Černá Hora

Text a foto: Katka Frankeová

1. den

Vyrážíme z Foči po hlavní silnici. Obdivujeme tyrkysovou řeku Drinu pod námi. Míjíme spousty pramenů. Sjíždíme k celnici Šćepan Polje, kde je poslední pramen. Jsme nervózní, potřebujeme jet cestou mezi dvěma celnicemi a vymýšlíme, jak na to a zapomínáme nabrat vodu. Další voda je až v závěru dnešního dne, kde spíme. Jedeme přes most a řeku Taru v jejím zalesněném kaňonu. Za černohorskou celnicí jsme se otočili a jeli zpátky na vedlejší cestu podél Tary, kudy jezdí hodně terénních aut s rafty. Jednoduché. Stoupáme po asfaltu v lese až nahoru, mezi skály. Prudký kopec a my jsme bez vody. Nahoře ve vesnici Crkvičko Polje mi milý pán nalévá balenou vodu do flašky a směje se, když jí okamžitě vypiju. Jedeme v lese po uzoučké asfaltce, kudy nejezdí žádná auta. Dojeli jsme na místo s lavičkami, studnou a starou kamennou sochou vyobrazující ruku držící kříž. Nejlepší pití je studená voda z pramene. Pro nás to tady končí, není nad místa, kde je voda jak na umytí sebe tak na jídlo.

2. den

Ráno vstáváme pozdě, protože spíme v hustém vzrostlém lese pod vrcholem Grabač Vrh 1500m n. m. Vaříme snídani na dřívku a sedíme s ní na lavičce. Chvíli se jen díváme do lesa. Krásné místo, dlouho jsme nespali v lese. Vzrostlé stromy a ticho jsou uklidňující. Jedeme k prvnímu jezeru, Sušičko jezero. Cesta se vlní krajinou, místy lesem, místy s krásnými výhledy na NP Sutjeska. Neskutečně zvlněná krajina. Vjíždíme do NP Durmitor. Dole míjíme hospodu s kempem ve vesničce Nedajno a stoupáme zase do kopce, nahoře je lavička s výhledem na kaňon.

Je neskutečný. Ale asi bysme to cítili jinak, kdybysme věděli, že za chvíli si do toho kaňonu sjedeme a poté ho zase metr po metru vyjedeme. Dole v kaňonu je jezero Sušičko jezero a u něj planinársky dom Sušica ale je zavřený. Je tady vydatný pramen. Místní nás tady skásnul za vstup do parku. Odpočíváme u jezera do chvíle, než tady přijela skupina lidí v terénních autech a poté i sešla další velká skupina trempů z okolních skal.

Víme, co nás čeká, máme nastoupat 750m, tu cestu jsme viděli už při sjezdu. Šouráme se nahoru od stínu ke stínu. Salty and sweet. Výše se už dá jet a nahoře je výhled na kaňon z druhé strany. 

Projíždějící auta už nás nezdraví tak jako v Bosně a Hercegovině, jsou to turisti. Dále míjíme krásný nový moderní přístřešek pro přespání, ale nemá studnu, škoda vody co steče ze střechy. Stoupáme až do 1950m n pod vrchol Veliki Štuoc a odsud je to už mírně z kopce. Kocháme se výhledy na skalnaté vrcholky hor všude kolem.

Projíždíme kolem lanovek a turistů a dole je první odbočka na nezpevněnou cestu. Kamení, les, turisti pak doprava lesem přes kořeny. Zde je enduro trail značený pro kola. Sjíždíme k mlýnu, kde si nabíráme vodu z potoka. Úplně dole už prosvítá mezi stromy horské jezero, Crno jezero. Jezera tady připomínají šumavská, ale v těchto se dá koupat. Je zde pramen a kontrola. Ticket, ticket. Dále vede asfaltka kolem autobusů s turisty až do města Žabljak. Na náměstí je bankomat, obchod a pizzerie hned vedle sebe! Slunce zapadá. Pokračujeme za město. Míjíme hodně motorkářů, ale nikdo z nich nejede nezpevněnkou v podvečer travnatým údolím. Tady se jede parádně, ale nevím, jestli to není jen mým plným žaludkem nebo i mírným sklonem, studeným vánkem, zapadajícím sluncem, které krajinu barví do zlata. V dálce jsou vidět zasněžené skalnaté vrcholky hor. Nejedeme ani moc daleko a při další odbočce na vedlejší cestu se schováváme za keři a spíme. Vůbec nikdo tudy nešel ani nejel. Večer se blýská ale bez hromu a začíná foukat a ochlazuje se, ale bouřka nás zase obchází. Nebe je plné hvězd. Kocháme se pohledem na mléčnou dráhu. Takto tmavou oblohu jsme dlouho nezažili.

