Bikepacking Meeting 2020

Sraz je naplánován na sobotu, už je to taková tradice, ale já mám dlouhodobě naplánováno vyrazit již v pátek a pobyt v přírodě si trochu prodloužit. Alespoň o ten jeden den. Od návratu z Itálie jsem vlastně nikde nebyl a už mě to prostě a jednoduše chybí. 

Ve čtvrtek večer mám zabaleno, ladím poslední detaily cesty a rychle dohaduji, kde se s kým setkám. Páteční ráno jemně mží, ale to nijak nesnižuje mou touhu vyrazit a tak nedočkavě sleduji hodiny, očima tlačím hodinovou ručičku k desáté dopolední, kdy má dorazit kamarád Marek se svou přítelkyní Aničkou. Dočkal jsem se, je deset, vytlačím kolo před barák a už vidím jak přijíždí mí dva parťáci pro dnešní den. Jedou na čas. Počasí se uklidňuje a tak v družném hovoru vyrážíme přes Záskalí směr Hodkovice nad Mohelkou a dále do Turnova. A ani bych to nebyl já, abych neměl hned nějaký problém. Místo dlouhých kalhot pod šortky jsem si vzal jenom návleky a ty mi při sjezdu do Hodkovic plandají až u kolen a ne a ne držet na svém místě. Dávám jim poslední šanci, kterou po minutě promrhají a tak je sundávám a dál pokračuji jenom v šortkách. V jedenáct hodin přijíždíme na Turnovské nádraží a čekáme na dalšího člena výpravy, Míšu z Ostravy. Kupuji si v nádražním automatu kávu, na kterou baristka Anička kouká s pohrdáním. Ani se jí nedivím, ale lepší něco než nic.

Trojministr Karel asi dnes usnul neb vlak má dvacet minut zpoždění, ale já se na něj nezlobím, vždyť se ten kluk schopný někdy přeci vyspat musí. Akorát to klidně mohl už vydržet do soboty. Vlak s Míšou přijíždí s třiceti minutovým zpožděním, probíhá rychlé vítání, představování a honem do sedel a roztočit pedály. Prolétneme Turnovem, kde nám Míša hnedle ukáže jaký je technický jezdec a krásným ladným skokem seskakuje z vyvýšeného chodníku na silnici. Krása! Holka je to šikovná, leč její zadní brašna má jiný názor a její uchycení praská. Naštěstí ne to, za které drží pod sedlem. Míša pohotově opravuje a zamyká zadní tlumič a za celý den ji už skákat neuvidíme. Podél Stebenky vyjíždíme brzy z Turnova a jedeme směrem na Chutnovku. Trasu máme naplánovanou v Komootu a typ jízdy jsme zadali MTB. V Chutnovce odbočujeme doprava, přesně jak nám velí navigace a hle, žádná cesta, o které navigace tvrdí, že tu je, tu není. Hledáme, ale marně. Navigace hlásí: přepočítávám. OK, jedeme po přepočítané trase a je to sice delší zato horší cestou. Nevadí. Naštěstí si s námi dál už nezahrává a tak v poklidu stoupáme nahoru, sjíždíme dolů a tak to jde celý den.

Ze severu nadjedeme Lomnici nad Popelkou a přes Libštát přijíždíme do Svojku. Rozhodneme se pro nákup jídla a pití na večerní posezení a v místních malých potravinách nakupujeme vše potřebné, především nezbytné pivo. Pohodově pokračujeme dále, pouštíme do přední linie holky, aby udávaly tempo a pod stále zamračenou oblohou projíždíme Horkou u Staré Paky a zastavíme až v Borovničce, kde se občerstvujeme lahvovým pivem a měníme cíl cesty. Přeci jen se rychle šeří a také docházejí síly. Koukáme do mapy a nacházíme krásný přístřešek hned u Labe a dle fotek to vypadá i na otevřené ohniště. Vzdálenost je ideální  a profil spíše klesavý, což všichni s povděkem kvitují. V Mostku odbočíme na Debné, přejíždíme most přes Labe a podél řeky pokračujeme směr Dvůr Králové. Po dvou kilometrech sjíždíme na rozoranou lesní cestu a jsme u přístřešku. Je parádní a uprostřed dřevěného altánu je otevřený krb s komínem. Hned vedle se válí spousta dřeva a tak nedlouho po příjezdu sedíme spokojeně u hořícího ohně, popíjíme kávu, cpeme své hladové žaludky a klábosíme. I na to pivo dojde. Bezvadný, pohodový večer. Máme v nohách osmdesát kilometrů a nastoupáno 1.140 metrů.

