Deštivým Slovinskem za Štreknou

Ranní budíček

Je středa 1. května, 3:45 ráno a se synem Jonášem pospíchám podél Vltavy na pražské hlavní nádraží, abychom stihli railjet, který nás doveze do Grazu. Cestou na vlak se k nám připojuje ještě druhá část výpravy s Katkou a Mikym. Až budeme v Grazu, tak přestoupíme na přípoj, který nás odveze do Wies-Eibiswald, posledního městečka v Rakousku, kam ještě vedou koleje. Tak začala naše výprava do Slovinska.

Nyní nás čeká osmihodinová jízda vlakem až do cílové stanice. Krátce po opuštění Prahy odpadáme a hledáme pro sebe, co možná nejpohodlnější polohu na sedadlech. Je štěstí, že vlak je prázdný a někteří z nás vymýšlejí celkem originální polohy k odpočinku. Vlak zůstane prázdný až do Vídně. K dohnání nedospaných hodin nám to zatím stačí.

Ve Vídni se přesouváme do jídelního vozu a ve chvíli, kdy opouštíme nádraží už výhledy stojí i za pohled z okna. Asi po hodině jízdy se začíná trať klikatit  a stoupat jako had. Cítíme, jak lokomotiva zabírá a supí. Vjíždíme do Alp do kterých se noříme stále hlouběji. Vzrušením mi naskakuje husí kůže, protože nás čeká jedna z nejkrásnějších vlakových tratí v Evropě, plná zatáček a impozantních výhledů. Takový je pro nás průjezd rakouským Semmeringem, železniční srdcovkou, kterou by měl každý, kdo rád jezdí vlakem zažít. Možná, kdybychom tudy projížděli v noci, tak by tu s námi seděli i Winterberger s Krausem.

Zastavujeme v Semmeringu, pomyslném vrcholu této trati. Vlak hromadně opouští téměř všichni cestující, kteří ve Vídni nastoupili a vydávají se po svých na výlet do hor. Trať začne opět klesat a my v poloprázdném vlaku dorazíme okolo řeky Mur do Grazu. Na hlavním nádraží máme asi ještě půl hodiny k dobru. Čas využíváme na kávu a nákup pamlsků. Ještě chvilku počkáme a pak už nastupujeme na přípoj, který nás za další hodinu doveze do Wies-Eibiswald. Sedláme kola a pokračujeme ospalou rakouskou krajinou směrem k hranicím se Slovinskem.

Magická Dráva

Ve středu odpoledne se přehrneme přes průsmyk Radlpass, který ale nepřekonáme přímo nejkratší cestou po hlavní silnici. Místo toho kličkujeme drsně po okolních horských silničkách až vystoupáme na hřeben nad Radlpassem. K bývalému hraničnímu přechodu tak přijíždíme z hřebene. Pak už nás čeká jen dlouhý sjezd do údolí Drávy.

Pokračujeme dál podél Drávy směrem na Dravograd a stále jen kroutíme hlavou a nemůžeme se nabažit pohledu na nádhernou pastelově šedozelenou hladinu řeky. Brzké ranní vstávání si dole u řeky začíná vybírat svou daň v podobě únavy. Nastává čas najít dobré místo na přespání někde ve svahu nad řekou. Nakonec nacházíme dokonalé a kryté místo i s výhledem na Drávu. Nebe se pomalu zatahuje a tak spěcháme se stavbou hamak. U jedné z nich pak pod tarpem vaříme. Za nějaký čas kluci zalezou. Já se jdu podívat na okraj našeho plácku, kde se mi otevře romantický pohled na zamlženou Drávu. Za chvilku přijde i Katka a tak na tu krásu civíme oba společně. Pod nohama mi proleze už asi třetí salamandr. To ještě netuším, že Slovinsko jich bude plné.

