Bikerafting Blanský les

Jednoho sobotního rána tak nechávám auto v Boršově nad Vltavou a vyrážím proti proudu Vltavy na jih. Pěšina podél vody se dá klidně nazvat hravým singletrailem s několika exponovanými úseky, na kterých by nejistá ruka mohla znamenat kotrmelec do ledové řeky. Pěknou pěšinu střídají rozblácené úseky lesní cesty až do chvíle, kdy cesta vystoupá vysoko nad řeku, kde pokračuje přírodní trailík po hraně údolí. Bohužel s výhledy na řeku a do údolí to není žádná sláva a to i přes to, že všechno listí ze stromů leží dávno na zemi. O to víc se těším na další den, až tudy pojedu zpět na packraftu.

Celkem brzo přijíždím ke zřícenině Dívčí kámen, která stojí přímo nad meandrem řeky. Obří torzo hradu vypadá v mlžném a studeném dopoledni tajemně. Nicméně pokračuji bez zastávky, protože mi není bůhvíjaké teplo. Výstup na Kleť, nejvyšší horu Blanského lesa, by mi měl se zahřátím pomoc, takže se odkláním od Vltavy a mířím vzhůru. Beru zavděk asfaltem, protože kolo s packraftem a výbavou přeci jen něco váží a nechci se trápit víc, než je nezbytně nutné. I tak jsem nemile překvapený, do jakého “kotáru” se musím škrábat. Zaráží mě, kolik aut stojí v takovém nečasu u stanice lanovky. Celá hora je ztracena v husté mlze a les na úpatí je pokrytý námrazou. O velkých výhledech to na vrcholu asi nebude.

Monotónní dupání po lesní asfaltce prokládám foto pauzami. Bukový les s hustou chladnou mlhou má geniální atmosféru, která mě nepřestává bavit. Na vrcholu hory je observatoř, kde byla mimo jiné objevena a pojmenována planetka Járacimrman. Taky je tam restaurace, kolem které se v době mého příjezdu mačká snad půlka Budějic. Kolem létají drony, pobíhají psy, brečí dětí a tak s hrůzou naježenými vlasy odkládám oběd na později a bez zastávky prchám pryč. To byla moje 10ti vteřinová návštěva Kletě….

Prudký sjezd lesem je skvělá náplast na duši. Ale neměl jsem být líný zastavit a obléknout bundu, protože dole v Krumlově jsem sice rychle, zato v zoufalém stavu na pokraji smrti mrazem… Horké kafe mě rozmrazí, tak rychle do centra. Tohle si budu dlouho pamatovat. Pomalu projíždím do vnitřního města až na náměstí. Úplně sám. Nikde ani noha. Až na náměstí potkávám první tři turisty. Káva pouze s sebou, takže žádné velké ohřívání se nekoná. Ale dávka kofeinu závisláka potěšila a můžu pokračovat. Soumrak se kvapem blíží, to je největší bolest těchto zimních cest. Na malé tábořiště u řeky přijíždím v posledních minutách denního světla. Velké ohniště dává tušit, že do spacáku zvládnu všechny končetiny rozmrazit. Dřeva je kolem také dost. Ještě že tak.

Ráno se zdá, že si slunce zkouší probojovat cestu skrz mraky a posvítit mi na cestu po řece. Ani bych se nezlobil. Když odrážím od břehu s mým Karate Monkey přivázaným na přídi packraftu, vypadá to, jako bych vyplouval do jiného ročního období. Je teplo, slunce svítí, voda šplouchá a já si směle pádluju po nejhezčí části Vltavy. Celou řeku mám pro sebe. Až na jedno otravné přenášení jezu je cesta po vodě klidná a příjemná. Od řeky se zvedají vysoké svahy údolí, skály trčící nad vodou nejsou výjimkou, takže je stále na co koukat. Právě tenhle pohled a zážitek z jiné perspektivy je na bikeraftingu geniální.