Bikepacking Dánskem

Text a foto: Petra a David

Výprava sestávala ze tří dospělých a jednoho zdatného děcka (dcery). Odjezd jsme stanovili na sobotu 29. června 2019. V plánu je přesun autem přes celé Německo na hranice s Dánskem. Chceme najít první vhodný kemp, kde přespíme do neděle a domluvíme si parkování auta. Kemp tak bude zároveň startovním i cílovým místem.

V pátek a následně v sobotu finišujeme balení a skládání čtyř kol na střešní nosič. Samozřejmě nastávají první komplikace. Daří se mi urvat šroub přichycení držáku nosiče a nemám náhradní. Kvituji, že stavebniny a prodejny s nářadím mají otevřeno i o víkendu. Odjezd posouváme o několik hodin. Další zdánlivou komplikací, která se ale poddá je, že tři ze čtyř účastníků si stěžují na bolest nohou. Dva ze stěžovatelů by se dali považovat za simulanty. Ovšem moje drahá žena, která si několik dní před odjezdem šla zablbnout na nějaký skákací boty, si rozedřela nohy kolem kotníků. Usadila se jí v ráně nějaká bakterie a dostala od lékaře antibiotika. Odřenina nevypadala vůbec dobře a antibiotika taky neberete, aby se vám líp šlapalo. Prostě bezva start.

Konečně vyrážíme. Cesta Německem proběhne celkem svižně. Sem tam nějaká ta kolona, ale na večer překračujeme hranice s Dánskem. Hledáme vytypovaný kemp v městečku Kruså. Stavíme přístřešek a poměrně rychle ulehneme, ať jsme ráno odpočatí na cestu. Se zaparkováním auta a jeho hlídáním není problém. Cena za cca 12 dní je necelých 1.000, – Kč.

Den první

Všichni jsou ráno natěšeni na cestu. Naházíme batohy na kola a jedem.  Ráno svítí nádherně sluníčko a je velice příjemně. Zdá se, že počasí je nám nakloněno. Většina výpravy se maže opalovacím krémem. Ještě nikdo netuší, že to je naposledy. Opouštíme kemp za doprovodu mávání vstřícných majitelů, přejíždíme silnici, najíždíme na nádhernou cyklostezku, která se ztrácí v nedohlednu. Šlápneme do pedálů a přichází první defekt. Ujeli jsme asi 50 m. Jak se v zápětí ukáže, jde sice o drobnost, ale bagáž musí dolů. Nosič skřípl lanko přehazovačky a nebylo možné řádně přehazovat. Zvláštní je že na sucho vše šlo, ale při zatížení už ne. Nicméně za chvilku je vše opraveno. Cyklostezka je tu opět pro nás a my začínáme ukrajovat první kilometry.

Co je na Dánsku opravdu nádherného, je krajina. Projíždíme lesy a míjíme osamocené usedlosti, které vypadají, že už tu pár desítek (stovek) let stojí. Vše je kultivované a upravené. Je zde síť cyklostezek, na kterých zažijete pocit, že jako cyklista jste v drtivé většině případů na prvním místě.  Jaká to změna oproti ČR. Hodně nás překvapil například kruhový objezd se speciálním pruhem pro cyklisty, který byl barevně odlišen a představoval právo přednosti, které všichni řidiči bez výjimky dodržovali. Nebo samostatné semafory a pruhy ve městech a celková ohleduplnost řidičů. Ani se nedivím, že v jsou Dánové dlouhodobě nejspokojenějšími lidmi.

Cesta příjemně ubíhá a my nacházíme tábořiště poblíž Christiansdalu, kde je veřejné místo pro stanování. Místo je upravené, voda i suchá toaleta k mání, a tak stavíme přístřešek. Prosluněný den pomalu končí.

Den druhý

Ráno se probouzíme do podstatně chladnějšího a zataženého dne. Sem tam se slunce dere skrze mraky, ale moc to nevypadá na včerejší prosluněný den. Opalovací krém vyměňujeme za tunel na krk a čepici pod helmu. Zabalíme, vyrážíme a po pár kilometrech nás svlažil déšť, který zesiluje a zeslabuje, a tak je to vlastně celý den.

