Deštivé setkání na Rabí

Text a foto: Pavel Zavaďák

Je pátek 29. července, poslední den před dvoutýdenní dovolenou a shodou okolností příležitost k mému oblíbenému každoročnímu „zahradnímu“ bikepackingu. Pravidelná událost, kdy s několika známými navštěvujeme našeho společného učitele ze základní školy. Spaní u něj na zahradě, takže odpadá řada slastí i strastí spojených s kempováním v přírodě. Rychle dokončit poslední urgentní úkoly, nastavit upomínky po návratu z dovolené, odpověď v nepřítomnosti, zavřít počítač, narychlo sbalit brašny, něco málo k jídlu a vyrazit. V sobotu návrat a šup, rychle dobalit čtyřčlennou rodinu na dovolenou v Chorvatsku. Poskládat puzzle tašek, kufrů a igelitek do auta a vzhůru na noční cestu.

Je středa 17. srpna, já jsem navzdory možnému uspěchanému a vystresovanému dojmu z předchozího textu odpočatý, a i v práci překvapivě příjemně a pomalu opět rozjetý. Přemýšlím, jak naložit s přicházejícím, na počasí zřejmě nepříliš vlídným víkendem. V kalendáři objevuji záznam o srazu a nejsem si jistý, zda mě více přepadá nadšení a těšení, nebo právě z důvodu předpovědi počasí zklamání. Vše ale přebíjí spíše pochyby, jestli vůbec je po dvou týdnech bez kola a hlavně pouze několik málo dní po prodělaném covidu dvoudenní, 140 kilometrový švih ten nejlepší nápad. Do hry vstupuje manželka, která mi za daných okolností první den dovolí pouze maximálně 50 km. Poslouchat se musí a protože původní naplánovaná trasa vede zhruba podél rychlíkové trati, není železniční zkratka do Blovic velkou komplikací. Upravuji tedy trasu, balím věci a těším se na sobotu.

Je sobota 20. srpna a v Plzni prší. Prší jako už dlouho ne – pro přírodu u nás na západě v těchto dnech takřka spása, ale pro bikepackera? Překážka, nepříjemnost, komplikace? Neštěstí či katastrofa? Nebo snad výzva? Jízdenka na vlak pro mě i kolo už v aplikaci koupená a zaplacená, odjezd 12:08. Stojím oblečený a připravený před domovním vchodem, na sobě pláštěnku, návleky na boty a čekám, jestli se neobjeví nějaká slabá díra, mezera, zkrátka slot, kdy by déšť alespoň na chvíli zeslábl. Potřebuju na nádraží 20 minut, víc ne. Nevadí mi na švihu zmoknout, ale vyrážet rovnou do mokra, s tím mám v hlavě vždycky potíž. Šponuji to do poslední chvíle, ale pak už musím vyjet.

Moknout v létě je alespoň vždycky o něco příjemnější než na jaře nebo na podzim, kdy se do člověka dává ještě pěkná zima. U vlaku jsem včas, odjíždíme a já hypnotizuji meteoradar, aby se ty žlutozelené fleky posunuly kus jinam. Ale je to marné, prakticky celá moje trasa je jimi pokrytá a ani výhled na následující hodiny nevypadá příliš slibně. Vystupuji dle plánu v Blovicích a ihned se schovávám v přístřešku pro kola; přemýšlím co dál. Vybaven pouze základními brašnami od plzeňské firmy Everbike se zdráhám silně moknout. Přestože brašny slibují voděodolnost, poslední zkušenost s krátkou přeháňkou ukázala, že vlhkost se dovnitř zkrátka dostane. Naimpregnoval jsem je sice ještě před odjezdem sprejem na boty, ale představa, že se na místě srazu nebudu mít do čeho převléct a celý druhý den pojedu ve vlhkém mě skutečně neláká. Na tomto místě s obdivem vzhlížím k těm, kteří během dne na Twitteru sdílí příspěvky, jak hrdinně moknou a jedou. Řada z nich dokonce už od pátku. Jste borci kluci.

Setkání si nechci nechat ujít a počasí v Horažďovicích oproti tomu v Blovicích se zdá být již bez deště, předpověď na neděli taky neslibuje trvalé srážky, a tak padá rozhodnutí počkat na následující spoj a posunout se až do Horažďovic. Obětovat ten dnešní švih, abych na sraz vůbec dojel. Zajezdím si zítra.

Těch 17 km do Rabí si ale užívám. Cesta vede moc příjemnou cyklostezkou z velké části mimo silnice. Přestože je napršeno a blátivo, nejsem obalený v hnědé hmotě. Kdykoliv jedu jinde než po známých cestách na Plzeňsku, můžu si kocháním hlavu ukroutit. Obzvlášť, když mě cesta vede podél řek a potoků, to na mě má téměř magický vliv. I proto je, byla a bude řada mých overnight výjezdů inspirována vodními toky a jejich prameny.

