Slovinský bikepacking

Ve středu odpoledne balím, naházím vše do auta a jedu pro Honzu a Kubu. Okolo šesté jsme na cestě směr Slovinsko, kde nás čekají čtyři dny bikepackingu.

Před třetí ráno jsme kousek před Slovinskými hranicemi, parkujeme u rybníků, vybalujeme spaní a dáváme si krátkého šlofíka.

V půl osmé parkujeme před informačním centrem v Bledu. Bled a přilehlé stejnojmenné jezero se stalo symbolem celého Slovinska. Fotku tamního kostela, krčícího se na miniaturním ostrůvku obklopeném průzračnou vodou, najdete v každém prospektu. V infu otvírají v osm. Ihned se vrháme k mapám a hledáme nějaké mapové podklady pro oblast jižně od Bledu. Do Triglavského parku jezdí všichni, jenže my bychom radši někam dál od turistů a civilizačního ruchu. Ouha, v mapách nic nenacházíme a obsluha nám vysvětluje, že podrobné mapy pro tuto oblast nejsou k dispozici. Tím lépe, alespoň bude klid. K navigaci bude muset stačit offline mapa od Seznamu.

Trochu, ale opravdu jen trochu zklamaní sedáme do kavárny. Plníme žaludky kafem a výbornou bruschettou. Po snídani vyrážíme hledat místo, kde budeme moci nechat po tři noci naše auto. Postupně objíždíme celé jezero a na opačném konci od města zastavujeme v kempu. Domluva s recepčním je rozumná a tak necháme auto v kempu. Parkujeme, vykládáme mazlíky, nakládáme je a okolo jedenácté začíná naše putování.

Na čtvrtek máme naplánovaný přejezd z Bledu k Bohinjskému jezeru. I když do pravidly svázaného parku Triglav se nám moc nechce, toto jezero nelze vynechat. Počasí nám více než přeje.

Obloha je bez mráčku a slunce má náramnou sílu. Ještě, že jedeme podél řeky Sava Bohinjka a tak nás pro dnešní den žádné velké výšlapy nečekají. Sava je stručně řečeno nádherná. Průzračně čistá voda se jenom hemží rybáři. Pro muškaření je to oblast zaslíbená. Cesta nám

moc rychle neubíhá, okolní krajina nás nutí neustále zastavovat, kochat se a fotit. Nevadí, stejně

není kam spěchat. Část cesty vede po asfaltu, ale když správně trefíte odbočku vlevo, dá se většina cesty absolvovat po cestě vysypané vápencovou šotolinou. Ve vesnici Savica zkoumáme, zda by se zde nedalo najíst. Zastavujeme u stavení a snažíme se paní, která stojí na zápraží domu, vysvětlit nohama, rukama, že hledáme restauraci. Paní, kterou odhaduji na věk okolo šedesátky, se usměje a plynnou angličtinou se ptá, zda umíme anglicky. Hned nám s úsměvem vysvětluje, že za pět kilometrů jsou restaurace a že si určitě něco k snědku seženeme. S úsměvem se loučíme a vyrážíme dál.

Šotolina končí, vjíždíme na asfalt, místo doleva odbočujeme doprava a v obci Stara Fuzina sedáme na první otevřenou terasu. Objednáváme točené pivo, tousty (jediné hnusné jídlo za celý náš pobyt), které splachujeme ještě jedním pivem. Platíme a vracíme se zpět v našich stopách.

Přijíždíme k jezeru Bohinj a po jeho levém břehu pokračujeme na jeho západní konec. Zde se nachází kemp, ve kterém hodláme složit svá těla pro dnešní noc. K naší obrovské klice se kemp otvírá až zítra a tak nemusíme nic platit. Na břehu jezera stavíme tarpy, koupeme se v křišťálově čisté, leč poněkud studené vodě a hurá na večeři. Proč bychom si vařili, když o kus dál je tak skvělá restaurace. Kluci do sebe hází mega hamburgery a já salát s rostbífem. S žaludky plnými výborné many, která spokojeně plave v litru piva, se vracíme do kempu. Ohně se rozdělávat nesmějí a tak klábosíme na břehu jezera a okolo desáté uleháme.

Pátek nás vítá opět slunečními paprsky a nám začíná být jasné, že dnes to bude horký a propocený den. Ruce spálené sluncem z předchozího dne pokrýváme vrstvou opalovacího krému.

Brzy máme sbaleno a teprve teď nám začíná to pravé dobrodružství. Ptali jsme se Honzy, co nás dnes čeká, ale tajemně mlčí, pouze lakonicky prohodí: “Kopce.” Jsem rád, že mapu má na starosti on a já s Kubou netušíme, kam jedeme. Možná bych kolaboval už ráno. Vracíme se zpět podél Sávy až do Bohinjské Bistrice, kde odbočujeme z hlavní silnice. Následuje asfaltový výjezd z 500 metrů nad mořem až do nadmořské výšky 870 mnm, kde konečně opouštíme asfalt a stoupáme dále směrem na Vrh Bače. V mapách jsou zdejší cesty značené přerušovanou čárou, ale jejich šířka a kvalita je překvapující. Prostě super cesty. Celou dobu jsme schovaní v hustém lese, což velice vítáme, protože jinak by nás v nekonečném stoupání slunce sežehlo do ruda. Zhruba pět set metrů pod Vrhem Bače se cesta mění v příkrou stezku, kterou prostě nelze vyjet a tak tlačíme. Trocha kozího hopsání po volných kamenech a jsme nahoře.

