Bratři na tripu

Můj bratr David žije za velkou louží a tak se vídáme pouze a bohužel jenom jednou do roka, kdy přicestuje s celou svou rodinou na dovolenou. Oba máme rádi pohyb a přírodu. David je lezec a já jezdec. Při loňské návštěvě okusil v létě jízdu na fatbiku a tak ho to pohltilo, že necelý měsíc po návratu za louži hrdě hlásil zakoupení fatbiku. Celý rok jsme si vymněňovali zkušenosti a poznatky z jízdy na těchto kolech a náhle tu byl opět čas jeho návštěvy v Čechách. Protože má narozeniny v dubnu, tak jsem mu jako opožděný dárek připravil společný výlet na fatbicích tady v té naší malé malebné kotlince, kterou máme oba tak rádi.

Dlouho jsem hledal start a cíl naší cesty. Jelikož jsem od začátku věděl, že to budeme chtít jet na fatbicích, tak to bylo hledání poměrně náročné. A náhle při mých toulkách za Ještědem jsem tu trasu našel. Pojedeme od pramene Horní Ploučnice a dále podél Ploučnice až na soutok s Labem, který se nachází v Děčíně.

V úterý brzy ráno vstávám, rozespale mžourám na teploměr, teplota je na příjemných čtrnácti stupních. Umyji se, obléknu, houknu na psa, že jdeme ven. Otvírám dveře a dostávám šok. Leje jako z konve, obloha černá, Ještěd a ani Ještědský hřeben, kde má naše cesta začínat, vůbec nejsou vidět. Po vyvenčení Ronnieho beru do ruky mobil a kontroluji radar. Dle radaru to vypadá, že okolo poledne to bude v pohodě a ten déšť přestane. Loučím se s manželkou, synkem a psem, kteří odjíždějí do školky a do práce a sám se odeberu připravit kola na cestu.

V jedenáct hodin příždí můj věčně optimistický bratr se svým klasickým úsměvem v tváři, deštěm a vodou proudící po dvoře se brodí do garáže, prohlédne si svůj zapůjčený stroj, zabalí si těch svých pár švestek do připravené brašny a s pohledem upřeným na temnou oblohu prohlásí, že můžeme vyrazit nebo si ještě můžeme dát kávu a počkat zda ten liják neskončí. Dáváme kafe, liják nekončí, ale alespoň jeho intenzita poněkud zeslábla. Není na co čekat, dnes nás čeká zhruba padesát kilometrů a protože nevíme kudy vlastně pojdeme, tak to je celkem časově napjaté. Oblékáme nepromoky a vyrážíme. Z Jeřmanic jedeme směrem na Javorník, na Rašovku, k Šámalům a na Pláně. Cestou déšť nabývá opět na síle, ale už nám je to jedno. Copak o to, těla jsou díky bundám v suchu, ale horší je to s nohama po kterých nám proudem valí voda. No co, aspoň se nepotíme. Po průjezdu jednou neposečenou loukou zjišťuji novou vlastnost Gore-Tex bot a to, že když už jednou něco pustí dovnitř, tak ven už to nepustí. Připadám si jako když mám v botách dětské bazénky. Na Pláních koukáme na druhou stranu, směrem k Osečné, v naději, že konečně uvidíme trhající se mračna. Vidíme prd, natož trhající se mraky a tak se vydáváme hledat pramen. Zhruba po třech kilometrech jízdy z plání odbočujeme do lesa a hledáme start naší cesty. Pramen nacházíme, snad to tedy byl pramen, a pokud to pramen byl, tak spíše pramínek o síle malíčku. Prozkoumáváme okolí pramenu a zjišťujeme, že to fakt nebude žádná sranda jet podél potůčku, les je plný popadaných smrčků, klestí, pařezů, kořenů a kamenů. Kličkujeme lesem stále dolů a jen kontrolujeme zda alespoň částečně jedeme podél vody. Sjíždíme do Horních Pasek, kde přejíždíme silnici, opět nacházíme potok a jedeme dál, abychom po pár stovkách metrů zjistili, že to dál podél vody nepůjde. Již před odjezdem jsem měl informace o stavu břehů okolo Ploučnice od kamárada, ale že budou břehy zarostlé až takhle vysokou trávou nám vyrazilo dech. Nedá se nic dělat a pokračujeme lesem co nejblíže vodě jak to jen jde. Počasí se konečně umoudřilo a v dálce je vidět polojasná obloha.

