Bikepacking okolo komína

Myšlenka na tuto cestu, i když to je hodně nadnesený výraz, spíše mikro výlet, se mně držela v hlavě po celou dobu, kdy jsme byli uzavřeni v rámci katastru obce. Bohužel, vzhledem k počasí jsem ji nestihl uskutečnit včas a tak jsem ji podnikl, až když zase byla otevřena možnost cestovat v rámci celého okresu. Ale když mně se ten nápad tak líbil.

Bikepacking je pro mě drogou, neobejdu se bez něj delší dobu, natož po zimě, natož když jsem se synem sedmý měsíc na distanční výuce. Ale co vám budu povídat, mnozí z vás to znají a mnozí z vás jsou na tom hůře než já.  Každý den šup před počítač, absolvovat výuku, udělat oběd, udělat úkoly, připravit se na další den a tak stále dokola a dokola. Na rozdíl od spousty lidí máme tu výhodu, že bydlíme hned na hranici lesa a tak lze vždy, po splnění každodenních povinností, vypadnout na chvíli do lesa. Les je protkán sítí stezek, cestiček a nelegálních trailů, tudíž je zde o zábavu postaráno a při troše snahy se dá najezdit i pětadvacet kilometrů, aniž by člověk jel pokaždé stejnou trasou.

Ve čtvrtek brzy ráno vstávám, vydávám se do našeho místního chrámu konzumu, nakupuji domů, i mně na večer. Rychle domů, připravit snídani, vzbudit synka a v osm začíná výuka. Dnes se mi to obzvlášť vleče a aby toho nebylo málo, učitelky zadávají nezvyklé množství úkolů. Co se dá dělat, vždyť je to vlastně jedno. Světlo je již docela dlouho a tak není kam spěchat. Stejně jsou odpoledne lesy plné lidí a já nechci nikoho provokovat tím, že mě uvidí stavět v lese stan. Takže si balení klidně mohu nechat na odpoledne. Počasí je optimální. Je slunečno a teplo, předpověď ale slibuje noční mrazy. Adam dodělává úkoly a já v garáži dobaluji kolo. Mám stan, z důvodu testu, mám vaření, mám pivo na večer, mám vše co potřebuji. 

Po páté hodině se loučím a vyrážím. Nechce se mi jet přímo k místu noclehu, protože to mám pouhé tři kilometry od domova a tak nabírám opačný směr a různě si trasu zamotávám a oddaluji příjezd do cíle, jak jen se dá. Po necelých dvou hodinách mám najeto zhruba dvacet kilometrů a blížím se k rybníku uprostřed lesa, kde chci pro dnešní večer postavit stan a strávit noc. Nikde nikdo, což je docela nezvyklé, protože jindy zde i v tuto denní dobu bývá poměrně dost lidí. Štěstí mi přeje. Nedaleko od břehu mám vyhlídnuté vhodné místo na stavbu stanu.  Ta se mi poněkud protáhne, protože je potřeba nafotit veškeré detaily, ale to nevadí času je dost.

Stan mám postavený, slunce zapadlo, ale světla je stále dostatek. Uvařím si kávu, sedím na břehu vody a vychutnávám si ten klid a tu svobodu. Původně jsem oheň vůbec nechtěl rozdělávat, ale jak se smráká, začíná padat okolní teplota a tak se vydávám do lesa, nasbírat nějaké dřevo. Na tomto břehu jsou naštěstí i dvě ohniště. Já mám nedaleko stanu to menší a více v soukromí. Zanedlouho už mě hřeje oheň, opékám si klobásu, popíjím pivo a jelikož mám hlad, tak si ještě opeču hermelín. Ideální večeře a pohoda. Koukám na prohánějící se netopýry nad vodní hladinou a přemýšlím, zda to s tím probuzením ze zimního spánku poněkud neuspěchali, vždyť co mohou lovit? Jejich věc, alespoň mám parťáky. Dřevo mi dochází a tak zapínám čelovku a jdu si ještě pro nějaké to dřevo. Kuželem světla vyplaším pár kachen, které přistály na nezamrzlé části rybníka, naštvaně zaplácají křídly a odletí pryč. I netopýři konečně pochopili, že toho hmyzu asi ještě moc není a mizí. Jsem sám.

Oheň dohořívá, pivo dochází, zima se vkrádá, je čas jít spát. Zachumlám se do spacáku a za chvíli spím jako nemluvně. 

Ráno se budím krátce po páté hodině, vařím si čaj k snídani a po snídani ještě přidávám pořádnou silnou kávu. Balím, což se ukáže jako dosti složitý úkol, protože zima je pořádná a já jsem si nevzal teplé rukavice, ale i to nakonec zvládnu a v půl sedmé usedám na kolo. Ale domů se mi nechce. Výuka dnes začíná až v devět hodin a to mi poskytuje dostatek času ještě někam vyrazit. Vzhledem k tomu, že je opět slunečno, je cíl jasný. Rozhledna! Beru to značnou oklikou, aby se mé zkřehlé tělo, alespoň trochu prohřálo. Což se mi, vzhledem k tomu, že rozhledny bývají na kopci, daří. Po cestě se potkávám akorát s ranním běžcem, jinak nikde ani živáčka. Výstup na rozhlednu, kochání se pohledem na Liberec, Jablonec, Český Ráj, pár fotek a hurá domů.

Domů přijíždím akorát na začátek distanční výuky, dokonce ještě stihnu osprchovat své kouřem nasáklé tělo, a opět sedíme u monitorů. Adam se věnuje výuce a já práci z domova. Ale pracuje se mi podstatně lépe, než předchozí dny. Podařilo se mi totiž urvat jednu noc v přírodě. A to mi chybělo. Moc chybělo.