Celou noc prší a déšť pokračuje i druhý den ráno. Zůstáváme v hamakách. Déšť se mění v dopolední průtrž a z nebe se spouští provazy vody, které bičují naše tarpy až do jedenácti hodin dopoledne. Najednou se nebe rozhrne a počasí se udobří. Balíme tábořiště a vyrážíme po cyklostezce vedoucí ve svahu nad Drávou směrem na Dravograd. Cestou si dopisuji s Tomášem s kterým mám domluveno, že nás kousek po Slovinsku doprovodí. S Tomem se potkáváme na jednom z nejdivočejších a vegetací prorostlém úseku cyklostezky a jako na zavolanou zrovna v místech, kde je cesta komplet stržena sesuvem půdy. Tom nám tak rovnou pomohl s koly.

Slovenj Gradec

Společně s Tomem míjíme Dravograd u kterého se stáčíme na jih směrem na Slovenj Gradec. Potřebujeme otevřený supermarket a jako na potvoru je zavřený. Cyklostezka je v těchto místech čerstvě opravována po loňských velkých povodních o kterých nám Tom vypráví. Ani nám nedojde, že už jedeme na Štrekně na kterou jsem kluky nalákal. Potřebujeme doplnit energii a trochu zásoby a ještě pokecat víc s Tomem. Asi patnást kilometrů před Slovenj Gradcem zastavujeme u benzínky, kde mají celkem solidní kavárnu. Na hodinku získáme zázemí a s Tomem probereme všechno možné. Dolujeme z něj další a další informace. Nakonec jedna společná fotka a Tom se vrací rychle na kole zpět do Rakouska. Ještě jednou díky za vše!

Okolo čtvrté dorážíme do města Slovenj Gradec a je to láska na první pohled. Troufám si tvrdit, že je to malý drahokam Slovinska, který zatím turismus tolik neobjevil. Město má dlouhou historii. První zmínky o něm jsou z roku 1091 a místo jeho vzniku není náhodné. Na okraji města se na trase tehdejší římské silnice Celeia-Virunum nacházela římská osada a poštovní stanice Colatio. Díky tomu se oblast stala centrem hospodářského rozmachu a později zde vznikl i Slovenj Gradec. Pro další informace doporučuji navštívit oficiální stránky města.

Štrekna

Později odpoledne se opět vydáváme na cestu a najíždíme zpět na Štreknu – cyklostezku, která začíná v Dravogradu a končí ve Velenje. Největším tahákem této cyklotrasy je romantický úsek Mislinja – Velenje. V této části se cyklostezka zařízne do úzkého skalnatého údolí a je doplněna několika železničními tunely a mosty, kterými projíždíte. Štrekna je vybudována na původní železniční trati a právě v tomto úseku to nejvíce poznáte. Je to jedním slovem nádhera. Jestli do této části Slovinska někdy pojedete, tak si ji rozhodně projeďte. Také doporučuji zastavit u starého nádraží v Mislinje a nakouknout dovnitř. Budete přijemně překvapeni. Z nádraží je dnes restaurace a uvnitř najdete dokonce nastěhovaný starý osobní vagón. V restauraci se i něco málo dočtete o historii celé trati.

Tato malebná část Štrekny má asi 17 kilometrů a protože je hodně fotogenická, tak jsme tu trávili hodně času. Večer přijíždíme do Velenje, kde máme předem domluvené ubytování v cyklo hostelu. V hostelu nenajdete žádný personál. Ten přijede jen na check-in a vyfasujete povlečení a ručníky. Pokoje po dvou lůžkách. Cena za pokoj 47 Eur / noc.. Všude čisto a nikde ani noha. Bylo tu vynikající spaní. Vřele doporučujeme. Mrkněte na jejich stránky. Hostel najdete také na Bookingu. Čas v Hostelu jsme využili také na sušení našeho vybavení.

