Chorvatsko

Text a foto: Katka Frankeová

1.den, přechod hranice do Chorvatska

Spíme na louce nad jezerem Mola ve Slovinsku. Ráno je jasno. Z dálky jdou slyšet kostelní zvony. Zvlněná zalesněná krajina se probouzí. Vaříme na lihu, kterého nám rychle ubývá. Poslední lahev lihu si vezeme od Ljubljany, nikde dál jsme nebyli schopni ho sehnat. Než dojídáme snídani, začíná mrholit. Jedeme po mírných kopcích. Před posledním vrcholem slyšíme v lese někoho pravidelně střílet. Křičím, ať ví, že tam jsme. Na střelbu nejsem zvyklá, ale tady ji slyšíme skoro každý den. Nahoře je vesnice Starod, asfalt a sjezd dolů k celnici Starod – Pasjak. Poctivě se řadíme za auta. Za hranicí hned odbočujeme na vedlejší nezpevněnou cestu, ta po chvíli začíná mírně stoupat. 

Proti nám jede parta motorkářů, ve výparech jejich strojů se těžce dýchá, a že dýchám dost. Nakonec je stezka tak prudká, že kolo taháme do 1050m n. m. Do toho nám ještě začíná hustě pršet. Z cest se stávají potoky. Tak moc nás to rozhodilo, že dvakrát špatně odbočujeme a napotřetí na rozbahněnou cestu, takže než jsme si uvědomili náš omyl, ještě jsme si kola komplet obalili bahnem. Ke všemu se nám před vrcholem vybíjí GPS a nemůžeme kvůli silnému dešti ani vytáhnout powerbanku abychom ji nabili. Skrz stromy prosvítá světlo, stavíme stan na malé louce mezi vrcholy Studenca a Šija a hřejeme se uvnitř. Takto jsme Chorvatsko ještě nezažili.

2. den

Do večera prší, na noc přestalo a ráno zase začalo. Čekáme do poledne, kdy na chvíli přestává tak si sušíme věci, vaříme snídani a balíme. Je tady krásný výhled na okolní zalesněné kopce. Jedeme vzhůru pod vrchol Šija a poté dolů po kamenech. Začíná svítit slunce. Dole jsou prameny, přístřešky. Sjíždíme až na hlavní asfaltku, kde je výhled na moře. Pokračujeme k chatě Poklon a pramenu, kde nabíráme vodu. Od Vela Učka vede nezpevněná cesta mezi borovicemi do kopce a dolů mezi ovce. Spíme na malé mouce mezi stromy. Krásně tu voní bylinky. Bohužel jsme měli tu smůlu, že hned vedle nás zaparkovali dva lovci a šli si zastřílet do lesů. Od večera vydatně prší, prší i ráno a celé dopoledne.

3. den

Vařím snídani v mezeře mezi dešti. Je hustá mlha. Snědli jsme skoro všechny zásoby jídla, každé dopoledne totiž čekáme, až alespoň trochu ustane déšť. Kolem jedné přestává tak balíme. Pořád je hustá mlha. Začínají jezdit džípy, oblékáme vesty a zapínáme světla. Tento úsek je značený pro horská kola. Nadšeně nás zdraví pasák ovcí. Další část cesty je double track s výhledem na pobřeží s malebným typicky chorvatským městečkem a v pozadí širé moře.

Jak sjíždíme k moři, mlha se pomalu rozplývá a začíná se oteplovat. Naposledy přečkáváme průtrž mračen a jedeme až na asfalt a dolů k trajektu Brestova. Rychle se přibližující masa vody působí až strašidelně. Lidé na trajektu zírají na špinavý hladový pár se zablácenými koly. V přístavu Prozina na Cresu vybíráme kuny z bankomatu se směnou mé banky. Jedeme po asfaltu až nahoru, kde zjišťujeme, že jsme vypili všechnu vodu. Jdu tedy do vesnice Dragozetići, která je překvapivě úplně vybydlená s polorozpadlými domy. Milá paní mě vede do svého domu, kde mi její manžel ochotně napouští všechny flašky. Rekonstruují si jeden ze zničených domů, všude je cítit malta. Jdu zpět a další muž mi vyčítá, že jsem nešla pro vodu k němu. Pokračujeme po asfaltu až k odbočce na vedlejší nezpevněnou cestu. Tudy sice nevede Adriatic Crest ale ta zajížďka stojí za to! Spíme mezi stromy v kamenné ohradě mezi zvířecími bobky. Bečí tu ovce a vaříme si na dřívku.

