Tento článek není jen další z řady našich testů. Navíc o vybavení, které do této chvíle patrně nikdo nepoužil a nejspíš to ani nikoho nenapadlo. Chtěl bych s ním překonat jedno velké tabu a to je nakládání s lidským odpadem. Toto téma totiž leží tak zcela mimo zájem i povědomí a podle toho to taky venku vypadá.
Při přípravě tohoto článku jsem strávil hodně času vymýšlením způsobu, jak bych se v textu vyhnul slovu hovno. No a jak jste právě zjistili, neuspěl jsem. Teď, když je toto malé tabu překonané a trochu jsem odlehčil zavánějící úvod, můžeme postoupit dál.
Vycházím z předpokladu, že všichni jezdíme do přírody, protože pobyt v ní máme rádi a něco nám dává. Také předpokládám, že v souvislosti s tím po sobě nenecháváme žádné odpadky a vše, co s sebou do přírody přivezeme, si také odvezeme. Zkrátka, že se snažíme nezanechávat stopu. A to i přesto, že to tak v našich lesích a horách opravdu nevypadá. Pevně doufám, že odvoz odpadků je v naší komunitě věc zcela samozřejmá a že bikepackerovi by dřív ruka upadla, než by zahodil obal od gelu, nebo tyčinky. Eliminací komunálního odpadu náš dopad ale nekončí.
Máme zodpovědnost za to, co po nás zůstává a náš dopad na okolí by měl být pokud možno nulový. To se netýká jen odpadků, ale i toho, kde a jak táboříme, rozděláváme oheň atd. Vím, že například v USA je toto téma velmi silné a to nejen mezi bikepackery, ale obzvlášť mezi hikery. Na dálkových trailech jako PCT, CDT, nebo AT je dodržování etických pravidel “Leave No Trace” zcela zásadní. Jinak by to podél trailu brzy vypadalo jako po fesťáku. To však neznamená, že při nedělním výletu do lesa bychom měli být méně ukáznění a ohleduplní. Nechci se věnovat celému kodexu jak “Nezanechat stopu”, ale jen jednomu tématu, které jasně vyplývá z úvodu. Nedělejme z toho vědu, musíme tam každý. A co si budeme namlouvat, málokdo je tak dobrý hospodář, že si to pokaždé doveze až domů.
Nejsem pokrytec. Sám jsem toto téma nijak zvlášť neřešil a prostě udělal, co bylo nutné, když to bylo nutné. Možná to bylo tím, že jsem se snažil cestovat do míst a po cestách, kam jezdí minimum lidí, ale to není podstatné. Čím víc času trávím ježděním po Čechách, tím víc jsem zděšen. Neomalenost, se kterou jsou lidé schopni podělat své okolí, je do nebe volající. To, co potkávám například na vyjížďkách na Kokořínsku, je děs (“papírové” fotky k tomuto článku jsem pořídil během jediného odpoledne!). Nepochybuji o tom, že nejsem sám, komu vadí hovno ve vzorku, natož na botě. Obzvlášť lidské! Představili jste si to, nebo nedej bože zažili? To je hnus, že? O estetické stránce toaleťáků pohozených po lese ani nemluvě.
Sáhněme si teď trochu na svědomí. Na výletech do přírody nikdo nechce potkávat zakleknuté lidi podél cest a to platí i o jejich výsledném “produktu”. To samé platí i o nás a našich produktech. Ty totiž nejdou v ničem lepší. Při sbírání dřeva kolem tábořiště nechcete zakopávat o miny pod bílou pokličkou. Na břehu potoka, ze kterého berete vodu, nechcete vidět žádnou hnědou hromadu. Při balení stanu nechcete zjistit, že jste si “toho” v noci v té tmě nevšimli. A vsadím se, že stejně jako já nechcete při hledání nových tras narážet na “tajná místa”, kam se chodí dřepět. Proto se snažme dělat věci správně a s rozumem. To v tomto případě znamená vzít lopatku a zahrabat to do země. Je důležité, aby rozumní a zodpovědní šli příkladem a novým nadšencům ukazovali správně chování. Čím více nás bude a budeme šířit outdoorovou etiku (všeobecně), tím lépe se nám bude venku žít!