Prohlédli jsme si městečko Haderslev, kam jsme dojeli opravdu značně promočeni. Prvotní vzpruhu a záchranu jsme si dali v útulné cukrárně. Mezi mraky vykoukne slunce a hned člověk zapomene na to, že je poněkud mokrý. Pokračujeme dál podél Haderslevského fjordu a další část dne si zpříjemníme prohlídkou větrného mlýna. Provází nás starší pán, který je potomkem původních majitelů, a vysvětluje nám, že součástí mlýna je i pekárna. V pekárně se jednou za týden sejdou lidé z okolí a společně si upečou chleba a další pečivo. Tak, jak je zde zvykem, vše je pěkně upravené a uklizené.

Po zbytek dne kopírujeme pobřeží Baltu. Chceme přespat v shelteru na jeho břehu. Sheltery chceme využívat po celou dobu naší cesty. Jsou vždy na moc pěkném místě. U většiny z nich je k mání pitná voda, odpadkový koš a suchý záchod. Po celém Dánsku je celá síť volně přístupných shelterů. Je možné si předem stáhnout do mobilu aplikaci, kde je možné najít jejich polohu. Někdy i další informace, jako např. obsazenost. Pro přespání v nich platí tato základní pravidla:

• Kdo dřív přijde, ten dřív mele
• Maximálně dvě noci
• Do některých se musíte objednat předem
• Za některé soukromé může být požadováno i platba, ale s takovými jsme se na cestě nesetkali
• Samozřejmostí je dodržování pořádku – nikdo nesmí poznat, že jste tam byli
• Místní samospráva se stará i o doplňování dřeva na ohniště, odvoz odpadu a celkovou údržbu

Druhý den se seznamujeme s pravidlem „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Shelter je zabrán mladou dvojicí, a tak stavíme náš přístřešek (větší kempovací plachtu) opodál.

Třetí den

Ráno nás probouzí sluníčko, ale je chladno a větrno. Rovněž se ukázalo, že letnější spacáky Deuter, které jsou jinak super, tady lehce pokulhávají tepelným komfortem. Odhad teplot v Dánsku na začátku prázdnin se prostě nepovedl. Po vydatné snídani vyrážíme na trasu. Je opravdu větrno. Vítr nás doslova pronásleduje. Ať odbočíme, kam odbočíme, pořád fouká proti nám. Buď uvažujete pozitivně a vnímáte, jak je ten vítr svěží a vzduch čistý, nebo prostě upadáte do cyklistovy skepse, že ten „posranej“ vítr zase a furt fouká proti vám. Nic mezi není.

Kolem poledne dojíždíme do města Kolding. Posilníme se ve fastfoodu. Po vydatné krmi máme v plánu si prohlédnout městečko a jeho pamětihodnosti. Musíme také vyřešit malý problémek. Dceři se nevratně poškodila karimatka, a tak sháníme novou.

Po zbytek dne se počasí střídá jak na apríla. Nakonec dojíždíme na tábořiště u městečka Vorbasse. Tábořiště je velká upravená louka s několika sheltery, vodou, toaletou, místem pro vařeni a ohništěm. Vše je ohraničeno lesem. Závěr dne věnujeme relaxaci, jídlu a údržbě kol.

