Bikerafting Skotskem: I. část

Před koncem roku mi Žďáňa oznámil, že se chystá na cestu do Skotska. Na mou námitku, proč mi také neřekl, zněla jeho odpověď, že by mě Danča stejně nepustila. Jak hluboce se mýlil. Ještě ten večer jsem mu odpověděl, že odpověď mé ženy byla: “Ať si klidně táhnu.” a že už mám i letenky na stejný let jako on. Teprve potom jsem začal zjišťovat, co mě vlastně čeká. No a začal jsem se divit. Moc divit a bát se. Dopravním prostředkem nám měl býti fatbike, to jsem zvyklý a ani bych u bikepackingu nečekal jiný dopravní prostředek. Jako druhý dopravní prostředek Honza zvolil packraft a to bylo pro mě překvapení. Leč milé. Packrafty jsme tou dobou měli krátce a zkušeností pomálu a přesto jsem hned věděl, že na tuhle cestu se už moc těším a že bude plná překvapení. 

Následujícího dne mě kolega začal stresovat. Především tím, co mě tam všechno čeká a nemine a jak to bude náročné. Docela se mu to podařilo a já se začal pečlivě připravovat. Především naložení kola na raft a opačně. Začal jsem jezdit na Jizeru a Máchovo jezero a snažil se nabrat nějakou svalovou hmotu na svém vyhublém těle. Celkem bez úspěchu. 

Čím více se blížilo datum odletu, tím více stoupala má nervozita a narůstalo přesvědčení, že jsem dobře připravený. Jak hluboce jsem se mýlil.

Je 13. dubna, den našeho odletu, vše je zabaleno, kola, rafty a ostatní nezbytnosti. V podvečer odjíždíme na letiště, vše proběhne naprosto hladce až do chvíle, kdy se přesuneme k nástupnímu gatu, kde je nám oznámeno, že letadlo bude mít zpoždění. Náš let je přesunut až na půl jedné ráno. Rychle informujeme naší spojku ve Skotsku, Chrise, že budeme mít značné zdržení. Obratem odpovídá, že s vyzvednutím počítá a nemá žádný problém. Okolo jedné se konečně náš let odlepí od země, aby o dvě hodiny později přistál v Edinburghu. Kola také dorazila a tak za poměrně krátkou chvíli jsme z letiště venku a čekáme na Chrise. Ten dorazí za velice krátkou chvíli, vítáme se, vše nakládáme do jeho Land Roveru a vydáváme se na cestu kousek za Dunbar, kde má Chris svou farmu. Nad ránem se dostáváme do postele, abychom po pár hodinách spánku byli opět na nohách. Vybalujeme, montujeme kola a vyrážíme na vyjížďku na místní pláže a traily, které má Chris v malíčku. Je to velký milovník značky Surly jako Honza a jeho cyklo stáj je obdivuhodná. Tři fatbiky Pugsley, Moonlander a Ice Cream Truck ještě doplňuje cesťák Disc Trucker. Žďáňa je ve svém živlu a jízda probíhá v duchu Surly, já sem se svou karbonovou Salsou moc nezapadám. Po poledni se vracíme zpět na farmu a začíná nasazování brašen, kontrola packraftů, ostatního vybavení, nakládka na auto a jízda do města Callander, kde započne naše cesta. Callander je poměrně rušné turistické městečko, přesně na hranici Loch Lomond and The Trossachs National Park, který je naší první destinací. 

Před místním Tescem se loučíme s Chrisem a jdeme nakupovat zásobu potravin. Chvíli váháme a kupujeme si plechovkový Heineken. Dnes nepojedeme daleko a tak se s ním klidně potáhneme. Po chvíli přemýšlení ještě přikupujeme láhev pravé single malt Skotské. Přeci jenom je lepší tahat jednu láhev, než hromadu plechovek. Konečně jsme na cestě. Najíždíme na National Route 7 a za chvíli jsme u prvního jezera Loch Venachar. Nacházíme krásné místo na břehu jezera, kde stavíme stany a Honza jde kopat díry na ranní toaletu. Já si rozdělávám první pivo, trochu mě zaráží barva plechovky. Vždyť Heineken, pokud se nemýlím, má zelenou barvu. Tento je ale modrý, asi jiná země, jiná barva. Zhluboka se napiji a ono nealko pivo. To nám to pěkně začíná. Honza to bere sportovně a nezabije mě, na to je se mnou teprve krátce. Snad jsem nekoupil i nealko whisky. Po večeři jdeme chrnět, natěšení na první pořádný den na cestě.