4. den

Ráno jemně prší. Vaříme snídani na lihu, kterého teď zbývá už jen na jedno vaření. Vyjíždíme až v jednu, až trochu ustává déšť. Nikde nikdo. Mírná, široká cesta z mlatu vede skrz borovicové lesy, kamenné ohrady s ovcemi, hlubokými starými lesy kde se zastavil čas. Projíždíme i přes zaniklou vesnici Niska, jsou zde domy z kamenů a vraky karavanů. V tomhle místě je les starý a temný. Nemáme ani odvahu na průzkum. U města Beli najíždíme zpět na asfalt. Jedeme po něm, až do města Cres, protože naše touha jet mimo něj selhala na kozí stezce. V Cresu míříme první k obchodu, kde potkáváme Švýcary, co jedou na dvoukole. Po tom, co jsme nakoupili zásoby, se jdeme podívat do centra města, kde ještě doplňujeme vodu z pítka. Za Cresem odbočujeme na vedlejší cestu, příkrý kopec po kamenech spíše vhodný pro pěší, proto si vybíráme jednu z kamenných teras a stavíme zde stan. Západ slunce nad městem a moře je úchvatný. 

5. den

Ráno prší. Tlačíme chleba, sýr a šunku a pak i kola do kopce po kamenech úzkou cestičkou, až zase na asfalt. Dlouho jsme po něm nejeli, odbočujeme na vedlejší nezpevněnou cestu, která je o hodně lepší než ta předtím. Jsou tu lesy a výhledy na moře.

Sjíždíme až k trajektu Merag. Na Krku vyjíždíme asfaltku a poté hned odbočka na vedlejší nezpevněnou cestu. Rovina po štěrku až do města Krk. V Krku si dokupujeme pečivo a čepujeme vodu a pokračujeme za město. Jedeme nezpevněnými, udržovanými, mírnými, lesními cestami a mezi kamennými ohradami přes zaniklé osady až do hlubšího lesa, kde spíme v jedné z kamenných ohrad pod vrcholem Harbujica. Vařím na dřívku, tady nikde nikdo není, ale slyšeli jsme jeden výstřel. V dálce štěká jelen. Objevují se první komáři. Nebe je plné hvězd.

6. den

Ráno je konečně krásně slunečno. Tady na ostrovech je horko a dusno. Vaříme na dřívku a jedeme lesem. Kousek dál mezi kamennými ploty teče pramen, tak si nabíráme vodu. Dále vede náročný singletrack v lese po větších kamenech. Projíždíme kolem další zaniklé osady Dolovo. Cesta končí a pokračujeme po asfaltu dolů mezi lesy, kde teče voda a je tady posezení ve stínu stromů. Poté míříme nahoru, do měst Soline a Čižići, kde se na jedné pláži koupeme. Osvěženi ledovou vodou chvíli jen stojíme na pláži a užíváme si sluneční paprsky hřející na kůži. Jedeme vzhůru, až ke skupině turistů, kteří míří do nedaleké jeskyně Biserujka a Brestovska jama. Dále vede singletrack po kamenech mezi rozkvetlými loukami a s mořem po pravé straně. Přijíždíme až k mostu Krčki most a trochu se děsíme frekventované cesty. Zbytečně. Most je široký a zázrakem za námi nikdo nejel, až na pevninu. Hned na konci mostu najíždíme na štěrkovou cestu a poté kola tlačíme do kopce. Vyjíždíme ve městě Šmrika, kde nabíráme vodu drze z kohoutu na jedné zahradě. Nebyl tam nikdo, koho bysme se mohli zeptat. Projíždíme městy až do lesa, kde se cesta mění ve štěrkovou. Na začátku serpentiny se kocháme výhledem na město dole. Nahoře serpentina vede kolem skal a je mírně zarostlá, ale prošlapaná. Zde by měl být nejhorší úsek, ale nám se nezdál tak hrozný. Pokračujeme lesem kolem vesnic a na vedlejší úzkou asfaltku mezi krásnými bukovými lesy. Míjíme studnu, ve které nabíráme vodu. Mezi okolními horami létají paraglidisté. Jedeme dále, kde jsou kamenné schody na krásnou vyhlídku, odkud skáčou. Je tady vidět celé pobřeží a v dálce Velebit mohutně se tyčící nad oparem moře. 