3. den

Vstáváme ještě před rozbřeskem. Padla rosa a vše máme mokré. Snídaně na dřívku z borovice krásně hoří.

Nedaří se nám seřídit přehazovačku, tak vyjíždíme až pozdě dopoledne. Jedeme z kopce proti větru. Míjíme plechové stodoly. Vzrostlé smrky. Po červené značce se dostáváme k dalšímu jezeru Zminičko jezero. Luky zjišťuje, že má v bočnici prořízlý plášť tak doplňujeme tmel a doufáme, že tím se to vyřeší. U jezera jsou moderní chaty, nabíráme z něj vodu a stoupáme lesem se vzrostlými stromy od stínu ke stínu. Ze začátku jedeme do prudkého kopce po kamenech, ale později se cesta zmírňuje. Nahoře je vesnice Pašino Polje. Za vesnicí míjíme poslední stavení, kde nás od zápraží zdraví žena s dítětem. Pod stavením je louka v údolí pod horami s kravami, kde zastavujeme a obdivujeme tu idylu při uklidňujícím cinkání kravských zvonců. Odtud je to sešup po kamenech, odepínáme drát ohrady a projíždíme dál rovinou mezi loukami a lesy.

Přijíždíme na konec lesa před začátkem planiny, kde obědváme. Čeká nás planina z 1550 do 1900 m n. m. Dále dlouho pokračuje jen planina, širé travnaté kopce lemované vysokými horami. Jedeme po vyježděných kolejích po hlíně ale i kamenech. Kvůli zvlněné krajině a kamenitým cestám postupujeme pomalu. Planina se v polovině mění v lesnatou krajinu s výčnělky skal a uprostřed mezi tím sedí na kopci klasický kamenný kostel. Následuje opět nekonečná planina. Endless landscapes. Prameny míjíme až u malých vesniček, ale kvůli psům u nich nezastavujeme. Zastavuje nás až prudký svah za vesnicemi, kde tlačíme kola. Míjíme polorozbořené domy. Opuštěné. 

Přijíždíme sem od lesa na louky. Slunce se schovává za mraky. U dalšího seskupení domů je i stará studna. Nikdo tady nežije.

Na studni je zámek, víko ale stejně odklápíme ze strany, kde jsou zrezivělé panty. Dochází nám voda. Pod poklopem je malý štír. Studna je plná rezavé vody. Nabíráme všechny flašky. Jedeme dál a cesta začíná být náročná. Velké kameny, prudce nahoru a dolu. Místní nás vesele zdraví.

Ke konci dne už kola tlačíme, jsme vyřízení. Následuje sjezd. Míjíme tři nahé cestovatele myjící se ve strouze. Dále je přístřešek a lavičky. Poslední kopec a pak jen sjezd. Za další zatáčkou stojí velký planinárský dom Ckara. Dva roky starý a stále bez hromosvodu, zrovna když přichází bouřka. Nemá přístupnou místnost, tak spíme pod jednou z jeho velkých teras s výhledem na zalesněné údolí. Kadibudka a pramen je kousek pod ním. Vaříme vzadu na dřívku vedle stávajícího ohniště. Kolem se pasou krávy a ovce. Večer přišel silný déšť a bouřka.

4. den

Budíme se do mlhy a zimy.  Snídani vařím v mezeře mezi dešti. Sjíždíme na asfalt a hlavní cestu až do města Mojkovac pro jídlo. Je pondělí dopoledne a kavárny jsou plné lidí. Pokračujeme až k dalšímu parku Biogradska gora, kde platíme za vstup. Následuje serpentina v lese po asfaltu až nahoru k jezeru Biogradsko jezero. Obklopují nás největší stromy, co za celou dobu vidíme. U jezera je kemp a lidé tu ještě spí. Dále jedeme po nezpevněné serpentině mírně do kopce z 800 do 1900m n. m. Nahoře je travnaté údolí, kde stojí dva planinárské domy Lalevica a Damjanovića Kolibe. Paní u prvního nás láká dovnitř, ale my nemáme eura, tak jí tvrdíme, že musíme na Vranjak. Cesta je prudce do kopce, až nahoru mezi poloniny. Úplné Západní Tatry, po kterých se dá jezdit na kole!  Pokračujeme po rovině a poté dolů až k přístřešku usazeném mezi skalami. Začíná pršet tak se schováváme pod střechou a nakonec už nepřestává tak zde i spíme.