Čtvrtý den

Tento den chceme pojmout odpočinkově a pro nejmladšího účastníka chystáme překvapení. Přece jen motivace je důležitou součástí výkonu. Takže už od rána se tváříme tajemně a navozujeme atmosféru čehosi nepředvídatelného. Snídáme, balíme, vyrážíme. Počasí se opět střídá. Kdo byl na vojně, ví, co je barevná hudba. Tak takhle nějak jsem si připadal tento den. Obléct, svléct, pláštěnka, a tak pořád dokola. Nicméně každým kilometrem se přibližujeme ohlášenému překvapení. Přál bych vám vidět tu radost, když jsme přijeli na křižovatku v Billundu a tam dcera uviděla z lega postaveného draka zápasícího s rytířem. Plán na několik dalších hodin byl následující. Protože vstup do Legolandu přece jen není úplně levný a my jsme dovolenou pojali finančně minimalisticky, vyrazily na prohlídku jen holky. My se s kamarádem obětovali a trpělivě na ně čekali v přilehlé restauraci. Kamarád je znalec piva, a tak jsme měli o zábavu postaráno. Nevím, co se dělo přesně v Legolandu, ale já měl konzumaci piv i s přednáškou, kávu a vymazlený zákusek se šlehačkou. Ten zákusek nám ještě ohřáli v troubě. Tímto způsobem jsem ochoten trpět opakovaně.

Po vydatně prožitém programu nám do tábořiště zbývá už jen pár kilometrů. Ale znáte to, jak se jede, když se člověk rozsedí. Celkem unaveni přijíždíme do Grønbjergu, kde je tábořiště u místní školy. A je opravdu luxusní. Navíc, zřejmě školník, nám odemyká školu a my se jdeme osprchovat. Teplá voda, čisto, prostě paráda. V přístřešku u shelterů je gril, dřez s vodou, elektřina. Doplňujeme živiny, nezapomínáme na telefony a powerbanky, ty mají už také hlad. Poté jen kávička a spát. Málem bych zapomněl. Školník nám dokonce nabízel, že nám sprchy ve škole nechá otevřeny do rána, abychom se mohli osprchovat i ráno. To jsme nevyužili. Vlastně jsme si připadali i hloupě, když jsme si představili obdobnou situaci u nás v ČR.

Pátý den

Prší a prší. Celý den je opravdu pošmourno a lezavo. Ale i takový den má své světlé okamžiky. Po nějaké době se napojujeme na cyklotrasu, která vede po povrchu zrušené železniční dráhy Je to opravdu zážitek. Krásný rovný povrch, na kterém to odsýpá a zachovalé nádražní budovy v místech bývalých stanic. Všude kolem les. Prostě paráda.

Neprší úplně hodně, stíháme osychat, ale střídavě mokneme celý den. Heslo dne: Tohle nás fakt nebaví. Snažíme se o dánský stoický postoj k dešti. Zrovna takový měla rodinka, která si v dešti opékala buřty na tábořišti, kde jsme přespali, a s úsměvem nám přinesla nakrájený meloun. Českou republiku znají ze svých dovolených na Lipně.

Šestý den

Ráno vstáváme časně. Chceme stihnout vlak a přesunout se na západní pobřeží. Pánská část se těší na vojenské opevnění – Atlantický val. Dámské části ansámblu je to šumák. Před odjezdem se stíháme seznámit s místní pekárničkou. Na našich cestách považujeme jednou denně koláček a kávu za nepostradatelnou součást výpravy. Jedním z naších každodenních cílů bylo stáhnout ranní čas balení.  Tento den zaznamenáváme pokrok. Včetně snídaně balíme 2,5 hodiny.

Vyrážíme ze Silkeborgu do Thistedu. Vlak jede na čas a je pohodlný. Využíváme zásuvky pro telefony i free wifi. Užíváme si cestování s dítětem ve vlaku. „Skoč si na záchod.“ „Nepotřebuji.“ Samozřejmě tato konverzace proběhla několikrát. Vystoupíme z vlaku a po pár desítkách metrů v centru města se ozve „toužebně“ očekávaná věta: „Já potřebuji na záchod.“ Najděte v cizím městě toaletu!

Trošku se courneme městem. Ochutnáváme místní magazmrzliny, které vydávají za small size porce, ale pro našince mají rozměr polárkového dortu, a pokračujeme v cestě. V podvečer končíme v jednom z nejhezčích tábořišť celé výpravy v národním parku Thy. Proběhne nutný servis kol a odpočíváme. Je sice chladno, ale sluníčko se snaží hřát.