Transfer do Mariboru

Probouzíme se do totální změny počasí. Nad Velenje je ocelové nebe a hory v okolí v mlze jen tušíme. Začíná pršet a podle předpovědi v této oblasti několik dní nepřestane. Měníme původní plán trasy a se slzou v oku vypouštíme koupačku v nedalekém jezeře. Místo toho v dešti pospícháme na nádraží a bereme spoj do Mariboru, který na dálku ještě konzultuji s Tomem. Odteď budeme už jenom improvizovat. Možná by stálo prozradit, že začíná ta nejlepší část bikepackingu. Po zkušenostech mám za to, že bikepacking je hlavně neustálá improvizace. Pokud se s tím smíříte, tak si na to zvyknete. A ze zvyku se časem stane taková malá nebo alespoň malinkatá droga. A věřte mi, že jsem jí nepodlehl jen já. 🙂

I s přestupem v Celje jsme v Mariboru v jedenáct dopoledne. Prší jak z konve. Vedení naší skupiny se ujímá Katka a vyrazí vpřed za zážitky. Začínáme křižovat Mariborem a za chvilku mám pocit, že má snad v hlavě celý plán města a ví o každé restauraci, kavárně a pivnici. Má silný dar a tím je jistý čuch na dobré podniky a zákoutí. Jede jak smyslů zbavená a vede celou skupinu neznámými oprýskanými uličkami. Kdybych měl tuto dobrodružnou jízdu Mariborem k něčemu připodobnit, tak si představte krásný vzorovaný svetr, který v rukou otočíte naruby a všude okolo vás je najednou úplně jiný Maribor.

V té největší průtrži objevuje naprosto skvělou burgrárnu ŠIŠ a hned vedle rovnou kavárnu Rokaj . Oba podniky najdete hned vedle sebe na břehu Drávy pod Starým mostem. Je to přímo trefa do černého. Burgrárna je famózní a ještě dizajnovka.

Kavárna je naopak těžký punk v dobrém slova smyslu. Pokud budete někdy v Mariboru, tak si tam zajděte. My tady přečkali největší deště a někdy okolo páté odpolední jsme se už mohli vydat přískoky mezi přeháňkami směrem k hranici s Rakouskem.

Dancing in the Rain

Dostat se na skok od hranice s Rakouskem vyžadovalo velkou trpělivost, protože nás neustále zastavovala jedna prudká přeháňka za druhou. Navíc v břiše jsme měli to nejlepší z mariborské gastronomie. Jsou zkrátka věci, které nechcete po cestě vyhazovat. 🙂 Neměli jsme ale jídlo na další den. Naštěstí  jsme natrefili už mimo Maribor na vesnický koloniál, kde jsme opět čekali než se přežene jedna z přeháňek. Tady jsem okoštoval několik druhů mariborského ginu. Vlastně nejen já. Cestou nám příroda kladla do cesty různé překážky. Jednu z nich (úvodní foto v tomto článku) jsme „přeplavali“ a pak ždímali a měnili ponožky. Nakonec jsme se s večerem dostali do většího lesa a ve strmém svahu postavili hamaky. Dnes už fakt nikam nejedeme.

Pivní ambasáda

Probouzím se velmi brzo ráno a jako jedinému se mi zde na svazích za Mariborem naskytne pohled pro bohy. Ranní slunce proniklo do našeho kempu úzkým paprskem mezi stromy. Na tarpech se třpytila rosa a jeden z nich se rozzářil jako lucerna. Vytáhl jsem kameru, nastavil citlivost a clonu a na poslední chvíli stihl udělat jen jeden záběr. Po cvaknutí spouště kouzlo náhle zmizelo. Opět mi naskočila husí kůže.

Ostatní členové výpravy se probouzejí o dvě hodiny později. Balíme a vydáváme se na cestu. Z lesa vylezeme do tropického dne. Opírá se do nás slunce a začíná být vedro. Na nějakém kopci těsně před hranicemi zastavujeme a dáváme hodinu pauzu na dosušení věcí z noci. Něco málo pojíme a pokračujeme sjezdem k hranici. Na hranici fronta, kontrolují auta. Nikdo nám ale nevěnuje pozornost a tak pokračujeme dál. Jsme v Rakousku a řítíme se rovinami podél řeky Mur do Grazu.

