Do Terezína a dál

Sedět na prdeli doma se mi vůbec nechce a tak s předstihem plánuji bikepacking na silničním kole. Jenže pár dní před odjezdem přichází telefonát a v něm nabídka možnosti zapůjčení gravelu od Švýcarské firmy ARC8. Tomu nejde odolat. Nejde. Okamžitě nabídku přijímám a vyrážím si kolo vyzvednout.

Takže kolo je připravené, ale kam vyrazím? Ty jo, co takhle do Terezína? Jsem totiž ostuda a ač jsem třeba byl v Sachsenhausenu a jiných koncentračních táborech, tak Terezín mezi nimi není. Je rozhodnuto. V úterý večer mám zabaleno, před spaním se loučím s rodinou a spěchám na kutě.

Ráno vstávám v šest hodin a venku…prší. Nevadí. Beru nepromok s vyrážím na cestu. Jedu do Českého Dubu a dále do Osečné. Už za Českým Dubem jde nepromok dolů a dál pokračuji pouze v tričku. Ne, že by bylo nějaké velké teplo, ale vzhledem ke stoupání, které mě čeká, nebude nepromok potřeba. V Osečné si kupuji snídani, doma jsem na to v zápalu cestovní horečky zapomněl. A tak najíždím na cyklostezku, která vede z Osečné na Hamr na Jezeře, v prvním přístřešku v klidu posnídám a s plným břichem pokračuji dál skrz Ralsko a dál směr Zahrádky. Ze Zahrádek se spouštím na jih do severní části Kokořínska. Cesta mi rychle ubíhá a mně začíná být jasné, že pokud nezpomalím, budu v cíli dnešní etapy hodně brzy. No jo, ono se to lehce řekne, ale to bych nesměl mít pod prdelí tenhle gravel. On mě vlastně neustále nutí jet ve vysokém tempu a tak krátce po poledni dorážím k Labi a najíždím na Labskou cyklostezku. Před Litoměřicemi na chvíli spočinu u jednoho z otevřených občerstvení. Vychutnávám výbornou kávu, čučím na Labe a vlastně už vůbec nikam nechvátám. Užívám si klidu a slunce, které začíná pálit víc a víc. Však jsem si ho zatím dnes moc neužil. Hledám v mapách, kde bych pro dnešní večer složil hlavu a nemohu vůbec nic kloudného najít. U vody se mi spát nechce. Letos mám extrémní alergické reakce na jakékoliv hmyzí bodnutí, ale poučen z posledního bikepackingu si tentokrát vezu alespoň jodisol. Nakonec otvírám aplikaci Bez Kempu a nacházím krásné místo ve Velkých Žernosekách mezi vinicemi. A dokonce je místo volné. Zamlouvám si nocleh a za chvíli mám rezervaci potvrzenou.

Do cíle to mám pouhých 10 kilometrů, courám se pomalým tempem a před druhou hodinou jsem u potravin, kde si kupuji večeři, něco k snídani a dvě piva na večer. Něco málo pojím před krámem a pak už jenom vystoupám mezi vinice. Místo je oplocené a hlavně je tu tekoucí voda, altánek a především kadibudka. Výhled je naprosto fantastický. Všude vinice a pode mnou líně tekoucí Labe. Využívám tekoucí vody, svlékám se do naha a za pomoci bidonů se umývám. V altánku si vařím kafe, sedím a jenom koukám okolo sebe. Klid a totální pohoda. Několikrát se ještě osvěžím chladnou vodou z kohoutku, stavím si stan a začínám plánovat kam pojedu další den. Dnes jsem ujel 110 kilometrů a je mi naprosto jasné, že budu muset ubrat na tempu. Koukám do mapy a prvním zítřejším cílem bude určitě Terezín. A pak? To je jedno. Prostě někam. Při večeři mi dochází, že vlastně ani nemusím brzy vstávat a mohu si v klidu pospat. Ouha, ono se zde moc v klidu nedá spát. O kus dál je kostel a ten je vybaven mým oblíbeným zvonem. A opět vyzvání co čtvrt hodinu. OK…kostel je ještě v pohodě. Horší jsou celou noc jezdící vlaky a to především ty nákladní, jejichž trať vede přímo pod vinicemi. Celonoční houkání a dunění mě nenechává moc prostoru pro klidný noční spánek.

