Bikepacking 2024: Německo a Polsko

Trasu jsme měli naplánovanou ambiciózně: Frankfurt – Gdaňsk a pak podél moře až do Německa (Zinnowitz) a zpět vlakem domů. Už při plánování my bylo jasné, že trasu úplně neprojedem, plán není dogma. Počítal jsem s tím, že v naší sestavě s dámami zas nebudeme tak moc hnát. Písečné úseky některých cest nás celkem zbrzdily. Obecně nás stav cest ve vnitrozemí „překvapil“. Ne že by to byla taková divočina, ale o tom až později.

Den 1

Dnes je náš „vlakový den“. Už v 6:47 nasedáme na litvínovském nádraží do vagónu „určeného pro kola“. Tedy alespoň podle piktogramu na dveřích, jinak je to obyčejná předsíňka, kde se sotva vmáčkneme. Nezbývá nám než blokovat výstup a překážíme každému, kdo se snaží projít. Přístup v ČR, tedy aspoň v naší lokalitě, je „stačí, aby to vypadalo, že to je pro kola, ale funkci to už plnit nemusí“.

V dalším vlaku už máme místenky, ale na našem místě je zaparkovaný občerstvovací vozík. Paní se naštěstí ochotně přesouvá jinam a my se můžeme uvelebit. Ve vlaku se připojuje kamarád z Prahy, a jsme kompletní tým.

Protože se nám nepodařilo najít vyhovující spojení až do Bad Schandau, volíme variantu, že vystoupíme v Děčíně a pak 20 km dojedeme na nádraží v Německu. Bylo to koneckonců příjemné zpestření. Labská stezka je v této části moc pěkná a my ji důvěrně známe.

Naskočíme v Bad na vlak a německé dráhy nás mile překvapují – dostatek prostoru, vlaky na sebe krásně navazují. Konečná stanice: Frankfurt nad Odrou, kdysi důležité obchodní město s mostem přes řeku. Vystupujeme lehce po poledni. U nádraží se napojujeme na cyklostezku, která nás přivede na most. Přejíždíme do Polska a rázem se mění chování řidičů i silnice a stezky jako takové.

Užíváme si krásné počasí a valíme po stezce kolem Odry. Míjíme němé svědky historie v podobě pohraniční strážní věže. Cílem je město Kostrzyn nad Odrou. Chtěli jsme zde navštívit i pevnost (podobnou našemu Terezínu), ale bohužel přijíždíme pozdě. Otevřeno mají jen do čtyř hodin odpoledne. 

Projíždíme městem a na první dobrou nacházíme kemp Verona. Jsme zde témeř sami. Za 40 zlotých na osobu máme luxus – neomezenou sprchu a zásuvky přímo u stanů. K večeři si dáváme jablka, švestky a lískové ořechy přímo ze stromu.

Kamarád má heslo dne: PIVO! Po celou cestu slyšíme co čtvrt hodinu a večer v kempu ho konečně proměňuje ve skutečnost. Několikrát. 😁

Den 2

Budíček „brzy“ ráno – v 9:00 už šlapeme do pedálů. Dnešní etapa je o površích: kočičí hlavy, zámková dlažba, asfalt, který pamatuje lepší časy, lesní cesta plná písku… A nakonec hladký asfalt, který nám připadá jako zázrak. Jedeme zcela placatou krajinou, protkanou loukami a mokřady.

Oběd si dáváme v Gorzówě Wielkopolském. Kebab? Jasně! Plněný lilek, tradiční surowka (polský zeleninový salát) a samozřejmě všudypřítomný kopr. Lilek byl vynikající, ale večer se o slovo přihlásil ještě jednou – mastnota fungovala skvěle jako projímadlo.

Města tu mají zvláštní atmosféru. Mnoho staveb je starších. Domy z červených cihel vyvolávají dojem, jako byste se ocitli o půlstoletí zpět. Zároveň je ale patrná intenzivní výstavba a vše tu žije.

Navečer přijíždíme do poměrně velkého kempu. Na recepci vyplňujeme formuláře – čtyři osoby, dva stany, bez elektřiny. Místo? Kdekoli. Sprcha? Studená. Teplou vodu už někdo vyplácal. Cena? Nula. Buď vypadáme tak blbě, zaprášení a vysmažení od slunce, nebo je recepční samaritán. Pereme věci, protože prach z dnešní cesty je všude. Koupačka v blízkém jezeře je luxusní. Běžnou stravu doplňujeme zapiekankou z blízkého občerstvení a sladkou limonádou. Tekutiny je třeba doplnit – vedro dnes bylo celkem velké.

