Cirkus Polsko

Ráno nás budí budík na mých hodinkách nastavený na půl sedmou, který jsem zapomněl vypnout. Alespoň vyrazíme brzy. Kuba hned po probuzení zanotuje písničku, která nás bude, jak se později ukáže, provázet celý víkend. I teď když píši tento článek, se mi pořád honí hlavou. Je to písnička Cirkus Afro (pusťte si Madagaskar 3 a poznáte jak je chytlavá). V rychlosti uvaříme kávu, posnídáme, sbalíme nocleh a za ranní mlhy doprovázené teplotami okolo nuly vyrážíme na cestu. Počasí vůbec neodpovídá předpovědi, je zataženo, sychravo, ale naštěstí neprší. Hned narážíme na první problém. Značení zde není vůbec žádné, navigace si neví rady, připojení přes telefon je mizerné, lesy jsou zde protkány spoustou stezek a steziček, takže za chvíli vůbec netušíme, kam jedeme. Jelikož jsme začínali na jižním okraji parku a duny by se měly nacházet na severu, bereme do ruky kompas, určíme sever a tímto směrem vyrážíme. Lesy jsou zde velice rozmanité, kousek jedete smrkovým porostem, pak zase borovicemi, abyste nakonec zase vjeli do březového lesa. Tak to jde kilometr za kilometrem. Cesty se táhnou až do nedohledna a stereotyp vám občas naruší vyplašená zvěř. My jsme měli to štěstí, že jsme zahlédli stádo jelenů a po pár kilometrech si s námi dával sprint divočák. Stále jedeme směr sever a hledáme kýžené písečné duny, ale bohužel ani po projetí dvaceti kilometrů duny nenacházíme, v poledne sesedáme z kol a dáváme si rychlý oběd. Na další pátraní po písečné části parku nám nezbývá již čas, protože chceme dojet alespoň za město Boleslawiec abychom to druhý den neměli domů přes sto kilometrů.

Při cestě na Boleslawiec bohužel poslechneme navigaci a tak několik desítek kilometrů jsme nuceni jet po asfaltu, který je opravdu ubíjející a nudný. Nakonec jsme navíc zjistili, že nás navigace táhla pěknou oklikou a přitom jsme mohli větší část cesty ujet po lesních pěšinách. Pro příští den si slibujeme, že v nastavení navigace dáme cestu pro pěší a ne pro horská kola neb dnes se asi na horských kolech jezdí asi především po asfaltu, tedy alespoň dle výrobců navigací.

Za mírného mrholení, občasného studeného větru stále směřujeme na jih k naší domovině. Rozbahněné cesty střídající se s asfaltovými úseky nás dovádějí až do městečka Lubań za kterým přijíždíme k řece Kwisa podél níž uháníme až do obce Leśna. Zde odbočujeme a začínáme kopírovat říčku Czarny Strumień, která nás přivede až na hraniční přechod.

Odpočíváme, kupujeme si u místní vietnamské prodavačky Plzeň, pytlík chipsů a debatujeme o dalším postupu, a protože toho již máme plné zuby, zima je čím dál vlezlejší, tak padne rozhodnutí dorazit do Nového Města pod Smrkem, zde se nechat naložit a tak ukončit naše dvoudenní putování. Odhodlaně a s vidinou horkého segedinského guláše, který již na nás doma čeká, šlapeme do pedálů a drápeme se stále vzhůru směr Nové Město. Zde již na nás čeká odvoz a doma zasloužený dlabanec.

Co říci více k této cestě? V parku vás čeká výškově nenáročný profil kde za celý den nastoupáte maximálně něco okolo jednoho sta metrů. Cesty jsou zde velice rozmanité. Klasické štěrkové cesty jsou střídány úzkými lesními cestami, písečními výjezdy a sjezdy. Prostě je to všehochuť a to nás bavilo. Za teplého počasí se dá v tomto rozlehlém polském parku strávit určitě mnohem více času a i zpáteční cesta by se dala naplánovat lépe. Teď už i dokonce víme, že hledané duny jsme minuly asi o jeden kilometr, ale ani to, že jsme je nenašli nám nemohlo zkalit radost z pobytu v přírodě. Určitě Przemkowski Park Krajobrazowy stojí za zařazení do našich cílů, které rádi opětovně navštívíme. Snad příště tu Polskou Saharu projedeme.

Poslední upozornění! Pozor na polské psy, kteří vůbec nemají rádi cyklisty a velice rádi nás během našeho putování napadali, jak jen mohli, ale platilo u nich pravidlo, že pes který štěká, nekouše. Tedy aspoň v našem případě. Já osobně bych, ale na to moc nespoléhal.

Příjemné počtení a já si jdu pustit Madagaskar 3.