Finsko a Pobaltí I.

Text a foto: Adam Burjan

Kolo jsem sbalil do bedny na kolo, která mi stála už dlouho ve sklepě. Na letišti v Berlíně proběhlo odbavení v pohodě, byl jsem tam hrozně brzo a krátil jsem si chvíli focením bedny, která putuje prostorem. Odbavovací halou prošli ukrajinští vojáci, jejichž aktuální výzvy jsou náročnější než ta moje, takže, když to zvládnou oni, musím taky.

Nad čím visel otazník bylo to, kde na letišti v Helsinkách najdu svoji bednu s kolem. Kolem pásu se zavazadly jsem chodil jak John Travolta s kabátem a říkal jsem si, že tady po tom pásu to asi nepošlou. Možná tady po tom pásu pro kočárky a jiná nadrozměrná zavazadla. Nakonec přišla paní, která otevřela vedlejší dveře a tam stála moje bedna vedle dvou psů v přepravkách. Štěkali radostí určitě kvůli mně.

Za zarezervovaným pokojem jsem dojel vlakem. Když jsem vynesl bednu na pokoj, mohl jsem se dát do práce. Kolo se mi podařilo sestavit. Večeři jsem nakoupil v místní samobsluze a bylo vidět, že ve Finsku toho moc nevyroste.

Ráno mě čekala cesta vlakem do Tampere. Jako velký fanda Jaroslava Rudiše jsem si nemohl ujít jídelní vůz, který byl vlastně skromné bistro s filtrovanou kávou. Jídelní vůz na trase Praha-Berlín to nebyl. Vlak byl masivní dvoupatrák, který jel krajinou i 200 km/h. Zarezervoval jsem si místo kolmo k ose trati a kochal se krajinou.

První metry na kole v Tampere byly chladné. Měl jsem na sobě plnou zimní výbavu, kterou nosím, když je pod pět stupňů. To znamená i dlouhé kalhoty. Místní by měly u našich maminek malé minus, protože byli v mikinách, a hlavně bez čepic. Bylo potřeba ještě najít outdoorový obchod, protože bomba na vaření do letadla nesmí. Prodavač v obchodě na hlavní třídě mě vítal tak, že jsem si mohl zaparkovat kolo uvnitř obchodu. Poté, mi řekl, že kdyby se vydal na podobnou cestu jako já, tak jedině se stejnými taškami. Zdravím 7r Bags na Ukrajinu. S plynovou bombou v tašce jsem se mohl už podívat po městě.

V Tampere se v tom čase konalo mistroství světa v hokeji, tak jsem byl zvědavý, jak to bude poznat. Na hlavní třídě byli maskoti. U hokejové haly jsem potkal dva americké hráče, kdyby to byli profesionální cyklisti, tak bych je asi poznal, ale takhle už ne.

Jinak jsem byl nadšený z úrovně cyklostezek ve Finsku, přehledné a bezpečné. Řidiči ohleduplní a velkorysí. Všimnul jsem si také malého půdorysu přechodu na tlačítku pro nevidomé a slabozraké. TOP.

Nastal čas poznat přírodu mimo město a ubírat první kilometry na cestě domů. Moje cesta mířila kolem jezera na východ. Byla zima, jezero šedivé a cyklostezka v mapě byla ve skutečnosti spíš trail po kořenech. V tom se nedalo jet. Z hlavní cyklostezky jsem uhnul, abych viděl jezero, po běžkařských tratích jsem se vrátil na hlavní cyklostezku, která se v zimě upravuje na běžky. Chci se sem někdy vrátit na běžky.

Jako obvykle, cyklostezky vedou nahoru dolu, ale hlavní silnice je stále rovná. Asi po 40 km za Tampere skončila paralelní cyklostezka a já vjel slavnostně na silnici. Zjistil jsem, že ty kamiony jsou tu delší a bude dobré se na hlavní silnici dlouho nezdržovat.

Kilometry mezi jezery a smrky ubíhaly. Z hlavní silnici jsem sjel na vedlejší silnici, která byla ještě stále asfaltová. Po pár kilometrech to přišlo. První silnice s nezpevněným povrchem. Mohl jsem volat jména vítězů Finské rally. Nebyl jsem tak rychlý, abych každý horizont přeskočil, ale i tento povrch mě nijak nebrzdil.

Z nenadání jsem si uvědomil, že mi na tich kořenech v lese vypadly žabky na koupání v moři. Dostal jsem je jako dárek, ale už to bylo daleko, abych se pro ně vrátil. Bral jsem to tak jako obětinu, aby se mě nedržela smůla.

Zatím stále vládla zima a počasí nebylo nejlepší. Vodu jsem doplnil na záchodech na hřbitově, kde byl splachovací záchod s umyvadlem. Bylo by to hezké místo na přespání, ale přeci jenom jsem měl ještě kam jet. V mapové aplikaci jsem zadal oblíbené heslo takhle podvečer – turistický přístřešek. Našla mi jeden krásný uprostřed v lesa. Nakoupil jsem cestovatelskou večeři v posledním obchodě před přístřeškem a čekal jsem na setmění a noc. Přístřešek v nejlepší kondici, ze tří stran zavřený, se střechou a taky ohništěm. Nic lepšího jsem si nemohl přát. Kolem půlnoci nebyla úplná tma a spíš šero.