Nejmladší účastník zájezdu se jako vždy proměňuje v Otesánka. Sní své porce a pak pohledem zkušeného vyděrače požaduje i část porce ostatních. Nedrží se při zemi – nejde mu jen o nějaké to kousnutí, ale rovnou o polovinu cizího přídělu!

Den 3

Vstáváme do zataženého rána. Noční odpočinek narušily hlučné skupinky opilců – dokonce někomu vlezli do stanu! Hulákání ustalo až po druhé ráno, takže spánek nic moc.

Ráno probíhá klasická balicí rutina a vyrážíme na cestu. Noříme se do krásné venkovské krajiny, projíždíme převážně lesy s písčitými nebo hrubě upravenými cestami. Překvapuje nás, že jsou často označeny jako běžné silnice. U nás by takové cesty v lepším případě sloužily jen jako účelové komunikace, nebo polňačky. 

Na jídlo zastavujeme v malé vesnici. Ještě nemají otevřeno, ale obsluha je vstřícná – dostáváme skvělou gulášovou polévku.

Písčité cesty nás nakonec nutí změnit trasu. Písek je místy tak hluboký, že se v něm opravdu nedá jet. Nemá smysl se dál trápit, a tak měníme trasu a směřujeme ke kempu na ostrově Sołtysiej. Táboříme pod stromy, na starém pódiu. Má to své nevýhody – komáři a ptáci bombardéři. Na ostrov vede dlouhá lávka pro pěší. Pro auta je k dispozici samoobslužný přívoz.

Den 4

Ráno se nám nechce vstávat, takže vyrážíme až v 10:00. Přejíždíme po lávce na pevninu a v ústrety nám na kole jede zběsilou rychlostí asi 9-ti letý klučina, který na celé kolo křičí „Za róóóódinu!“ Den začíná bojovně a záhy i cesta bude zkouškou zručnosti.

První hodina? Pouhých 5 km – pořád jen do kopce, těžším terénem a k tomu neustálé útoky komárů. Musíme si přiznat, že dopolední navigace nám moc nevyšla. Sjeli jsme na cesty, které jsou spíš pěší stezky, a zdá se, že po nich někdo naposledy prošel už hodně dávno.

Lehké znechucení z navigačního fiaska zajídáme ve městě Złocieniec, kde čekáme na otevření restaurace. Objednáváme pizzu – „čtyři druhy sýra“, které jsou ale nakrájené na kostičky a jen nasypané na upečené těsto. Inu, polská verze. Městečko je malebné, plné historických domů a má pěknou „promenádu“ podél zcela čiré řeky. Toky jsou tu obecně krásné a čisté, což je dáno pískovým podložím. Takže písek na cestu nechceme, ale na dně řeky je fajn.

U řeky se napojujeme na starou vlakovou trať, kterou chytře přeměnili v cyklostezku. A je to prostě paráda! Frčíme luxusním tempem. Louky střídají lesy a sem tam míjíme staré drážní budovy, které někdo proměnil v domy nebo chaty k bydlení.

Po cestě nacházíme přístřešek u bývalého nádraží. Chceme si tam postavit stany, když se najednou začnou sjíždět auta s dětmi, skákacím hradem a zásobami jídla. Rozjede se parádní party trpaslíků. Odhadujeme, kdy asi odjedou, ale nakonec musíme čekat až do 21:30, než všechno sbalí. Pak konečně jdeme spát.

Den 5

Místo na kempování se stolem a lavicemi je fajn – ráno se hned lépe balí i snídá. Včera nám 5 km trvalo hodinu, dnes to zvládáme za 14 minut! Jede se parádně. Bohužel začíná pršet a předpověď nevypadá zrovna růžově. Z lehkého deště se rychle stává luxusní slejvák. Chvíli se schováváme v nalezeném přístřešku a měníme trasu – směřujeme na nádraží. Má pršet všude, takže se rozhodujeme přesunout vlakem do Kolobřehu, tam najít chatku a přečkat špatné počasí.

V Białogardu kupujeme jízdenky a jdeme se najíst. Mezitím se kvůli dešti vlaky zpožďují až o 70 minut. A že je liják parádní. Když nás paní za přepážkou upozorní, že máme jít na nástupiště, přesouváme se – ale ejhle. Doba zpoždění, 70 minut, asi neplatí, protože než vyneseme těžká kola nahoru, vlak zastaví, otevře dveře, hned je zase zavře a je fuč. Nečekal ani vteřinu. Stojíme tam jak opaření.

Měníme jízdenku na pozdější spoj a tentokrát čekáme přímo na nástupišti. I tak je to boj – musíme se do vlaku doslova narvat, ale nakonec se vejdeme. Na nádraží jsme strávili krásné tři a půl hodiny.