Zde je potřeba zmínit význam celtičky. Protože jsme opravdu neodhadli možný vývoj počasí, museli jsme při přespávání lehce improvizovat, abychom zvýšili tepelný komfort. Částečně nám pomohla malá láhev Jägermeistera, ale jednalo se spíše o placebo. Proto přišlo techničtější řešení.  Zprvu jsme se prostě v shelteru přikryli velkou plachtou, ale jak jsme se blížili víc na sever, změnila se i stavba shelterů. Měly menší a nižší vchody. Proto jsme pomoci dvou hřebíčků připevnili a zakryli menší celtou vchod. Ta změna byla více než citelná. Kdo by to byl řekl do takového kousku látky.

Sedmý den

Ráno nám trošku prší, u balení, u snídaně, a pak skoro pořád. Tentokrát to není jen mrholení. Prší, a to pořádně a hned několikrát během dne. Dcera zkouší pláštěnku a mění se v batmana. Zejména, když jede rychle z kopce dolů. Ona si vymiňuje, že ji nemáme říkat Batmane, ale Mozkomore. Chvíle, kdy se ji snažíme motivovat k další cestě, dávají její volbě přezdívky zapravdu. Naštěstí to není často. Trošku jí nové krytí proti dešti závidíme.

Konečně zajíždíme k části Atlantického valu v oblasti Hanstholm. Byla zde baterie velkých děl. Nadšeně si jednotlivé stavby prohlížíme, ale mnoho jich pohltil písek. Na naše opevnění ale tyhle stavby nemají. Ta koncepce je úplně jiná. Je hrozné, že tohle všechno se zbudovalo kvůli jednomu pitomci.

Přesouváme se blíže k pobřeží. Je tu spousta surfařů, tedy spíše kajterů. Brázdí vlny se svými draky a asi jim není ani zima. Nejmladší účastnici asi také není zima, cpe se zmrzlinou, tou small. V jedné zátoce se po molu jdeme podívat blíž na velké vlny, vítr fičí div nás neodfoukne. Voda se tříští o molo a masa vody letí v gejzíru vzhůru. Je to nádhera.

Den zakončujeme „bojem“ o shelter. Jedeme jak o život, abychom byli u přístřešku dřív než postarší pár. A také vyhráváme, pár totiž pokračuje v cestě. I když nejmladší účastnice už vypadala na umření, tak v 5 km finiši nasadila tryskovou rychlost. Stačila poznámka, že nebude kde spát, a vybičovala se k nevídaným výkonům. Dokonce nás popoháněla, ať přidáme. Nakonec zůstáváme osamoceni v lesích s názvem Hvidbjerg Klitplantage.

Osmý den

Vstáváme do zamračena a větrna. Naštěstí neprší a nepršet vydrží celý den. Loučíme se se Švýcarem, který ještě večer dorazil, ale do přístřešku se k nám už nevešel. Je to starší pán asi kolem 60 a vyrazil z Nordcapu na cestu zpět do Švýcar. Vybaven je dokonale.

Vše naloženo a vyrážíme. Ujeli jsme 100 metrů a řešíme defekt. Větev poslouží jako provizorní stojan, lepení a za chvilku mažeme zase dál. Cesta je tentokrát rychlá, dokonce nám fouká do zad. Jsou místa, kde nás vítr žene třicítkou i do mírného kopce. Cyklostezka vede podél moře na hraně vysokého útesu, a tak si užíváme neskutečné a dechberoucí výhledy. Téměř celý den svítí slunce, avšak stále jedeme oděni, jak při dobývání severního pólu. Na naší dnešní cestě musíme stihnout trajekt, a to se nám podaří přímo ukázkově. Přijíždíme ihned nastupujeme a plujeme. A pak už to zase frčí.

Pobřeží je krásné, a aby se to nepletlo, neúnavně fičí vítr. Naplánovaný přístřešek je obrovský, vejdeme se dovnitř i s vařením. Nachází se poblíž obce Fjaltring. Vedle nás kempuje starší bodrý Němec. Později přijíždí dva Francouzi.

