Brdy krásné, Brdy přívětivé

Ještě než-li se David, můj bratr, vrátí domů do států za velkou louží, dohadujeme si společný bikepacking do Brd. Na Brdy mě přivedl kamarád Zvirze z Ekologické garáže, u kterého jsem viděl pár fotek, které vypadaly moc slibně. Ještě zavolám Ondrovi zda se nechce přidat a hle hned jsme tři. Jako termín cesty volíme úterý a jako startovní místo obec Jíloviště u Prahy.

V úterý brzy ráno se scházíme v Pekárně u Stáni, kola připravena, obloha vymetena a my natěšení. Po kávičce a studiu mapy vyrážíme po červené turistické. V plánu je jet jižní částí Brd směrem na západ a pod kopcem Plešivec nalézt Smaragdové jezírko, kde se dá údajně přespat. To je náš plán.

Vyrážíme. Červenou značku ihned nacházíme, pouštíme se po ní, abychom velice záhy zjistili, že turistická občas pro kola vhodná není. Nezbývá nám nic, nežli na pár úsecích slézt z kol a prudké kopce vytlačit. Takto to pokračuje až k Černolickým skalám, kde se terén přeci jen umoudří a my konečně můžeme šlápnout do pedálů a polykat kilometry. Krajina je zde nádherně zvlněná, ale přitom žádné extrémní výšlapy se nekonají. Prozatím. Lesy jsou zde velice pestré. Smíšené se střídají se smrkovými, abychom zase po chvíli narazili na borovicové háje a tak to jde pořád do kola. Je pro nás velkým překvapením, že se na spoustě rozcestí nacházejí přístřešky a u nich naprosto legální ohniště. Přeci jen je někde svět ještě normální. Přítomnost ohnišť si vysvětlujeme tím, že Brdy byly od nepaměti rájem trempů a přeci jenom je lepší mít legální možnost rozdělání ohně a přespání, nežli rozdělávat oheň v hloubi lesa.

U Třebízského dubu při pohledu do mapy padne rozhodnutí, že navštívíme bývalou raketovou základnu. Objíždíme betonovou stěnu, kterou je celá základna obehnána a hledáme kde nechal tesař díru. Nikde. Jediné co nacházíme je propíchnutá pneumatika Davidova kola a tak se kluci pouštějí do opravy a já pokračuji v hledání vstupu. Nenacházím nic co by jen vzdáleně připomínalo nějaký ten vstup a tak se po dokončené opravě zklamaně vracíme na červenou a pokračujeme dál.

Kolem poledního přijíždíme na kraj Dobříše, kde si dáváme rychlý oběd, po kterém následuje opět návrat do Brdských lesů. Ve změti cest a cestiček se nám daří zabloudit. Ztrácíme pojem o tom kde se vůbec nacházíme. Nakonec vyjíždíme z lesa a ocitneme se ve vesničce Malá Buková.

Odsud sjíždíme do Bukové u Příbramě a začínáme hledat nějaké potraviny. Buřt nebo klobása na ohni je nejvíc a nějaké to pečivo by také bodlo. V Bukové potraviny mají, ale dozvídáme se od místních obyvatel, že v úterý je otevřeno pouze dopoledne. Po konzumaci řízného piva v místním pohostinství směřujeme dále do Pičína, kde se situace opakuje, akorát s tím rozdílem, že zde potraviny v úterý nemají otevřeno vůbec. Naštěstí se dozvídáme, že v nedaleké obci Hluboš potraviny otevřené jsou. Konečně máme tedy nakoupené zásoby na večeři i snídani a můžeme se opět vydat nazpět do lůna přírody. Neuváženě předáváme mapu Davidovi, čehož po hodině začínáme litovat. Je to milovník vrchů, kopečků, kopců a výjezdů vůbec. A tak pod jeho vedením navštěvujeme postupně všechny vyšší kopce, které se v okolí nacházejí.

