Alice Drobná – rozhovor

Text: Jan Žďánský, Alice Drobná                  Foto:Alice Drobná

Alici Drobnou nebude s největší pravděpodobností na české bikové ani bikepackingové scéně nikdo znát. Je to velká škoda, protože má na svém kontě řadu úspěchů. Vzhledem k tomu, že natrvalo žije v USA, k nám moc informací neproniklo. Proto jsem opravdu vděčný, že Alice souhlasila s rozhovorem a můžeme se o ní něco dozvědět.

Alice, jak dlouho už žiješ v USA a jak ses tam dostala?

Do USA jsem se přestěhovala v roce 1995 a občanství získala v roce 2004. Po maturitě jsem chtěla cestovat a poznávat zemi. Po jednom roce pobytu jako výměnný student jsem měla štěstí a dostala nabídku bydlet s kamarády v Illinois, kde jsem začala studovat na místní univerzitě. Poté přišla pracovní nabídka a já zůstala natrvalo.

Vracíš se občas do Čech?

Celá moje rodina žije v Čechách a na Slovensku a tak se je snažím navštěvovat co nejčastěji. Za posledních pár let se mi je daří navštěvovat každé léto. Ze začátku to bylo složitější a vídala jsem se s nimi jednou za 3 až 4 roky.

Na kole jsi začala jezdit až v Americe? Jaká byla tvoje cesta k bikepackingu?

Když se to tak vezme, tak jsem první dálkovou cyklotůru zažila ještě jako malá holka v Čechách. Ale to bylo jen krátkodobé. Ke kolu jsem se pak vrátila až v roce 2008, když jsem se seznámila s mým partnerem Rossem Winsorem. On mě uvedl do světa horských kol a singlespeedu. O horských kolech, natož o kolech singlespeed, jsem toho moc nevěděla. Začala jsem však jezdit s Rossem a právě od něj jsem se toho hodně naučila. Vždy jsem byla poměrně dobrá ve vytrvalostních sportech, takže to byla moje přirozená výhoda. Taky jsem v každém sportu, který jsem vyzkoušela, byla vždy dost soutěživá a tak jsem začala závodit i na kolech. Ze začátku jsem zkoušela krátké tratě, potom maratóny a posléze závody na 100 mil a pár vytrvalostních 24-hodinovek. Ale nic pro mě nebylo dost dlouhé. Nechápejte mě špatně, závody to byly vyzývající a brutální, ale já jsem pokaždé cítila, že tomu něco chybí. Pak jsem si vzpomněla na článek v časopise o Tour Divide auvědomila si, že je to ještě větší výzva. A tak jsem se v roce 2014 přihlásila. Tím pro mě bikepacking začal.

Jsi první žena, která zvládla Triple Crown Of Bikepacking a ještě navíc úplně první člověk, co to zvládl na singlespeedu. Jestli správně počítám, tak to jsou tři závody o celkové délce 4110 mil, které jsi zvládla za nějakých 36 dní a 7 hodin. To musela být náročná sezona. Jak na to s odstupem času vzpomínáš?

Abych řekla pravdu, připadá mi to, jako by to bylo v minulém životě. Byla to neuvěřitelná zkušenost a tehdy jsem se toho sama o sobě hodně naučila. Je vskutku úžasné, čeho je lidské tělo díky silné vůli schopné. Jsem přesvědčená o tom, že spousta lidí vůbec netuší, čeho jsou schopni, dokud to nezkusí a neposunou svoje vlastní hranice. Je to o silné vůli a nadšení. Naučila jsem se pokračovat dál, i když jde vše proti mně a moje tělo se zdá být úplně vyčerpané. Naučila jsem se, jak je důležité o své tělo dobře pečovat, protože to vám může pomoci dosáhnout čehokoliv. A naučila jsem se, že za tím, co vás inspiruje, musíte sami jít, nikoliv čekat. Nemuseli byste se totiž dočkat

Rok před Triple Crown (2014) jsi vyhrála ženskou kategorii na Tour Divide. Pokud se nepletu, tak to bylo úplně poprvé, co vyhrála žena na singlespeedu. Nebál bych se to nazvat jako průkopnické vítězství. Měla jsi před startem ambice na přední umístění?

