Babí léto v Kalkalpen

Text a foto: Tomáš Dvořák

Hintergebirgsradweg

Ideální je začít třeba v obci Reichraming na severu národního parku. Můžete tu nechat zaparkovaný auto, nebo ještě líp, dojet sem z Linze na kole. Nakupte si jídlo do zásoby, tady opouštíme civilizaci a večer budeme tábořit. Silnice rychle přechází ve štěrkovou a prašnou cestu, tak, jak se na každou divočinu sluší. Hluboko v údolí sledujeme tok řeky, cyklostezku R9 a značení na Weißwasser bivak.

Projíždíme prvním tunelem. Světla máte? Těch tunelů je totiž 12 v řadě, nejdelší 339 metrů dlouhý. Vedla tudy lesní úzkokolejná železnice, určená k transportu dřeva z místních lesů. K transportu dřeva taky neodmyslitelně patří Klause – přehrady na vodních tocích. V úžině ucpat tok potoka, nahromadit dost vody a pak ji naráz vypustit, spolu s hromadou kmenů k transportu. Jednu právě míjíme po pravé straně cyklostezky.

Tunel střídá vodopád. A než se oči rozkoukají, už jsme zas v temnotě dalšího tunelu. Nedělá vám podzemí dobře? Vezměte to okolo, po ferratě Triftsteig. Ta sleduje původní trasy dělníků, často jen těsně nad hladinou vody.

Když jsem mluvil o táboření, nemyslel jsem kemp, sprchy a hospodu. Budeme opravdu bivakovat. To se tady, přímo v srdci národního parku, totiž smí! Sledujte značení na Biwakplatz Weißwasser. Je to jen plácek u potoka, ohniště a suchej záchod. Všechno ostatní už by bylo navíc. U vody je na podzim chladno a vlhko, to ale k bivakování neodmyslitelně patří. Proto máme ohniště, ne?

Kdyby bylo na bivakování ještě moc brzo, nabízí se výjezd na Anlaufalm. Ostrých pár kilometrů do kopce, ale ty výhledy ve večerním slunci stojí za to.

A teď už do spacáku a regenerovat, protože nás zítra čeká pořádnej MTB okruh. A jestli máte taky silniční převody, budete potřebovat hodně sil a vytrvalosti.

Buchsteinrunde

Turistický brožurky slibujou třídenní horskou cyklistiku na 158 km a 4700 výškových metrech. Co na tom může trvat tři dny, říkáte si, stejně jako já? To přece musí jít na jeden zátah, když si člověk přivstane.

Přivstávám za mlhy. Je zima, vlhko, všechno mokrý, pod kolama klouže bláto. Výšlap na Mooshöhe alespoň zahřeje. Rychlej sjezd do obce Unterlaussa a jde se na tu rundu. Je skvěle značená. A hned zas stoupá. Klesá. Stoupá. Klesá… Značení vede vysoko do kopců, lesníma a polníma cestama. Nejlehčí převod je pořád moc těžkej, zvlášť s tou bivakovací výbavou. Ale mlha už se rozplynula a v bukových lesích je krásně. Nikde ani noha, žádný davy turistů, sem zabloudí jen málokdo.

Do kopce to jede pomalu, zato z kopce to… jede ještě pomaleji. Kamenitý prudký sjezdy drtí zápěstí, zavazadla na kole nadskakujou, brzdy naříkají. Terén je opravdu ideální pro horský kola. Gravelbike projede, chce to ale trpělivost a ochotu trpět. Trasa občas sjede k silnici, jen se jí dotkne a zas mizí vysoko do kopců. Nejlepší je moc nad tím nepřemejšlet, užívat si jízdu a to skvělý ticho. A občas zastavit a rozhlídnout se okolo.

Jsou čtyři odpoledne, celej den v pedálech a najeto jen 80km?! Alespoň rychle dokoupit jídlo ve venkovským Sparu, protože jeden nikdy neví, kde bude spát a kdy si zas bude moct ulovit něco k jídlu. Hlavně nezapomenout na vyváženou sportovní stravu.

Zastavuju u domku, kde si paní užívá kávu na odpoledním slunci. Žádám o vodu, žádný pítko jsem už dlouho nepotkal. Paní mi ochotně doplňuje lahve a ukazuje na silnici, že tam vede cyklostezka, tam musím. Opakovaně jí vysvětluju, že po silnici jet nechci, že tu je ještě jiná trasa. Krčí rameny a já mizím úzkou vyšlapanou pěšinou do kopce. Jedu správně, říká navigace. Stezka na Hochscheiben stoupá. Už druhou hodinu stoupá.

Každý stoupání ale jednou končí a pak přichází to nejlepší – sjezdy. Tenhle je senzační a nabízí pořádnou porci ŠTĚRKU!

Den se krátí a slunce mizí za skalama. Fotografové tomu říkají zlatá hodinka. My cyklisti hledáme, kde budem dneska spát. Lavička s tímhle výhledem? Jasná volba!

Včera se počítadlo zastavilo na 107 km a 3600 výškových. Z Buchsteinrunde tak ještě pořádná porce zbývá na dnešek. Ostrý skály v NP Gesäuse trhají ranní mlhu na kusy. Než stezka vystoupá přes Johnsbach na pastviny vysoko nad údolím, slunce už nemilostrdně pálí. A zas ten klid a ticho. Tady se čas zastavil.

Pokud jste jako já a rádi riskujete v horách, zastavte se cestou do údolí na Hřbitově horolezců (Bergsteigerfriedhof). Většina náhrobních kamenů začíná “Zřítil se z …”. Člověka to donutí zamyslet se.

Pod kolama ubíhají poslední kilometry Buchsteinrunde. V Sankt Gallen nezapomeňme zas dokoupit jídlo na následující den, další šance už nebude. Co se nevejde do tašek, je třeba sníst hned. A s plným břichem zas stoupat. Ještě jeden sjezd a před námi je stará známá Unterlaussa. Rozloučit se s Buchsteinrunde a zpět do Kalkalpen.

Kalkalpen nabízí ještě jedno legální tábořiště – Biwakplatz Steyrsteg. Výbavou by mělo být stejný jako to na Weißwasser. Moc jsem ho pro vás chtěl ozkoušet, ale podzimní dny už jsou krátký a bivak moc daleko. Tam už to dneska nestihnu. Dneska bude další noc na divoko. Až sem pojedete, dejte mi vědět, jestli je tohle tábořiště to hezčí.

Bez plánů na večer se najednou jede volněji. Je vlastně jedno, kam člověk dojede a jak dlouho to bude trvat. Štěrk chrastí pod kolama, kolem ubíhají bukový lesy a zapadá slunce. Co víc si na podzimní jízdě přát? Jasně, lavičku na přespání. Tady je jedna volná.

Třetí noc, z toho druhá na lavičce, pomalu čas na návrat domů a nějakou tu sprchu. Do Welsu na vlak je to nedaleko, po rovině. Je mi nějak smutno, že už je další dobrodružství u konce. V Kalkalpen jsem rozhodně nebyl naposledy. Tady je toho ještě moc, co vidět a dělat. Pojedete příště se mnou?