Alespoň na noc

V průběhu září si několikrát vyjedeme s kamarádem Romanem. Hlavně na gravelu, vždyť také žádné další kolo než štěrkolet v garáži nemám. To se ale v půlce září změnilo a já dostal nové celoodpružené kolo Koba Sentiero. Ve vlastním designu, bikepacking designu a to už je výzva, vykašlat se na nepřízeň počasí a vyrazit na bikepacking. Slovo dalo slovo a hle termín, který by vyhovoval nám oběma máme. Předposlední víkend v září. A kam? Na single do Nového města pod Smrkem.

V týdnu, kdy máme vyrazit se počasí nějak nechce umoudřit a teprve ve středu v podvečer se začínájí mraky protrhávat a vypadá to na zlepšení. Ve čtvrtek ráno musím s kolem na seřízení, do práce a rychle domů zabalit. Konečně je páteční ráno, brzy vstávám a už se nemohu dočkat až vyrazíme, jako kdybych jel poprvé. Dopoledne trávím v práci neboť sraz mám s Romanem až po druhé hodině na náměstí ve Stráži nad Nisou.

V kanceláři zjišťuji co vše jsem doma zapomněl zabalit. A že toho nenízrovna málo: čelovka, OP, průkaz zdravotní pojišťovny a peníze. Kroutím hlavou nad svou blbostí a připadám si, jak když jsem jel na bike packing poprvé. Co se dá dělat, domů se vracet nebudu. Po jedné hodině vyrážím směr Stráž nad Nisou, kde se okolo druhé posadím na obrubník u kostela a čekám a čekám. Blíží se dva cyklisté, ale ani jeden nemá brašnu a tak jim nevěnuji vůbec žádnou pozornost. Teprve když jeden z nich u mě zastaví a promluví, zjišťuji že je to kamarád Tom. Přisedá a sděluje mi, že kus cesty pojede s námi, prý to bude sranda neb měl v práci čtyři rumy. Pravda, jeho dech lehce voní, skoro jako rumová pralinka, skoro. V půl třetí přijíždí Roman, vyšvihneme se do sedel a razíme směr Fojtka. Přijíždíme na Fojtku a kluci okamžitě zastavují v místním občerstvení. Dávají si pivo, Tomáš velké, Roman malé a já volím malou Kofolu, jsem nejstarší a tudíž nejrozumnější.

Naštěstí zůstane pouze u jednoho hořkého moku a po konzumaci se opět vydáváme na cestu. Motáme to po vedlejších silnicích a Tomáš posilněn metlou lidstva dělá na kole kraviny. Vše mu vychází, až do chvíle kdy skočí z hlavní cesty do pole a přehlédne, že v návratu na cestu mu brání plot. On totiž není jenom posilněný alkoholem, ale nemá ani dioptrické brýle a tak prý má už značně zastřené vidění. Zatímco se snaží vyškrábat zpět na silnici, Roman a já se tlemíme jako šílenci, že sami málem spadneme z kol. Tomáš se uklidní a v klidu dojíždíme na začátek Viničné cesty. Je to nádherná písčitá cesta, která vede přes Jizerskohorské bučiny, ale je spíše vhodná pro gravel, než pro plně naložená celopéra. Přesto si jízdu užíváme a než bys řekl švec jsme z lesa venku. Zde se Tomáš loučí a vyráží směr Hřebínek a my pokračujeme dál do Hejnic. Nakupujeme si zásoby na večer a jedeme táhlým stoupáním na lázně Libverda. Chceme se zde stavit v cykloservisu, protože Roman zjistil, že málo nafoukal tlumič a ten jede téměř na doraz. Leč servis je zavřený, prý je otevřený už pouze o víkendu. Nedá se nic dělat, prý dnes nebude s kolem skákat a nafoukne to až na centru na Kyselce. Konečně jsme nad Obřím sudem, kde najíždíme na singltrek. Před šestou se vynoříme z lesa u Trek centra a dnes dnešní putování končí.