Od posledního města jsme nepotkali skoro nikoho. Cesty jsou dál nezpevněné, mírné a proježděné od aut. Jede se krásně, rychle, ale my objevujeme přístřešek nad městem Grižane-Belgrad se studnou a ohništěm, kde se večer myjeme od soli, vaříme na dřívku a seřizujeme si kola. Krásné místo. V dálce slyšíme koně. Večer prší, tak jsme rádi za střechu, pod kterou se můžeme schovat. Kapky na plechové střeše nás dokonale uspaly.

7. den

Ráno je jasno. Snídani vaříme na dřívku. Za celou dobu tady nikdo nebyl. Míříme do Senj odpočinout si u moře a nabrat zpátky nějaké kila. Od přístřešku jsou cesty nezpevněné, mírné, široké a proježděné. Ráno jsou na ní ještě kaluže a vyhřívají se zmije. Bohužel jsme naši první zmiji vůbec nečekali a Luky ji přejel. Od té doby si dáváme na hady velký pozor. Dále je krásný dlouhý singletrack lesem. Míjíme spoustu dalších studen. Asfalt vede až do města. 

8.den

Po menší pauze, už zase tlačíme naložená kola do dalšího kopce. Stoupáme od moře až do 1500m n. m. do Velebitu. Dále je asfaltka mírnější tak šlapeme. Narážíme na planinársky dom Oltari, je zde umyvadlo a přístřeší s krbem. Vjíždíme do Velebitu, kde na konci serpentiny je parkoviště a dřevěná bouda. Zjišťujeme, že za vjezd se platí, ale za půl hodiny by měli zavírat, tak čekáme. Pán odjíždí, tak mu máváme, on troubí na rozloučenou a my můžeme do parku. Nahoře je další parkoviště, ale nikde nikdo. Je mlha. Zde začíná nezpevněná cesta. Pod vrcholem stojí další planinársky dom Zavižan, ale vypadá až moc dobře, tak jedeme dál. Sjíždíme po kamení mezi lesy a skalami, až k úžasné kuči v údolí. Studna, kamna, dřevěná postel, kniha návštěv a žádný signál. Luky zatápí v kamnech, které chvíli dýmí, ale poté co jsme zavřeli dvířka, se v malé místnosti udělalo krásné teplo a tak jen koukáme na plápolající oheň a užíváme si nastalé teplo. Chvíli po tom, co kola vměstnáváme do malého zádveří, se jemně rozpršelo. Vaříme si večeři a připravujeme spaní na dřevěné posteli. Bubnování deště nás uspalo rychle, ale zase se chvíli na to budím a poslouchám zvuky staré chaty a strachem nemůžu usnout. Tajemná chorvatská kuća s pohnutou minulostí. Prošmejdili jsme všechny její místnosti, ale po schodech na půdu jsme si netroufli a teď přemýšlím, jestli tam třeba někdo není. Vybavují se mi tisíce hororů a za každým zvukem kapek deště či zašramocení od myší si představuji to nejhorší. Opuštěné boudy uprostřed divočiny. Útulné za dne a s temnou atmosférou v noci.

9. den 

Večer prší. Ráno prší. Dopoledne prší a i odpoledne a ve čtyři už víme, že nikam nepojedeme, tak si na kamnech vaříme další kapučíno a znovu mícháme karty. Hustě prší, fouká vítr a je mlha. Venku je strašná zima, ale vevnitř je božsky. Zapalujeme si svíčku. Uklízíme celou chatu od myších bobků. Kolem projeli jen dva cestovatelé na motorkách, ale ani si našeho ráje nevšimli. Nemůžu usnout, je tu zvláštní atmosféra, mám strach, je úplná tma. Když jsme usínali, uslyšeli jsme divný zvuk, bylo to jako zařvání medvěda. V knize návštěv jsme předtím četli, že před pár lety odsud pozorovali medvědy. Nejhorší bylo jít večer čůrat. 

