Bosna a Hercegovina

Text a foto: Katka Frankeová

Pokaždé, když už nemůžu a zastavím, obklopí mě okamžitě hejno komárů. Tahání kola do prudkého kopce, po skále i přes popadané stromy není tak hrozné. Když už ale nemůžu ani zastavit, odpočinout si a napít se, začne toho i na mě být trochu moc a říkám si, proč to dělám? Jediné co mě dokáže ochránit před těmi mizery je nepromokavé oblečení, ale v tomhle počasí? A tak se jen chvíli kolem sebe oháním rukama jako magor a zase pokračuju v tlačení, ten kopec přece musí někde skončit. Malý kapesní nůž, který jsem měla schovaný v brašně, teď nosím neustále u sebe. Mám strach z neznáma, z téhle země. Už na konci Chorvatska, když jsme se blížili k hranici s Bosnou, se okolí proměnilo. Kolem je spousta zničených domů, cedule pozor miny, skupiny uprchlíků, prostitutky a změnili se i místní lidé. Ve zdech domů jsou stopy po kulkách kulometů nebo jsou zčernalé od ohně. Musím přestat myslet na to, co se stalo s rodinami, co v nich žily. Pořád si představuju náš dům takto vypálený, opuštěný a zničený. Lidé jsou tady velmi chudí. Připadáme si mezi nimi jako pěst na oko s drahými koly a je mi divně, když kolem nich jedu a zdravím je jako bych neměla nic jiného na práci, než se projíždět v lese zatímco oni pracují na polích. Je pravda, že v tomto jsem se nemohla více mýlit, lidé co jsme zde potkali a poznali, nemohli být lepšími a moje obavy byly naprosto zbytečné. A vše kolem vyplňuje krásná opuštěná příroda, až tady jsem viděla nejvíce divokých zvířat. Jediný skutečně děsivý okamžik byl, když se nám kolem stanu prošlo divoké prase, takže zpětně vůbec nic hrozného!

1 den, z Gospiče k bosenské hranici

Vyjíždíme v poledne směr Gospič, je jasno a horko, to ještě netušíme, že takto bude celou Bosnu, ale na silnici to zatím uhání a fouká. Jedeme kolem obchodů, kde dokupujeme zásoby, co se nám vejdou a stejně nám nakonec vyšly jen tak tak. Cesta to není naštěstí moc frekventovaná. Míjíme opuštěné zničené domy, kostel. Mírný kopec se po chvíli zvedá do 1200m n. m. odkud je výhled na velké travnaté údolí, v pozadí již hory Hercegoviny. Dole odbočujeme na vedlejší cestu na Debelo Brdo, kde jsou domy s velikými pozemky a chatrnými ploty. Pokaždé když míjíme usedlost, vidíme rozzuřeného psa běžet k plotu, stále klidní, že za něj se nedostane a vždy nás strašně překvapilo, že se tak nakonec stalo. Odtud máme nejhorší zážitek se psy. Cesta se mění v nezpevněnou. Přejíždíme most přes silnici a dále pokračujeme do mírného kopce. Ze strachu ze psů jsme ani nenabrali vodu ze studen, tady nic není, tak filtrujeme tekoucí dešťovou vodu z cesty. Všude jsou lesy a výhledy na hory. Nahoře vidím mezi stromy lovce mířícího na mě puškou, vyděšeně křičím na Lukyho a doufám, že se jen dívá přes hledí, co to tam je v lese uprostřed ničeho. Pak se před námi otevře poslední velká louka, kde plánujeme dnes spát. Vzadu stojí stavení tak se jedeme první podívat, jestli je obydlené. Za chvíli už k nám běží smečka štěkajících psů a pomalým krokem jde farmář. Ptá se kam máme namířeno, tak se ho ptáme kudy do Kruge a on nám kreslí cestu úplně jinou než nám vykreslila mapa podle které tato neexistuje. Jdeme, dokud neslyšíme štěkot psů a rozbíjíme tábor před začátkem lesa. Večer se nám ještě blýská, ale nejde slyšet hrom tak jsme klidní a usínáme.

