Český pyj vztyčený do Saska

Není zcela jasné, proč se zde hranice udržela v tak zvláštním tvaru. Fukovský výběžek měl být celkem třikrát přičleněn k Sasku, ale jak čeští, tak němečtí obyvatelé to v referendech vždycky odmítli. Náklonnost Němců k Československu jim nakonec nebyla nic platná. Konec Fukova nastal poválečným odsunem Němců, a na začátku padesátých let došlo i k vystěhování zbytku českého obyvatelstva a k úplnému zbourání obce. Oficiální důvod demolice byly obavy, že v opuštěných domech se mohou skrývat záškodníci. Jako poslední přišel na řadu kostel, který byl srovnán se zemí v roce 1960.

Výběžek skrývá řadu zajímavostí. Na pár set metrů vteče do Česka jinak ryze německá řeka Spréva. Fukov protíná německá železnice a po dodnes funkčním železničním nadjezdu vjel v roce 1938 do Sudet Adolf Hitler.

Do Šluknovského výběžku jsem dojel vlakem, který mě z Děčína vezl přes Bad Schandau a Sebnitz do Mikulášovic. Zde rozhodně stojí za pozornost rozhledna Tanečnice, ale jelikož tam jsem byl již loni, mířím přímo na sever. Za obcí s příznačným názvem Severní, přímo na hranici, odbočuje stezička jak stvořená pro trochu krosu a kopíruje hraniční čáru, která cyklistu dovede až na nejsevernější bod republiky. Za pozornost stojí hraniční patníky, které mají vyraženy do kamene tři magická písmena: „DDR“, nyní čerstvě přetřeno černou barvou na jednopísmenné „D“. Z nejsevernějšího bodu Česka je třeba se probít – cesta necesta – do saského vnitrozemí. Zpět do civilizace se vracím v obci Sohland an der Spree, a podél Sprévy za obcí Taubenheim narážím na informační tabuli, díky které Fukov nelze minout. Do Fukovského výběžku vjíždím z Německa – od severu. Hned za čárou je most přes Sprévu. Hm, čekal jsem asi větší romantiku, když jde o tak slavnou řeku. Tady vypadá jako regulovaný větší potok. Na dalším rozcestí zabočuji doprava. Nacházím se ve Fukově. Jsem mile překvapen, hřbitov je krásně upraven. Většina náhrobků sice vzala časem za své, ale česko-německé neziskovky zde vybudovaly nádherné pietní prostranství. V přilehlém lesíku lze najít rumiště, kde kopřivy a ležící cihly prozrazují místa, kde stával kostel a obytné domy. Na lavičce na místě bývalého kostela posedím a medituji o neúprosném běhu dějin.

Pokračuji na jih a přejíždím železnici, vedoucí Českem z Německa do Německa. Jde o trať Drážďany – Žitava. Ano, stojím na onom mostě, po kterém vjel Hitler do Sudet. Kousek za ním, přímo u cesty, se nachází vodojem, který si zde v lepších dobách fukovští vybudovali. A znovu milé překvapení. Vodojem, ač nemá už komu sloužit, je nádherně opraven. Z cedulí a fotografií u cesty si lze udělat představu o tom, jak to zde vypadalo za první republiky, kdy Fukov měl přes 700 obyvatel. Kéž by více zaniklých obcí byla věnována taková dojemná pieta a péče. Po lesní cestě se vracím zpět do vnitrozemí. Rozhoduji se, že příště ve Fukově i přespím, dnes však nacházím nocleh poblíž Rumburku.

Následující den vjedu za Varnsdorfem znovu do Německa. Lužické hory objíždím z Německa přes Kurort Jonsdorf a Kurort Oybin, což je krásné saské lázeňské městečko, kde stojí za návštěvu skalní hrad a dřevěnný kostelík. Podél hranice přijíždím k řece Nisa a po její německé straně přijíždím k česko-německo-polskému trojmezí. Zde je možnost vrátit se do vnitrozemí do Hrádku nad Nisou, já ale pokračuji v objezdu republiky. A o trojmezích napíšu příště.