Expedice Junior

Text a foto: Mirek Horák 

Labe nám protéká kousek za humny, tak se plán expedice s dětmi zrodil celkem jednoduše…úkol zněl jasně…zkusit to zajet z Krkonoš od jeho pramene domů, do Čelákovic. Holkám se nápad hned líbil, vlastně byly nadšené, asi jsem jim dobře prodal tu informaci, že to je v principu z kopce až domů. Teď už jen zbývalo doladit naši výbavu a vymyslet logistiku, jak se dostat na start. 

Při přípravách vyvstal hlavní problém, jak vozit tu hromadu věcí potřebných pro naši celou partu. Nakonec volba padla na přívěsný vozík z půjčovny. Měl jsem vyhlídnutou cargo verzi dvoukoláku Croozer, naštěstí však pro nás paní z půjčovny hned připravila o dost objemnější „psí“ verzi. Při pohledu na ten obrovský návěs jsem si zprvu myslel, jak to je zbytečné, že v něm můžeme vozit toulavé psy nebo odpadnuvší cyklisty. Nakonec se tahle volba ukázala jako hodně prozíravá…vlastně hned poté, co jsme na zem v obývacím pokoji vyskládali všechny ty naše spacáky, stany a další esenciální propriety. Aby se holky alespoň maličko přičinily při transportu té kupy věcí, pořídili jsme ještě 8l podsedlové brašny, ve kterých si každá vezla svůj kompletní expediční šatník. Zbytek byl pak na mě a po střechu naloženém dvoukoláku.

Plán expedice se zalíbil našim kamarádům a tak mi nakonec svěřili do péče i jejich ratolest. Poslední červencový týden jsme tedy vyráželi na naši malou výpravu ve složení Eliška (12), Šárka (10), Nikolka (12) a jeden odhodlaný fotr/navigátor/řidič návěsu neurčitého věku. Tomáš, Nikolčin táta nás v den startu expedice naložil do své dodávky a my vyráželi směr Krkonoše; s hodně smělým plánem na start, dostat se na kolech k prameni Labe. Kde jinde začít naše polabské putování, než právě u pramene, že. 

Z parkoviště v Horních Mísečkách (984 m.n.m) to je ještě dalších 400 výškových metrů za vlastní, tak kromě rozehřátí všech členů týmu to byl i slušný test, jak na tom popravdě kdo je. Holky hned od startu jely odhodlaně statečně vzhůru, já sám teda zbaběle nechal ještě dvoukolák v autě. Těch 50 kg nákladu by patrně odrovnalo první den hlavně mě osobně, nehledě na to, že bych cestou dolů asi roztavil kotouče. Náš první den tedy začal pěkně zostra výstupem na Zlaté návrší, pak jsme po zaslouženém obědě ve Vrbatově boudě pokračovali po hřebeni na Labskou louku. Kola jsme k prvnímu cíli poctivě dle příkazu dotlačili a byli jsme tam, u pramene Labe, které mělo být našim průvodcem po zbytek naší cesty domů. Sjezd zpátky k autu dopadl výborně, bez ztrát. Fyzičku i brzdové destičky jsme tedy důkladně prověřili a teď už zbývalo jen dojet k našemu prvnímu tábořišti. Výběr kolem Vrchlabí není příliš velký, nicméně kemp Vejsplachy, byl vlastně nakonec ten nejlepší, který jsme za celou cestu navštívili. Dvoukolák jsem ještě nechal v autě u Tomáše, který nám jel zabrat místo v kempu. To, že jsem vozík netáhl, bylo celkem prozíravé, hned po startu z parkoviště naše cesta vedla po červené sjezdovce do Bedřichova, která prověřila míru odvahy jednotlivých členů týmu. Po krátké koupačce v nádrži Labská jsme z časových důvodů nasadili závodní mód a zbytek do Vrchlabí dojeli ve velice slušném tempu. Kemp byl skutečně luxusní, holky nadšené, pivo od krkonošského Medvěda výborné.