V půl šesté už to nevydržím, nevyspalý se drápu ze spacáku a jdu si uvařit pořádně silnou kávu. Snad mě probere. Káva v kombinaci s kofeinovou sušenkou mě probere, pomalu balím a krátce po sedmé odjíždím. Směr Terezín a pak se uvidí.

V Terezíně jsem v cuku letu. Projíždím ospalým městem a jsem zde skoro sám. O to tíživěji na mě atmosféra tohoto místa dopadá. Prohlížím si centrum a hradby hlavní pevnosti a nakonec přejíždím přes Ohři k Památníku Terezín. Kombinace času návštěvy a absolutní nepřítomnost lidí mě totálně psychicky rozložila. Víc psát nebudu. Navštivte toto místo. Měla by to být povinná návštěva.

Vzhledem k tomu, že je zavřeno, udělám pár fotek, v tichosti posedím a odvádím kolo pryč a odjíždím. Ani nevím jak se to stalo, ale najednou zjišťuji, že pokračuji dál podél Labe proti jeho proudu. A proč ne. Žádný cíl na této své cestě tentokrát nemám. Pojedu kam mě kolo povede.

A ono mě vede neustále podél Labe a s postupujícím časem zjišťuji, že letím jako raketa. Však taky aby ne, vždyť je to pořád po rovině. Skoro pořád. Náhle se mi do cesty postaví kopec a já zjišťuji jaké to je, když se zastaví nohy. Jelikož jsou po celou dobu jízdy nastavené na rovinu, tak je poněkud rozhodilo stoupání k zámku v Mělníku. A nejsem sám. Je tady spousta cyklistů a mnozí z nich dokonce svá kola tlačí. Projíždím Mělníkem a upaluji dál. Opět podél Labe, opět se nekontroluji a stupňuji tempo. Naložený, testovaný Arc8 Eero letí jako o závod a já jsem najednou v Čelákovicích a za chvíli na soutoku Jizery s Labem. Chvíli si odpočinu, zavzpomínám jak jsem před mnoha lety jel jeden ze svých bikepackingů právě podél Jizery k soutoku s Labem a jak neslavně to dopadlo. Vzhledem k množství cyklistů na levém břehu, volím pravý břeh a pokračuji ve své cestě dál na Nymburk a Poděbrady. Dobrá volba. Z větší části je to totiž písčitá nebo polní cesta a žádný asfalt. Jenže má prosolená plína mi dává o sobě vědět, co mně, ale především mé prdeli. Ještě, že jsem si nezapomněl krém! Jen tak mimochodem, víte že krém na prdel funguje i dobře na bradavky? Tak funguje. Druhý den mám na sobě stejné triko a to je stejně kvalitně prosolené jako plína. Takže krémem jsem namazaný na téměř všech intimních partiích.

S blížícím se večerem začínám řešit nákup a především nocleh. U řeky jsou dost často zákazy, nebo rybáři a hlavně komáři. Takže tady to nepůjde. V Kersku je zase spousta lidí a tak si zkouším něco najít v Bez Kempu. Nacházím volné místo v Osečku, zamlouvám a modlím se, aby majitel rezervaci potvrdil. Zdařilo se a já mám místo noclehu zajištěné. V Kluku u Poděbrad nakupuji zásoby jídla na večer a ráno. Protože jsem po celý den nezastavil na jídlo a byl jsem živý pouze z bonbónů a gelů, cpu se částí jídla ještě před obchůdkem. Snažím se nějakým způsobem podjet dálnici D11, což se mi nakonec podaří a hurá do Osečku. Na místě mě vítá pan majitel a hned mi nabízí ledově vychlazené pivo a k tomu houbové ragů s quinoou. Ty vole, co víc si člověk může přát. Dokonce mi zapíná zahradní zavlažovač a já se konečně mohu vykoupat a vyprat zapáchající hadry. Chvíli posedím s panem majitelem, jeho přítelkyní a devadesátiletým otcem. Kecáme o všem možném a nakonec se po deváté večerní loučím a jdu za stodolu do svého stanu a spát. Jsem utahaný jako kotě a tak okamžitě usínám.