Kluci dostávají hlad a sní o velkém šťavnatém řízku. Všichni dostáváme žízeň. Na cyklostezce zastavujeme u malého kiosku. Odpoledne se dokodrcáme pár kilometrů od Grazu. Katka opět něco zavětří a googlí. Prý je tady někde v té kukuřici okolo nás pivní ambasáda. Měla by být někde v obci Ponigl. Znovu sedáme na kola a dětem se stále zdá o řízku. Já mrmlám, kdeže v té kukuřici…
A najednou v té obrovské rovině v jediném kopci na trase (nájezd na most) urve Katka šaltr i s patkou. Tak jo, předělávám její kolo na singl speed přímo na stezce a místní cyklisté jen uznale přikyvují, když vidí přestavbu v polních podmínkách. Ještě komplet odstraním šaltr a zbytek bovdenu přidělávám gorilla páskou k zadní vzpěře rámu. Katce celkem dost vyčiním, protože to není poprvé, co se jí to přihodilo. Později se za to trochu stydím. To její kolo budu muset v Praze předělat na převody 1×12, abych jí zjednodušil řazení převodů. Tak úplně za to nemůže.

Pokračujeme dál a za další hodinku jsme v Poniglu a před námi se zjevuje pivní ambasáda patřící pivovaru Herzog. Připravte na velmi exotickou nabídku. Budete mít možnost ochutnat piva kávová, chilli, levandulová, s kurkumou a další. Samozřejmě mají i klasiku a několik vynikajících verzí verzí IPA, APA. A nakonec byl i řízek. Ano, výborně tam vaří.

Po návštěvě pivní ambasády se přesouváme do nedalekého lesa. Tarpy ani nevytahujeme, protože nebe nad námi je zcela bez mraků a předpověď nehlásí v příštích dnech žádné přeháňky. Zde před Grazem to byla zatím nejklidnější noc. Všichni se vyspali do růžova a před námi byl poslední den naší cesty. Ráno jsem udělal sobě a Katce kafe a protože do lesa začalo pronikat světlo, tak jsem ještě oběhl náš kemp a pořídil pár fotek.

Graz!

Je neděle 5. května a my naposledy balíme a vyrážíme do Grazu. Katka začíná chytat „gastro náladu“ a přesouvá se na začátek skupiny. Je mi jasné, co nastane – čeká nás spousta kilometrů v Grazu za účelem vyhledání gastronomických zážitků. Do Grazu přijíždíme okolo dvanácté. Postupně se propracováváme směrem do centra. Co vám mám povídat. Zasáhl nás silně, ale tak nějak jinak. Je to fantasticky ospalé multikulti město, kde se na každém rohu najde něco kouzelného. Stačí se jen naladit a pak už jen nasávat jeho energii.

Pokračujeme po nábřeží a pod námi spokojeně plyne Mur, když se tu zničehonic po naší levé straně zjevuje Dům umění, který je místními přezdívaný housenka nebo přátelský vetřelec. Dům umění je galérie postavená v roce 2003 ve Štýrském Hradci, u příležitosti akce Evropské hlavní město kultury. V současnosti se jedná o jeden ze symbolů Rakouska. Za vítězným projektem stojí londýnští architekti Peter Cook a Colina Fournier. Myslím, že Graz má být na co pyšný. Budovu si prohlédneme a zamíříme do nedaleké kavárny Murinsel, která působí, jako kdyby plula na řece Mur.

Dáváme si zde vynikající latte a kluci zmrzlinu. Dobré je, že vás do kavárny pustí i s koly. Alespoň nám to bylo umožněno. Následně se vydáváme na místní hrad a navštěvujeme nejstarší centrum města. Po hodině ježdění po městě už nás začíná tlačit čas. Okolo čtvrté by nám měl jet railjet do Prahy. Přesouváme se k nádraží a na dohled nádraží objevujeme restauraci 3 Goldenen Kugeln, dokonalou oázu, která se specializuje na řízky a rakouské speciality. Rovnou objednáváme skupinový talíř a vše zapíjíme místním slavným pivem Puntigamer.

Tak už jen nasednout na vlak a třeba zase někdy příště.

Bikepackingu zdar!