2 den, přechod hranice do Bosny
Večer ještě spěšně věšíme jídlo na strom, ale i tak se mi zdálo o medvědech. Vaříme snídani na posledním lihu. V Chorvatsku nebyl k sehnání žádný líh. Dále jsme museli vařit jen na dřívkovém vařiči. Naštěstí jsme s tím neměli žádný problém, ani když nás načapali místní. Jedeme dle pastevcovy mapy. Pokračujeme až na asfaltovou hlavní silnici vedoucí k hraničnímu přechodu Ripač – Užljebić. Od hranice je to z kopce. Rychle míjíme velkou skupinu uprchlíků, kteří jdou od hranice. Přijíždíme k řece Uně. Překračujeme tři mosty a zastavujeme až u naší první mešity, kde je kohoutek s vodou a zmrzlina. Naneštěstí pro nás nemáme místní marky, u hranice nebylo kde vybrat ani směnit a zjišťujeme, že po opuštění EU nemáme ani data. Svačíme pod střechou památníku vedle mešity a doufáme, že nejsme moc neuctiví. Po chvíli už šlapeme na hlavní frekventované cestě, po které jedeme na slunci až k odbočce na lesní cestu Stara Petrovačka cesta. Je hustě pokryta vrstvou střepů, tak kola radši vedeme do mírného kopce. Nahoře si vaříme oběd na dřívku. Nikdo tudy nejel ani nešel. V celé Bosně jsme potkali velice málo chodců, většina místních jezdí Volkswagenem Golfem jedničkové řady. Poledne jsou horká, proto se radši schováváme do pozdního odpoledne ve stínu. Po pauze přijíždíme k dřevěné boudě, vstupu do NP Una. U boudy je i přístřešek. Hned jak jsme si sedli, vychází hlídač a dává se s námi do řeči. Do parku nemůžeme, nemáme na vstup, ale myslím, že by nás tam pustil, kdybychom se zeptali. Pokračujeme přes les a zničenou vesnici. Vjíždíme na asfalt a jedeme dolů podél potoku. Míříme do měst. Jsou tu výhledy na zříceniny hradů na vrcholech hor. Zničené domy podél cest. Přijíždíme ke kempu u města Kulen Vakuf, kde chytáme Wi-Fi. Jdu se zeptat, kolik stojí spaní, a milý pán domácí nám slevil, protože pracoval kdysi v Havířově a Karviné v dolech a to je kousek od Ostravy. Je zde krásný bar nad vodopádem a hraje tu reggae. Uchlácholeni relativním bezpečím oba tvrdě usínáme.

3 den

Ráno vstáváme brzy, všichni ještě spí. Vařím na úplně posledním lihu a vyrážíme směrem na Martin Brod. Tady je asfalt vynechaný a jsou tu velké díry v prašné cestě. Zde potkáváme další skupinu uprchlíků. Přejíždíme mosty a krásné vodopády, které tečou mezi domy. Za městem najíždíme na krásnou nezpevněnou cestu podél tyrkysové řeky a vysokých bílých skal. Je tady přístřešek u vody s ohništěm až litujeme, že jsme zde nespali.

Přejíždíme most a dále je to rovina podél už nefungující železnice, která po chvíli končí u bývalého vlakového nádraží v krásném zeleném údolí s bílou řekou. 

Pokračujeme nahoru po serpentině, na slunci. Dává nám dost práce vyškrábat se až nahoru, ale tam je nám odměnou studený vánek. Jedeme rovinou mezi zaniklými vesnicemi až k sjezdu k potoku, kde obědváme. Po obědě spíme na okraji vedlejší cesty, čekáme, až poleví polední slunce. Náhle nás budí starší pán v kožené bundě a pletené čepici. Nevěřícně na nás chvíli hledí, ale hned se usmívá zbývajícími zuby a poté si k nám sedá na plachtu. Ujišťuje se, že nejsme ani Srbové ani Chorvati a začíná vyprávět o tom, jak ve válce přišel o zrak na jednom oku, o ženách a životě. Místní řeč je podobná naší, ale i tak je těžké rozumět, je to pro nás asi jako polština, lépe by se rozuměla s alkoholem v krvi, ale společnou konverzaci vždy stmelí sborový smích, tomu rozumíme všichni. Po deseti minutách mu Luky pomáhá vstát. Jak se rychle objevil tak i zmizel. Je horko, ale stejně se radši balíme a šlapeme do mírného kopce, podél potoku. Ve stínu se schováváme až nahoře, kde jsou rozlehlé pastviny a velká stáda ovcí. 

