Po vydařeném podzimním bikepacking srazu u Jindřichova Hradce, který se nesl lehce v komorním duchu, jsem se nemohl dočkat zahájení letošní bikepackingové sezóny v podobě tradičního jarního srazu. Na ten většinou vždy dorazí hodně nedočkavých cyklopoutníků.
Ostatně srazy mám rád už jen proto, že se vždy sejde prima parta nadšenců. Měl jsem v merku několik míst, ale než jsem vše stihl zkonzultovat s ostatními, tak mi Dag vypálil rybník postem na Twitteru, že sraz se přece bude konat kdesi v samotném geografickém středu Čech. Jenže předpověď počasí vůbec nevěstila nic dobrého.
Všechny meteo zdroje se vzájemně předháněly ve výrocích, jak velké ochlazení nastane, že by mohlo kromě celodenního deště také začít sněžit a pokud by ani jedno z toho nevyšlo, tak určitě budou z nebe padat kroupy jako tenisáky a protivítr bude takový, že budu šlapat jak o život, ale jaksi na místě. Co vám budu vykládat, raději jsem se rozhodl všechny experty na počasí ignorovat, jinak bych na sraz taky nemusel vyrazit. Doma mě ale ještě čekala rodinná bitva, kdy jsem si musel velikonoční termín srazu obhájit.
Číhošťský zázrak
Bzz, bzz, bzz… a je tu pátek. Sbalený jsem během dopoledne. Na noc přidám i pár teplejších vrstev navíc. Beru pro jistotu i větru odolný protektor pro zateplení k hamace. Do odjezdu mám ještě hodinu, a tak zkoumám na mapách podrobněji geografický střed Čech na samém okraji vesničky Číhošť a v duchu si říkám, že je mi ten název nějaký povědomí. Číhošť, Číhošť…
Ano, to musí být přeci Číhošťský zázrak spojený s tragickým osudem místního faráře Toufara a nechvalně proslulou akcí tehdejší STB, která událost využila k proticírkevním represím. O další důvod navíc, proč to nevzdat a vyjet na sraz. Brzy nasedám na kolo a sjíždím Prahou k potoku Rokytka, podél kterého se proplétám z města na východ.
Nebe je ocelové a srnci umí štěkat
Cesta z města mi trvala dlouho a několikrát jsem se ztratil v místech, kudy mě vedl Komoot, a přitom, kdybych se vykašlal na computer, už bych byl dávno jinde. Jede mi to ale dnes hodně pomalu. Protivítr se zvedá, začíná být zima, slunce mizí a nebe šedne a tam, kde je skoro černé, visí mraky nasáklé vodou. Vrstvím na sebe oblečení a vím, že to dnes moc kilometrů nebude. Lížu Říčany a doufám, že ty šňůry z nebe v dálce mě minou. Až pozdě odpoledne dojíždím do Voděradských bučin a říkám si, to je les tak akorát na přespání. Zastavuji, abych se na telefonu v mapách podíval, jestli nemám v dosahu studánku. A hele, pár jich tu je. Nejpříhodnější i z pohledu přespání se zdá Studánka u Jezírka. Doplňuji vodu a začínám hledat v okolí místo pro hamaku. To nacházím kousek ve svahu směrem po zelené. Místo je perfektní. Je to malý modřínový háj skrytý před očima pocestných, a navíc až za terénní vlnou.
Hamaku poutám jedním koncem ke smrku a druhým k modřínu. Už v sedm je tma jak v pytli. Může za to počasí, které se nechce udobřit. Vařím vege večeři. Mé oblíbené rýžové nudle s trochou tofu, brokolice, hrášku a Podravky. Vše připravuji v nových titanových hrncích od Pinguin Outdoors. Překvapilo mě, jak rychle se dostavil var. To u titanu není zas tak běžné. Na tohle se musím ještě Lukáše zeptat, vypadá to na nějakou pro mě neznámou vychytávku s povrchem hrnce. Možná za to ale může i jejich hodně výkoný mini vařič ATOM. Po večeři ještě rozkládám stativ a dělám pár večerních fotografii. Pak už ale lezu do hamaky, zapínám čelovku a bavím se identifikací ptáků v aplikaci BirdNET. Zkuste to taky, budete překvapeni, co vše okolo vás někdy zaskřehotá. Nakonec jsem dnes zvládl jen 53 chladivých kilometrů s blouděním na okraji Prahy.
