Bikepackingová čtyřiadvacítka

Text a foto: Tomáš Málek

Nicméně vyrážíme v pátek ve smluvený čas z centra Liberce. Já jedu rovnou z práce, což je fajn. Pálíme to nejkratší přímou a strmou linkou na Výpřež – sedlo na Ještědském hřebeni, kde se terén konečně rovná a pokračujeme hřebenovkou na západ. Plán byl vyhnout se asfaltu, jak jen to jde. Do Jitravy to bylo pohodové klesání po hřebeni, jen s několika prudšími stoupáky. Vzhledem k tomu, že jsem trasu tvořil tak, aby i pro mě byla překvapením, brzy nás čeká poctivá tlačba na Kozí hřbety, „krásná hřebenovka pro pěší turistiku“. Následoval dlouhý pěkný úsek hluboko v lesích už lužických. Občas by bylo fajn, mít odpruženou vidlici kvůli kořenům. Za Petrovicemi přejíždíme louku, která sice pěkně tahá za nohy, ale přivádí nás na krásnou lesní cestu, cyklisty neposkvrněnou. 

Po podobných lesních cestách kopírujeme česko-německou hranici až do Krompachu, kde se zastavujeme v Restauraci na Hřebenovce, poslední možnosti občerstvení. Kupujeme pivo do PETek, večer bude dlouhý. Vyrážíme v době, kdy slunce už začíná být nízko a těšíme se na večer. Projíždíme Dolní Světlou a stoupáme směr na Myslivny. Za Myslivnami měl být přístřešek, ale spíš to tam vypadalo jako skládka odpadu. Po ohledání terénu objevujeme krásný přístřešek na hranici s Německem (spíš trochu v Německu). Rozděláváme spaní, oheň, buřty a pívo. Je fakt supr sucho, že by se dalo zatopit celým lesem. 

Druhý den ráno vracíme naše nocoviště do původního stavu, dokonce možná lepšího, protože kolem přístřešku, kde jsme strávili noc, se nenachází nejen žádný odpadek, ale ani suchá větvička. Ranní kávu nám vaří Roman systémem PressFit (Aeropress). No nepochopíš to, ale káva je super. Těmhle moderním technologiím výroby kávy by to chtělo věnovat celý článek. Vyrážíme za pořádné zimy, která nepříjemně zalézá pod nehty. Mám sice dlouhé rukavice, ale echt letní a kluci na tom nejsou o mnoho lépe. Přesto panuje dobrá nálada a trasa nám připravuje samá nová překvapení. 

Míříme směr Tolštejn, pak Jedlová a do nejbližší vesnice Nová Huť. Dopoledne dostávám zprávu od manželky, že si náš malý kluk strhl nějaký moribundus na ruce a nejde zastavit krvácení, takže směřují na pohotovost. Zvažuji zkrácení trasy, ale takhle daleko od domova na kole jim stejně nepomůžu. Míjíme vodní nádrž Naděje, kde by to stálo za smočení, ale zima je stále taková, že radši pokračujeme dále. Z Mařenic jedeme směrem na Babiččin odpočinek (kde by se mimochodem dalo pěkně přenocovat) a dále po modré (pak červené) do Petrovic. Tato pasáž je, jak vystřižená z nějakého amerického trailu. Trochu jsme doufali, že cestou potkáme nějakou Jednotu, kde poobědváme, ale v těchto severních vesnicích opravdu chcípl pes. Až v Rynolticích nás zachraňují dámy v potravinách a kupujeme zásoby.

Tady se taky dozvídám, že syn Jonatan jde pod kudlu a já bych měl mazat co nejrychleji domů a další noc strávit místo pod hvězdami v liberecké nemocnici (pro zvědavce: operace se zdařila, ale zvláštní přístup a přiblblé testy na Koviďáka nebudu popisovat). Z Petrovic jedeme cestou necestou opět do kopce na Křižanské sedlo a přes Novinu oblíbenou vrstevnicovkou až do Liberce. Já doma dávám sprchu a mažu do špitálu. Bylo to pouze 24 hodin od startu, ale i tak dobrý. Díky Romanovi a Jéňovi.