Po příjezdu do Osečné vyléváme vodu z bot, ždímeme ponožky a dáváme kávu. Projedeme Ralskem a z Hamru šlapeme do Stráže pod Ralskem. Za Stráží se nám opět daří jet těsně vedle řeky a za chvíli přijíždíme k průrvě Ploučnice. Pokud sem někdy vyrazíte, tak určitě navštivte toto místo, stojí to za to. Od průrvy vyrážíme do Mimoně. Až do Mimoně jedeme vedle toku Ploučnice. jedinou nevýhodou je vysoká tráva a tak po příjezdu do Mimoně máme opět mokro v botách, v přehazovačkách namotanou tunu trávy a po mě lezou klísťata jako po dálnici. Na kraji města potkáváme staršího pána na skládačce, který nás ochotně doveze k místním potravinám, kde já drtím klíšťata, poté opět vyléváme vodu z bot, ždímeme ponožky, čistíme přehazovačky a pak konečně nakupujeme jídlo na večer a k snídani. Z Mimoně je to již pouze pár kilometrů k vodáckému tábořišti u Borečku. Podle fotografií na mapy.cz to vypadá dobře, takový starší přístřešek se stoly, lavicemi, ohništi a místem na spaní. Jaké je však naše překvapení, když po šesté hodině přijedeme na místo. Místo starého přístřešku nalézáme novou budovu se záchody, umývárnou, sprchami, vnitřním krbem a občerstvením. Na prostranství okolo budovy je spousta ohnišť, u každého je připravené dřevo, je zde čisto a….zavřeno. Hledáme nějaké telefonní spojení a po chvíli se nám daří spojit se s majitelem, který je poněkud vyveden z rovnováhy, že se mu chceme dobrovolně nahlásit. Dovoluje nám spát pod střechou a můžeme si i rozdělat oheň v krbu, což velice vítáme, protože zjišťujeme, že brašny ten liják nevydržely a tak máme navlhlé spacáky a karimatky. Oblečení je v pohodě, protože jsme ho naštestí dali do igelitek. Zatímco vybalujeme přijíždí pan majitel a otvírá nám sprchy (které nevyužijeme), záchod (taky nevyužijeme) a slečna, co přijíždí chvíli po majiteli, otvírá občerstvení (které využijeme). Dáváme si kávu, točené Svijany a pouštíme se do přípravy ohně. Po té co se s námi majitel a slečna rozloučí se pouštíme do opékání klobás, pijeme pivo, tlacháme o dnešní cestě a plánujeme zítřek. Náhle slyšíme, že přijíždí vůz. Auto parkuje hned vedle budovy a po chvíli vstupuje pod střechu muž v zeleném lesáckém mundůru. Čekáme co se bude dít, když tu vstupuje do světla ohně a já v něm poznávám bývalého spolužáka, kterého jsem devět let neviděl. Objímáme se a Michal nám hned vysvětluje, že přijel z práce domů (dělá v této oblasti revírníka) a první co viděl na facebooku je naše fotografie z Borečku a tak hned vyrazil za námi. Sedíme, kecáme, čas příjemně plyne jako voda v řece pod námi a náhle je po půlnoci. Loučíme se s Michalem, zabalíme jídlo na snídani, zalezeme do spacáků a za chvíli se nese nocí naše spokojené oddychování. Okolo druhé hodiny mě budí rány, které vydává bota jíž se okolo sebe ohání David a bouchá s ní do země. Na otázku co se děje se mi nedostává odpovědi a tak jdu ulevit svému močovému měchýři, vracím se do spacáku a opět usínám.

V pět ráno nás budí slunce a zpěv ptáků, vaříme si kávu, brácha snídá vločky a já hledám pytlík, do kterého jsem zabalil večer jídlo na snídani. Nenacházím ho, ale od Davida se dozvídám, že v noci okolo sebe mlátil botou z důvodu, že měl pocit, že tam v noci někdo byl. Je mi jasné, že jsem o snídani přišel a tak si mažu samotnou Májku na jazyk. Fakt dobrota. Přijíždí se s námi ještě rozloučit Michal a tak mu vyprávíme naší noční přihodu. Michal se směje a sděluje nám, že nás s největší pravděpodobností navštívila liška. Prý jsou zde hodně drzé lišky a prý se někdy nechají krmit i z ruky. No, příště si beru jídlo do spacáku.

V osm jsme opět na cestě. Hned na začátku dne nás čekají meandry Ploučnice, kterými se jet opravdu nedá a tak volíme cestu smrkovým lesem. Ještě, že máme fatbiky. Je to skvělé valit si to cestou necestou. Přesně na tohle jsou ta kola jako dělaná. Bohužel vše má svůj konec. Tato naše parádní jízda končí v Brenné odkud jsme nuceni jet téměř až do České Lípy po silnici. Nevadí nám to a užíváme si odpočinkovou jízdu. Po průjezdu Českou Lípou opět odbočujeme do polí k Ploučnici a ztrácíme cestu. Zhruba hodinu bloudíme po lese a hledáme kde by se kola daly přenést přes žlezniční trať. Nakonec se nám to daří a tak opět můžeme pokračovat v naší cestě. Jediná škoda je, že od tohoto bodu Ploučnice teče údolím, je zde jedna vesnice za druhou a tak nezbývá, než jet po cyklostezkách vedoucích podél ní. Ale po pravdě řečeno nám to vůbec nevadí, stále je na co koukat a po včerejším dni jsme docela unavení a tak z toho vůbec nejsme rozladěni. Cesta rychle ubíhá, projíždíme vesnici za vesnicí, městečko za městečkem, v Benešově stavíme na jedno točené a pak již máme před sebou příjezd do našeho cíle, Děčína.

Jsme na soutoku, sjíždíme na kolech co nejblíže, fotíme, chvíli posedíme a pak už nám zbývá pouze cesta na nádraží.

Ptáte se jestli to stálo za to jet na fatbicích? Za Davida i za mě jednoznačně ano. Uznávám, že těch míst, kde jsme plně využili tato kola bylo méně než jsme počítali, ale na druhou stranu jsme se mohli kochat. V případě, že by louky byly méně zarostlé určitě by se dalo jet více terénem. Pokud tedy máte doma fatbike, ale jezdíte na něm pouze v zimě, tak určitě zkuste změnu a vyvenčete ho i v létě. Uvidíte, že se vám to líbit bude.