Alpe Adria

Text a foto: Iveta Dvořáková

Naplánovali jsme si projet Alpe Adria a nenapadl nás lepší termín, než červnový státní svátek následovaný třemi dny volna a kupodivu měla stejný nápad zhruba polovina Rakouska. Možná sem tam někdo z Německa.

 Alpe Adria je populární cyklotrasa začínající v Salzburgu a končící u moře v Gradu v Itálii. Z velké části vede po bývalé vlakové trati, což znamená velmi příjemný sklon, spoustu železničních mostů a tunelů a parádní výhledy. A když to vezmete z tý správný strany, pojedete pořád z kopce.

 Trasu Salzburg – Villach jsme jeli několikrát, proto jsme tentokrát popojeli vlakem do Tarvisia. Alpe Adria začíná doslova pět metrů za nádražím. Člověk najede na stezku a vzápětí jsou tu první výhledy na ohromné, stále ještě zasněžené hory. Zprvu trasa malinko stoupá, ale není to nic dramatickýho. Přece jenom, dřív to vyjel vlak, tak to nemůže být takový krpál. A když se přehoupneme, už fakt jedeme jenom z kopce.

A hele, pítko! Doplňujeme vodu, sluníčko dobře pálí, měli bychom pořádně pít. Přece jenom nás čeká ještě pěkná porce kilometrů. Touhle vesničkou za sebou necháváme hory. Jsme definitivně v nížině. Jedeme dál, teď už to na bývalé koleje nevypadá. Projíždíme vesničky, mezi poli, lesem. Tady se někdo tak úplně nedržel značení Alpe Adria. Úplně uvařený přijíždíme do městečka, kde je park, pítko a zmrzlina! Dáme si obří porci, k ní kafe a snažíme se aspoň trochu dát dohromady. Kolik je stupňů, 40? Zpátky při smyslech vyrážíme dál, projedeme Udine, který jsem nevím proč měla zafixovaný jako ošklivý průmyslový město. Přitom je krásný! A další očekáváná zastávka je Palmanova. Je to středověká pevnost s ohromným prázdným náměstím uprostřed. Působí zvláštně nepatřičně, všechna města mají náměstí zaplněná kavárnami, restauracemi, obchody nebo alespoň

Což o to, jsme na konci Alpe Adria, ale v cíli ještě ne. Na spaní máme vyhlídnutou pláž poblíž Monfalcone, na který jsme nocovali už loni při cestě ze Slovinska. Je to ještě dvacet kilometrů, je tma a z cesty si pamatuju akorát nadšení, když jsme našli veřejný záchodky. Jo a vlastně u těch záchodků si zrovna vařil večeři nějakej klučina, kterej se k nám pak přidal. Ukázalo se, že je to Rakušan z vesničky pár kilometrů od tý naší, kde jsme tolik let bydleli. Svět je malej a Rakousko ještě menší.

Poslední část už jsem jela dost na autopilota. Ještě aby ne, když jsem měla za sebou svých prvních 200km na jeden zátah!

Klučík pokračoval dál, my se šli projít do vody a ulehnout.

Sluníčko pere už od rána. Z Monfalcone jedeme po silnici směr Trieste. Je takový horko, že stavíme na zmrzlinu hned osm kilometrů za městem. Za chvilku se utrhneme z hlavní silnice doleva a začneme stoupat. Dneska chceme dojet do Ljubljany a bereme to z Itálie v podstatě přímou cestou. Hranici překračujeme v kopcích nad Trieste, chvíli jedeme po hezkých silničkách, chvíli po nepěkný hlavní silnici a chvíli lesem a prapodivnou stezkou podél dálnice. Zastavujeme na studený pití v kempu kousek před Postojnou, ten už taky známe z loňska. Pokračujeme přes Planinu na Logatec, to je moc pěkná část, silnička vinoucí se lesem, potom už jenom podél hlavní až do Ljubljany.

Snídani vyřešíme na trhu čerstvým ovocem, pečivem a kafem a jedeme dál, dneska až domů. První zastávka je v Trojane, což je osada v kopcích snad až mezinárodně proslulá výrobou koblížků. Fakt, nikde nic, relativně opuštěná silnice a najednou zájezdovými autobusy (většinou s rakouskýma spz) obsypaná pekárna. Takový bizár jsme si nemohli nechat ujít a dali si tam aspoň kafe. Dál se přes kopečky v naší oblíbený části Slovinska dostaneme až do Velenje. Tady je obří jezero, které vzniklo zatopením lomu. Příhodný místo na další pauzu. A odtud už rovnou domů. Napřed po silnici do Gornji Dolič a pak až do Lavamündu po bývalé železniční trati. Zase. Jak začali, tak skončili.