Ve skutečnosti jsem do závodu šla bez veškerých očekávání. Byla jsem natěšená a zvědavá, zda to vůbec zvládnu. Věděla jsem, že zvládnu ujet 100 mil v jednom dni. Otázkou bylo, zda to dokážu den co den po dobu několika týdnů. S nikým jsem nezávodila. Prostě jsem jen chtěla vyzkoušet, zda to dokončím. Avšak v průběhu závodu se asi po 8 až 9dnech něco prolomilo a já se s každým ránem cítila silnější, než předchozí den. A před koncem závodu se zdálo, že šlapu takřka bez námahy. V poslední den závodu, při konečných 65ti mílích, jsem se cítila tak dobře, že jsem skoro sprintovala. Pobyt venku, den za dnem, noc za nocí, kempování, stravování, jízda a jinak žádné jiné starosti ani stres mi umožnily si to užít. A když jste doopravdy naskrz šťastní, nic není nemožné. A tak jsem pokračovala ve šlapání. Upřímně řečeno, do žádného závodu jsem nikdy nešla s očekáváním. Vždy jsem si udržovala otevřenou mysl, protože jsem věděla, že stát se může cokoliv a já musím být připravená. Každý závod je osobní výzvou. Závodem sama se sebou

Z mé zkušenosti je singlespeed styl, který buď miluješ, nebo nikdy nepochopíš. Jak tě vlastně napadlo začít závodit na singlespeedu?

Po té co jsem se seznámila s Rossem a začali jsme spolu jezdit, byl právě singlespeed moje první kolo, které jsem si koupila. Od té doby mě nezajímá nic jiného. Ross jedno takové měl a nemohla jsem uvěřit, jak je silný a rychlý, tak jsem si řekla ¨To musí být tím kolem!¨ Takže bych řekla, že jsem nikdy moc nepřemýšlela nad tím, že na singlespeedu závodím proti ostatním na kolech s převody.

Máš na svém kontě fantastické úspěchy na poli jedné rychlosti. Zdá se, že na dlouhých a těžkých tratích není absence přehazovačky až taková nevýhoda, jak by se mohlo zdát. Jak to vidíš ty?

Zbožňuju můj singlespeed a třebaže to skýtá nevýhody ve srovnání s koly s přehazovačkou, jako volba správného převodu, šlapání na prázdno v rovinkách, vedení kola do kopců, atd. jsou tu věci, které z něj dělají dobrou volbu pro bikepacking – je lehký, tichý, jednoduchý a prakticky bezúdržbový (nikdy si přehazovačku neurazíte!).

Předpokládám, že klíčovým faktorem je výběr správné kombinace převodu. Vybíráš ho podle průzkumu trasy, nebo je to otázka zkušeností?

Pro mě to byla vždy otázka zkušeností a roků ježdění a závodění na singlespeedu. Hned, jak se podívám na výškový profil, dokážu odhadnout vhodný poměr převodu. Je to samozřejmě velice individuální. Co vyhovuje mě, nemusí být vhodné pro jiné bikery. Já například nerada jezdím silově kopce a radši jedu na vyšší otáčky, takže mám tendenci volit lehčí převod, když je trať kopcovitá. Ale musím si dávat pozor, abych to nepřehnala a netočila to až příliš. Vždy je to hledání rovnováhy. Lehce a snadno.

Nemůžu si odpustit otázku na hmotnost. Jezdíš na titanovém biku Moots. Jaká je základní hmotnost tvého kola a jaká je ta závodní s kompletní výbavou?

Samotné kolo váží asi 21 liber (9,5 kg). S mojí výbavou to může stoupnout na 31 liber (16,33 kg) a s vodou a jídlem přes 40 liber. Ale vždy záleží na druhu a délce závodu.

Snažíš se vybavení ladit do detailu, právě s ohledem na hmotnost, nebo to pro tebe není tak zásadní?

Při všech mých závodech jsem se postupně víc a víc soustředila na vybavení a váhu všeho. Na druhou stranu jsem vždy měla hrůzu z nedostatku vody a tak jsem jí pokaždé vozila mnohem víc, než bylo třeba. To se samozřejmě promítlo do vyšší hmotnosti kola. Ale dodávalo mi to klidu a tak to stálo za to. Ve všem ostatním vybavení jsem se snažila jet co nejvíc na lehko a brala jen to nejnutnější. Jedinou výjimkou byla moje nafukovací karimatka, kterou jsem sice považovala za luxusní záležitost, ale být bych bez ní nemohla. Mnoho závodníků spí jednoduše na zemi jen ve spacáku nebo bivaku, ale já potřebovala pohodlí nafukovací matrace a tak jsem ji pokaždé vozila. Pomáhala mi ke kvalitnějšímu spánku a lepší rekonvalescenci v průběhu noci. Při jízdách pro zábavu to bylo úplně jinak – to vozím věci, které bych si jinak nedovolila – vařič, stan, knížku, lampičku, atd.