Vrh Bače leží ve výšce třinát set metrů nad mořem a to jsme z Bohinjské Bistrice najeli zhruba jedenáct kilometrů. Přehoupneme se přes hřeben a zůstáváme čučet s otevřenými hubami. Slovy klasika: To jsou panorámata! Pod námi se rozprostírá údolí s řekou Bača a díky perfektní viditelnosti je vidět široko daleko. Jednoduše krása. A co víc, po náročném výjezdu je nám odměnou nádherný trail po červené s názvem Slovenska planinska pot. Suprový úzký trail je zaseknutý do prudkého svahu vysoko nad údolím. Dřív než se nadějeme, přechází v kamenitou cestu a po pěti kilometrech nás vyplivne v totální euforii ze střemhlavého sjezdu ve vesničce Petrovo Brdo (800mnm). Tlemíme se a vrháme se na pivo v místní hospůdce Planinski dom Petrovo Brdo. Z potoka na verandě se na nás smějí zelené lahve Laška, které hbitým pohybem teleportujeme na náš stůl. Pivo je lahodné a vychlazené právě tak akorát. Pokecáme krátce s místním dřevorubcem opět mluvícím plynnou angličtinou o tom, jak jsme my Slované fajn, usedáme na biky a s poněkud ztěžklými nohami po požitém pivu začínáme opět stoupat. Výš a výš a stále výš.

Začínáme řešit problém s vodou, která nám v horku a táhlých stoupáních mizí z lahví rychlostí blesku. Štěstí nám přeje a tak se nám daří vodu doplnit v Zgornja Sorica, nad kterou odbočujeme opět na štěrkovou cestu. Vystoupáme opět do třinácti set metrů a začínáme hledat v mapě, kde pro dnešek složíme své hlavy. Nacházíme ikonku přístřešku, snad to tam půjde. Naštěstí cesta už vede jen dolu. Den se nachyluje k večeru a my spěcháme k cíli. Přístřešek nacházíme a není to jen tak ledajaký přístřešek. Je to naprosto parádní místo s názvem Lovskaja koča na Toli. Vedle přístřešku se nachází hospůdka, ze které vychází paní a nabízí nám pivo. Neváháme a objednáváme. Zase,ale když ono je takové teplo… Ptáme se na možnost jídla a prý není problém. Za chvíli máme před sebou tři mísy s něčím, co připomíná náš guláš a ošatku teplého chleba. Vše chutná výborně. Jako zákusek si objednáváme ještě pizzu a světe div se, je domácí, žádný mražený polotovar. Prostě čerstvá lahodná pizza. Dohadujeme si spaní pod přístřeškem a okolo desáté blaženě usínáme.

Sobotní ráno je opět slunečné, ale v dáli na horizontu je vidět, že to až tak modrý den nebude. Po instantní snídani balíme a opět, jak jinak, stoupáme. Hustým smíšeným lesem projíždíme směrem na sever. Honza nalézá v mapě další orientační bod, tím je Gozdarská koča Rovtarica. Slibuje nám zde zastávku na pivo a tak poslušně dupeme do pedálů, neremcáme, stoupáme a to pivo před sebou chvílemi fakt vidíme. Každé stoupání je vykoupené naprosto famózním sjezdem, který dá okamžitě zapomenout na to, co mu předcházelo. Přijíždíme ke koči a již z dálky vidíme, že pivo bude, hemží se to tam lidmi. Vjedeme do dvora, pozdravíme a dozvídáme se, že parta co tu je, zde měla párty a že koča je privátní. Cože, pivo nebude? Ale bude, protože pohostinnost zdejších obyvatel je neskutečná. Okamžitě dostáváme nabídku piva, kterou nepohrdneme a nabídku pálenky, kterou z bezpečnostních důvodů pohrdneme. Upíjíme Staropramen a dozvídáme se, že dva chlápci co nás hostí, pracují pro Mall.cz. Svět je prostě malý. Děláme společnou fotku, dopíjíme, loučíme se a šlapeme dál.

Vracíme se do údolí Savy Bohinjky, ke které krkolomně sjíždíme brutálním kamenitým sjezdem. A šup, jsme v údolí u řeky, podél které pokračujeme směr Bled. Do Bledu se vracíme okolo třetí hodiny odpolední. Počasí se začíná kazit, zvedá se vítr a vypadá to, že se každou chvíli dá do deště. Objiždíme Bledské jezero a u kempu, ve kterém máme zaparkované auto, zapadneme do restaurace. Doplňujeme energii výborným jídlem pro tři osoby a samozřejmě i pivem. No a jelikož venku leje jako z konve, je návštěva restauračního zařízení poněkud delší. Déšť naštěstí polevuje a tak jdeme rozbít nocleh k autu. Shazujeme z kol brašny a navečer se ještě pěkně nalehko projedeme do Bledu a zpět.

V neděli ráno prší a tak náš plán pro dnešní den dostává poněkud trhlinu. Původně jsme chtěli objet celé Bledské jezero dokola, ale právě vzhledem k počasí a vzdálenosti, která nás čeká cestou domů se rozhodujeme, že zabalíme a vyrazíme.

Slovinsko je nádherná země, lidé jsou příjemní a ochotní. Pro bikepacking je to zem naprosto skvělá. Litujeme, že jsme na naši cestu neměli více dnů, ale co se dá dělat. Snad sem zase brzy vyrazíme prozkoumat nějakou další oblast. Chvala, dobro došli.