Po první noci ve stanech a hodinovém balení jsme vyráželi dál naostro v plné polní a bez pomoci Tomáše a jeho doprovodného vozu. Hned v kempu jsme si mohli na krásném pumptracku ještě vyzkoušet, jak je na tom kdo technicky. Já jsem to po pár kolech s kárkou radši vzdal a tak jsme bez úhony vyrazili opět k Labi. Čekal nás další slunečný den na kole plný prima zážitků. Naším pomyslným cílem druhého dne byl safari kemp ve Dvoře Králové. Už třetí den jsem tam volal, zda se nějaké to místo pro stan náhodou neuvolní. Po mnoha telefonických „bohužel“ jsme to stejně zkusili naživo. Po příjezdu do poloplného kempu to vypadalo hodně nadějně. Na recepci nás ale totálně zařízli s tím, že díky novým opatřením museli kapacitu citelně zredukovat. To, že jsem jejich alternativní nabídku na noc v korunách stromů ve stanu s vířivkou odmítl, mi holky asi dlouhou chvíli nechtěly odpustit. Nicméně ta cena by náš rozpočet totálně vysála hned na začátku a další dny by pak byly o vodě z řeky a ulovené spíš uhynulé zvěři. Vyrazili jsme tedy dál hledat nocleh, opět kempů jak šafránu, byla třeba nějaká ta improvizace. Nálada se vylepšila až se zmrzlinou u zámku v Žirči. Navštívili jsme pak místní cyklomuzeum; i těch 10 minut do zavírací doby bylo nakonec parádních. Holky si alespoň zkusily pořádný kostitřas a s chutí pak nasedly na svoje vymazlené grevly a dobrou náladou jsme pokračovali hledat místo, kde složit hlavu. Útočiště jsme našli o pár kilometrů dál ve Šporkově Mlýně a díky úžasnému panu provoznímu jsme mohli přenocovat na zahrádce hospody. Výborné jídlo, jez s vodníkem, stany 20 m od výčepu…to je prostě ideální nocleh pro unavené kamióňáky.

Pan provozní nás hýčkal i po ránu. Po vydatné snídani jsme dostali i výbornou svačinu na cestu. S dobrou náladou tak začal náš třetí den expedice, Kuks co by kamenem dohodil, cesta jak z reklamního letáku, jednomu stačí ke štěstí relativně málo. Čekalo nás dalších 50-60 km, více jsem denně ani holkám nakládat nechtěl, 3-4 hodiny v sedle bylo vždy tak na hraně, aby se radost z jízdy nepřeklopila v utrpení. Ten den jsem je navnadil na koupání a paddleboarding, v říčních lázních na Úpě jsem nakonec slibu dostál. Den byl opět jak malovaný a holky vydržely ve vodě skoro dvě hodiny. Čekala nás však ale ještě cesta do Hradce s nejistým cílem. Myslel jsem, že dojedeme kolem Labe až do Opatovic, kde nějaké to nocování na pískovně by bylo možné. Rozčarování ze stanování na nudapláži v Opatovicích nás nakonec ušetřil kamarád Přemek, který si nás v Hradci Králové odchytil už na soutoku. Jeho nabídce na noc v zahradě s vyhřívaným bazénem holky neodolaly a tak jsme se na chvíli od Labe maličko odchýlili do Stěžer. Po večeři v pivovaru Beránek, jsme nakonec všichni spokojeně spali u Přemka na trávníku, jako ovečky. 