Spíme u cesty mezi zrezivělými konzervami, i tak si věšíme jídlo na strom. Obloha je jasná, plná hvězd. Srpek měsíce nám už od odpoledne připomíná, jak daleko je domov, že i víra lidí se změnila. Ach, jak mi chybí všudypřítomné křížky u cest typické pro naši krajinu. Zapalovala jsem u nich svíčky, přinášelo mi to větší klid a doufala jsem i ochranu před temnou nocí. Tady je všechno tak cizí a to co známe tak daleko. Usínáme hned i přes všechnu nejistotu co následující dny přinesou. Stejně se ale budím po pár hodinách a poslouchám. Děsí mě tma a neznámo, které nás obklopuje. Ticho ale narušuje jen houkání sovy. Pak usínám, protože kromě ní nejde slyšet vůbec nic, absolutní ticho.

4 den

Po snídani uvařené na dřívku sjíždíme do vesnice Resanovci, na jejím okraji jsou opuštěné domy. U jednoho z nich je studna, na níž je spadlá větev stromu a zámek, ale zamčená není. Studna je úplně plná studené vody, tak se ji odvažujeme nabrat velkou zrezivělou konzervou. Při tom nás vidí muž na traktoru a asi nadšený není, protože nám neodpovídá ani na pozdrav. Dále jsou udržovanější domy a dobře oblečený starousedlík s holí nechápe, co tam děláme. Za vesnicí najíždíme na frekventovanou zpevněnou cestu. Muži v náklaďácích nás všichni nadšeně zdraví. Odbočujeme na širokou lesní štěrkovou cestu, která vede mírně do kopce. Po chvíli přijíždíme k závoře, přes kterou je přehozen koberec, vedle závory stojí malá bouda. Okamžitě vychází ven velký potetovaný muž a za ním dvě malá štěňata. Dober dán. Chvíli se bavíme. Je rád, že jsme z Češka. Zapisuje si naše jména do sešitu a zvedá závoru. Ještě nám radí, ať navštívíme Šatorsko jezero. Dále jedeme v hustém lese. Je zde studna u zničených dřevěných chat, ale je bez poklopu. Oběd vaříme na dřívku vedle cesty. Míjíme hromádku tmavého trusu s chlupy. Ani jedno auto. Dole vjíždíme na nekonečně dlouhou rovnou zpevněnou cestu s výhledem na skalnaté hory v 1000 m n. m. Na konci je muž v budce, ale ani nevychází ven. Je horko. Když máme odbočku na zajížďku k jezeru asi 10m před námi předjíždí nás naráz osm aut plných turistů a míří přímo tam, tak chvíli stojíme ve stínu stromu a rozhodujeme se, že jedeme raději dál. Les, kopec a sjezd k potoku, jež teče přes cestu. Voda je průzračná a ledová, tak se koupeme tady, celé jezero může jít k čertu. Dále je sjezd lesem, kde jsou vyschlé prameny. Úplně dole je křižovatka se začátkem Via Dinarica MTB a potok. Nabíráme tady vodu a při tom u nás zastavuje auto a muži na nás mluví, ale jediné co rozumíme je Pot, tak je nechceme zdržovat, tak Hvala a dál do kopce. Co nemůže projet auto, kolo snad zvládne. Nahoře je louka a krásný výhled na ohromné skalnaté pohoří, stavíme stan na výběžku louky. Večer ve 02:00 přichází chrochtající prase. Jde si po louce od cesty dolů kolem našeho stanu a mezi stromy.