Z nádraží jedeme do vedlejšího Kolobřehu – a zase začíná pršet. Chatky jsou plné, ubytování prý až zítra. My ale chceme přespat dnes. Booking? Plno. Airbnb nabízí jeden byt za celkem rozumnou cenu. Bereme ho a vracíme se zpět do Kolobřehu. Samozřejmě je ve třetím patře. Paní jsme objednávkou na sedmou večer trochu zaskočili, ale pružně zareagovala a ubytování připravila. My si mezitím skočili do města na večeři.

Město je narvané turisty k prasknutí. Po návratu vystrkáme kola do třetího patra a nacpeme je do pidi bytečku. Dneska spíme v peřinách.

Den 6

Ráno ještě chvíli prší, ale i tak vybíháme do pekárničky kousek od domu pro něco k snídani. Jíme v kuchyni obleženi koly. Vyrážíme kolem desáté a konečně nám začíná svítit sluníčko. Celý zbytek dne je jak vymalovaný. Teď už jedeme po cyklostezce podél moře. 

Města po cestě jsou doslova přecpána lidmi. Hodně se zde staví obrovské komplexy a vypadá to opravdu strašně. Po bulvárech se doslova prodíráme lidmi jako v mraveništi. Po dostavění komplexů lidí přibude. Tak si říkáme, že alespoň vidíme, kam určitě na normální dovolenou nejezdit. 

V Mrzezinu obědváme. Sedíme u udírny, kde právě udí ryby. Jen, co dojíme oběd, udírnu otevřou a v cuku letu tu stojí fronta lidí a nakupují. To jsme tedy trošku prokaučovali. Naštěstí udírnu objevujeme i v jiném městě a nějaké ryby si kupujeme na večer k večeři. Rozhodně doporučujeme udírny nemíjet a využít!

Cestou nás čekají krásné výhledy na moře, a i když se od něj vzdálíme, stále slyšíme šumění vln. Projíždíme jednou vyhlídkou, která je mezi dvěma raketovými základnami. Zdejší scenérie nám bere dech. Možná jsem jediný z výpravy, ale pohled na moře z písečné duny za slunného dne je tak nádherný, že se mi vůbec nechce jet dál. A to dalším zážitkům a překvapením není rozhodně konec. 

Zlatým hřebem dnešního dne je něco s čím jsem ani ve snu nepočítali. V pozdním odpoledni hledáme možnost přespání. Koukáme po kempech a uvědomíme si, že jsme nedaleko městečka Lukecin. Zde jsme byli poprvé s přáteli na kempování v Polsku. Rozhodneme se, že se do kempu podíváme a když bude volné místo, přespíme. Po nezbytné ubytovací proceduře procházíme kempem na nám známé místo. Najednou slyšíme „Ahoj!“ Proti nám jde kamarádka se svou dcerou, která tu s námi poprvé před lety byla. Ubytovali se den před námi. Příjemná náhoda. Nakupujeme nějaké ty poživatiny a večer společně grilujeme a kecáme. 

Den 7 

Ráno nikam nevstáváme, máme celý den v Lukecinu na povalování se u moře. Sluníčko krásně svítí a my na pláži opalujeme bílá místa, která běžně zakrývá cyklistický dres. Společně s kamarádkou a její rodinou vyrážíme na výborný oběd. Dáváme si menu se čtyřmi druhy ryb. Potom se dorazíme zmrzlinou, vaflemi a kávou. Odpoledne trávíme odpočinkem a večer ještě grilováním. Zítra nás čeká kolem 80 km. 

Den 8 

Dnes nám končí lenošení u moře. Balíme, kupujeme oblíbené koláčky k snídani a v deset vyrážíme směr Zinnowitz. Loučíme se s kámoškou a její rodinou a vyrážíme.

Tahle oblast má cyklostezky pěkně rovné, jede se vcelku rychle. V Miedzyzdroje přišel čas oběda. Objednáváme fish and chips. Kecáme, oplachujeme se na zadním záchodku, je dost horko, a odjíždíme. Slyším kuchaře, jak na nás volá. Odjeli jsme totiž v klídku bez placení. Nevím, zda jsme zapomněli zaplatit z toho vedra nebo, že jsme se zakecali . Samozřejmě se vracíme a vše srovnáváme. 