15.4. Loch Venachar-Ardlui

Ráno je zataženo, ale neprší. Díky tomu, že teplota přes noc vůbec neklesla, nemáme problémy s kondenzací a stany balíme krásně suché. Snídáme suchou granolu, kterou zapíjíme kávou a brzy se vydáváme na cestu. Na konci jezera Venachar odbočujeme doleva a stále po National Route 7 pokračujeme k Loch Drunkie a krásnou zalesněnou krajinou pokračujeme do městěčka Aberfoyle, kam přijíždíme akorát v čase svačiny. Doporučujeme navštívit kavárnu a cukrárnu Liz MacGregors, obslouží vás v češtině a navíc mají výborné dorty. Notně posilněni vyrážíme dál, není čas se zdržovat a do první bothy je to ještě notný kus cesty. Za Aberfoyle najíždíme na Mary Queen of Scots Way a vlastně stále stoupáme. Mění se i ráz krajiny, lesy mizí a kolem nás jsou náhle pouze holé kopce porostlé vřesem, keři se žlutými květy s dlouhými trny a všudy přítomnými ovcemi. Přijíždíme na vrcholový bod nad Loch Lomond, ze kterého následuje vysoce záživný kamenito šotolinový sjezd k břehům jezera. Za jednou zatáčkou Honza nečekaně zabrzdí a než se stihnu nadechnout, letím přes řidítka do příkopu a dvacetikilové kolo mě krásně přišpendlí na kameny. Nemůžu se ani hnout a jsem moc rád, že mě Jan zpod kola vyprošťuje. Akorát by se nemusel tak tlemit. Opráším se a převelice opatrně sjíždím za Honzou dolů k jezeru. Krásný trail nás dovede až do přístaviště Inversnaid, kde doplňujeme vodu a kdybych předem věděl, co nás bude čekat dál, tak bych klidně využil přívoz a pokračoval po druhé straně Lochu. Ale ještě to nevím, brzy to zjistím. Koukáme do mapy a vidíme, že k první bothy naší cesty to máme pouhých šest kilometrů. Takže asi za hodinu budeme na místě. Nebudeme. Cesta k bothy se jmenuje West Highland Way a je to pekelná cesta. Plná kamenů, výlezů a slezů, které s obtížemi zdolávají i pěší turisté, kterých je zde plno. Honza si vesele mumlá, že to je bikepacking jak má být a já vztekle mumlám, že na tohle se mohu z vysoka. Jsou místa, která prostě bez Honzovy pomoci nejsem schopen překonat a jenom obdivuji jeho sílu a výdrž. Za jeho pomoc se mu odvděčím nalezením jeho ztraceného nářadí. Snad si už dá na něj pozor. Za hodinu ujdeme asi dva kilometry a konec je stále v nedohlednu. Po zhruba čtyřech hodinách se vypotácíme z toho nejhoršího a konečně před sebou vidíme první pravou Skotskou bothy s názvem Doune Byre. Hurá, jsme u cíle a já se těším na spánek. Leč nadšení střídá zklamání. Nemůžeme otevřít dveře, jsme tím dost zaskočeni. Bothy by měly být přístupné celoročně a zdarma. Nechápavě kroutíme hlavama a přemýšlíme, co budeme dělat. Náhle přichází parta pěších turistů a před našimi zraky bez jakéhokoliv problému otevírají dveře a napochodují dovnitř. Čumíme na sebe jako telata a nic nechápeme. Žďáňa se jde podívat dovnitř a po chvíli je opět venku se slovy: Tady spát nebudeme, smrdí to tam a ještě jsou tam ty turisti i se psem. Bereme tedy kola a tlačíme, já již poněkud zoufale, dál po kozí stezce. Marně hledáme místo, kde bychom postavili stany, protože vše je podmáčené a navíc se zvedl silný vítr a nikde není možnost se schovat a bezpečně stany postavit.  Od dalších turistů dostáváme informaci, že o notný kus dál se nachází kemp, ale vede k němu cesta stejného ražení, jakou jsme doteď absolvovali. Na druhém břehu je také kemp, ale přepravit se k němu na packraftech v takovém vichru je nereálné. Náhle si všimneme holčiny, která dorazila na opuštěné molo, kde vytahuje na stožár něco jako signalizační bojku. Dlouho se nic neděje a pak, zázrak, z druhé strany vyplouvá loď. Rychle skáčeme na kola, ignorujeme kameny a letíme po šutrech k molu. Dorazíme akorát včas a za chvíli nás přívoz převáží na druhou stranu Loch Lomond, kde se uchylujeme do kempu v Ardlui a pronajímáme si malou chatku, kterým se v kempech také říká bothy. K večeři si dáváme instantní těstoviny a šálek kávy s trochou whisky, sušíme boty a ponožky a studujeme, kudy zítra. Vítr venku stále neustává a my jenom doufáme, že se do rána uklidní a pokud ne, tak nám bude foukat do zad. Souhrn dne: jeden pád přes řidítka, jedno ztracené a opět nalezené nářadí, neumíme otevřít dveře, některé bothies smrdí a spát se dá i v kempu. V nohách 50 km a převýšení 2032 m. Dopisuji poznámky a usnu jako špalek.