Sleduješ současné dění na Divide? Co říkáš na loňský fenomenální výsledek Bailey Newbrey (2. v celkovém pořadí) a letošní vítězství Alexandery Houchin a nový ženský SS rekord?

Ráda se účastním, ale vyloženě na to nekoukám, ani nesleduju. Takže moc v obraze s tím, co se tam děje, nejsem. Po té, co jsi mi poslal tuto zprávu, jsem si četla o Baileym a Alexandře a zdají se být fenomenálními atlety. Velice si jich vážím a vlastně kohokoliv, kdo se do toho pustí a vyzve sám sebe. V dnešní době je hodně bikepackerů, kteří posouvají hranice možností. Vybavení je čím dál lehčí, minimalističtější, rychlosti se zvyšují a rekordy padají.

Když jsem já v roce 2014 začínala, řekla bych, že bikepacking začal být na vzestupu. Každým rokem se zdálo, že padl další rekord. Nikdy jsem neočekávala, že nějaký rekord sama prolomím. Prostě jsem jen vyrazila ven a vyzvala sama sebe. Párkrát to stačilo na to, abych pokořila rekord, nebo se zapsala do historie. Avšak závodní bikepacking se mění. Je znát, že rozdíl mezi vrcholovými závodníky a zbytkem pole neustále vzrůstá. Trasy jsou prozkoumávány a plánovány do posledního detailu. Odpočinek a spánek se zkracují a jezdci posouvají hranice možností svých těl, dokud se úplně nezhroutí.

Já osobně nedám na spánek a odpočinek dopustit. I při závodech jsem dbala na to, abych každou noc spala 6 – 7 hodin. To mi každé ráno dodalo více energie a všeobecně bylo moje tělo v pohodě, takže jsem mohla den co den pokračovat rychlým tempem. Jiní rychlí jezdci spí 1 – 3 hodiny každou noc po několik týdnů. Někdy i bez spánku po několik dnů. Takovým způsobem bych nemohla fungovat. Když jsem u těch nejrychlejších závodníků vypozorovala tento trend, cítila jsem, že je čas odejít. Pro mě byl bikepacking potěšením – užívala jsem si pocit volnosti, čerstvého vzduchu, kochala se nádhernou přírodou a odlehlými místy. Prostě šlapání do pedálů mého kola a zkoušení čeho jsem schopná, aniž bych se fyzicky úplně vyšťavila. Všechny zásluhy, které z toho vyplynuly, byly jen třešničkou na dortu. Nyní si jezdím pro radost, stranou ode všech závodů, bez žádných tlaků ani očekávání.

Konkurenční bikepacking už jsi opustila. Své cíle máš splněné. Co tě nyní motivuje k nasednutí na kolo?

Cyklistika pro mě není jen koníčkem. Je to můj životní styl. Mám cestovní kolo, které používám po městě a jezdím na něm celoročně – do práce, na nákupy, do kina, zkrátka všude. Odchod ze závodní scény pro mě znamenal víc klidu, svobody a méně tlaku. Místo, kde bydlím, oplývá jednou z nejhezčích přírodních krás, co jsem kdy viděla. Takže když zrovna nejezdím na kole, tak tam někde venku výletím, kempuju, anebo si zkrátka užívám čerstvého vzduchu.

Žiješ v Oregonu, kde máte dnes již kultovní Oregon Timber Trail. Vyrážíš na něj často?

Celou trať jsem ještě neprojela, jen pár částí poblíž mého bydliště. Ale to, co jsem  doposud shlédla, je přenádherné.

Alice, díky za tvůj čas a za rozhovor. Přeji mnoho šťastných kilometrů.

Děkuju. Přeju Ti to nejlepší ve všem, co podnikáš. Obzvlášť na kole!

Koukněte taky k Alici na blog: https://soulelevated.wordpress.com/

Pokud se Vám článek líbil, podpořte nás jeho sdílením. DÍKY!