Cesta na podzimní sraz

Text a foto: Milan Mihalčin

Pohledem do mapy a pomocí Komootu jsem si naplánoval cestu z Jihlavy ve směru Třešť, Telč, Kunžak, Jindřichův Hradec, Veselí nad Lužnicí, Týn nad Vltavou, Písek a Mladějovice. Celkově asi 190 km rozložených do dvou a půl dne. V plánu bylo si po cestě prohlédnout a navštívit všechna zajímavá místa, která se při cestě naskytnou.

Bylo to komplikované, protože povodně týden před srazem se nevyhnuly ani Jižním Čechách ani mé domovině, ale nakonec jsem stál ve středu před jihlavským nádražím s naloženým kolem a auto zaparkované opodál čekalo až se k němu v neděli vrátím.

Jihlavu znám z pracovních cest dobře a tak jsem vyrazil rychle přes město směr Třešť. Počasí přálo, cyklostezka ubíhala a já si to maximálně užíval. Třešť jsem proletěl jen s malou zastávkou na kafe a pomalu se posouval zvlněnou, po kůrovci, dost výrazně odlesněnou krajinou do Telče.

Večer byla Telč prázdná, až mne to překvapilo. Město je krásné, turisticky určitě lákavé, ale nikde nikdo. Na náměstí jsem si dal večeři, v mapě vytipoval místo na spaní a pomalu vyrazil. Na kraji lesa jsem našel nerušený kout s ranním výhledem na město s dálce a pomalu se zakuklil. Bylo opravdu chladno a já si nechtěl balit velký spacák.

Ráno jsem natěšený na celodenní cestu vstal dost brzy a bohužel do celkem velké zimy. Proti plánu jsem si uvařil čaj a nečekal až na první kafe u Matěje, který mne pozval na návštěvu, když si všiml na X (twitteru) postu k cestě na sraz.

Matěje, šikovného truhláře, jsem našel v jejich vísce nedaleko Telče a společně s jeho ženou a malou dcerou jsme strávili víc jak hodinu v družném hovoru. Poděkoval jsem za pohoštění nasedl vstříc cestě. Krajina ubíhala a až na nepříjemný protivítr se jelo báječně. Velká část byla bohužel po silnici, protože po předchozím velmi deštivém období jsem se obával kufrování po polních a lesních cestách a topení se blátě. V poledne, v Kunžaku jsem našel otevřené pouze bistro nedaleko kostela a po pohledu na jídelní lístek bylo jasné, že jen u polévky, jak bylo v plánu, nezůstane.

Výrazně najezen, jsem se vydal hledat místo, kde bych se mohl uvelebit a trochu nechat pracovat trávící ústrojí v klidu. Po hodince rozjímání na hrázi rybníka jsem začal pomalu klesat do Jindřichova Hradce. Cestou jsem několikrát křížil místní úzkokolejku a vzpomínal na roky, kdy jsem sem jezdili na čundry prozkoumávat pro nás neznámou Českou Kanadu.

V Jindřichově Hradci po prohlídce centra města a zámku jsem našel krásnou kavárnu s francouzským nádechem, úžasným kafem a skvělými zákusky. Před cestou v sílícím větru se nějaká další energie bude hodit.

Byla přede mnou krásná část cesty severním Třeboňskem, po lesních asfaltkách a štěrkových cestách a teď na konci sezóny i bez návalu cyklistů. Jak jsem se s večerem blížil k Veselí nad Lužnicí a Nežárce, přibývalo vody v okolních lesích, několikrát jsem se musel vracet, protože cesty byly pod vodou a nechtěl jsem riskovat. Až jsem se dostal do patové situace a nebylo možné bez velké zajížďky místo objet. Podle mapy byl nedaleko most přes Nežárku a měl být asi i vysoko nad vodou, ale cesta k němu nebyla vidět a proud byl opravdu silný. Nakonec jsem objevil vyšlapanou pěšinku v trávě k opodál stojícímu přelivu rybníka. Rybník byl plný, voda tekla i přelivem, ale lidé to evidentně přecházeli bez problémů. Vyzul jsem se zkusil po kamenném dně přejít. Než jsem byl na druhé straně, rybář mířící za večerním rozjímáním u vody mne předběhl a i s kolem a veškerým vybavením přebrodil proti mě. Kolo jsem dostal na druhou stranu bez problému a při obouvání se objevil místní cyklista, který se nabídl a ochotně mě dovedl za družného hovoru do Veselí nad Lužnicí. Rozloučili jsme se u místní hospody, kde jsem měl sraz s kamarádem, žijícím dlouhá léta ve Veselí. Po pár pivech a večeři jsem se uchýlil do kamarádovi zahrady v zahrádkářské kolonii za Veselím a rozdělal spaní na verandě chaty.