16.4. Ardlui-Cadderlie

Suchá granola zapíjená horkou silnou kávou je výborná a lahodná snídaně. Z balení se začíná stávat každodenní rutina. Vyjíždíme brzy z kempu a po asfaltu frčíme až do města Tydrum. V místní restauraci si objednáme hutnou skotskou polévku, a protože se nám to zdá málo, přiobjednáváme ještě bulku se slaninou a volským okem, k tomu velký hrnek kávy a jsme téměř dokonale šťastní. V místních potravinách dokupujeme zásoby a já zjišťuji, že jsem ulomil levý držák na láhev na přední vidlici. Takže titanový držák moc dlouho nevydržel. Držák vyhazuji a bidon dávám do pytlíku na řidítkách. Od obchodu najíždíme na Highland Way a po krátkém stoupání krásně upalujeme do dáli. Občas mineme turistu a jednou dokonce rodinku na kolech. Cesta vesele ubíhá a ani nám nevadí, že se dává do deště. To nám nevadí přesně do chvíle, kdy zjistím, že mám prázdnou zadní gumu. V dešti a větru zastavujeme, já měním duši za rezervní a za chvíli pokračujeme. Asi dvěstě metrů, protože mám opět zadní kolo prázdné. Schováváme se v malém lesíku, kde opět proběhne demontáž spojená s lepením, protože další duši nemám. Naštěstí Honzu napadne podívat se do pláště, kde najde důmyslně schovaný trn, který jsem při prvním defektu přehlédl. Za blbost se platí. Nedá se nic dělat, večer budu opět lepit. V Bridge of Orchy déšť ustává a na chvíli dokonce vysvitne i slunko, aby se stejně rychle zase schovalo za mraky. Ve Forest Lodge sjíždíme z cyklostezky a odbočujeme doleva na polní cestu a podél řeky Abhann Shira. Na jednom rozcestí koukáme do mapy, kudy dál. Těžko říci, cesta vpravo je hezčí a ta vlevo je sice značená pro turisty, ale není tak hezká. Jedeme tou pravou, vjedeme na soukromou farmu Clashgour a obalení kravskými lejny přelézáme plot a napojujeme se zpět na tu pro turisty. Teď, když vidím vzorek fatbiku plný hoven, se mi již zdá podstatně hezčí. Absolvujeme několik brodů, ve kterých alespoň trochu vypláchneme vzorky našich pneumatik a přijíždíme k Loch Dochard, po jehož levém břehu jedeme směrem k River Kinglass. Odpoledne přijíždíme k prvnímu fjordu naší cesty, kde také poprvé přijdou na řadu i packrafty. Jsem tak utahaný a především nervózní, že okamžitě zapomenu veškeré zkušenosti nabrané za tu krátkou dobu používání packraftu a podaří se mi společně s batohem a podsedlovkou do raftu nasoukat i obruč, která slouží k uchycení špricdeky a tak musím plout bez ní. Musím říct, že v dešti nic moc zážitek. Naštěstí pádlujeme pouhý kilometr a půl, navíc nás na druhé straně čeká první bothy, kde se snad usušíme. A opravdu tomu tak je. Bothy je prázdná, nějaké dřevo do krbu je také, blízko řeka na vykoupání, co více si přát. Vykoupaní, po večeři, u praskajícího krbu sušíme oblečení, popíjíme skotskou, Žďáňa píše deník a já místo psaní lepím duši, v nohách 63 km a jeden a půl na lodi, celkové převýšení 1.212 m, jeden ulomený košík a jednou Žďáňovo ztracené a již nenalezené nářadí.