5 den

Snídaně na dřívku, balíme a jdeme zpět na cestu. Jedeme dolů a mírně nahoru do 1400m n. m. na velkou louku, kterou objíždíme. Uprostřed ní je skalnatý vrchol Borova Glava. Míjíme spousty studen. V lese nás skupina dřevařů shromážděných kolem ohně varuje před metrovou zmijí, my ji naštěstí nepotkáváme. Ve městě Glamoć pes útočí na Lukyho a svými ostrými tesáky mu chce prokousnout lýtko, trvá to asi 50m než mu pes dá pokoj. Já jen seskakuju z kola a nechává mě být. Glamoć je zničený na okraji i v centru jsou domy zničeny a nesou stopy po kulkách. V kavárnách je hodně lidí, i když je dopoledne všední den. Za městem je obchod, kde berou karty, tak dokupujeme zásoby. Pokračujeme za město k lesu, kde spíme přes poledne v terase veřejného srubu. Je pořád horko, ale odpoledne alespoň stín. Projíždíme skrz opuštěné zničené vesnice. Dále už není moc vesnic, ale přibývají zpustlé hřbitovy poctivě rozdělené na ty s kříži a ty muslimské. Ty nejstarší jsou zde mezi ploty z ostnatého drátu. Na asfaltové hlavní cestě nás míjí šest chudých českých motorkářů. Kostely zvoní a z mešit zní Alláh Akbar. Míjíme jezera se studenou vodou a poslední vesnici Dragnjić, kde na nás ze zahrady křičí starší paní a její tři dcery. Chvíli se bavíme a pak pokračujeme do kopce mírně zarostlou cestou ale naštěstí v lese. Kola tlačíme. Nahoře jsou rozlehlé planiny. Jdeme směrem k planinárskému domu Kruzi, a už z dálky u něj vidíme zaparkovanou velkou bílou dodávku a cítíme omamnou vůni grilovaného masa. Zdravíme skupinu místních, hodujících v terase domu, opíráme si kola o lavičku a jdeme si nabrat vodu do nedaleké studny. Když se vracíme tak na nás hlasitě volají, ať si jdeme přisednout. Hned nám nosí maso, chleba, salát, nalévají víno s vodou a tu nejlepší kávu a nekompromisně prohlašují, že musíme vše sníst. Vrhli jsme se na to a vyhověli jim. Než dojídáme, zpívají písně a ukazují fotky. Než jsme se rozloučili, dostali jsme ještě další chléb, maso a víno. Moc jim děkujeme. Planinárský dom má jako ty v Chorvatsku jednu místnost volně přístupnou s krbem, který výborně táhne, za domem dřevo. Spíme na podlaze spokojení a omámení vínem. Ráno je jasno. Za domem je kopec, z kterého pozoruji východ slunce nad planinou a v dálce vidím velké stádo divokých koní, jejichž ržání jsme poslouchali i večer. 

6 den

Snídáme a rozhodujeme se zůstat v planinárském domě do odpoledne. Vyjíždíme a hned do kopce, kde není stín. Dále začíná bukový a pak smrkový les a výhledy na skalnaté vrcholky hor. Cesta je nezpevněná, vlnící se, jedu vepředu a první vidím utíkat velkého černého tetřeva a poté i velké šedohnědé zvíře podobné psu, a rozhodně nemělo liščí ocas.

Míjíme dva velké domy uprostřed lesa, jsou vypálené a prostřílené, bez oken a střech, asi bývalé horské chaty. Tady vůbec nikoho nepotkáváme, což ještě umocňuje temně divokou, osamělou atmosféru okolních míst. Napojujeme se na oficiální cestu a jedeme do prudkého svahu a dolů na rozcestí kudy můžeme i na vrchol 1550 m n. m. Tikvica. Dále je ale vyhloubena díra s násypem proti vjezdu aut, přelézáme ji a jdeme do kopce. Tato cesta je zarostlá a jsou přes ni popadané stromy, ale někdo tu pěšky ještě chodí. Nahoře je výstup z lanovky a motel, obě přes léto nefunkční. Rozhodujeme se zde zůstat na betonovém place před motelem. Po postavení stanu se jdu podívat na nedaleký vrchol, kde je nádherný výhled na okolní zalesněné vrcholky hor. Hercegovina je opravdu nádherná při západu slunce. Nádherná a opuštěná. Na vrcholu je i malé ohniště, jak krásně by se tady spalo na bivak. Vzpomínám na hory doma, na Beskydy, kde je všude spousta lidí, a už si na to nebudu nikdy stěžovat.

7 den

Ráno je zase úplně jasno, vaříme snídani na dřívku a pouštíme se dolů po sjezdovce. Vjíždíme na hlavní cestu, v husté mlze si bereme vesty a zapínáme světla. Místní tady jezdí rychle a troubí na nás, nevíme, jestli v pozdravu nebo jim vadí, že tu jsme. Za chvíli odbočujeme. Jedeme ve stínu po široké nezpevněné cestě. Dále jsou lesy a zničená vesnice. Míjíme skládku i s pohozeným náhrobkem celé rodiny.