V závěru dne moje žena spáchala přímo heroický výkon. Dodnes nechápu, jak někdo, komu je zima i v létě, mohl vlézt v rouše Evině do venkovních sprch za poryvů studeného větru. Pak mi sice řekla, že neví, co bylo horší, jestli studená voda nebo ten vítr. Ale asi to nebylo tak hrozné, když se dokázala namydlit a opláchnout. Navíc vítr zastal funkci ručníku, takže byla hned i osušena, i když trochu zmrzlá.

Je na místě vysvětlit, kde se tak najednou vzala sprcha. Podél celého pobřeží jsou rozmístěny malé sprchy a toalety, které jsou volně přístupné. Slouží právě surfařům, aby se mohli očistit od písku. Všude jsou i varovné cedule které vás informují, že plavat zde není tak úplně dobrý nápad. Je zde i několik praktických rad, co dělat, když už se to stane. Čas od času je u břehu udělán val z kamení, který vytvoří jakousi zátoku, kde se dá bezpečně koupat. Podle informačních cedulí je tu hned u břehu značná hloubka a silné proudy.

Ještě večer zakončíme společně s Němcem a Francouzi focením úchvatného západu slunce. Pak už zalézáme všichni do hajan.

Devátý den

Ráno se počasí tváří veseleji, vyjíždíme vcelku brzy a šlapeme po rovince s větrem v zádech. První zastavení je úžasné. Bistro jako každé jiné, ale výzdoba super, paní, co obsluhuje, paráda a očekávaný ne-obyčejný sendvič úplná lahoda, navíc u každého stolečku zásuvka pro telefon. Paní nám dala vybrat housku, přiběhla s dresinkem, zda nám bude vyhovovat mangový, na zmrzlinku nandala hromadu polevy. Prostě bájo. Myslím, že jsme nejedli lepší sandwich.

Když doplníme energii v bistru, vyrážíme podél písečných dun. Pokračujeme a duny vystřídají mokřady, kde se krávy courají po kolena ve vodě a spokojeně přežvykují trávu.

Cestou spácháme i dobrý skutek a opravujeme defekt na kole. Dánský pár si vyjeli na cyklovýlet a nebýt nás, asi by šlapali pěšky, a ne na kole. Věnovali jsme jim duši a na revanš dostala nejmladší účastnice zájezdu pytlík karamelek. A to se vyplatí.

Přístřešek máme hned u moře v malém rybářském přístavu u Stormoddenu. Na záchodech objevujeme sprchu. Kamarád vyrazil jako první, sice je sprcha na dámských, to však nevadí. Hlásí, že teče jen studená, ale že to dal. Nakonec zjišťujeme, že sprcha funguje na mince, my ostatní se sprchujeme již v teplé vodě.

Postupně dorazili dvě dvojice cyklistů. Jedni starší, ti rozdělávají oheň a postupně na rošt skládají směs zeleniny, maso v alobalu, nějaké těsto, karbanátky a znova zeleninu. Zapíjejí to červeným vínem. Druzí mladší cyklisté vytahují velkou plynovou bombu, jakou používáme v kempu na dovolené autem. Mají k tomu dokonce dvojvařič. Na pánvi připravují maso. Pak s pivem vedle sebe jen leží a asi tráví. My smícháváme dvě plechovky fazolí v tomatě a dvě plechovky malých párečků. Hlavní je naplnit žaludek, všechno sníst a neremcat.

Nejmladší účastnice si trénuje angličtinu. Odchytila paní od koní s tím, že si je chce pohladit. Paní ji poslala zpět, že za chvíli, až doseká. Za chvilku už byla v ohradě a pod dozorem paní otlapkávala koníky. Jen my pak stále posloucháme, že by chtěla koně. Mimochodem posloucháme to dodnes.

Desátý den

Ráno nás sousedé z přístřešků fakt „naštvali“. Nejdřív začali opékat slaninu k snídani jedni, a pak i ti druzí! Zabalili jsme a raději jeli.  Krásně jsme si zato užili několik desítek kilometrů parádní jízdy podél písečných dun. Oči svítily nadšením všem. Cyklostezka byla tvořena jemným štěrkem. Dokonce jsme potkali údržbáře s malou válcovačkou, který povrch utemoval. Stezka se vlnila mírně nahoru a zase dolu a pokud jste získali správnou rychlost, měli jste pocit, že snad ani nešlapete. Na konci jsem měl sto chutí si celý úsek dát ještě jednou.