17.4. Cadderlie-Salachan

O snídani už nic psát nebudu. Docela ušla. Hygiena s rýčem také za popisování moc nestojí. Najít dřevo, které jsme večer spálili a měli bychom ho doplnit, se ukazuje jako nadlidský úkol. Žádné nikde není a tak alespoň pořádně uklidíme krb a celou místnost. Po šotolině nám cesta z Cadderlie podél fjordu rychle ubíhá a za chvíli jsme v městečku Bonawe, kde jsme bohužel nuceni pokračovat v naší cestě dále po asfaltu. V Inveresraganu odbočujeme do poměrně prudkého kopce, který nám po ránu pořádně prohřeje naše ztuhlé nožky. Na vrcholu se ale musíme obléknout, protože nás pro změnu čeká dlouhý sjezd do Barcaldine, kde konečně odbočujeme na cyklostezku National Route 78 South. Dostavuje se hlad, ale bohužel v dohledu není žádné občerstvení, pumpa ani hospoda. Konečně nacházíme restauraci, která otvírá za pár minut a tak si rádi počkáme. V nabídce jsou pouze čerstvě upečené sladké housky podávané s máslem, šlehačkou a marmeládou, plus velká káva. Pořád lepší, než šlapat s prázdným žaludkem. A zase zpět na cyklostezku. Naše cesta monotónně pokračuje do Duroru, kde nás hlad přeci jenom dožene. V kempu se ptáme, zda není někde nějaká restaurace. Jo, prý je, pár kilometrů dál po cyklotrase. Jenom deset minut jízdy. Po dvaceti minutách nenacházíme vůbec nic a tak na vrcholu stoupání lačně polykáme tortily z vlastních zásob, obložené slaninou a sýrem. Po vydatném jídle se vracíme zpět do Duroru, protože za ním se v lesích nachází bothy, která bude pro dnešní noc našim domovem. Stále stoupáme zalesněnými kopci k cíli. Po pár kilometrech zjišťujeme, že jsme někde minuly odbočku, vracíme se a odbočku dohledáváme. No, spíše stezku. Nezbývá nic jiného, než tlačit. Konečně se před námi objeví bothy Taigh Seumas a’Ghlinne a s ní i tři lidé, kteří si připravují před bothy dřevo na večer. Osazenstvem jsme ujištěni, že se dovnitř určitě všichni vejdeme, ale při pohledu na množství doneseného alkoholu usuzujeme, že tady se moc nevyspíme. Nedá se nic dělat, loučíme se a vracíme se zpět do Duroru, dnes již potřetí. Vracíme se opět na National Route 78 a pokračujeme stále na sever v domnění, že najdeme nějaké místo na stany. Máme smůlu, nikde nic není, ani potraviny, ani kempy a tak než se nadějeme, jsme v Inchree, kde zkusíme značený kemp, ale je nám stručně sděleno, že je pouze pro karavany. Nakonec končíme na přívozu, který jsme chtěli použít až následujícího dne. Přívoz je zdarma a ještě navíc dostáváme od posádky čtyři litry vody a radu, kde lze přespat. Bohužel na druhé straně je silný vítr a na otevřené pláži se nám stavět stany nechce. Vhodné místo nacházíme na farmě, krásné místo u řeky, a po povolení od majitelů farmy stavíme stany, vaříme večeři a znaveni usínáme. Dnes jenom 75 km a 2133 metrů převýšení.