Vyjíždíme z lesa na louky s dobytkem. V potoku nabíráme a filtrujeme vodu. Vjíždíme do vesnice Donje Ravno, kdysi velké, dnes z větší části opuštěné s pár lidmi, jež pracují na polích a sedí na zápražích. Dále pokračujeme širokou asfaltovou hlavní cestu, po které nejezdí skoro žádná auta. Za chvíli ale odbočujeme na nezpevněnou cestu, jak jinak než do kopce. Nahoře je travnatá planina, která se rozprostírá až pod úpatí smrkového lesa. Skrýváme se v lesích před poledním sluncem. Kolem projíždí spousty cestovatelů na motorkách. Víme, že odpoledne nás čeká vrchol Idovac 1800m n. m. Kolem druhé se zatahuje a hřmí. Ve vesnici Zahum přijíždíme k odbočce na vrchol a rozhodujeme se, že na něj raději v bouřce nepojedeme. Škoda, tak vysoko jsme ještě nebyli. A zároveň asi velká chyba, protože později jsme objížďkou stejně 700m nastoupali a bouřka nás nakonec obešla. Sjíždíme k jezeru Ramsko jezero, ale kameny jsou tu tak velké, že nemůžeme jet. Znovu nás míjí šest českých motorkářů. Město dole je nejhezčí co vidíme od vjezdu do Bosny a Hercegoviny. Udržované domy plné lidí! Míjíme vydatné prameny. Rovina se po chvíli mění v kopec, jemný štěrk a mírný sklon, ale stejně tlačím, už nemůžu. Jezdí tady hodně aut z vesnice na dřevo a všichni nás zdraví. Nahoře jsou louky s výhledy na zasněžené vrcholy Via Dinarica. Štěkají tu jeleni. Musíme zase nahoru, do lesů, přes louky a zpět do lesů. Spíme na vedlejší cestě. Dělám večeři na dřívku na kameni a po chvíli u mě zastavuje terénní auto. Vystupuje starší muž a ptá se, co dělám, tak odklápím pokličku a ukazuju mu naši večeři. Hned jak vidí plný hrnec těstovin, uklidněn se ještě ptá, jestli náhodou nejsem sama, tak ukazuju do křoví a dva na prstech, tak se usmívá a ještě dodává, že mu tady vše kolem patří a pak zase pokračuje dál.

8 den

Ráno sjíždíme z hor do Prozoru. Napojujeme se na hlavní asfaltovou silnici po serpentině z 1150 m n.m. do 700m n. m. skrz město do obchodu. Město je udržované, lidé v kavárnách. Nakonec odpočíváme přes poledne v centru v parku, s hroby hned pod kavárnami, kde lidé posedávají, kouří a popíjí kávu. Vyjíždíme až ve čtyři, je neskutečné horko, jedeme po asfaltu do kopce, nefouká. Myslím, že jsem nikdy nebyla tak zpocená jako tehdy. Cesta se naštěstí nahoře zmírňuje a vede mezi skalami, kde je stín. Končíme v Etno Selo, kde spíme v roubené chalupě. 

9 den

Od Etno Selo vede široká nezpevněná cesta. Začíná celodenní šlapání vzhůru. Začátek bude zajímavý, protože podle mapy od vesnice Pridvorci cesta neexistuje. Ale je proježděná a vede lesem až nahoru. Nahoře jsou rozkvetlé louky. Překračujeme stovky kaluží. Dále začíná les. Fouká tady studený vítr, tak jedeme i přes poledne. Jsou zde jehličnaté lesy, louky a mezi tím se vlní potok, připomíná to tady Šumavu. Zdraví nás pastevci odpočívající ve stínu se stádem ovcí na blízké louce. Kousek dál vedle nás zastavuje traktor s usměvavým starším pánem, který si chce povídat, ale jeho vnuk na vlečce vzadu mu vysvětluje, že nejsme místní tak se jen bavíme o cestě a jak je tady krásně a pokračujeme dál.