Noc byla chladnější než předchozí a já si počkat až slunce bude svítit na mé ležení a až po té se vyhrabal ven. Sbalen jsem byl rychle a natěšený na snídani v Týně nad Vltavou šlapal s výhledem na temelínské chladící věže. Slunce krásně hřálo, cesta se vinula mezi poli, sjezd k Vltavě byl návrat do chladu. Vltava klesla dostatečně, aby byla průjezdná cyklostezka a na náměstí jsem si dal konečně snídani a kafe v kavárně s výhledem na ranní šrumec.

Byl tu výjezd od Vltavy do Píseckých hor, krásných 200 výškových metrů v lesích a štěrkových cestách. Nejkrásnější část cesty jsem si užíval a střebával podzimní vůni lesa a paprsky prosvítající mezi stromy.

Sjezd do Písku proběhl bez bloudění a už jsem se těšil na oběd. Cykloprohlídka města byla rychlá, město krásné a živé. Oběd v restauraci s výhledem na kamenný most velmi chutný a po dostatečném střebání nejen jeho, ale i všech vjemů jsem vyrazil do obchodu, abych na sraz nepřijel s prázdnou. Špekáčky a pár plechovek piva se vleze a posledních 15km je uvezu.

Návštěva Putimi po cestě je nutností, vyfotit se před četnickou stanicí a se sochou Švejka, dát si u mostu pivo, poslat selfie kamarádům a rodině a hurá vyrážím na bojiště bitvy u Sudoměře.

Socha Žižky je vidět ihned nad rybníkem, nikde nikdo a tak jsem si celé místo důkladně prohlédl a osvěžil si znalosti dějepisu. Rybník jsem se rozhodl nevypustit, nikde jsem neviděl hordy nepřátel jako Žižka.

Tři kilometry do Mladějovic utekly rychle, po menším bloudění jsem našel tvrz i Martina pracujícího na zahradě. Byl jsem první 🙂 Udělal mi rychlou prohlídku tvrze a pomalu se začali trousit i ostatní, než se setmělo byli jsme všichni, každý absolvoval prohlídku a nešetřil obdivnými slovy Martinovu otci a žasl nad jejich entuziasmem a množstvím práce co tvrzi věnovali.

Při setmění již hořel oheň, voněly špekáčky a všichni jsme byli v družném hovoru o kolech, našich cestách a nejen bikepackingových plánech. Po dvou dnech jsem nepohrdl střechou a spolu s částí ostatních účastníků se vyspal v jednom ze sálů. Kdy jindy se Vám naskytne spát v tvrzi?

Ranní vstávání do jihočeské mlhy na blatech, snídaně, výměny kontaktů a rychlý odjezd na vlak do vedlejší vesnice byly už jen vyvrcholením celého víkendu.

Kikírec složil krásný verš na náš sraz:

8 bikepackerů u ohně sedělo

každý svůj příběh sdílel

do spacáku se nám nechtělo

k ránu ozval se kohout a bučení krav

vturánu na pavlači vzbudil se dav

vstalo osm mužů

osm moudrých hlav

napili se z hrnků

od čajů a káv

těch osm mužů

neznali se moc

přesto rádi

spolu trávili noc

Fajn parta a rád všechny ještě někdy uvidím při našich toulkách! A moc díky Martinovi za poskytnutý azyl v tvrzi a a velkou poklonu jeho otci a celé rodině, že se do takového projektu pustli.

https://www.tvrzmladejovice.cz/

Fotky (Milan, Jarda Parda, Yiira)