18.4. Salachan-Resourie

Dnes máme v plánu odpočinkový den a tak máme svátečně k snídani…granolu. Jedeme dvacet kilometrů po asfaltu do města Strotian. U pumpy se Honza snaží sehnat imbusy, které by mu nahradily jeho ztracené nářadí, marná snaha. Uspěje až v místních potravinách, nakupujeme a konečně přichází i na místní specialitu haggies. Dostáváme prejt v bulce, ale je to fakt dobré. Za dobré jídlo se odvděčíme krádeží toaletního papíru na veřejných toaletách, protože v obchodě prodávají pouze velká balení a to fakt nemáme kam dát. Přejíždíme řeku a já jsem za chvíli velice rád, že jsem se pořádně najedl. Čeká nás stoupání, kde se na třech kilometrech vyšplháme o dvě stě sedmdesát výškových metrů. Místy je stoupání tak prudké, že nám nezbývá nic jiného, než tlačit. Konečně přichází vrchol, ale po něm následuje tak brutální sjezd, že co chvíli musíme stavět, abychom nezatavili brzdy, které pekelně smrdí. Dokonce snižujeme rychlost tím, že vyjíždíme na krajnici do trávy, což sice trochu pomáhá, ale přesto stavět musíme. Konečně dole! Odbočujeme doprava a pokračujeme proti proudu řeky Hurich směr bothy Resourie. Dnes máme štěstí, nijak moc nebloudíme, bothy nacházíme uprostřed lesa a dokonce je i prázdná. Venku spousta dřeva, v údolí teče čistá řeka, jednoznačně místo snů. Dokonce v části, kterou si pro sebe zabíráme, je krb a před ním i kamna, takže si můžeme vybrat, v čem zatopíme. Předně ale vyrážíme k řece, koupeme se v ledové vodě, pereme oblečení a nahatí se sluníme na kamenech. Romantika, jak má být, to je to, na co jsem se celý den těšil. Po návratu nasbíráme ještě dřevo, protože jako milovníci otevřeného ohně volíme topení v krbu a ne v kamnech. Roztápíme krb a z romantiky se stává dusivé peklo, kouř se valí dovnitř místnosti a za moment se nedá dýchat, pouze u podlahy je trocha kyslíku. Hasíme oheň a snažíme se vyvětrat. Když se nám místnost povede dostat do stavu, že je alespoň trochu vidět, zjišťujeme, že krb je slepý a k topení primárně slouží pouze kamna. Na druhý pokus se vše podaří a místností se line příjemné teplo. Uvnitř je příjemných dvacet tři a na vrchní palandě, kde spí Žďáňa, dokonce třicet tři stupňů. K večeři dáváme obložené tortilky a já si tahám první klíště. Krásně v suchu a teple ležíme na spacácích, srkáme skotskou a zapisujeme si dnešní zážitky, v nohách pohodových 35 km s převýšením 1.037 metrů. Takový odpočinkový den.