Paráda! Zde je otevřeno. Zdravíme se s paní vedoucí a prach v hrdlech, značně žíznivých, spláchneme jedním točeným. Dostáváme povolení přespat u ohniště a zároveň i nabídku na uložení kol na noc. Možnost přespání s díky bereme, uskladnění kol s díky odmítáme. Přeci jen chceme vyrazit na cestu brzy ráno. Převlékáme se do suchého oblečení, stavíme stan a vaříme si kávu. Paní vedoucí nám přináší suché dřevo na podpal a znovu nám nabízí uschování kol se slovy, že se zde potuluje velice divný ukrajinec. S Romanem se na sebe podíváme a nabídku přijímáme. Přeci jen svá kola máme rádi a zítra jezdit chceme. Kola jsou uložena a jde se vařit večeře, po večeři si rozděláváme oheň a užíváme si absolutní pohodu. Ze tmy se ozývá osamělé hučení, občas zahouká sova, nad hlavou proletí netopýr a nebo jiskra z ohně. Klid a pohoda! Když tu se ze tmy ozve lidský řev. Uaaaá! Uuuuů! Koukáme na sebe s Romanem, pak za sebe do lesa a přemýšlíme co, nebo spíš kdo to je? Bučení a řev? Zombie? Nebo ten divný ukrajinec? Zombie? Řev se ozývá z lesa přibližně deset minut a pak ustane, jako když utne. Na klidu nám to moc nepřidává. Snažím se obrátit list a vyprávím Romanovi svou historku z poslední návštěvy singlu, která se týkala nočního setkání s liškou, které bylo úplně jedno, že sedím pár metrů od ní a v poklidu vybírala popelnice. Že jsem nedržel hubu a nenechal si tuhle story pro sebe.

Před desátou hodinou jdeme spát, ráno chceme brzy vstát, neboť Roman musí být, z pracovních důvodů, do půl druhé doma. Já usínám téměř okamžitě, kdy usne Roman nevím. Okolo půl druhé mě probudí zvláštní zvuk. Odkud to vychází? Aha, od Romana. Mumlá, škube sebou, najednou se posadí a začne řvát. Áááááááá! Stejně jako ten zvuk z lesa, který nás vyděsil u ohně. Ptám se ho, co se děje, ale nijak nereaguje. Teprve když s ním zatřesu, probírá se a říká, že ho za prst tahala ze stanu liška, a že se vůbec nemohl pohnout. Aha! Odpovím mu, že to asi bude pravda, protože vidím náplast na jeho prstu. Chvíli kouká na mě, na prst, na mě a pak řekne, že jsem blbej, že to byl sen. Zbytek noci probíhá v klidu. Žádná další liška, šílený ukrajinec či zombie se už nedostavuje a tak můžeme nerušeně spát.

Vylézám ze stanu po půl sedmé ráno, balím drobnosti a čekám až vyleze z kanafasu i šípková Růženka. Intenzivní prožitky z noci, zdá se, Romana vyčerpali a jemu se ze stanu vůbec nechce.

Probírá se až ve chvíli, kdy vytáhnu ze stanu svůj spacák a karimatku. Konečně je venku, uvaří nám ranní kávu, vytáhne k snídani bezlepkový, značně zmačkaný, perník a po snídani se také pouští do balení. Po osmé hodině máme zabaleno, jdeme si pro kola a vyprávíme vedoucí o nočních zvucích. Ta nám oznamuje, že místní obyvatelka při venčení psa našla nedaleko batoh, který nejspíš patří místnímu bezdomovci. Takže to vypadá, že bezdomovec ztratil batoh a svoji bolest ze ztráty projevoval jekotem do noci. Už tedy vysvětleno. Na cestu nám paní vedoucí udělá jedno pořádné espreso a palačinku a my můžeme plní sil vyrazit na cestu. Směřujeme po červené trase pod asfaltovou agónii, kde nás výšlap pořádně probere a zahřeje. Ač je devět hodin máme celý singltrek k dispozici pouze pro sebe, nikde žádný jezdec. Černá střídá červenou a naopak a než se nadějeme jsme u Hubertky. Chvíli si oddychneme a pokračujeme dál po černé trase až ke hřbitovu u lázní Libverda. Opouštíme single a sjíždíme do Hejnic, kde si dáváme v Bike&Coffee House toast a opět kávu.

Pak nás čeká návrat do Liberce ve včerejších stopách. Doprovodím Romana domů a ještě si dám na závěr výšlap na Císařský kámen, kde v polovině kopce dostanu hlaďák a jsem rád, že s posledním vypětím všech sil dojedu ke kiosku Milíře. Dávám si zde odměnu v podobě konfitovaného kachního stehna, mastnotu spláchnu jednou plzní a hurá domů. Možná jste čekali poněkud delší bikepacking, ale věřte, že i vyrazit jen tak na jednu noc stojí za to. Hlava vyčištěna a tělo příjemně unavené a tak to má být.

Tak zase někdy příště.