Je pátek šest hodin ráno a já mám před sebou svůj poslední den cesty. Musím se do večera vrátit domů a postarat se o zahradu a o skleník. Bohužel se nám nepodařilo, vzhledem k probíhajícím dovoleným, sehnat žádného souseda, který by se nám o zahradu postaral. Ale přiznám se, že mi to ani nevadí. Svůj cíl jsem si splnil. Navštívil jsem Terezín, projel jsem nové kolo a jel jsem, krom návštěvy Terezína, bez plánu. V Osečku všichni ještě spí a tak potichu mizím a majiteli pozemku napíši recenzi na Bez Kemp až později. Vzhledem k službám, v podobě jídla, vyprání a umytí, bude veskrze pozitivní.

Jelikož mi došlo jídlo, vedou mé první kroky, tedy záběry do pedálů, směr Kluk a místní potraviny. Vyrážím přes pole a nacházím předkrm v podobě ostružin.  Nepohrdnu, pojím pár hrstí výborných plodů a pokračuji do obchůdku. Vietnamský majitel obchůdku si mě pamatuje z předchozího dne a k mému nákupu mi zdarma přidává vychlazenou láhev vody. Děkuji a odcházím posnídat ven ke stolku. Vychlazenou vodu přelévám do bidonů a jede se dál. Na dnešní cestu jsem moc zvědavý, protože v této oblasti jsem úplně poprvé a vůbec netuším, kudy mě navigace potáhne. Do Komoot jsem zadal biketouring a tak se uvidí, co mě čeká. Je slunečno a vedro na padnutí, stejně jako předchozí dny.

Přijíždím na kraj Nymburku a odbočuji směr Za mrlinským mostem, podjíždím železniční trať a hlavní silnici vedoucí nade mnou a najednou zjišťuji, že cesta, kterou navigace ukazuje, zde vůbec není. Odkládám kolo a jdu hledat, zda jsem nějakou pěšinku nepřehlédnul. Ne, prostě to co je v mapách nalézt nemůžu, ať dělám, co dělám. Nic zde, krom hlubokého koryta se špinavou vodou, není. Vodou se mi brodit nechce, usedám na násep, vytáhnu telefon a hledám kudy dál. Nedá se nic dělat, cesta která zde má být, zde není. Tudíž nezbývá nic jiného, než trasu pozměnit a jet přes Budiměřice a pak se napojit zpět na naplánovanou trasu. Dál už vše pokračuje bez problémů. Slunce pálí čím dál víc a tak dělám časté zastávky ve stínu. Vzhledem k profilu trasy se mi daří držet poměrně slušnou průměrnou rychlost a najednou koukám, že tady už to znám. Jsem na kraji Českého Ráje a dokonce kousek od Branžeže, kde mám rodinu na dovolené. Že bych se neohlášeně stavil? Je krátce po poledni a tak bych třeba dostal i něco malého k jídlu. Jasně, jede se na návštěvu. Ještě krátká terénní vložka a jsem v na místě. Rodina vůbec není překvapena, že jsem zde. Aha…sledovali mou pozici na telefonu. Normálně mě stalkovali. Ale odpouštím jim hned poté, co přede mnou přistane porce výborného guláše a láhev ledového nealko piva. Po obědě ještě dostanu hrnek kávy a pak nastane čas loučení a odjezd směr domov. Domů to mám už pouhých čtyřicet kilometrů, které mi utečou jako voda a okolo páté jsem doma. Vybaluji, suším stan a spacák a jdu vyprat smradlavé oblečení.

Z původních pěti dnů, které jsem měl v úmyslu strávit na cestách, jsou nakonec jenom tři, ale mně to stačí. Po hodně dlouhé době jsem jel zase jel jen tak, bez nějakého cíle a bylo to o dost zábavnější, než když svou cestu pečlivě plánuji. Škoda, že mám letos tak malé množství takových cest. Snad se to příští rok zlepší. Snad.