Noc je chladná, ale spí se nádherně. Ono se vždy spí v přírodě krásně a šumící Labe je už taková třešnička na dortu. V šest vstáváme, vaříme kávu k makovci, po snídani obligátní balení. Přiznám se, že to mě nikdy moc nebaví. Nacpat do malé brašny spacák a karimatku zkřehlými prsty není zrovna to, o co by člověk stál, ale je to nezbytné a k bikepackingu to patří. Konečně máme sbaleno a nastal čas loučení neboť Anička a Marek musí jet domů kvůli práci a tak dál pokračujeme pouze ve dvou. Ne na dlouho. Krásnou lesní cestou přijíždíme do Dvora Králového nad Labem v otevřené trafice si kupujeme kávu a kontaktuje dalšího cestovatele Lukáše, který je od rána na cestě z Náchoda a domlouváme se na místě setkání. Doubravice je tím místem kde se setkáváme a dál pokračujeme již ve třech. Ujedeme pár kilometrů a počasí se rapidně mění.

Začíná intenzivní déšť. U Horního Dehtova prcháme na benzínovou pumpu, kupujeme si opět další kávu, něco na zub a převlékáme se do nepromoků. Déšť nám skvělou náladu nekazí a vesele si šlapeme dál. I na břitký dvojsmyslný humor si najdeme čas. Především Míša je na to expertka a vítězí její hláška, po ktátké jízdě za mým kolem: Strašně stříkáš! Humoru je prostě třeba. Dlouho nám humor nevydrží. Po příjezdu do Třebihoště najíždíme do nekončícího stoupání. Nejhorší na něm je, že má konstantní sklon a není na něm ani metr, kde by si člověk odpočinul. Po téměř pěti kilometrech je konec. Příhodně u hřbitova. Lukáš navrhuje návštěvu, protože si myslí, že je to hřbitov cyklistů co vyjeli a zemřeli. Neprší, za to naše těla uzavřená v nepromoku, se krásně koupou ve vlastním potu. Opět se převlékáme a naše cesta pokračuje dál. Před Horní Brusnicí odbočujeme vlevo směrem na Pecku, přijíždíme k restauraci Na Kopečku 1795, kde nás zaujme nabídka domácího kuřecího vývaru. Chvíli se rozhodujeme zda posedíme a občerstvíme se a rozhodování je to krátké. Něco na zahřátí potřebujeme. Personál je nadmíru ochotný a roztáhne nám na terase markýzu, vysuší stoly, lavice a přináší podsedáky. Objednáváme si polévku a jako hlavní chod si dáváme filet z mořského sumečka na italském hráškovém rizotu. K pití pivo z pivovaru v Nové Pace. Po chvíli je nám polévka přinesena a po pár soustech máme blažený výraz na tváři. Polévka je vynikající, maso se rozpadá, zeleniny tak akorát a domácí nudle jsou výborné. Jsme nadšeni a to nevíme co nás teprve čeká. Druhý chod je ještě o stupeň výše. Je to přímo vynikající. Děkujeme obsluze a přejeme jim ať přežijí všechna opatření. Zaslouží si to a pokud budete mít cestu okolo, stavte se.

Během našeho hodování se opět dává do deště a tak opět proběhne striptýz před pobaveným pohledem personálu. Loučíme se, směřujeme do Pecky a to za stále vydatnějšího deště. Déšť je tak silný, že nemáme ani chuť zastavovat u hradu Pecka a raději upalujeme dál do Nové Paky. V Pace nastává hledání otevřeného obchodu. Na večer skoro nic nemáme a Lukáš si chce udělat rumový Covid test. Ve vrchní části náměstí nacházíme jediný otevřený krám, kde si zakupujeme zásoby, balíme vše na kolo a zanedlouho vyjíždíme na poslední část naší dnešní cesty. Z Paky je to již kousek, zato pořád do kopce, ale ten nejvýživnější nás teprve čeká. Výjezd na zříceninu hradu Kumburk. Klouzavé kamení, bláto, toť výjezd na hrad. Míša nás zahanbuje a vyjíždí až na vrchol, Lukáš a já z posledních sil tlačíme a nasedáme až těsně před vstupní branou. Konečně jsme v cíli. Déšť neustále padá z temné oblohy, ale není už tak intenzivní. Schováváme kola pod střechu správní budovy a sami využíváme přístřeší terasy, přilehlé k této budově. Je zde stůl, židle i lavice, takže čas udělat si další kávu. U šálků horkého, hořkého moku spekulujeme, kolik nás zde asi dnešní večer bude. Ze zkušeností z jara si myslíme, že sami. Zanedlouho po nás přichází dva lidé, rodiče Michaely, a přináší nám pekáč domácích buchet, osm plzní, slaný závin a špekáčky. Nadcházející večer se nám hnedle jeví býti podstatně veselejším. Děkujeme drazí rodičové. Rodiče se s námi loučí a mizí v dešti, aby nám za pár minut dali echo, že se nahoru drápe další cestovatel. A opravdu za chvíli přijíždí Tomáš, má extrémně naložený gravel, je zmoklý, ale očividně spokojený a veselý. Vítáme se a dohadujeme, kde budeme spát. Jsme čtyři a místa je na terase dostatek, takže je hned rozhodnuto. Tomáš vytahuje prádelní šňůru, natáhne ji mezi sloupky a za chvíli všichni sušíme své mokré oblečení. Já dostávám od Míši suché ponožky (koupila je v Pace u Vietnamce), na ty natahuji igelitové pytlíky a teprve pak propocené boty. No jo, nepromok je nepromok, sice nepustí nic dovnitř, ale také nic ven. Rychle se šeří, černé mraky nám neustále letí nad hlavami, ale déšť pomalu ustává a tak nazrál čas rozdělat oheň.

