Jan Žďánský 16. 8. 2021

Měl jsem v hlavě singletrail. Úzkou pěšinu, která se v obklíčení vysokých hor táhne po hřebeni a zvolna padá dolů do údolí. Pročesával jsem mapu a hledal čárkované trasy, které protínaly vrstevnice ve správném směru, až jsem narazil na cosi zajímavého.

Měl jsem v hlavě singletrail. Úzkou pěšinu, která se v obklíčení vysokých hor táhne po hřebeni a zvolna padá dolů do údolí. Pročesával jsem mapu a hledal čárkované trasy, které protínaly vrstevnice ve správném směru, až jsem narazil na cosi zajímavého.
Na rakouskoitalském hřebenu jsem našel dokonce značenou cyklotrasu označenou Stoneman. Z odlehlých, tmavých zákoutí mé mozkovny se vynořilo mlhavé povědomí o tom, co Stoneman znamená (odkaz pro samostudium ZDE) a měl jsem jasno. Tenhle hřebínek vypadal přesně jako to, co jsem potřeboval ke štěstí. Vymyslet navazující okružní trasu přes Sexténské dolomity už nedalo žádnou práci. Pak už stačilo jen vydržet noční přejezd do Alp a mohl jsem začít.
Probouzím se v nepřirozené zatuhlé poloze na předních sedačkách mého malého auta. Hlava by spala dál, ale tělo už musí z té plechovky ven. Auto nechávám v příhraničním městečku Sillian a v chladném alpském ránu mířím k napojení na trasu Stoneman Dolomiti. Jak se tak rozhlížím po stranách údolí a zakláním hlavu, abych dohlédl k vrcholovým partiím, říkám si “sakra, tohle bude zase bolet”. Přijíždím k mostku, značka žádná, kontroluju odbočku v mapě a s jistotou najíždím na zásobovací cestu k chatě Sillianer Hütte. Bez sebemenší ambice sesedám z kola a výstup zahajuji zkušeně ranní procházkou. Dílčí cíl dnešního dne, chata Sillianer, je totiž 1300 výškových metrů nade mnou. Na prázdném kole je tenhle 10km lamač stehen velkou výzvou trasy. Ale s brašnami? Ani ne, děkuji. Rád bych další den ještě pokračoval. Široká lesní cesta se vine vzhůru jako špageta hozená do údolí a tak krok za krokem nabírám výšku. Opouštím pásmo lesa, pak kleče a v takřka katalogové alpské scenérii beru sedlo Sella di Confine velice ležérním a zadýchaným útokem.
Od chaty už začíná ten správný terén, kvůli kterému jsem se celé dopoledne plazil vzhůru. Kamenitá stezka po skalnatém hřebeni mě nejprve trochu překvapuje několika exponovanými přejezdy. V hlavě musím přepnout z režimu “bikepark” na režim “backcountry”. Kamenité pasáže postupně přecházející v travnaté svahy. Stezka pozvolna klesá dolů a rozdává zábavu po hrstech. V jedné stoupací pasáži mi najednou zasyčí zadní kolo, jako bych přejel klubko zmijí. Následuje hodně dlouhá pauza doprovázená smrští sprostých slov…prořízlá boční stěna pláště není úplně zanedbatelný defekt. Mnohem déle než nouzová oprava “na dojezd” mi trvá rozhodnutí, co dál. Na jistou se vrátit těch 15km a řešit opravu autem v Rakousku, nebo riskovat sjezd do Itálie a shánět nový plášť v podhůří Dolomit? Zvítězilo dobrodružství.
V prvním městečku se dozvídám, že jediný bikeshop je asi o 30km dál, respektive zpět. Tedy zhruba tam, kde jsem nechal auto… Naděje umírá poslední, takže v krásném a horkém letním odpoledni pokračuji po trase do dalšího údolí. Ve městě Auronzo di Cadore slavím neúspěšný lov několika espressy, když už jsem v té Itálii. V domácích potřebách kupodivu kupuji další duši a vrhám se do šití a lepení řezné rány, abych to celé alespoň nějak dojel. Situace není ideální, ale mám to štěstí, že jsem na opravdu krásném místě. Opouštím město, abych ještě nabral nějakou výšku. Cyklostezka vede podél tyrkysové řeky, údolí lemují do nebe tyčící se skalní stěny Sexténských Dolomit a já si můžu ukroutit hlavu, abych si tu scenerii nahrál do paměti. Zítra mě čeká další náročný výstup, proto stoupám po zpevněné cestě až na její konec, kde je naštěstí i slušný plácek na přespání.