Dnešní trasa byla zatím nejdelší, 77 km. Pokud bychom ji nedali, spali bychom pod stanem, a to se nám nechtělo. Přístřešek je parádní, je tepleji, nefouká tu a už tu byl rozdělaný oheň. Měli jsme nakoupené buřty, a tak mohla začít opékačka. Uleháme na Kravnsøpladsen.

Jedenáctý den

Vstáváme do teplého, slunečného rána. Odkládáme čepice, dlouhé kalhoty a bundy. Vyjíždíme v tričku a kraťasech. Po těch pár dnech nevídaná věc. Je to pro nás poněkud nestandardní situace po těch mrazech.

V nedalekém penzionu nabíráme vodu. Následující cesta ubíhá vcelku rychle, míjíme zbohatlické vily na pobřeží. Někteří měli bujnou fantazii nebo velmi kreativního architekta. Tak nějak nám to do krajiny nezapadá. Další architektonické skvosty, jako například sousoší třech sedících mužů je ale jiná liga.  Jen vychytat ten správný moment, aby tam nebyli lidi.

Protože včera bylo všude zavřeno dáváme si v Esbjergu „malou“ zmrzlinu. Oběd kupujeme u konkurence McDonald.

Další cesta nás zavádí do přírodního parku, kde míjíme tentokrát spokojené ovečky. Běhají nám přes cestu a zdraví bečením. Všude je nespočet ptáků. Výhled do krajiny za slunečného počasí je parádní.

Přístřešek nacházíme u malé říčky Gram Å. Voda je sice studená, ale to nám nebrání se v ní vykoupat. Konečně můžeme vytáhnout plavky. Mají tu parádní dřevěné molo a blbneme jak malí. Následuje večeře, koláček a šup do spacáků.

Dvanáctý den

V noci začíná poprchávat, ráno prší, při balení prší a pak už celou cestu. Ani si nevaříme čaj a hned, jak to jde, jedeme. Kde je to slunečno ze včera? Zastavujeme na malou snídani ve městečku Gram Slot. Místní právě pořádají farmářské trhy, tak jsme se vetřeli a dali si kávu a koláček.

Oběd si objednáváme v bistru. Zase smažený fujtajbl, ale v dohledu nic lepšího nevidno. Tohle bistro je poněkud multifunkční. Uvnitř mají dveře do herny s automaty. Z venku je však vidět načančané stoly restaurace, že by kamufláž? V jednom rohu bistra je půjčovna CD filmů na několika policích. Takové 3v1.

Je fakt hnusně, jedeme, co to dá. Vzhledem k neutuchajícímu dešti jsme dost promočení. Takhle se nám moc nocovat nechce. Padne rozhodnutí, že trasu dojedeme na jeden zátah. Celkem toho dne zdoláme 83 km. A to je na našeho nejmladšího účastníka opravdu výkon, který si zaslouží uznání. A tak jsme na večer, po 12 dnech zpět v kempu v Kruså.  Osprchujeme se, převlékneme a v 18:50 h vyjíždíme autem směr domov.

Náš největší dojem z Dánska je:

• Super zelený – kam se člověk podíval bylo zeleno, všude keře, stromy, tráva, různorodá pole.
• Super větrný – vítr byl všudypřítomný a bezvětří jsme téměř nezažili; hodně to bylo znát právě při cestě podél atlantického valu
• Čistý a uklizený
• Ohleduplní řidiči
• Super cyklostezky – vlastně jsem po silnici mezi auty jeli úplně minimálně
• Perfektní bivakování – je nejen zdarma přístupné, ale perfektně udržované a čisté

Počítadlo se nám zastavilo na 720 km a určitě jsme nestihli vše, co jsme chtěli. Původní záměr byl dojet dál na sever. Máme se proč vracet. Byla to parádní jízda.