Dřeva je tu dost a navíc máme Michaelu, která naštípe dřevo nožem na třísky, nanosí dřevo k ohništi, zapálí oheň…je to žena do nepohody. Sedíme u praskajícího ohně a užíváme teplo sálající z plamenů, na roštu se opékají špekáčky a uzená kuřecí stehna (taky od Vietnamce). Lukáš provádí první rumový Covid test. Naleje si panáčka a přičichne. Cítí rum. Napije se. Je to rum. První test je negativní. Pouštíme se do jídla, když tu tmou probliknou světla a příjíždí další bikepackeři. Je to Pavel, Jarda a Libor, pravidelní to účastníci našich srazů. Se zvyšujícím se počtem lidí se zlepšuje, i tak už skvělá nálada. Neuplynula ani hodina a ze tmy se vynoří na naloženém kole Tomáš, poslední člen naší bezva party. Lukáš provádí druhý rum Covid test-negativní. Je nás osm a tolik se nás na terasu nevejde. Tom (jsou v partě dva, ale tenhle bude Tom a je to ten poslední co přijel) si staví hamaku, pěkně do vstupní brány. Jarda si staví stan, prý pro jednoho, já tvrdím, že pro tři. Pavel si ustele s námi na terase a na chudáka Libora zbývá hradní sklepení, kterým ho provede Míša a aby ho uklidnila, tak mu ukáže kde byla zazděna zdejší bílá paní, která zde prý od své smrti straší. Je to hodná holka, mně by se hned usínalo klidněji. Lukáš provádí třetí double Covid test-negativní. 

Oheň hřeje, přátelé, skvělé jídlo, trocha piva, co víc si přát. Debata o novinkách, letošních cestách, kolech, politice, počtu zubů na převodnících a nesmím zapomenout na WD40. Letos se dozvídáme, že je skvělá na toast z unikátní linky firmy Penam. Lukáš další negativní test. A tak to jde celý večer, výbuchy smíchu, zábava, ale beze zpěvu, ten je zakázaný. Lukáš opět negativní. 

Jsem zmožený únavou, loučím se a jdu se zavrtat do spacáku. Po nějaké době mě budí nadávající Míša a tvrdí, že tady všichni chrápou, že tady nebude ani minutu a jde spát k Liborovi a bílé paní. Při jejím odchodu se ještě dozvídáme, že poslední Lukášův test byl negativní. To je dobře, tak dobrou.

Ráno je chladné, není moc stupňů nad nulou, ale je nádherně. Vyhrabu se ze spacáku a lezu na vyhlídku hradní věže. Odměnou mi je kouzelný pohled na českou krajinu. Je to nádhera. Modrá obloha a mraky v údolí vyvolávají dojem moře. Až ten pohled vhání člověku slzy do očí. Tak ne, jsou to ospalky.

Snídaně, káva, smutné balení, protože všichni víme, že letos se vidíme naposledy. Uklízení a nakonec brzký odjezd. Neuplyne ani hodina a na cestě jsem opět sám. Směr domů, jen já, mé kolo a hlava plná dojmů a zážitků. To jsou ty chvíle k nezaplacení, šlapat si krajinou a těšit se na další setkání s přáteli. To mi dodává tu sílu si zase sednout ke stolu a psát. A za to vám patří dík přátelé bikepackeři. Zase za rok.