Tady je několik pravidel a tipů jak vyložit svůj odpad beze stopy:
Zvykněte si na tu myšlenku! Když tuto filozofii přijmete za svou, nebude vám to činit žádný problém. Pokud si celou dobu klepete na čelo a zakopávání vlastních bobanů je pro vás až moc náročné, zamyslete se nad tím, že v některých silně vytížených destinacích je zcela běžné, že si své hovno musíte odnést v plastovém boxu stejně jako obal od tatranky. Beze srandy.
Vytvořte si toaletní sadu, která bude obsahovat lopatku, toaletní papír a mýdlo či dezinfekci na ruce.
Dodržujte pravidlo: min. 70m od cesty, tábořiště, vodního zdroje!
Díru vykopejte alespoň 20cm hlubokou (zpravidla délka lopatky). To je minimální doporučená hloubka pro ochranu vody i zvěře před šířením chorob. Lidské návštěvníky lesa nevyjímaje.
Vybírejte nechráněná místa. Déšť, teplo a sluneční svit pomáhají urychlit rozklad.
Příprava je na místě. Správné místo se lépe vybírá v předstihu. S hovnem na krajíčku si asi s hloubkou kopání hlavu moc lámat nebudete. Ráno může být zem také zmrzlá. Maximálně se osvědčilo připravit vše v předstihu, viditelně si místo označit a až to přijde, tak jít na jistotu.
Pokud chcete ještě více podpořit rychlý rozklad vašeho “shitu”, tak to při zasypávání klackem trochu promíchejte. Vážně. Ale jen klackem, nikdy lopatkou.
Vlhčený ubrousek je sice kouzelný, ale je tím největším zlem! Umělá tkanina, která se nerozkládá, nepatří do WC a v žádném případě nepatří do lesa.
Pečlivě zahrabejte díru a uveďte povrch do původního stavu. Efekt “Beze stopy” je okamžitý a pohled na “čistou zem” vás ihned přesvědčí, že to má smysl. Věřte mi.
Jako příklad jsem vybral a vyzkoušel dvě lopatky, které jsou vyrobené přímo k tomuto účelu. Považujte to za důkaz toho, že se tímto tématem skutečně někdo zaobírá a není mu lhostejné.
Sea to Summit Pocket Trowel
Skládací Pocket Trowel je po zahradní lopatce asi nejsnáze dostupná toaletní lopatka na českém trhu. Přesto jsem ji nikdy u nikoho neviděl. Vyrábí se ve dvou verzích, nylon a hliník. Hliníkovou se mi bohužel nepodařilo sehnat, ale s nylonovou nebyl sebemenší problém. Díky jednoduché dvoudílné konstrukci je vcelku skladná a zabírá tak jen ten nejnutnější prostor. Navíc má dutou rukojeť, do které se dá vložit kus toaletního papíru. Tento dobře myšlený detail má však svá úskalí. Vyndat víčko totiž není vůbec snadné, toaletního papíru se dovnitř vejde maximálně na víkend a pokud ho tam nacpete silou, tak se fakt špatně vytahuje. Proto bych doporučil toaleťák uskladnit mimo a profitovat jen z nízké váhy duté rukojeti. Nejlepších výsledků jsem dosáhl, když jsem s lopatkou kopal jako s motykou. Dlouhá rukojeť se dobře drží a zdá se mi to jako nejefektivnější způsob. Nylonová čepel je proti hliníkové dost silná a tak se jí rytí do tvrdé země moc nezamlouvá, ale kopání je v pohodě. Také se s ní hůř přesekávají kořínky. V měkčím povrchu jako je lesní hrabanka, nebo pískové podloží borových lesů se s Sea to Summit Pocket Trowel pracuje výborně. Chce to jen získat grif a pak už po vás nezůstane ani stopa.
