžké bojovat s protivětrem a zimou. Najednou chybí motivace a vy vůbec nevíte, proč si to děláte. Nakonec jsme jen tak zevlovali, nic moc nejezdili, hodně jedli a doufali, že se objeví oficiální zpráva s datem, kdy Írán začne vydávat víza.
Po dalším týdnu jsme se vrátili do Jerevanu a šli se zeptat na ambasádu. Poslali nás pryč, ať přijdeme druhý den. Žádnou informaci nepřidali. Když jsme se ráno vrátili, řekli nám, že nám vízum dají asi příští týden, ať se zkusíme přijít zeptat. A opravdu. Vízum jsme dostali hned v pondělí. Rychle jsme začali zařizovat potřebné věci jako PCR test a další náležitosti, abychom se co nejdřív mohli vydat na hranice. Cesta potrvá asi týden a spoustu těch kopců a rozmary počasí už velmi dobře známe a máme z nich patřičný respekt. A ukázalo se, že oprávněný, ale to už nevadilo. Naše cesta dostala nový cíl a najednou se všechna ta zima, déšť, mlha i závěrečný arménský 40kilometrový výšlap na Meghri pas překonávaly docela snadno.
Arménie je zatím cyklististicky bezkonkurenčně nejtěžší země, kterou jsme projížděli. Je ale také jedna z nejhezčích. Opravdu nám přirostla k srdci a to nejen kvůli přírodě a Araratu, ale hlavně kvůli lidem, které jsme cestou potkali. Brali nás mezi sebe a starali se o nás jako o vlastní, ačkoli nás nikdy dřív neviděli a náhodou nás někde potkali. Dokonce i v guesthausech jsme si připadali spíš jako na návštěvě u příbuzných než jako platící hosté. Určitě vám nechceme radit, ale jestli vás nikdy nenapadlo vyrazit na kole do Arménie, možná byste o tom mohli zkusit přemýšlet. Jen se připravte na to, vás tam příroda nebude šetřit. Ale aspoň zjistíte, jestli vám ta cyklistika opravdu stojí za to.

Vzdálenost
1 602 km

Převýšení
27 505 m

Obtížnost
5 z 5

Dny
60 dní

SHARE
  • 1 602 km
  • 27 505 m
  • 5 z 5
  • 60 dní
support: