Fatbike Challenge 2019

Čtvrtek před nástupem si dáváme další vřelý hovor, kde dostanu seřváno, že nepřijedu na večerní jízdu. Jako omluvu volím větu o pracovní době, dojezdu apod., ale to je jako bych na něj v noci mlaskal ať nechrápe. Kdo jste neusínal po jeho boku (cca 300m), tak nevíte jakou marnost popisuji.

Je pátek a jsme na cestě. Dorážíme kolem deváté hodiny večerní a jen co vykouknu z auta na mě huláká postava z dálky. “Nazdar Pražáku, to je dost, kde ste?” Trpělivě se nadechuji k nějaké relevantní odpovědi, ale pak stejně jenom mávnu rukou a obejmu ho. Ve srubu se zdravíme s Ondrou a dalším osazenstvem, v krbu plápolá oheň a zvuk kompresoru od chlazení si přede tu svou.

Postupem večera dostáváme potřebné informace k průběhu sobotního dne. Zuze je představena strojová technika na které pojede a termín snídaně 7:30 nás pomalu tlačí ke spánkové aktivitě. Na pokoji máme i kamaráda Romana . Musím ho dát do textu jelikož se stal nedílnou součástí celého víkendu, dobré zábavy a já bych se to nebál říct nahlas i našeho vztahu. Když si vyjasníme, že na manželské posteli spím pouze já a Zůza a on se i přesto neurazí, tak je svět téměř dokonalý. Pořadatelé dávají bivak v altánu a autech. Taková obětavost pro uvolnění lůžek se už dnes nevidí.

Ráno si dopřáváme luxusní snídani a po domluvě s paní domácí nám Zuza maže svačinu. Znám kluky a tak vím, proč sem ji o to požádal. Venku je -6 a podle předpovědi má být 8–9 nad nulou. První challenge je oblečení. Balíme i vařič s vidinou kofeinu v lese a zavřených hospod po cestě. Před srubem se rozkládá formace na 2 skupiny a řadíme se po dvojcích. Po pár km se stává z cesty jízda po ledu a máme tu challenge 2 – nesundat se. Svítí sluníčko a les je nádhernej. Tempem na pohodu si dopřáváme mozkový restart a doplňujeme vnitřní energii. Cesta ubíhá pomalu, někde to prostě nejde na tempo. Na úpatí Bezdězu se proplétáme masopustním rojem a zavrhujeme místní pouťové občerstvení s vidinou většího posezení přímo pod hradem. Nahoře je vše zavřené a tak se jede dál.

U Máchova jezera padá nejedno jů a jé nad zamrzlou hladinou a netradičním pohledem do krajiny. Po krátké debatě vyndavám vařič a připravuji kávu. Selfíčka lítaj jak na Karlově mostě, ladí se kompozice, heštag za heštagem, žvejkaj se mysli tyče a je dobře. Balíme a jedeme dál. Cesta domů je daleká. Pasáže s ledem nás stále doprovazí a tak kdo může, leští vlastním tělem zemi a zvedá tak klesající morálku ostatním. Zásoby se tenčí, ze sýpek ubývá. U zavřených hospod polykáme nasucho a hlad nás šikanuje vzpomínkou na snídani. 

Jedeme dál a v lese potkáváme Žďáňu. Plácačka po zádech a kajakář je rázem lídr skupiny. Hlad neni kámoš a dav tlačí Daga ke zveřejnění vzdálenosti do cíle… Hele, když řekl “asi 6 km” už po 4. tak jsem se usmál a v duchu si řekl: „no jo, starej dobrej Dag“ 🙂 Roman chtěl zpívat a zakládat kapelu, Zůza jíst a spát a já po jednom ze svých skluzů chladit loket, ale i tak bylo prostě skvěle.

Celkem unavení se dostáváme ke srubu a zdroji potravy. Po doplnení energie přichází očista a příprava na večerní projekce z cest. Spousta skvělých fotek a zajímavého vyprávění nám perfektně zakončuje den.

 Ráno se formujeme na snídani, která je opět fantastická a rychle ven na dopolední vyjížďku. Opět dělba na dvě skupiny a jede se na klidné, sluncem prolité, zakončení celé akce. Ze sobotního prozření, má u sebe každej rohlík se šunkou a tak klid a mír zavládl v celé skupině. Ke konci výjezdu se potkáváme s druhou částí, které ještě nastavuje trasu o pár km navíc a my se přesouváme do cíle. Zabalit, umýt, rozloučit a domů.

Bylo to moc pěkný a já byl spokojený. 

Pořadatelům dík a bikům zdar!

Rychlý přehled:

Když ti teče krev a přijede kamarád s větou: “neboj já se o tvojí rodinu postarám”, neříkejte mu o hypotéce. Odjede se slovy: “Snad to dáš kámo”. Když nezvládneš víc jak 5 piv, tak nechlastej (my víme komu to patří 🙂 Snídaňový bufet není svačinový a tak je slušnost se zeptat na máznutí chleba s sebou.