Hmotnost: 90g
Cena: 200Kč
The Tent Lab Deuce Backpacking Trowel
Tento evergreen na amerických dálkových trailech je pro ty nejnadšenější zakopávače bobanů. Absolutní ultralehká špička o váze nesmyslných 17g vyžaduje podstatně sofistikovanější zacházení, tak jak je to ve světě ultralightu zvykem. Je vyrobena z vysokopevnostního leteckého hliníku 7075-T6. Díky materiálu a promyšlenému tvaru má Deuce of Spandes vzhledem k tenkému profilu, až zarážející pevnost. Naprosto jednoduchý a maximálně funkční tvar dokazuje, že se u výroby dlouho přemýšlelo. Pro dosažení největšího výkonu se lopatka používá oběma konci. Nejprve se užším koncem ohraničí a prořízne obvod díry a následně se širší stranou vybere obsah. Takto se snadno přeříznou kořínky v zemi a funguje to i na tvrdém povrchu. V měkkém povrchu se zas dá použít jako bonusový stanový kolík. Tenké hrany by při práci mohly v dlani někomu vadit, ale já jsem s tím doposud problém neměl, ba naopak. Považuji Tent Lab Deuce Backpacking Trowel za tak dokonalou věc vyrobenou ke svému účelu, že bych s ní hloubil díry i ve volných chvílích, aniž by to bylo nutné. Pokud jste stejně ulítlí na podobné UL vychytávky, tak se zeptejte v Nalehko, jestli v šuplíku ještě nějakou neschovávají.
Hmotnost: 17g
Cena: 24e
Vcelku oblíbeným nástrojem jsou i sněhové kolíky. Ty budou dle mého názoru fungovat taky velmi dobře. Navíc tím kolík, který leží 10 měsíců v roce ve skříni, získá další uplatnění. Někdo tvrdí, že k vyhloubení požadované díry mu stačí kus klacku. To je podle mě blbost, protože vykopat v lese klackem 20cm hlubokou díru zabere velkou spoustu času. Zkuste si to. Myslím, že malou lopatku uveze i unese každý. Zamyslete se nad tím. Až se ohlédnete přes rameno a uvidíte nedotčenou zem, tak vaše účast dostane smysl.
Pokud s námi souhlasíte a článek se vám líbil, tak nás podpořte jeho sdílením. Díky!
Ahoj,
musím reagovat na věty v úvodníku článku, a to konkrétně na: „Navíc o vybavení, které do této chvíle patrně nikdo nepoužil a nejspíš to ani nikoho nenapadlo. Chtěl bych s ním překonat jedno velké tabu a to je nakládání s lidským odpadem. “
Se svými gymnaziálními studenty jsem od 90. let podnikl několik desítek cest na Balkán. Přes Dunajskou deltu, rumunské, slovinské i bulharské hory. Každý rok s jinou partou zhruba 30 žáků, každý rok jiná cesta. Nechce se mi ani počítat, kolik stovek dětí tím prošlo a v kolika to probudilo lásku k přírodě a horám. Kolik jich na celý život ovlivnilo večerní čtení Karpatských her.
Právě podobná lopatka, které jsme říkali „srací rýček“ byla vždycky nepostradatelnou součástí vybavení. Měla podobu vojenské polní lopatky nebo třeba kovového zahradnického rýčku (nic jiného nebylo). Byla to velice oblíbená součást vybavení, která šla z ruky do ruky. Nástroj se stal zdrojem vtípků a humorných historek.Stala se z něj legenda.
Samozřejmě vítám, že něco podobného konečně někdo vytáhl na světlo boží, i když v mnohem sofistikovanější, lehčí a estetičtější podobě.
Kéž by tenhle článek měl co největší odezvu!
PS: na druhou stranu musím jako entomolog konstatovat, že neexistuje lepší návnada na různé druhy hmyzu, než je položený lidský exkrement 🙂
Zdraví Jarda z Liberce
Chodím do přírody poměrně často a protože tam trávím někdy i několik dní, tak přirozeně tam musím i chodit na záchod. Jsem ale naučen se v přírodě chovat tak, aby každé místo po mém odchodu vypadalo tak, jako před mým příchodem. Když tedy jdu na velkou potřebu, tak své exkrementy zahrabávám a použiji k tomu klacek či kámen. Myslím, že se i nadále obejdu bez těchto „toaletních lopatiček“. Kdo chce ho..no zahrabat, způsob si vždycky najde ;-).
Každá snaha se cení. Ale podle toho jakou práci mi občas dá vykopat pořádný důlek lopatkou, si to kamenem fakt nedokážu představit.