Slunce vyšlo velmi brzy. Po sbalení všech věcí jsem vyrazil do následujícího města Hämmenlinny. Hämmenlinnu znám jen jako město, kde se hraje hokej. Stojí zde hrad u jezera, který jsem už viděl z vlaku. Z okna vlaku jsem spatřil i skokanský můstek, který byl při bližším pohledu opuštěný.

Při focení nádraží jsem mohl vypadat poněkud zvláštně. Zastavil jsem blízko auta, kde seděli lidé, vytáhl foťák, vyfotil nádraží a odjel. Inspirace do práce se někde nasbírat musí. Finská krajina je vlastně nížina s jehličnatými lesy, jen je hodně zvlněná. Nevystoupal jsem výš než do 200 metrů nad mořem, ale i tak jsem nastoupal na 100 km 1000 výškových metrů. Cílem dne bylo dojet do Lahti a tam najít další laavu, jak se přístřešek z předešlé noci jmenoval.  Stromy a nezasetá pole u silnice se míhaly kolem mě. Už bylo trošku tepleji, svítilo slunce, v kabince u jezera jsem mohl sundat dlouhé a nasadit krátké kalhoty.

Dorazil jsem k jezeru, které leželo u Lahti, ale ještě jsem tam nebyl. Podle map pojedu ještě podél pobřeží jezera a měl bych narazit i na sjezdovku. Jak bude ta sjezdovka vypadat? Byla samozřejmě dosti krátká, ale zázemí v podobě Aprés Ski nechybělo. Skokanské můstky v Lahti jsem si prohlídnul už večer, ale chtěl jsem se k nim vrátit ještě další den. Přístřešek stál zase v lese u běžkařské trati. Přibyl rošt na grilování. Pěkné, ale nic na gril s sebou nemám. Mám jen pivo a kelímek těstovin, tak třeba příště.

Ráno jsem projel zpět skrz město, podíval se po promenádě u jezera, a zamířil ke skokanským můstkům. Fotek jsem udělal opravdu hodně, ještě tady ležel umělý sníh ze zimy. Stojí zde juniorské můstky a lesní cesty pro zimní běžkařskou sezónu. Postupně jsem se dostal až pod ten nejvyšší můstek a nasvačil se. Kolem vchodu do něj chodila skupinka místních. Půjdou či nepůjdou dovnitř? Viselo tam na stěně lano podél úchytů a vypadali spíš jako zájezd lezení. Přece se jich nebudu ptát, když nepůjdou nahoru. Nakonec šli, ale nesebral jsem tu odvahu se jich zeptat, zda mě vezmou s sebou. Škoda.

Aspoň už svítilo sluníčko, chtěl jsem dojet co nejblíž Helsinek a spát zase v nějakém laavu. Silnice vlastně vedla celý den rovně. Na oběd jsem zastavil ve vietnamském bistru. Dal jsem si Pho, ale měl jsem ještě chutě na něco dalšího. V bistru obsluhovala matka s dcerou. Dcery jsem se u pokladny ptal, jestli by ještě neměla jarní závitky. Dcera nevěděla, přeložila to mámě, která se usmála, a poté mi dorazily na stůl jarní závitky, které nebyly na jídelním lístku.

Poslední kilometry před přístřeškem se krajina zase dost zvlnila a jel jsem skrz obce na předměstí. Přístřešek byl na kopci mezi běžkařskými tratěmi. Byl už víc urbánní, protože stěny měl posprejované.

Další den stačilo dojet do Helsinek. Cyklostezka vedla lesem až k olympijskému stadionu, kde Emil Zátopek vyhrál 3 zlaté olympijské medaile. Dosud nepřekonaný rekord na dlouhých tratích.  Doporučuji převyprávění historky z maratonu od Ladislava Zibury, od kterého jsem ji slyšel poprvé.

Chtěl jsem nechat kolo na hostelu a Helsinky si projít bez kola. Hostel se pyšnil svojí udržitelností a zeleností, ale nebyli schopní zajistit bezpečné místo pro zaparkování kola. Recepční bylo všechno jedno. Tenhle zážitek mi podstatě zkazil odpoledne. Až příchod dalších cyklocestovatelů a společný tlak na hostel, zajistil naším kolům bezpečné přenocování v garáži.

Jinak jsem byl z Finska nadšený. V národní knihovně Oodi jsem pochopil, jak má vypadat veřejná budova pro 21. století. Pestrá nabídka služeb usnadnila opravit můj solární panel, který jsem si pak opravil sám v elektrodílně pod dozorem. V kavárně měli taky Cappuccino. Hurá, i když jsem si ho dal odpoledne. Finsku jsem zamával další den z paluby trajektu směrem do Tallinnu. Nenalodil jsem se jako jediný cyklista. S Finem, který se jel projet na kole do Estonska, jsem se dal do řeči. Měl už za sebou cesty na kole po Evropě. Neměl žádný účty na sociálních sítích a elektronice taky moc neholdoval. Tak jsem se ho zeptal, jak teda vlastně dojel do tich Benátek na kole. Prý jel za sluncem a měl s sebou autoatlas do kapsy.