5. den

Ráno vstáváme až kolem osmé, nikde nikdo. Idylka jako v Tatrách jen bez lidí. Je tady ohniště i tůňka na umytí ale ochladilo se tak radši pokračujeme. Na hranici parku Biogradska gora stojí nová bouda, ale nikdo zde není tak se schováváme vevnitř před větrem. Jedeme dolů kolem nových lanovek a chat až na červenou turistickou značku a zpět do kopců. Projíždíme kolem chat a u jedné je stůl, lavice a pramen tak zde obědváme. Dále pokračuje nezpevněná cesta, kde potkáváme dva muže na koních, oba hovoří s někým po telefonu, nebo spolu? Sjíždíme do města Jošanica, protože dále po červené je to úplně zarostlé. Následuje prudký sjezd až k průzračné řece Desna rijeka. Pokračujeme po rovině po asfaltu podél řeky Perućica až do Dulići, kde odbočujeme a jedeme podél další řeky Kuckaja. Tahle je blátivá a dále je cesta zatarasena velkými stroji. Muži tady staví vodní dílo, popíjí a pořvávají na nás, Turista! Pokračujeme rozbagrovanou cestou vedle krásné řeky s vodopády v zalesněném údolí. Už jsme v 1000m n. m. a projíždíme vesničkami. Přijíždíme k mostu, kde si nabíráme vodu. Šipka pro cyklisty ukazuje doleva kolem plotu, vypadá to hrozivě, protože je úplně zarostlá, ale po pár metrech jsme se dostali do lesa, kde se dá jet. Ne dlouho. Další cedule nás upozorňuje, že dalších 6km je prudce do kopce. To jsme ale ještě netušili, co nás čeká. Mountain Wreath trail. Tady byl ten nejhorší stoupák, zarostlou cestou s popadanými stromy, co jsme za poslední tři měsíce jeli. Tady asi už nikdo na kole nejezdí. Proč by taky měl, když je to jen pěšina pro pěší a měla by být tak i značena! Nakonec jsme se vyškrábali až do 1500 m n. m. a nahoře je loučka, kde spíme.

6. den

Ráno je v lese krásně. Večer nás nerušily ani žádná zvířata. Po snídani nás zdraví místní na koni. Přesně takto jsem si představovala Albánii. Milí lidé, úžasné lesy, šílené štěrky na ježdění, divoké řeky, zapadlé kouty a vesnice, na které zapomněl čas. V pohraničí je to vždy nejlepší! Začíná to zvesela. Vedeme kola z kopce lesní cestou vyšlapanou od koně. V závěru se ale tato stezka mění v serpentinu v příliš prudkém svahu, kde máme strach udělat špatný pohyb. U zářezu, kudy teče potok, si kola radši pomáháme převést. Dobře to dopadá, vycházíme na zahradě jednoho z domů ve vesnici a pokračujeme na asfalt a dále až k albánské celnici Grnčar – Vermosh. Na hranici stále úsměvy. Za hranicí končí asfalt a já jsem plná očekávání dobrodružství, ale po chvíli zase začíná a už nekončí až do našeho odjezdu. Nejela bych tudy, pokud na kole hledáte to, co my. Hory, lesy, nezpevněný terén na ježdění a trochu dobrodružství z opuštěných míst. Kudy jsme Albánií projížděli my, by bylo lepší jet na silničce a určitě ne v létě. Jsou tady tak prudké vysoké skalnaté hory, že je zde jen jedna asfaltová cesta skrz.

Na této asfaltce potkáte jen turisty a pár místních, kteří jsou zvyklí na turisty. Nejsou tady žádné lesy, pod kterými by se dalo schovat před sluncem. Sluneční paprsky se odráží jak od asfaltu dole tak ze stran od skal, takže po chvíli si říkáte, jestli jste se náhodou neocitli v pekle. Není to ani tak horko jako nudná, předvídatelná asfaltová cesta a vyhlídka na další stovky kilometrů po ní, kvůli které jsme z Albánie prchli. Tady jsem měla hroznou krizi a brečela jsem. Kvůli asfaltce! Doufám, že se do zdejších hor jednou vrátím a změním názor. Ale kdybych mohla něco změnit tak bych jela místo do Albánie do Kosova sedlem Ćafa Bjelega nebo na vesnici Kuqishtës a dále do Makedonie a Řecka na další bikepackingovou cestu. Dlouho jsem přemýšlela jak napsat závěr a nakonec jsem ho napsala popravdě. Jsem vůbec na dlouhé cestování stavěná, když se při první nepříjemné zkušenosti vracím domů? A co vy? Věnovali byste nějaké cestě svůj čas a peníze, když by ztratila to, co hledáte? Možná jen nemám dost zkušeností. Ale ty se získávají jen praxí, proto jsem se hned po návratu vydala na další pěší dobrodružství, kde jsem poznala spoustu dalších jako já a postupně dávám na jejich radu a i když je mi něco z duše nepříjemné, jako je chodit na slunci po asfaltu, myslím na to, že to co začnu, musím i dokončit.