Jedeme do mírného kopce, na konci se odkláníme od potoka a odbočujeme doleva kolem zničených stavení do lesů. Míříme vzhůru až na poloniny s vřesem, borůvkami a krásnými skalnatými vrcholy hor. Odpočíváme zde ve stínu stromu. Kolem třetí už tlačíme kola do srázu a pod vrchol Strug odkud sjíždíme konečně dolů. Brodíme hodně potoků s vodopády, až k poslední uhelné peci odkud začíná být cesta zarostlá. Až odtud začínají naše problémy se zarostlými cestami! Nikdo zde dlouho nejel, protože na konci je vykopaná díra s nasypanou zeminou proti vjezdu aut. Od díry pokračujeme už příjemnější cestou lesem až k dalšímu planinárskému domu Pogorelica. Už z dálky slyšíme hudbu. Je to velice udržovaná chata. Žije zde muž se svojí ženou. Dovolují nám si postavit stan vedle chaty.

10 den

Vstáváme hodně brzo. Bez snídaně, protože tu není dřevo. Ze začátku je terén dobře sjízdný, ale po chvíli narážíme na další zátarasy v podobě děr a navršených hromad zeminy a za nimi je to zarostlé. Probíjíme se, až na hlavní kamenitou cestu kudy jedeme, až na křižovatku, kde máme odbočit zase na lesní pěšinu, ale je zde překvapivě další zával. Tato pěšina vede až na vrchol Čador a podle mapy neexistuje. Cesta začíná až za vrcholem na loukách. Rozhodujeme se, že než celý úsek objíždět riskneme to. Toho jsme vzápětí hořce litovali. Prudké, zarostlé s popadanými stromy a hejna komárů, kteří nám nedopřáli ani odpočinek. Později se dalo i jet, ale bylo zde hodně závalů, z nichž se později staly až kopce, které se s kolem skoro nedaly překonat. Cesta je místy i podmáčená, protože tudy tečou potoky. Úplně nahoře překonáváme ještě poslední dva závaly a poté následuje vítaná louka s nádherným výhledem do krajiny. Komáři nás postupně opouštějí a my si vychutnáváme oběd u rozcestníku v sedle. Dále pokračuje už vyježděná cesta. Míříme dolů až na Ivan sedlo, kde je pramen, odpočíváme u něj ve stínu stromů. Ve tři už tlačíme kolo po velkých kamenech do prudkého svahu. Po chvíli přijíždíme na louku, kde bloudíme, protože vstup do lesa je zarostlý. Nakonec ho objevujeme a přes popadané stromy se dostáváme na docela průjezdnou cestu. Nikdo ji ale už nepoužívá. Místy je rovná, místy prudká, místy podmáčená a zarostlá. Dále už je naštěstí průjezdná, jsou tady stopy od motorky. Konečně vyjíždíme zpět na hlavní nedávno spravenou ale stále nezpevněnou cestu. Na této křižovatce jsou staré přístřešky, neudržované a některé jsou rozpadlé. Rovina mezi lesy a poté odbočujeme doleva. Jedeme mírně do kopce, stmívá se. Vjíždíme na louku a uprostřed ní je modrá šipka, která ukazuje na díru v zemi s pramenem. Jsou zde i lavičky a stůl vytvořené z větví, ohniště, ale spousty odpadků. Sbírám odpadky do igelitky, stavíme stan a vaříme na dřívku. Vzadu jdou vidět skalnaté hory. Večer nejsou slyšet žádná zvířata. Nad hlavami nám svítí měsíc v úplňku.

11 den

Cesta se vlní lesem a loukami s výhledy na vrcholky hor.

Míříme do sedla 1600m n. m. Míjíme spousty studen. Pokračujeme dolů až k historické vesnici Umoljani. Nahoře na nás volá babička, jestli nechceme čaj, ale nakonec se z ní vyklubala jen dobrá obchodnice. Dolů vede prudký svah do centra vesnice, kde odpočíváme v přístřešku a mezitím kolem projíždějí turisté. Projíždíme touto hezkou udržovanou vesnicí. Jedeme až k řece Rakitnica a poté znovu nahoru po asfaltu, proti proudu řeky v jejím skalnatém kaňonu až k planinárskému domu a restauraci Tušila. Ještě že jsme sem nejeli spát, je tady už hodně turistů. Odbočujeme ze silnice do lesa, kde odpočíváme na paloučku pod stromy, kde šumí potok. Ve tři odpoledne se zatahuje, tak jedeme lesem až do vesnice Ljuta k mešitě, u ní je pramen. Odsud pokračujeme do mírného kopce po jemném štěrku. Tady jsem si prorazila plášť. Nevím, jak se mi to podařilo zrovna tady, po tom co vše jsme jezdili předtím. Vše řeší knot a můžeme dál do nekonečného kopce. Míjí nás jen dvě auta s posádkou mávajíc na pozdrav. Nahoře je sto let starý les, spousta pramenů. Pod vrcholem Lukavac v 1400m n. m. spíme. Je zde rozkvetlá louka s krásným výhledem na bílý trail Via Dinarica, měsíc v úplňku, vzadu prales se zrezivělými konzervami a signál!