Před stoupáním ke zřícenině kaple Všech svatých dávám ještě dole v obci brzkou večeři a nepříliš zasloužené pivo. Na druhou stranu si nevezu žádný drink na místo kempu. Využívám čerstvých nohou a vydupávám závěrečný výstup. Přesto musím jedny řádně kluzké mokré kamenné „schody“ vytlačit pěšky. Nahoře je vše již nachystáno – vytřené a vysušené sezení, napnuté šňůry na prádlo, časopis na stole. To Bob, první účastník, v noci na Šumavě vyplaven a po jízdě tamějšími hvozdy prokřehlý, nakonec zkrátil původní trasu a už si užívá zdejší lokality, strachuje se o to, aby nebyl účastníkem jediným. Neboj Bobe, už budeme alespoň dva!

Na nerovném skalnatém vršku s pouze tenkou vrstvou zeminy se mi jen obtížně hledá místo pro tarp stan. Jedno schůdné místo nacházím, po vztyčení přístřešku, ale povolují tři kolíky a celá stavba míří k zemi. Po dalších dvou pokusech stan stojí a já se jdu převléct. Po chvíli mi to ale nedá a vyhledám si ještě jinou stavební parcelu. Zasahuji trochu do jedné z příjezdových cest, ale pokročilá denní hodina a zprávy od prvních odpadlíků naznačují, že to tolik vadit nebude. Nakonec jsem spokojený, ležet budu na nejlepší možné rovině dál od návětrné strany a ráno můj první pohled padne na hrad Rabí na protějším kopci. Báječné!

V mezičase dorazí ještě Adam z Prahy na gravelu a Dominik s dcerou na bajcích ze Sušice. Seznámíme se, pogratulujeme si k menším či větším sportovním výkonům a každý dle svého relaxuje, večeří. Bavíme se, řeči se vedou okolo neřešitelných cyklistických dilemat typu XC MTB versus gravel bike, 700C vs. 650B kola, a podobně. Své názory nám už drahně po setmění přiveze ještě poslední účastník. Promiň, zapomněl jsem tvoje jméno. Za světla čelovky a částečně dokonce v mlze napíná hamaku, plachtu, parkuje svůj gravel s plášti do sucha a večeří. Jede z Prahy. Přes celé Brdy tranzitní cyklotrasou 315. Říká něco o 140 kilometrech a 2000 výškových metrech. Parádní výkon! Netrvá dlouho a rozcházíme se usnout do svých příbytků. 

Spím obstojně. Kdykoliv jsem ale jen trošku vzhůru, slyším kapky deště bubnovat všude kolem. Ještě zabírám s tím, že co dál a případně kudy dál vymyslím až ráno po snídani. Slyším hlasy, zvuky balení a uvědomuju si, že neprší. Přemlouvám se, že bych taky měl pakovat, jestli to chci stihnout za sucha. Radar ale říká, že teď už voda padat nebude. A tak se přemlouvám, že bych měl pakovat, jestli chci stihnout dnešní švih Pošumavím dál do jižních Čech a ještě se nějak rozumně v podvečer vrátit domů.

Snídáme, balíme, povídáme. Dělíme se o energii z powerbanky, o vodu, o bábovku. Kéž bychom se jako celá společnost k sobě chovali podobně, aniž by nás musela spojovat láska k jednomu sportu…

Bob se loučí jako první, má to logiku – first in, first out. Ne, jen potřebuje stihnout vlak domů z Rakovníka a nad celým jeho návratem visí několik neznámých a otazníků a nerad by si na pomoc volal manželku. Díky Bobe, šťastně dojeď a zase někdy!

My zbylí jsme připraveni odjet prakticky ve stejnou chvíli. Domlouváme se, že ještě společně sjedeme dolů do Rabí, kam nás všechny bez rozdílu tak jako tak vede cesta a rozloučíme se až v obci. V technickém sjezdu dojde ještě na trochu toho hecování, na obavy, strach, adrenalin. Dole si ruce potřesou, ústa vysloví přání šťastných cest, kufry zacvakají a je po srazu.

Je středa 24. srpna, já píšu tyhle řádky a děkuju všem, kteří na sraz přijeli i těm, kteří vyrazili a třeba nakonec nedojeli. Všichni jsme totiž svým způsobem byli spolu a to je důležité. Nikdo nevyměknul a každý udělal maximum pro to si tenhle sraz zapsat do paměti. Celou neděli jsem si užíval skvělé atmosféry, která na kopci u Rabí panovala. S úsměvem na rtech jsem si vynahradil ten sobotní (ne)výlet. Ušetřené adventure menu jsem si dal cestou k obědu, přečkal ještě jeden deštík a nakonec odpoledne se sluncem v zádech dorazil včas na nádraží v Číčenicích na rychlík domů. Zpoždění a přeplněný vlak otevírají zase jinou kapitolu cestování…