Do středu republiky

Narychlo hledám staré nepromokavé kalhoty z Dekáče, co jsem jim ustřihla kus nohavic, abych z nich vyrobila návleky na boty. Naštěstí byly původně dostatečně dlouhé, tudíž zafungují dobře i bez spodního lemu. Ač vypadám jak strašák do pole, déšť by se mi pod kůži dostat neměl.

První kilometry nebyly zrovna ním, co by se dalo nazvat idylickým startem. Silné mrholení, doprovázené zimou hnalo mou morálku do kouta. Vzdát to? Jet dál a mrznout, potit se v nepromokavých skoroigelitových kalhotách a doufat, že přestane pršet dřív než promočí bunda, nebo se na to vykašlat a jet domů, kde je teplo, vychlazené pivo a hlavně sucho? Tohle dilema mi vydrželo až do té chvíle, co z nebe přestala padat voda v kapalném skupenství. Ty vole, to jsou kroupy! Teda spíš krupky. Ale řezaly, štípaly stejně, jako kroupy. No ještě, že to nejsou trakaře. Jedu, jedu, jedu.

Známá krajina se vlnila v souladu se silničkama, které mě vedly dál. Na terén, co jsem měla naplánovaný jsem pomyšlení vážně neměla. Jedu do Černovic na kafe a uvidím co dál.

Ten les je opravdu krásný. Ještě včera vypadal jako z vybledlé pohlednice. S deštěm jakoby ožil. Najednou jako by z něj šla úplně jiná energie. Ten vzduch. Páni. Prdím na kafe, jedu do Pacova na oběd a pak bude snad po dešti.

Popíši následovně. Po každém vjezdu na nezpevněnou cestu/cestičku/pěšinu mě nečekalo nic jiného než přelézání popadaných stromů, skákání přes bezedné louže, brodění blátem, tisíce větví toužících mi něco urvat z kola. No lepší než kroupy. Aspoň jsem se zahřála. Mezitím jsem si odskočila (hezky po silnici) do Želivského kláštera ne jedno točené. Moc dobrou točenou šestnáctku. Nevím proč, ale následující kilometry jsem se trošku motala.

Po zábavě v lesích jsem se konečně dostala na odbočku k místu setkání u Nezdínské studánky. Jakmile jsem viděla kouř ohně a uslyšela nadšené vyprávění bylo mi jasné, že to stálo za to! I když to, že někteří o dešti ten den ani neslyšeli, mě trošku štvalo, ale aspoň jsem potrénovala morál a taky se o tom lépe vypráví, než o sluníčku a pohodičce.

Chlapi mi donesli špalek na sezení a už jsem opékala buřt a načínala Šeptáka (jsem zapomněla zmínit, že jsem Šeptáka koupila v Ledči nad Sázavou – místní specialita). Moc dobré pivo to bylo.

Oheň krásně praskal, sova neúnavně houkala a hovor plynul, že jeden nestíhal vnímat všechny ty příběhy, které by vystačily na obsáhlou knihu i s druhým dílem. Poznala jsem krajánky ze Šumavy, poslechla si o cestách dalekých i krátkých, znovu odkývala, že je u nás krásně a uchváceně poslouchala jak někteří jedou jen proto, že jedou. Že nemusí honit kilometry, nastoupané metry, místa, ale prostě jen jedou a užívají si to. Srdíčko se mi rozbušilo. Tohle je něco co mi ne vždy jde, ale věřím, že k tomu taky dospěju. Protože v tom je ta naprostá svoboda, to kouzlo a pro mě i velká část významu pojmu bikepacking.

Jak hovor plynul, sova houkala, oheň praskal, tak jsme u ohně najednou byli poslední čtyři. K sově s přidalo řezání dřeva nesoucí se od jednoho spacáku. A začal vyprávět Pavel. Musím říci, že jsem po celou dobu seděla jak zhypnotizovaná srna a hltala každé jeho slovo. Rozený vypravěč! O Jean Lucca Ferrarim už psal Tom, ale musím ho zmínit taky. Díky jeho vyprávění jsem rozšířila svůj cestovatelský slovník o překlady dílů na kolo, ve čtyřech jazycích.“ Mám pocit že Jeanovi a hlavně Pavlovi za tuhle informaci jednou budu vděčná!

Po půlnoci jsme se každý dovalili do svého ležení a slyšet bylo už jen houkání a řezání. Dobrou noc.

Kostel v Číhošti jsem navštívit musela. Alespoň nakouknout. Opět se budu opičit po Tomovi, ale doufám, že víte o Číhošťském zázraku a o faráři Toufarovi. Je o tom natočen nejeden dokument, který stojí za shlédnutí.

Z Číhošti jsem mířila přes lesy, louky k Sázavě. Sobotní počasí i bahno, jaky by nikdy neexistovaly a mě nezbylo než si užívat krásného dne. Kolem Sázavy jsem si broukala trampské perly a myslela na Foglarovu slunečnou zátoku ležící nedaleko.

Když jsem někde u Lipničky začala předjíždět chlapíka na celoodpruženém biku, šlápl do toho, dojel mě a stal se z něj můj průvodce. Navigoval nás sice můj nový Garmin, ale on to doplňoval výkladem. Takže jsem viděla netradiční pomník Jaroslava Haška, následovaný Národním památníkem odposlechu v lomech u Lipnice nad Sázavou. Zlatý voči, Bretsneiderovo ucho a Ústa pravdy tu do skal vytesal sochař Radomír Dvořák. Co můj průvodce říkal, tak měl k ruce i studenty sochařiny. A aby byl kulturní zážitek doplněn sportovním, ke všech reliéfům vedou krásné bikové cestičky. Nakonec jsem to všechno zalila malým pivkem a zajedla párkem na tácku. Můj průvodce jel zřejmě na lepší oběd a já ani nevím, jak se jmenoval. Ale i tak díky.

Dál jsem si užívala lesní cestičky a ty mě dovedly nad Humpolec na zříceninu hradu Orlík, kde z věže udělali krásnou rozhlednu. Jelikož tam bylo už tak dost lidí, spokojila jsem se s malinovkou a trailem od hradu dolů.

Posledním zastavením byl Křemešník, kde mi cesta připomněla jak vypadá bláto a pořádný kopec. Přiznám se. Vedla jsem. Poučena z večera, že výkon není to hlavní. Ale předešla jsem alespoň jednu ženskou s minipsem. Křemešník znám a tak jsem zamířila rovnou do hospody na pozdní oběd. Když jsem si po dvaceti minutách mohla objednat, po dalších deseti dostala kofolu a po jejím dopití zjistila, že moje česnečka se teprve vaří,usoudila jsem, že je lepší být hladová než zmrzlá. Poslala jsem tam jednu z těch sušenek, co sice zasytí, ale nechutnají a valila z kopce dolů směr domov.

Dojedla jsem se až u mamky, která jako vždy měla připravenou hromadu dobrého jídla a já zodpovedně snědla všechno, co mi pod nos dala. Ještě jsem si od ní půjčila vosk na zdobení vajíček a posunula se o pár kilometrů dál, kde jsem po 102 kilometrech ukončila dnešní toulání ze středu Čech. Po několikáté jsem si zopakovala:”Ještě, že jsem jela a nevysrabila to v sobotu dopoledne kvůli dešti. Stálo to za to!”

Zas příště přátelé. Díky za Vaše příběhy.