12 den

Ráno vstáváme pozdě, pod stromy se ve stínu spí dobře. Vaříme snídani na dřívku. Sjezd z vrcholu provází krásné výhledy na zasněžené vrcholky okolních hor. Dole míjíme stará vojenská auta červeného kříže. Ve městě Kalinovik sjíždíme z oficiální cesty. Z Kalinoviku vede značená trasa přes jezera Kladopoljsko a Stirinsko, ale na ortofoto mapě není vůbec nezřetelná, což nevěstí nic dobrého a my nechceme riskovat, že někde zase uvízneme. Odbočujeme ze silnice, tady je zem poseta střepy, takže vedeme kola kolem zdemolovaného zemědělského stavení až dozadu, přes starou budku vojáka a nahoru na louky do lesa, do kopce. Poté sjezd na hlavní nezpevněnou širokou cestu, kde za celou dobu nejelo ani jedno auto. Jsou tu vzrostlé smrky a pasoucí se krávy. Naše obavy a lítost z toho, že musíme objíždět úsek oficiální trasy, se rozplývají.

Jedeme ze začátku po rovině, poté mírně a i prudce do kopce. Nahoře jsou výhledy a sjezd do krásného údolí.

Sjíždíme k rozcestí a u odbočky s ukazateli MTB trasy odpočíváme. Přichází bouřka, ale my i tak pokračujeme nahoru do kopců. Nahoře se rozpršelo, tak zastavujeme před loukou a čekáme, až déšť poleví, ale ten se mění v kroupy a znatelně se ochlazuje. Když už jen mrholí, jedeme přes louku zase do lesa, tady jsou další ukazatele MTB. Cesta je nezpevněná, mírně rozbahněná, prudce nahoru a dolu. Vjíždíme na louku, kde se řídíme dle GPX souboru oficiální trasy, ale chlapci zde asi zabloudili. Měli jsme se držet cesty vyznačené čárkovaně v mapě, ale my šli vřesem a brodili třikrát potok. Nakonec narážíme na vyježděnou značenou cestu. Blížíme se k Černému jezeru a tady to začíná být strmé a nesjízdné. Od dalšího Bílého jezera je to zase prudce nahoru. Přesto, že jsou zde ukazatele MTB, nechápeme, jak tady může někdo jezdit. Cestička se podobá úzkým prudkým pěšinám mezi klečí v Tatrách. Kleče jsou občas tak husté, že se zde pomalu nedá ani projít. Ke všemu se přidávají staří známí komáři a to už oba nadáváme. Konečně se dostáváme nahoru na louku a tam v dáli svítí bílý pomník ve tvaru kosočtverce. Scházíme po loukách směrem k Národnímu parku Sutjeska. 

Dole se nachází konečně normální cesta, po které můžeme i jet. Teče přes ni hodně potoků. Spíme uprostřed travnatých luk a vysokých skal s výhledem na NP Sutjeska. Více komárů jsem ještě nezažila.

13 den

Ráno je zataženo, na což jsme se těšili celou Bosnu a Hercegovinu, ale radost nám kazí hejna komárů, kteří se u nás drží, protože nesvítí slunce! Vaříme a děláme pořádný dým. V nepromokavém oblečení sjíždíme, až do míst, kde se cesta vlní ve skalnatém kaňonu řeky. 

Před dalším kopcem se převlékáme a sjíždíme do 700m n. m., kde je pomník válečného hrdiny a pramen. Zde myjeme kola i sebe a pokračujeme po asfaltu dolů až do Foči odkud je to už jen kousek na hranici s Černou Horou.