Bikepacking friendly

Akci pořádal Pavel Zvirze Zvěřina ve své domovské oblasti a tím je právě zmíněný Český Kras. Vyjížďka byla plánována dlouhou dobu dopředu a tak týden před událostí bylo přihlášeno okolo dvaceti lidí. Už v první polovině týdne ale začíná být jasné, že počasí nám asi moc přát nebude a tak jsme zvědaví, kolik pak se nás asi v pátek v Berouně na nádraží sejde.

Žďáňa a já přijíždíme do Berouna již okolo čtvrté hodiny a čekání si krátíme konzumací párku v rohlíku, který zapíjíme dobře vychlazenou plechovkou piva desítky. Honza ještě za drobnou úplatu navštěvuje nádražní sociální svatostánek (WC), jehož návštěvu všem vřele doporučuje. Prý se zastavil čas a s časem i větrání, takže návštěva pouze pro otrlé.

Blíží se pátá hodina, čas odjezdu, a bikepackeři se postupně sjíždějí před nádražní budovou. Není nás ani deset, počasí s účastí opravdu zamávalo, ale to nevadí, neboť na tvářích všech jezdců je vidět natěšení a nadšení.

Konečně usedáme do sedel svých strojů, ale že je to rozmanitá skupinka, a vyrážíme za naším průvodcem Zvirzetem. Nejprve nám Pavel ukazuje krásy Berouna, proveze nás náměstím a pak už hurá mimo město plné pátečního shonu.

Jedeme po asfaltové silnici s minimálním provozem směrem na Hostim, kde odbočujeme doprava a jedeme se podívat na klášter benediktinů Sv. Jan pod Skalou a blízký hřbitov Svatého Jana pod Skalou. Pár jezdců si místo fotí a je čas vyrazit. Dny se krátí a světla valem ubývá. Vracíme se do Hostimi, kde navštěvujeme Hospodu u Krobiána. Svlažíme svá vyschlá hrdla lahodným mokem, kluci nakupují zásoby piva na večer. My se Žďáňou zůstáváme v klidu, jsme mazaní a vezeme si půl litru Jack Daniels Honey, který jsme si přelili do petky.

Pavel velí opět do sedel, rozsvěcujeme blikačky, nasazujeme čelovky a vzhůru dál. Z Hostimi jedeme ještě kousek po asfaltu, ale brzy z něj sjíždíme na Kozelskou cestu, která nás přivede k řece Berounce. Podél Berounky za svitu čelovek přijíždíme do Srbska, kde začínáme stoupat směrem na Malou Ameriku. Po příjezdu, již za hluboké tmy, si každý hledá to své místo na přespání. Stavíme stany, tarpy a dokonce je zde i jeden žďárák. Honza jako zkušený zálesák rozdělává oheň, který okamžitě pozvedá všem náladu už tak dost povznesenou. V teple u ohně likvidujeme své zásoby potravin a pití a večer příjemně plyne za klasického bikepackerského klábosení o kolech, vybavení, zkušenostech a podobně. Co byste asi tak jiného čekali. Nakonec všechny zmůže únava, každý ulehá tak, jak si ustlal a za chvíli se našim nocležištěm ozývá spokojené odfukování, v mém případě chrápání.

V noci přichází déšť, který ustává ještě před naším probuzením. Postupně všichni vylézáme ze spacáků, někdo si vaří kávu, někdo čaj, snídáme, co brašny vydaly ze svých útrob. Balíme a okolo desáté vyrážíme. Kluci pokračují dále Za nosem Českým Krasem, ale Žďáňa a já jsme předem avizovali, že ostatní v sobotu opustíme a pojedeme po vlastní ose domů. Honza k Mladé Boleslavi a já do Jeřmanic. Ještě děláme společnou fotografii, potřeseme si tlapami a kousek od malé Ameriky se naše cesty rozdělí.

Setkání to bylo pěkné, ale oba dva jsem tak trochu samotáři a více nám vyhovuje být sami. Nedá se nic dělat, to je prostě v nás.

Kluci nám mizí za horizontem a my sjíždíme po žluté k Dubu u sedmi bratří a dále pak do Mořiny a Dobřichovic, kde najíždíme na cyklostezku Po stopách českých králů, vedoucí podél Berounky až do matičky stověžaté, Prahy. Je polojasno a dost se oteplilo a čím blíže jsme Praze, tím více teplota stoupá. Jelikož jedeme po proudu řeky, cesta nám rychle odsýpá a než se nadějeme, jsme na kraji hlavního města.