Čtvrtý den začal parádní kontinentální snídaní, počasí vypadalo opět velice nadějně. Ráno jsme se museli prokousat za slušného provozu Hradcem zpět na dvojku cyklostezku. Ten den jsem chtěl holky vytáhnout na „Kuňku“, to že je pro cyklisty zakázaná, jsme ale bohužel zjistili až na místě. Výstup bez kol jsme vzdali a raději dali na parkovišti pod ní trampolíny slušně rozžhavené poledním sluncem. Ten den už začalo být nepříjemné horko, bez koupání by se asi den vydržet nedal. Jen co jsme se před Pardubicemi opět dostali k Labi, tak jsme do něj naskákali pomalu ještě v tretrách. Holky nakonec velice dobře zabavil pardubický vodní jump park na Chrudimce, který jsme našli vlastně náhodou díky partě paddleboadistů, která do něj mířila. Ten den jsem měl v plánu partu dotáhnout co nejblíže hřebčína v Kladrubech. Kemp Břehy byl ideální, nicméně byl ze sálajících Pardubic ještě nějaký kus cesty, holky naštěstí nefňukaly a krásně točily. V plném tábořišti jsme si svoje místo nakonec našli, zašli i na pouť a večer dali v letním kině i kousek Ramba v posledním tažení. Naštěstí nás útočící komáři z pláže vyhnali, jinak by po utrpění takového kulturního zážitku nespaly ani holky ani já.

Pátý, předposlední den expedice byl cíl jasný, Poděbrady. Z kempu to do Kladrub byl kousek, moje plány však trošku časově rozhodila neplánovaná prohlídka hřebčína. Po dvou hodinách stepování holky konečně vyrazily na vysněnou prohlídku a já mezitím hlídal kola. Při čekání jsem se dal do řeči s Rolfem z Amsterodamu, který si vzal rok volno a do hlavy plán, že na kole objede celou Evropu. To, že se nikam nehoní, jsem pochopil, když po jeho záměru dojet do Rigy pak mluvil o zimě v Itálii a jaru ve  Španělsku, prý tam je v té době prima počasí. Šťastný to muž.
Slunce pražilo a my vyrazili dál. Nesmlouvavé vedro nás po brdku do Týnce nad Labem dovedlo do první velké krize. Posilnění pizzou jsme nakonec za medvědy do Kolína vyrazili zkratkou po rušném asfaltu, abychom to tropické utrpení co nejvíce časově zkrátili. Vykoupení pak přišlo až v pískovně za Kolínem, ručně dělaná zmrzlina s mraženým ovocem nás výborně nakopla a tým byl zas plný síly a odhodlání. Čekala nás už jen cesta po cyklostezce do Poděbrad, naštěstí to holkám krásně odsýpalo, cestou stále trénovaly jízdu bez držení. Slunce ještě hřálo, když jsme dorazili do našeho cíle. Do přeplněného kempu u jezera nás nakonec vpustili a mohli jsme naposledy vyložit náš kamión, postavit stany a v relativním klidu přečkat poslední noc společné výpravy.

Počasí se v poslední den naší labské poutě nakonec umoudřilo, vedro polevilo a bylo příjemně pod mrakem. Ráno za námi dorazili i naši největší fanoušci. Pár vřelých slov jsme prohodili při snídani na poděbradské promenádě i s bajkery z východní sekce, kamarád Honzis nám dělal společnost až do Přerova nad Labem. Poslední etapu s námi šlapaly i pyšně mámy, slušné tempo uvisely až do cíle, kam jsme chvíli po poledni po šesti dnech v sedle nakonec dorazili. Na holkách byl vidět ten správný mix únavy, radosti a spokojenosti, že těch bezmála 300 km s přehledem zvládly. 

Expedice Labe 2020 byla nakonec velmi úspěšná…6 dní, 5 nocí, 295 km, nespočet parádních vzpomínek. Holky to zvládly na jedničku a naučily se všechny, doufám, nejen jízdě bez držení. Sám věřím, že se jim tento zážitek zapíše především s pozitivním vyzněním a až jednou budou aktivně trápit i své potomky, vzpomenou si, jaké to bylo tenkrát… 

S dívčím týmem už máme naplánovány další bajkpakárny. Možná, když léto bude dostatečně babí, zkusíme analogicky víkendově Jizeru od pramene k soutoku. Na příští rok mám už v mapách.cz připravené Labe pozpátku; z Cuxhavenu přes Hamburk, Drážďany a Ústí domů, do Čelákovic. Holky pořád chtějí k moři, tak to budou minimálně dvě mouchy jednou ranou. Ještě jen musíme maličko potrénovat; tentokrát to bude o 500 km zábavnější a hlavně…do kopce.