Při plánování téhle trasy jsem se snažil držet mantry “nahoru po cestách, dolů po pěšinách”. Ale pro tenhle výstup to dost dobře nešlo. K ikonickým věžím Tre Cime proto stoupám nejkratší, ale také nejprudší cestou. Ráno ani nebalím věci na kolo a rovnou vše montuju na batoh, abych měl co nejvíc hmoty na zádech. Acepac Flite si naštěstí se zbytkem mé skromné bagáže účelně rozumí. Výstup jde ztuha. Slunce peče už od rána, stezka je plná kamenů, kořenů i polámaných stromů. Dostávám se do situace, že musím nahodit kolo na záda a s obrovským vypětím sil stoupat nestabilním suťoviskem vzhůru. Nějak se mi to nezdá. To je přece úplně šílená drbačka. Stezka se vytratila, žádný mužik v dohledu. Tady něco nehraje. Po krátkém průzkumu musím uznat, že jsem zakufroval. Stezka pokračuje asi o 100m níž pode mnou. Na Refugio Auronzo docházím lehce přižehnutý a větřím zradu. Odtud se ten legendární podhled na Tre Cime, rozhodně nefotí. V tomto směru jsem přípravu úplně vypustil. Davy lidí a spalující slunce mě vyhánějí rychle dál
Rychle to tedy moc nejde. Za každou zatáčkou musím zastavit a zírat na tu krásu kolem. To se nedá vyprávět, to se musí vidět. Technický singletrack střídají chodecké pasáže a v potu vydřené výškové metry mizí v prachu za mnou. Stav zadního kola mě udržuje v nejistotě, ale nedá se jinak. Brzdy nechávám odpočívat a padám do dalšího údolí. Luxusní štěrková cyklostezka mě vede údolím podél hlavní silnice až k ruinám hradu Bostegano, kde se odpojuji a začínám opět stoupat do hor. Kulturní vložka se nekoná, protože z hradu zbylo jen pár kamenů poházených po lese. Stoupám proti potoku s lagunami a vodopády, které vybízejí ke koupačce. Už mě ale začíná tlačit čas a přicházející studená fronta plná vody, takže se osvěžují další porcí výškových metrů.
Opouštím les a otevírá se přede mnou idilické údolí Val Salata. Široká štěrkovka se vine podél potoku, kolem se pasou krávy a vrchní hranu údolí lemuje svislá stěna skal. Výstup do sedla Forcela de Riciogogn je krajinářsky dokonalý. V závěrečné části střídá cestu jak nitka úzký singletrack, který se houpe po zvlněné plošině až do sedla, kde se láme v takřka střemhlavý sestup do suťoviska. Když koukám do té díry pod nohama, opět si připomínám, jak jsou tyhle sólo akce riskantní a že zde není prostor na chyby. Sestup začínám zvolna a s rozvahou. Naložené kolo v podpaží na hbitosti moc nepřidává. Ale netrvá to dlouho a sklon umožňuje opět nasednout a kontrolovaně klouzat sutí dolů. Zastavuji až u impozantního Laga do Braies. Kempink u nejmalebnějšího dolomitského jezera by byl nádhernou tečkou za fantastickým dnem v horách, ale bohužel to není možné. Po březích stále proudí davy lidí, tak jen nabírám zásoby vody a s tmou a bouřkovými mraky za zády uháním hledat schovku na spaní dál po trase.
Jenže jak se dostávám mezi vesnice, začíná mi být jasné, že s místem na spaní to bude hodně špatné. Spekuluju nad mapou a hodnotím situaci. Jsem nadevše rád, že mě sešitá zadní guma dovezla až sem, vzduchem už poletuje voda, celou noc a další dva dny má pršet. Riskovat fatální defekt na dalším hřebeni a ještě v bouřkách se mi popravdě moc nechce. Tak po chvilce váhání volím noční návrat k cca 30km vzdálenému autu, kam přijíždím v hluboké noci za provazů deště. Déšť skutečně neustává ani ráno, takže s klidným svědomím a zásobami endorfinu v žilách opouštím Sillian a směřuju k dálnici.

Vzdálenost
153km

Převýšení
6100

Obtížnost
4 z 5

Dny
2

SHARE
  • 153km
  • 6100
  • 4 z 5
  • 2
support:
inzerce inzerce