Praha: stověžatá, srdce Evropy, matka měst, Zlatá Praha, perla měst, kamenný sen. Přízviska a přezdívky našeho hlavního města. Ale pro cyklisty? Peklo. Příště hned na metro a jinak ani náhodou. Až na Smíchov to ještě jde, ale jakmile se dostaneme na druhou stranu Vltavy, konkrétně Rašínovo nábřeží, pohltí nás davy turistů. Nejde jet po silnici, nejde to po chodníku a na značené cyklostezce jsou trhy, takže tudy to také nelze. Nakonec přeci jenom riskujeme cestu po silnici a šnečím tempem se v záplavě aut šineme směrem ke Karlovu mostu. Konečně jsme za Pařížskou ulicí, konečně mizí ty davy turistů a my můžeme trošku přidat na tempu. V Karlíně se rozhodujeme pro výjezd na Pražačku, je to záhul, ale na Pražačce vládne klid a pohoda. V mapě nacházíme cestu přes Zelené město, dále do Hloubětína a pak už konečně Černý Most a Horní Počernice. Na kraji Počernic se občerstvujeme na pumpě hot dogy a pivem. Tři hodiny cesty skrz hlavní město nás totálně vyčerpaly. Navíc se dává do deště, ležíme pod přístřeškem, sbíráme síly a čekáme, až liják ustane. Po půl hodině je po dešti a tak vyrážíme dál. Konečně jsme na Greenway Jizera, po které chceme dojet až domů. Panebože, to je pohoda jet opět přírodou. Den se nachýlil a tak hledáme, kde koupíme alespoň kapku piva. V Káraném nalézáme hospodu U Ferusů, doplňujeme minerály (plznička je výborným zdrojem těchto látek), vodu a šup do lesů hledat místo na spaní. Obloha nad námi se mračí čím dál víc a tak se naše hledání snažíme co nejvíce urychlit. Konečně nacházíme plácek blízko jedné z postranních lesních cest. Stavíme nocležiště, vaříme si večeři a po večeři usedáme k ohni. Před desátou nás vyžene do spacáků déšť, který trvá celou noc a i ráno chvílemi mírně mrholí.

Ráno po kávě a snídani balíme totálně nadojený stan a tarp a děkujeme, že je dnes již nebudeme potřebovat. Nedělní cesta domů je ve znamení Greenway Jizera, kterou ale přeci za Benátkami nad Jizerou opouštíme, abychom dále pokračovali po turistické červené. Máme radši užší cesty a traily a těch nám turistická nabízí víc než dost. Dokonce zde máme i bahnitou vložku, ve které se každou chvíli skoro válíme. Žďáňa proklíná své hladké pláště a já proklínám minimum místa mezi koly a rámem. Vše máme totálně zablácené a když zrovna netlačíme, tak jsme nuceni naslouchat vrzání, skřípění a praskání, které vychází z našich kol. V Horkách nad Jizerou toho máme dost a usedáme ke stolu v hospodě na místním fotbalovém stadionu. Vychutnáváme si Pilsen, pepřové preclíky a kocháme se pohledem na místní hoňbalóny, kteří se zde připravují na své extraligové utkání. Zdá se, že to tady mají vychytané, hraje se před obědem. Ono se asi po knedlo-vepřo-zelu či takové pečené kachýnce kope do balónu dost ztěžka. Počkáme na úvodní výkop zápasu a za halasného povzbuzování místní honorace a fotbalových odborníků vyrážíme dál. Opět do bahna.

Zablácení a zpocení jsme konečně v Krnsku, kde se naše cesta s Honzou rozdělí. On směřuje na Niměřice a já pokračuji stále na sever do Jeřmanic. Na rozloučenou si koupíme jednoho Kozlíka a já ještě do brašny přihodím klobásu a rohlík k obědu. Honza jede dál po asfaltu a já? Opět se brodím bahnem, které mě vyplivne totálně zničeného a špinavého až za Vincem. Zde se hroutím na klády, polykám klobásu s rohlíkem a zapíjím to…vodou.

V Mladé Boleslavi zvažuji kudy dál. Při pohledu na stále černější oblohu nad hlavou ukončuji svou cestu po Greenway a volím co nejrychlejší trasu přes Bakov a Mnichovo Hradiště, kde mě konečně dožene déšť. Cestou z Mnichova Hradiště do Příšovic se mi podaří, alespoň částečně, smýt to strašné množství bahna a to jak z kola, tak i oblečení. V Příšovicích přestává pršet, aby za Turnovem začalo lít. Nohy mi přestávají šlapat, velice často jedu na večerníčka a k tomu se ještě přidává prudký protivítr. Se spoustou přestávek dorážím do Hodkovic a dostávám hlaďák. Naštěstí najdu alespoň jednu otevřenou hospodu, kde mají na výběr pouze vývar nebo kalamáry. Při pohledu na čistotu restauračního zařízení padne volba na vývar. Posledních pět kilometrů přede mnou. Horká polévka v žaludku a sem tam vysvitnuvší paprsek slunce zpoza oblak mi dávají sílu. Konečně doma…zvoním…manželka otvírá…manželka zavírá před mým nosem se slovy: Prase svleč se venku! Ale i tak ji miluji.

Tak zase někdy jindy přátelé bikepackingu.