10. den

Vstáváme v sedm, já ještě ležím, zatímco Luky rozdělává oheň v kamnech. Snídáme, balíme a do zimy. Taková zima ještě nebyla. Sjezd a poté nahoru po štěrku až na asfalt. Je mlha, nic nevidíme a prší ze stromů. Jedeme lesem až k dalšímu planinárskému domu Careva kuća, zděná stavba má vzadu jednu místnost otevřenou, Uvnitř jsou primitivní kamna, palandy a matrace. Začíná se vybírat počasí. Projíždíme mezi skalami a tunely v těchto skalách.

Na konci vidíme červenou střechu planinárského domu Ravni dabar v zalesněném údolí pod námi. Jedeme lesem kolem studní a dalších opuštěných zničených kučí. Náš planinárský dom je bývalá škola. Kdysi zde byla vesnice Ravni Dabar, ale dnes jsou tu jen kamenná torza domů. Od rána jsme nikoho nepotkali, ani zde nikdo není. Otevíráme dveře jedné místnosti domu s krbem uvnitř. Nemá ale vyřešen přívod vzduchu a po zatopení se celá místnost halí do kouře. Bouda má zčernalé zdi a zažloutlá okna, takže je v ní naprostá tma. Někdo tu nechal dřevěné uhlí, sypeme si ho do ohně a za chvíli je v místnosti krásně teplo, bez kouře. 

11. den

Ráno opět prší. Udíme se v lidské udírně. Naštěstí se ale nakonec nemožné stalo skutečností a svítí slunce! Po snídani jedeme kousek zpět, odkud máme pokračovat dál. Krajina je tu opravdu neskutečná. Všude jsou skály vymodelované do fantastických tvarů. Tušíme, že to bude zlé, protože dolů k planinárskému domu jsme si žádné jiné cesty nevšimli. A ano vypadá to strašlivě. Je to pěšina do prudkého svahu, červeně značená. Nemáme na vybranou. Jinak se z údolí dostat nejde. Tlačíme kolo a jsme z toho dost rozhození, protože na takto špatnou cestu jsme už dlouho nenarazili. Nemůžu se ani podívat, jak to vypadá dál, nikde tady není signál. Není možné vše plánovat. Byla jsem ráda, že Chorvatskem vede bikepackingová trasa, a nemusím se starat. Teď jsem na to hořce doplatila. Jak dlouho budeme takto pokračovat? Jsme uprostřed ničeho, v údolí mezi skalami, s omezenými zásobami jídla… Před vrcholem jdeme po čisté skále. Nahoře je naštěstí stará už dlouho nepoužívaná cesta. Je vyrovnaná kameny na jedné straně a opřená o skály na druhé. Vstupujeme do lesa. Jdeme na Crni Dabar zarostlou pěšinou. Dole si všímám, že nad námi je další cesta, vytahujeme na ni obě kola. Je široká štěrková.

12. den

Musíme se dostat do civilizace a nechat si někam poslat novou brzdu. Pokračujeme lesem, kolem jsou výhledy na zalesněné vrcholky, listnaté lesy a bílé skály. Ráno vaříme snídani na ohni. Jde rozdělat úplně krásně z hromady žhavého popela. Ráno svítí slunce. Jedeme po štěrku mírně do kopce a dolů. Cesty jsou místy hodně rozbahněné, ale dají se projet v místech, kde dřevaři tahali těžké kmeny stromů. Na konci je památník vyhlazování Srbů, Židů a Antifašistů Chorvaty. Jadovno. Za kamennou sochou je v lese jáma, jejíž stěny jsou pokryty svíčkami. Ta jáma je strašná.  Nedaleko byl koncentrační tábor. Poslední fází utrpení byla tato jáma.

Sjíždíme do vesnice Trnovac, kde je kaple a pod ní přístřešek. Poté jen asfalt až do Gospiće, což je krásný sjezd z hor do nížiny. Adriatic Crest v Chorvatsku pokračuje dále na Split, ale my míříme do Bosny a Hercegoviny na Via Dinaricu MTB, kterou si chceme užít včetně Národního parku Una.