V jednu hodinu v noci mě budí hlasitý štěkot, občas dál a pak hodně blízko. To už se proberu úplně, znovu se zaposlouchám a poznám srnce. To bude zase noc. Probudili mě ti hajzlíci znovu okolo třetí, pak opět usínám a budím se až před sedmou. Ráno už nebe není tak ocelové, ale zima je fest. V noci musela klesnout teplota asi někam k nule. Dobře že jsem vzal zimní zateplení a protektor. Trochu čekám, jestli se to nezlepší, ale zatím to nevypadá. Vyrážím směrem k Sázavě.
Sázava cajk, vedrec azurový
Opět se mi nejede dobře. Síly jsou, ale je silný protivítr a zima. Nebe se už sice trochu rozjasnilo, ale zkrátka to není ono. Až do Sázavy se vysloveně trápím. Původně jsem chtěl Sázavu objet z vrchu, ale nakonec si říkám, že přes centrum by to nakonec bylo pro mě kratší. Ve městě zastavuji až v kempu Budy přímo naproti Sázavskému klášteru, který je krásně vidět na druhé straně řeky. Kemp je opuštěný, ale protože přes něj vede červená značka, dá se projet. Okolí je tady ale tak pěkné, že zde nakonec svačím, fotím a vůbec se kochám pohledy na řeku. Najednou se ale zničehonic mění počasí, šedé mraky mizí a za další půlhodinu už mám jistotu, že počasí se zřejmě radikálně uklidňuje. Když se podívám na hodinky, zjišťuji, že jsem zde fotil skoro hodinu. Posílám na Twitter zprávu: Sázava cajk, vedrec azurový… Netuším, že některým na cestě tato dobrá zpráva silně zvedá náladu.
Ze Sázavy vyrážím někdy okolo jedné. Jede se mi i o poznání lépe, chladný protivítr přesto zůstává. Na nebi stále svádí bitvu o nadvládu slunce s mraky a ta nerozhodnost nebeského boje vytváří pěkné fotografické situace na zemi. Od Sázavy často zastavuji a vytahuji foťák. Netuším ale, že od teď to bude na sraz už jen stále nahoru a dolů. Připadám si jako na horské dráze. Někde před Zbraslavicemi dávám hodně pozdní oběd a stejně do městečka dojíždím unavený. V centru vidím otevřené potraviny, a tak využívám příležitost a rovnou nakupuji na večer. Podobná příležitost už nemusí nastat. V cestě nebudu mít žádné větší sídlo – tj. aby bylo dost velké na to, že může mít i obchod. Kolo těžkne, ale zase mám zabalených pět piv. Už jen posledních dvacet kilometrů a budu v Číhošti.
U pomníčku, který označuje geografický střed České republiky, jsem přesně v sedm večer, ale protože Dag naplánoval spaní na křížové cestě u Nezdína, čeká mě ještě 4,5 kilometru do kopce. Na místo srazu dorážím ještě za světla a potkávám zde známé, ale i pro mě zcela neznámé tváře. Dnes to bylo 76 kilometrů.
Jean Lucca Ferarri
Nejdřív na mě bafnul Lukáš, s kterým si rychle podávám ruku. Opodál stojí Dag, který na sraz přijel jako jeden z prvních na svém legendárním gravelu. Koukám, že už dorazil i Petr se svou nezaměnitelnou kšiltovkou. Tentokrát přijel s kamarádem Vaškem. Oba kluci si sraz zaplánovali do své větší velikonoční jízdy ze Zábřehu na Moravě do Klatov. Naplánovali si tak 450 km. Oba spali jen na Tyveku ve spacácích a ráno sušili. Kousek po mě dorazil Jirka od Krušných hor. Měl toho ale dost, a tak jsem s ním ani nestihl hodit řeč – vše ale napravíme na dětském bikepackingovém srazu, který máme v plánu.
Ve světle plamenů táboráku jsem zaregistroval i Líbu, která přijela z Vimperka. Líba je drsňačka, která spí také jen na Tyveku a zatímco já měl v sobotu slunce s větrem, tak ona pro změnu kroupy. Na sraz opět dorazil i Honza s hamakou. Nakonec jsem se zavěsil ve svahu vedle něj. Dva Lesovici 😊.