Další zastávka v kempu (Am Dünengelände) nedaleko Zinnowitzu, který je hned u moře. Přijeli jsme tak akorát na sprchu a večeři. Kámoš ještě jede obhlédnout do Peenemünde harampádí z druhé světové, jako raketu V-2, a tak. Na noc si pro jistotu balíme všechno, co jde, protože je velká pravděpodobnost deště. Ráno bychom v tom případě balili jen mokrý stan. Dojídáme poslední sušené jídlo a jdeme spát. Pro stan nám recepční dál vybrat dvě místa na kopečku nebo vyšším kopečku. Stavím stan blíže k nebi a máme tak pěkný výhled přes kemp na moře. 

Den 9

Nepršelo. Jak se později ukáže čekal nás den plný vlakového dobrodružství. Vstáváme celkem brzy a jedeme do centra městečka Zinowittz na snídani. Před tím ještě vyjede na molo, které vede daleko do moře. Fotíme poslední fotky. 

Směřujeme do centra. Ve městě asi nejsou moc zvyklí na cizince a objednat tři snídaně a zaplatit čtyři nám dalo všem zabrat. Nebrali naše karty ani Visa ani MasterCard. Nakonec jsme museli zaplatit v hotovosti. Než se vše domluvilo, vytvořila se za námi pořádná fronta. 

Na nádraží je to jen kousek, kupujeme si jízdenky a nastupujeme v 10:20 hod.

To, jak jsme vychvalovali německé dráhy v minulosti, dnes vzalo za své, totálně! Napsali nám na přehledu stanic špatný perón a v Berlíně byl krátký čas na přestup, takže nám vlak ujel. A to doslova před nosem. Potom nastala improvizace. Kupujeme si oběd a vybíráme alternativní spoj. Ten však nabral během jízdy veliké zpoždění. Celkem dvě hodiny. Místní lokálka to vůbec neřešila, dovezla nás do Zlého Komorova a nám mezi tím ujel další spoj, dokonce dva! V zapadákově neměli na nádraží ani záchod.

Je půl sedmé večer, a to pořád ještě nejsme v Drážďanech. Čekáme na další přípoj. Celý den je poměrně velké vedro, a navíc tady na východě jste fakt na divokém východě. Na všem, co vidíte kolem sebe je patrné, že jde o chudý region. 

S přestupem v Drážďanech jsme se dokodrcali do Schöny u Hřenska, kde je přestup do Ústí nad Labem. Hledáme toaletu, ale místo ní nacházíme 10 eur a krabičku cigaret, ležících na schodech. Nikde nikdo. Doufáme, že ten, kdo peníze ztratil přežil, protože na schodech je zakrvácený kapesník a poměrně velké krevní stopy. Zřejmě se ten někdo vysekal, když běžel na vlak nebo na přívoz. Zároveň zjišťujeme, že vlak do ČR jede z druhého nástupiště, takže se rychle přesouváme. Nad Labákem se snáší mlha a my nastupujeme do vlaku směr ČR. 

Dál vynechám tu část, že se opět moříme s místem ve vlacích ČD, že jedem posledním vlakem z Teplic, takže kromě nás jsou v něm už jen uklízečky, který celý vlak myjí. Domu šťastně dojíždíme v 23,30 hodin.

Shrnutí na závěr. Jezdit Polskem je opravdu nádhera! Láká nás proniknout víc do vnitrozemí. Cestou jsme narazili na pěkné vodácké kempy a čisté řeky. Písečné cesty nejsou úplně to pravé ořechové. Fakt se po nich blbě jede a někdy to nejde vůbec. Další specialitou jsou silnice z kočičích megahlav. Taková silnice vede i několik kilometrů a fakt vám nepomůže ani přední tlumená vidlice. Na konci takového úseku máte ruce jak paragraf a přemýšlíte zda máte ještě všechny kosti v těle. Přes tyhle „drsnější“ zážitky Polsko staví mnoho cyklostezek, a tak se nám, dle našeho soudu, otevírá mnoho možností, jak krajinu Polska poznat. Když k tomu přidáme v tomto roce otevřený přímý spoj Praha – Gdaňsk, uvidíme co podnikneme dál.
Pokud byste někdy jeli podobnou trasu a chtěli využít Německých drah, mějte na paměti, že vlaky jsou zde o prázdninách hojně využívané. Při nástupu v Zinnowitz  jsme neměli problém. Na pozdějších stanicí se mnoho cyklistů, ale i pěších do vlaku nedostalo

Naše cesty nejsou o polykání kilometrů. Snažíme si cestu užít a vnímat krajinu. V Polsku jsme nebyli poprvé ani naposledy. Je zde krásná krajina, moře, přívětivé ceny a luxusní jídlo. Hlavně ryby, a ty my máme moc rádi.

P.S.: Pokud by snad měl někdo zájem tak se může na mém instagramu podívat na krátká videa z této cesty – @veloflee