19.4. Resourie-Peanmeanach

Na samotě v lese se nádherně vstává. Před snídaní si i Honza vytáhne jedno klíště, asi nechce být za mnou v něčem pozadu. Nezbytná káva a granola už mi lezou krkem. Tedy káva ne, spíš ta granola a tak se dojídám tyčinkou Mars a je mi hned lépe. Výstup od bothy je po ránu dost náročný a vyčerpávající, ale zahřátí svalstva taky není k zahození. Vracíme se ve svých včerejších stopách a jedeme na soutok řek Polloch a Shiel. Polloch se vlévá do jezera Shiel, které pak pokračuje jako řeka až do moře. Před soutokem nacházíme přístaviště a konečně se opět dostane i na packrafty. Plavba je sice krátká, za to pro mě fyzicky dost výživná. Po šesti kilometrech strávených na packraftu přistáváme v malém přístavišti, kde vše zase balíme na kola a snažíme se být co nejrychleji na cestě. Dnes nás čeká přejezd fjordu a na ten se musíme dostat v době odlivu. Po asfaltové zběsilé jízdě nám vše vychází tak, jak jsme si plánovali a přesně ve chvíli vrcholu odlivu máme kola naložená na lodích a vyplouváme přes fjord. Lehce pofukuje, ale žádné komplikace nám to naštěstí nezpůsobuje. Plavba po fjordu je pro mě neskutečný zážitek, který je navíc zpestřen i zdravicí dvou tuleňů. Přistání proběhlo na písčité pláži, nad kterou je vidět v dálce jedna z nejslavnějších bothy Peanmeanach. Bohužel je vidět i davy lidí před bothy. Po zabalení a naložení kol se vydáváme k chatě. Zdravíme se s již přítomnými a jdeme se podívat, zda tady pro nás bude místo. Levá místnost je společenská, vpravo je ubytovaný týpek, co zde již několik dnů sbírá škeble a mořské šneky. Naštěstí je tato bothy patrová a v patře je místa dost, pohotově si vybalujeme spacáky, dokud tu ještě nějaké místo je. Večer zde nám moc klidu nepřinesl. Partička z Glasgow paří a paří a zásoby alkoholu mají nevyčerpatelné. Ještě klika, že jsme tak utahaní a je nám to jedno. Jakmile se má hlava po večeři dotkne karimatky, chrním jako dudek a je mi úplně jedno, co se zde děje. Dnes pouhých 28 kilometrů s převýšením 1.076 metrů a k tomu 8 kilometrů po vodě.

20.4. Peanmeanach-Hebridy

V sobotu ráno se budíme do zcela ztichlé bothy, zbývající osazenstvo vyspává svou skotskou opičku a zatímco oni spí, my snídáme. Honza granolu a já skotské máslo a snickersky. Kdybych v tu chvíli věděl, co nás po ránu čeká, sežral bych úplně všechny zásoby jídla najednou. Opět kozí stezka, která se vine nahoru a dolů. Za chvíli nevím, co je horší, zda tlačit přes kameny do kopce, nebo chůze z kopce, při které se musím moc snažit nespadnout na kameny pod sebou. Ale je zde krásně, spousta vřesu a jeleni, kteří stojí pět metrů od nás a úplně nás ignorují. Po necelých šesti kilometrech nás stezka vyplivne na hlavní silnici. Propocené a plné klíšťat. Doslova a do písmene. Musel to být božský pohled pro řidiče, kteří na krajnici viděli takhle po ránu dva pitomce oblečené pouze v trenkách, jak se štípou. Ale my se neštípali, to jsme ze svých těl trhali ty malé mrchy. Zhruba po pětadvaceti klíšťatech je přestávám počítat a i dezinfikovat. Odhaduji to na něco okolo čtyřicítky. Něco takového jsem v životě neviděl a ani už vidět nechci. Děkuji pěkně. Konečně to vypadá, že jsme očištěni. Zbytek bude muset počkat na večer. Vyklepáváme hadry, hlavně kalhoty, chvatně se oblékáme a rychle se vydáváme na cestu. Dnes nemáme čas se zdržovat. Spěcháme totiž do přístavu Mallaig, odkud nám jede trajekt na Hebridy. Makáme jako šílení a po třiadvaceti kilometrech asfaltové jízdy jsme okolo jedenácté v Mallaigu. V přístavu zjišťujeme, že náš spěch byl naprosto zbytečný, protože trajekt jezdí pouze jednou denně a to téměř v půl šesté odpoledne. Využíváme volného času k nákupu zásob potravin na Hebridy, usedáme do první restaurace a objednáváme si pořádné jídlo, kávu a kolu. Usrkáváme horkou kávu a hledáme ubytování na Hebridech, protože trajekt pluje tři a půl hodiny a v Loch Baghasdail přistaneme něco okolo deváté večer. Daří se nám sehnat poměrně levné ubytování na jednu noc a jdeme do další restaurace. Já do sebe cpu další jídlo a nestačím se divit, kam se to do mě všechno vejde. A tak si ještě po smažených haggies a hranolkách ještě objednávám fish&chips. Že by mě ta klíšťata tolik vysála?