Nezávisle na mě z Prahy vyrazil i Dominik s Terezou, které jsem stihl vyfotit ráno, ještě, než se probudili. Objevilo se ale i několik nových tváří. V paměti mě ulpěla prima cestovatelka Jana, která se vrátila z jedné velké cesty, aby hned následující den nasedla na kolo a odjela na sraz. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že na sebe v Praze koukáme z jednoho kopce na druhý, viď?
Tváří bylo více a omluvte mě, pokud jsem na někoho zapomněl. Sešlo se nás tentokrát 19+1. Jestli mi teď chcete říct, že je to divné číslo tak máte pravdu. Za všechno může Pavel, který přijel i se svým kamarádem Jeanem Luccou Ferarrim. Ten jeho kamarád nás bavil celý večer u táboráku svými příhodami z velkých cest. Napadlo by vás někdy, že jde naplánovat několika měsíční trip po cestách, které ještě neexistují? A víte, že znát komponenty na svém bajku alespoň ve čtyřech jazycích, je jedna ze základních věcí, kterou musíte ovládat, jinak vůbec nemůžete uvažovat o cestě do ciziny? Pokud nevěříte, pak přijeďte na příští sraz. Třeba se zase Jean Lucca Ferarri objeví a vše vám vysvětlí.
U táborového ohně ti nejvytrvalejší vydrželi asi do jedné hodiny ranní. Pak už to vzdali všichni a na dobrou noc nám svítil měsíc – byl přece úplněk.
Budím se v půl osmé ráno, ale to je doba, když už jsou někteří na cestě domů. Vidím, že zmizel Lukášův a Dagův stan. Oba vstávali okolo šesté a rychle zabalili. Jen Dag to měl domu 140 kilometrů. Lehce po deváté hodině odjíždím i já, přesto nejsem posledním vyrážejícím. Čeká mě něco málo přes padesát kilometrů na nádraží do Kolína. Rychle klikám trasu terénem. Chci si to v tomto kraji užít a mám na to celý den. A udělal jsem dobře. Trasa mě tak zavedla do zdánlivě opuštěných údolí. Projížděl jsem okolo mnoha samot a osad. Viděl spoustu dlouhosrstého skotu, ale také mnoho zničených lesů v důsledku sucha a kůrovcové kalamity a občas z toho všeho uronil slzu. Jak budou vypadat stejná místa příští rok? Raději nechci domýšlet. Je mi z toho smutno.
Cesta do Kolína je příjemná. V podstatě je to stabilní klesání. Nebe je po celou dobu vymetené, ale studený vítr přetrvává. Na nějaké větší odhazování vrstev to stále není. Dostavuje se hlad, a tak se rozhodnu, že dám rovnou oběd. V mapě nacházím zaznačený menhir. Oběd ale málem nebyl. Při vaření naplno nakopnu titanový hrnec s vařící vodou a ten letí po balistické křivce v dáli. Hrnec to vydržel. Holt tenhle titan bude asi jiná liga. Naštěstí trocha vody na druhý pokus ještě zůstala – ale na další cestu už žádnou nemám. Pak ovšem koukám na tu divnou kapličku vedle menhiru. Něco se mi na ní nezdá. Potok, který z ní vytéká uprostřed polí, trochu podezřívám. Mrknu na internet a „stoka“ je nakonec pramen sv. Vojtěcha, který vyvěrá uvnitř kaple. Pod kaplí je začátek třistametrové štoly, která je zaplavená vodou. Využitelnost pramene je ale podle informací z e-studánek neznámá. Nabírám dva litry a na nádraží v Kolíně už mám jen jeden. Po příjezdu do Prahy už vlastně nic. Nepo… jsem se a poslal recenzi do e-studánek. Asi ji ale nevydají.
Domů do Prahy přijíždím okolo sedmé večer. A po tomto srazu si čím dál více uvědomuji, že pojem bikepacking je pro mě v jistém smyslu i loudáním, kdy kolo je mým nástrojem, který mi umožňuje se dostat na velmi zajímavá místa, jež mi pak dlouho zůstávají v paměti. Letošní jarní sraz byl pro mě hodně silná záležitost. A doufám, že i pro vás, kteří jste přijeli.
Díky, že jste!
PS: A tobě, Pavle, díky, že jsi sebou vzal i Jeana Luccu Ferarriho. To ti asi nikdy nezapomeneme.
Diskuze