Rapidně nám, tedy mě, docházejí síly a při představě posledního výšlapu na Plešivec se mi začínají podlamovat kolena. Snižuji se tedy k prosbám, zda by mi nemohla být navrácena mapa a skutečně je mi po výjezdu na nejvyšší vrch Písek vrácena. Zde malá odbočka ke komunikaci mezi mnou a bratrem:

“Kam jedeme teď?” táži se po výšlapu na jeden z vrchů.

“Na Písek.” odpovídá se svým typickým americkým úsměvem David.

“A co tam je?”

“Kopec.”

“A co je na tom kopci?” a začínám si připadat jak v nějaké Cimmrmanově hře.

“Já nevím, asi nic.”

“A proč tam jedeme?”

“Protože je to kopec. Miluju kopce.”

Po této odpovědi se vzdávám jakéhokoliv dalšího pokusu o vzájemnou komunikaci.

S radostí tedy beru mapu do ruky a dohadujeme se o sjezdu do Jinců, kde chceme zakoupit pivo na večer. Po příjezdu zjišťujeme, že to tady s množstvím hospod není žádná sranda a tak jsme nuceni pokračovat ještě o kus dál do Ohrazenic. Konečně nacházíme hospůdku na místním fotbalovém svatostánku, občerstvíme se lahodným mokem, naložíme petky s načepovaným pivem a hurá na poslední výšlap dnešního dne. Vystoupáme na rozcestí Klínek, odbočujeme a začíná stoupání k dnešnímu cíli. Ze začátku je to v pohodě, ale pak se to zvedne a je to to nejvýživnější stoupání jaké jsem v poslední době jel. Kořeny, kameny a pořád dokola. Nejlehčí převod, nohy řvou vzteky a najednou je tu vrchol Plešivce. Stojí to za tu námahu, nádherný výhled a jelikož je okolo deváté, tak můžeme i na krátkou chvíli pozorovat úchvatný západ slunce.

Na Plešivci se nacházejí dva přístřešky a několik ohnišť. Trochu je zde problém se dřevem neboť celé okolí je doslova a do písmene zbaveno všeho čím se dá topit a tak nezbývá nic jiného nežli absolvovat několik delších cest pro otop.

Nakonec oheň hoří, klobásy se pečou, pivo je stále studené. Jíme, popíjíme, klábosíme a jsme příjemně zmoženi, leč spokojeni. Okolo půlnoci lezeme do spacáků a záhy se lesem rozléhá spokojené oddechování.

Brzy ráno připravujeme snídáni a kávu, po které se loučíme s Ondrou, který bohužel musí být brzy u auta, protože musí ještě do práce. David a já si ještě dopřáváme chvilku klidu. Po zabalení se vydáváme hledat Smaragdové jezírko, které se nachází kousek pod vrcholem Plešivce, jsou zde opět dvě ohniště a dokonce kousek od jezírka je na značené žluté malá trampská osada. S volně přístupnou dřevěnou chatkou, ve které jsou palandy na spaní a nějaké to základní vybavení na vaření jako jsou hrnce a pánev. Opodál u značeného pramene doplňujeme vodu do lahví a vyrážíme na zpáteční cestu.

Na zpět jedeme severní stranou Brd po lesních cestách až na rozcestí Na Soudném, kde se opět napojujeme na červenou, kterou jsme jeli již předchozího dne. Zde si vaříme polední kávu, po které pokračujeme, za občasných zastávek, nazpět do Jíloviště. Okolo čtvrté přijíždíme opět k Pekařství u Stáni, loupneme do sebe dvě třetinky Plzně a výborné obložené housky. Sedíme na terase, čekáme na odvoz a hodnotíme náš letošní poslední bratrský výlet. Jenom v superlativech!

Brdy jsou krásné, rozlehlé, rozmanité a cyklostezky jsou zde takové jaké mají být, totiž bez asfaltu (je zde opravdu pouze minimum úseků po asfaltu). Škoda jen, že jsme měli na náš výlet pouze dva dny a tak jsme se nedokázali dostat více na západ, protože teprve tam prý začíná ta pravá divočina. Tak snad se tam podíváme příště nebo to někdo z vás, čtenářů, vezme jako inspiraci pro sebe, vypraví se tam a pak se s námi podělí o své zážitky.