V pět hodin se naloďujeme na trajekt, abychom ve čtvrt na deset byli na místě. V přístavu na nás čeká majitel penzionu Andy, který si nás přijel vyzvednout autem. No, asi jsem mu zapomněl napsat, že přijedeme na kolech. Vysvětluje nám cestu a odfrčí do tmy. Za jemného deště usedáme na kola a po třech kilometrech jsme na místě. Rychlá sprcha, rozložit mokré věci na věšáky a spát. Zítra nás čeká další etapa, na kterou se Žďáňa těší jako malé dítě, cesta po vnějších Hebrides Islands. Máme za sebou dalších 35 kilometrů a převýšení 1.249 metrů.

21.4. Dalabrog-Tobha Mor

Na cestě jsme již skoro týden a počasí nám po celou dobu přálo. Až do dnešního dne. Černá obloha nevěstí nic dobrého a u snídaně pozorujeme za oknem kymácející se větve. Taháme telefony a kontrolujeme předpověď. To nejhorší, co nás mohlo potkat. Silný vítr a četné přeháňky, které sice nevadí, zato vítr ano. Na pondělí je vidět změna a to k lepšímu. Snažíme se ukecat Andyho, aby nám pronajal pokoj ještě na jednu noc, ale bohužel to není možné, protože už má další rezervace. Lítostivě balíme vše na kola, loučíme se a vyrážíme. V centru Dalabrogu odbočujeme směr pobřeží a turistická cesta Hebridean Way. Vítr se do nás zleva prudce opírá, ale až dojedeme na pobřeží, bude nám foukat do zad a to se pak panečku pojede. A skutečně, příjezdem na pláž se vše k lepšímu otáčí. Vítr se nám opírá do zad a žene nás vpřed neskutečnou rychlostí. Mně se hned vybaví naše cesta po Baltském pobřeží, ale Atlantik je Atlantik. Občas musíme pláž opustit z důvodu skalnatých výběžků, ale to nám radost z jízdy nijak nekalí. Máme takovou radost, že přejíždíme odbočku k hostelu, kde se chceme ubytovat a teprve když se vracíme, pocítíme, co to je, jet proti větru.

Je to jako jet proti zdi a to ještě nefouká tak, jak má foukat následující dny. Naše rychlost klesá hluboko pod deset kilometrů a těch pár set metrů na odbočku nám dává pořádně zabrat. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Cestou nacházíme láhev whisky, která mi vypadla z batohu při jednom mém karambolu. Jsem nezodpovědný whiskonoš! Naštěstí je láhev vcelku, neb dopadla do písku. Rozbití bych si do smrti vyčítal. Sbíráme láhev a dojíždíme do hostelu, který je až na jednoho bikepackera zcela prázdný. Zabíráme si postele, rozložíme mokré věci nad topení a ve společenské místnosti si vaříme oběd a kávu. Sedíme nad předpovědí počasí a mapami. S přibývajícími hodinami je nám čím dál víc jasné, že počasí se proti nám spiklo. Vítr je stále silnější a déšť také neustává. Chtěli jsme na Hebridských fjordech strávit většinu času na packraftech, ale pokud se počasí bude vyvíjet dle předpovědí, tak strávíme pobyt na kolech a na asfaltu. Nedá se nic dělat, musíme naše plány pozměnit. V podvečer padne rozhodnutí, že cesta po ostrovech nemá smysl a raději se vrátíme trajektem na pevninu a pojedeme jinam. Zklamání je na Honzovi dost viditelné, přeci jenom Hebridy byly jeho hlavním cílem.

Vzhledem k tomu, že trajekt jede už v sedm ráno, odebereme se na kutě už po šesté hodině a budíky nařizujeme na třetí ranní. Dnes 22 kilometrů s převýšením 38 metrů. Hold jsme u moře.

Konec první části.