Díky za paradní reakci a díky za vaší práci. Bohužel takových lidí je málo a podle toho to veku vypadá.
Perfektní článek. Čekal jsem dlouho, než někdo “odtajní” toto “tabu”. Děkuji.
Díky a sorry, že to trvalo tak dlouho. Celkem mě při psaní zarazilo, že jsem jinde na webu nenašel žádný článek.
Ahoj, k tomuhle tématu jsem dával několikrát odkaz na fb Nalehko a myslím že jsem to nadhodil i v diskuzi Light backpacking na outdoorforu, ale nesetkalo se to s bůhví jakou odezvou. Určitě se s tím ale setkal každý kdo zvládl přečíst jakoukoliv ultralight backpacking knihu v originále a pár takových mezi námi bude. Akorát se to neřešilo takhle veřejně, takže palec hore! ? Tady odkaz na článek kde je víc variant lopatek https://sectionhiker.com/sectionhiker-gear-guide/5-best-leave-no-trace-trowels-of-2018/. Tom
Díky. Trochu mě zaráží pro kolik lidí je to pitomost, ale zároveň mě mile překvapilo kolik lidí to vidí úplně stejně a nemá s tím sebemenší problém.
Mne přijde velký problém používání toaletních kapesníčků, které jsou jiného složení než toaletní papír a tím se dost podstatně pomaleji rozkládají. Pro spoustu lidí je to pohodlnější, protože balíček kapesníků už je v malém „cestovním“ obalu a jsou líní tahat kousek předem připraveného toaleťáku. Například pro takové běžkyně je to pravidlem.
Šířil bych osvětu návrat k toaleťáku! 🙂
Na tom určitě taky něco je. Holky těmi kapesníky zrovna nešetří.
Osobně nezakopávám, ale taky nepoužívám toaleťák. Ten papír je jasnej, dlouho se rozkládá, je to esteticky hnusná věc, při kadění v dešti mokne a je to další civilizační blbost kterou je nutný tahat s sebou. Místo toho vytírám mechem, trávou, listím nebo po asijsku vymeju vodu, sněhem. Co se týče toho nezakopávání. Hovňas se rychleji rozloží na dešti, slunci a vzduchu, semínka a nestrávený zbytky jídla poslouží malejm bratrům. Vykopávání jam vidím jako zbytečný porušování půdního krytu a kořenovýho systému. Přesekneš kořínek centimetr v průměru kterej roste pět let, protože ses tam jednou potřeboval vysrandit? Samozřejmostí je tuto bohulibou činnost vykonávat daleko od vodních zdrojů, tábořišť a pěšin.
Jenže právě kvůli tomu, aby se v tom zvířata nehrabala se to má zakopat. nejsem dostatečně informovaný o časech rozkladu, ale z toho co jsem se dočetl se rozklad maximálně zrychlí právě smícháním se zeminou. Ale i přesto tak jak píši v článku je dobré pokládat na místa kam svítí slunce a prší voda, právě kvůli dalšímu urychlení. Nicméně očividně nad tím přemýšlíš víc než většina výletníků a to se cení.
Je dobré se při (ne)zakopávání řídit ročním obdobím (a samozřejmě místem). Samotného mě zajímalo, za jak dlouho lidský hovňajs v typickém českém lese během léta zmizí. Vždycky jsme na vandrech zahrabávali, ale před pár lety jsem při vícedenním pobytu v táboře učinil pokus a vystavil bobek povětří. Už během 2 minut je plně obsazen mouchami a nebudete tomu věřit, ale za 24 hodin nebylo na místě vůbec nic. Takže v době, kdy je aktivní hovnožravý hmyz je určitě v pohodě nechat potravu na povrchu (samozřejmě v místě, kde nikdo nechodí) a papír neviditelně zastrčit někam, kde se rozloží. Takže se nemusí kopat a narušovat povrch. No a samozřejmě je to případ, kdy je člověk venku sám, ne putovní tábor s 20 lidma.
Děkuji za toto téma,také se tím trochu zabývám a hledám způsob osvěty. Mohu poslat komiks ke zveřejnění? Shrnuje téma v obrazech, na kterých konám potřebu.. k vidění na fb hele soumar