Dokopec zkopec Českým Středohořím

V blízkých potravinách dokupujeme vše potřebné a nastává čas vydat se na naše putování. Sjíždíme na nábřeží Labe, kde pod Tyršovým mostem najíždíme na Labskou stezku. Paráda. Rovinka a pohodička, která ale po třech kilometrech končí, když Honza zavelí směr červená na Horní Chlum a dále na rozhlednu Velký Chlum. Takže na dalších třech a půl kilometrech se dostáváme z nadmořské výšky stotřiceti metrů do zhruba čtyřistadevadesáti. Zde dáváme kratičkou zastávku abychom z Honzy dostali informace o plánované trase a zjišťujeme, že takto to nebude probíhat jen tento den, ale celý víkend. Jo jo, je dobře že nepodceňuje přípravu na svou expedici, ale ještě by potřeboval přitáhnout trošičku přívod kyslíku aby měl podobné podmínky jako v Himaláji. Jak Jan slíbil, tak i své sliby plní. Výjezd do kopce, následný sjezd a opět znovu nahoru a zase dolů. Takhle to jde celý den. Během dne navštívíme vrchy jako je již zmíněný Velký Chlum, Vrabinec, Bukovou horu a nakonec Varhošť. Po cestě za celý den nepotkáváme jediného cyklistu, vyjma počáteční jízdy po cyklostezce u Labe. Květen dělá svému jménu čest a tak je po cestě čím se kochat neb louky a stromy hrají všemi barvami, kterým vévodí bílá a žlutá. Pořád jedete přírodou a na vesnice narazíte opravdu sporadicky.

Před příjezdem na Varhošť, kde plánujeme přespání zjišťujeme, že sehnat nějaké pečivo k naší večeři, která se skládá z našich oblíbených špekáčků, nebude tak lehký úkol, jak se na první pohled zdálo. Obchody, na které narazíme, mají zavřeno a pokud si myslíte, že v hospodách vám pečivo prodají, tak se mýlíte. Většinou jsou to malé vesnické hospůdky a pokud chleba mají, tak pouze v množství pro sebe. Naštěstí Kuba má pusu prořízlou a tak na parkovišti pod Varhoštěm vymámí z posledních dvou návštěvníků rozhledny šest rohlíků. Dostáváme je zdarma, ač zaplatit chceme. Pořád ještě existují dobří lidé.

U rozhledny se nachází malé ohniště a u něj poničené posezení. Přetože je zde ohniště, tak se tu nachází cedule se zákazem otevřeného ohně. Kde se zde tedy vzalo to ohniště, které je na první pohled často používané, nevím. Plán s ohněm, ale bere velice rychle za své, protože v okamžiku západu slunce se zvedá velice silný vítr. Nezbývá než ohřát špekáčky ve vodě a jíst je takto tepelně upravené. Pokud se do podobné situace dostanete a budete mít ještě jiné jídlo, zvolte raději to. Ohřátý špekáček ve vodě opravdu není nic moc a v žaludku napáchá pěknou neplechu. Víc popisovat nebudu. Brzy zalézáme do spacáků a usínáme.

V sobotu ráno se brzy budíme a fotíme východ slunce, načež opět zalézáme do spacáků a dospáváme. Sílící slunce nás okolo půl osmé ráno tahá z pelechů, balíme, nakládáme kola a vyrážíme hledat nějaké místo na uvaření kávy, protože na vršku stále duní vítr. Sjíždíme z Varhoště a v dáli se nám směje cíl dnešní cesty, Milešovka. Po snídani a kávě, které si dáváme na Krkavčí skále, sjíždíme do Labského údolí. Tento sjezd je opepřený položenými stromy přes stezku, zde také potkáváme první dva cyklisty, kteří nesou svá kola po stezce vzhůru. Hrdinové. Pokud by na této žluté trase nebyly právě zmiňované stromy, tak by se jednalo o krásný a poměrně náročný trail. V Sebuzíně se vydáváme po cyklostezce do Církvice na přívoz.

Zde nastává ten pravý cyklistický frmol. Stezka je totálně narvaná. Asi se všem líbí jezdit po rovinkách. V Církvici zjišťujeme, že zde žádný přívoz nefunguje a od místních se dozvídáme, že nejbližší přivoz je ve Velkých Žernosecích. Nezbývá než se vrhnout mezi davy cyklistů a razit si cestu vpřed. Ještě dokupujeme zásoby jídla a za chvíli jsme u přívozu, který akorát stíháme před jeho vyplutím. Nalodíme se a vzhůru na druhý břeh Labe. Zde dojedeme do Malých Žernosek a zde začíná cesta Oparenským údolím. Je to krásná stezka vinoucí se podél Milešovského potoka. Bohužel je sobota a tak je stezka doslova a do písmene přecpána lidmi, ale všude panuje dobrá nálada a pohoda. Po průjezdu údolím přijíždíme do Velemína a po modré se blížíme k vrcholu dnešního dne. Milešovka se před námi tyčí do úctyhodné výšky a nám začíná být jasné, že tohle bude velice nesnadný cíl. Těsně před prvním prudším stoupáním sesedáme z kol a vaříme si oběd. Kontrolujeme množství vody. Voda je, energie doplněna.

První část výstupu je náročná, ale jde vyjet i s tak naloženými koly (pro připomenutí Honzovo kolo 35kg, Kubovo kolo cca 22kg a moje 25kg). Dofuníme na rozcestí Nad Velemínem a zde nás humor poněkud opouští. Na vrchol je to jeden kilometr, ale převýšení je dvěstětřicet metrů. Krátce spočineme, opět doplníme tekutiny a vzhůru na poslední úsek výstupu. Prvních pár stovek metrů jde ještě šlapat a pak to příjde. Před námi je úzká cesta plná větších kamenů, ale co je horší, je to stojna. Slézáme z kol a pouštíme se do tlačení. Každých dvacet metrů stojíme a nabíráme dech. Brzdy musí být zabržděné, protože v okamžiku kdy je uvolníme nás začne váha strhávat z kopce. Já začínám spekulovat, zda by nebylo lepší kolo tady nechat a vzít si ho až na zpáteční cestě nebo alespoň odstrojit brašny a ty zde ponechat. Naštěstí je zde dostatek turistů a ti nás svým mohutným povzbuzováním ženou stále vpřed. Pak konečně příjde zlom. Opět nasedáme a těch třicet metrů na vrchol hrdě dojedeme v sedlech. Děkujeme všem za povzbuzování.

Konečně opět nalézáme žlutou značku a po ní dojíždíme do Dubiček. V penzionu s restaurac, terasou a nádhernou vyhlídkou svlažíme vyschlá hrdla jednou dobře vychlazenou Plzničkou a doplníme kofeinový deficit. Co nám chybí? Nic. Jen teď nalézt místo k přespání. Z Dubiček tedy pokračujeme dále po žluté až do Moravan kde odbočujeme na modrou směr Stebno. Na této lesní cestě provádíme u potoka večerní hygienu, protože je nám jasné, že to je poslední potok, který dnes míjíme. A také proto, že naše sedací ústrojí již nejsou ve stavu nějaké výrazné kvality. S čistými…no prostě pokračujeme dál a kousek před Podlešínem nacházíme krásný dubový lesík. Vyhrabeme ohniště, obložíme ho kameny, nanosíme si spoustu popadaného dřeva, připravíme si spaní a konečně nastává ten krásný čas kdy mezi námi zaplápolá oheň. Po chvíli začne vonět grilovaná klobáska, z petky začne mizet dovezená plzeň a po chvíli se nám pomalu začínají klížit oči. Počkáme než vyhasne oheň a radostně se zachumláváme do spacáků. Dobrou noc CHKO.

Nedělní ráno je stejně malované jako to předešlé a slunce slibuje ještě vyšší teploty. Bohužel dnešním dnem nám také končí naše toulání. Po žluté sjiždíme krásným sjezdem do Střekova a pak již jen po cyklostezce do Děčína na nádraží. Pro mě osobně byla tato část neskutečně fádní a nudná. Ať přemýšlím jak přemýšlím, nenapadá mě nic co by se o ní dalo napsat pěkného. Prostě asfalt a zase asfalt. Bohužel s tím nic nemůžeme udělat, protože spěcháme na vlak a tak nám nezbývá nic jiného, než-li to přetrpět. Na nádraží dorážíme přesně patnáct minut před odjezdem vlaku. Potřásáme si pravicemi a objímáme se, protože máme za sebou nádherný i když velice náročný bikepacking víkend a víme, že bude nějaký ten čas trvat, než společně opět někam vyrazíme.

Co říct závěrem. České středohoří si mě naprosto získalo. Je to krásný a poněkud opomíjený kout naší vlasti a pro náročný bikepacking je jako stvořený. Ale co mě dostalo ze všeho nejvíce je ten naprostý klid a absence množství turistů. V mém osobním žebříčku patří tato oblast do nejlepší pětky a už se těším na další návštěvu tohoto kraje.