Italy Divide 2019

Text: Jaromír Šolc

Start je 24. dubna v Neapoli, cíl o 1220 km dál v Torbole u Lago di Garda. Trasa vede přes velká města jako je Řím, Sienna, Florencie, Bologna nebo Verona. Zároveň jsem dostal doporučení, že pokud začít s podobnými závody, tak není vhodnějšího závodu, trasa prý není náročná, vede skrz mnoho vesniček, o vodu není nouze, teploty bývají příjemné a jídlo vynikající. Alespoň taková byla slova z osobní zkušenosti Jakuba Gsely, který společně s Jirkou Křížem projel už hodně podobných závodů – dvakrát míle, Tour Divide, Transatlantic way, Aotearoa nebo Holy Land Challenge. Italy Divide bral jak přípravu pro Trans AM Bike Race, osmitisícový silniční závod v USA.

Den před startem odlétám z Prahy. Po přistání v Římě potkávám další tři účastníky, ale dále s nimi nepokračuji, zatímco oni jedou do Neapole vlakem, já volím autobus. Za tmy přijíždím do Neapole, uvítán jsem nejen příjemnou teplotou, ale hlavně typickým jižanským provozem, skrz který se s kolem řítím na ubytování. Pravidla se tu moc nedodržují, většinou platí, že přednost dostane ten, kdo se někam dokáže líp vecpat. S kolem s tím nemám sebemenší problém a jízdu si fakt užívám. 

Moje ubytování bylo ve španělské čtvrti plné úzkých uliček a schodů. Tabulky s názvy ulic asi neznají, takže se brzy ztrácím a bloudím. Po chvílí volám paní domácí, která mě prý vidí a z okna na mě křičí, já ji ale nevidím a v telefonu ji kvůli okolnímu hluku skoro neslyším, doufám, že má pravdu. Směrem nahoru se dívám přímo do veřejného osvětlení, navíc je tam vícero otevřených oken. Raději chvíli počkám, aby mě po chvíli opravdu našla. Následuje výšlap do třetího patra po úzkém schodišti, kam se kolo skoro nevejde. To samé by se dalo říct i o velikosti mého pokoje, na kola Španělé při výstavbě patrně nemysleli. Po umytí si připravím věci na další den a před usnutím ještě popřemýšlím o tom, bez čeho se budu muset následující týden obejít. 

Den 1–Neapol, Caserta, Formia, Itri, Fondi, Terracina

Ráno vyrážím bez kola do obchodu obhlédnout, co všechno se v Itálii nabízí, abych to potom nemusel složitě hledat během závodu. Nabídka sušenek je mizerná, mají jen Mars nebo Snickers, něco typu závinu tam pro jistotu vůbec nevedou. S lehkou obavou z hladovění se vracím, převlékám se a vyrážím na registraci, kde už se stihla vytvořit slušná fronta. Účastníků je skoro 200 a všichni na velmi vysoké úrovni. Startují zde např. Jay Petervary, James Hayden, Sofiane Seheli, Levente Bagoly nebo Nico Valsesia. Do startu zbývá ještě několik hodin, tak si připínám startovní číslo a umisťuji spot, poté už jen okukuji výbavu ostatních závodníků a s některými se dávám do řeči.

Místo startu je na hlavní promenádě u moře, většina závodníků si dává oběd v restauraci, já chuť k jídlu nemám, tak jen čekám. Chvíli před druhou nám Giacomo, jediný organizátor závodu, dává poslední instrukce a potom se za ním pomalu rozjíždíme. Ostrý start se koná až na konci Neapole následován mírným stoupáním. První kilometry jedeme po úplně rovných silnicích ve skupinkách a tempo je poměrně vysoké. Další velká civilizace je po 50 km ve městě Caserta, kde se nachází krásný zámek zapsaný v UNESCO. Tam už jsem osamocen. Opustit skupinku nebylo úplně tak moje rozhodnutí, ale stejně už bych se v ní dlouho neudržel, protože jsem nechtěl o všechny síly přijít hned po startu. Po nabrání rychlosti z dálničního nadjezdu následovaném dvěma retardéry jsem při skoku přes první z nich dopadl tak, že se mi do kola zlomila zadní brašna, čímž ho zablokovala a já musel zastavit. Mně se nic nestalo, ale bunda na brašně se prodřela na zádech. Brašnu jsem přitáhl ještě víc, přitom jsem ji před startem utahoval svou maximální silou, a na dalších překážkách jsem byl opatrnější. Pakliže by se situace měla opakovat častěji, závod bych nejspíš nedojel. 

Ještě před Casertou však nastává ve skupince jedoucí za mnou další komplikace. Přesně nevím, co se stalo, ale skřípání gum od auta a následná rána se mi vůbec nelíbí. Jestli se jižanům podařilo přehlédnout cyklistu ve skupince za dne, jaké to asi bude za šera nebo v noci. Co se opravdu přihodilo, se dozvídám až tři dny po dojezdu do cíle, kdy to vypráví jeden člen zmiňované skupinky. Závodník uprostřed pelotonu vjel do díry na silnici a zavrávoral. Okolní jezdci mu chtěli udělat prostor a jeden z nich to namířil rovnou do protisměru přímo proti autu. Naštěstí 50 metrů od nehody stála sanitka, takže se vše rychle vyřešilo. 

Za Casertou se vjelo na šotolinu, já už jel svoje tempo, takže mě předjížděla jedna skupinka za druhou. Bylo vedro a k jídlu jsem měl jen čokoládové tyčinky, do kterých jsem se musel nutit. Přesto mi nějakou energii dodaly. Z rozhovoru v jedné skupince slyším vyprávění o Tour Divide, tu tady jeli skoro všichni, i ti závodníci, s nimiž jsem se bavil před startem. Chvíli přemýšlím, co tam dělám mezi takovými lidmi, ale dokud jsou na cestě ostré zatáčky, skupinky se držím, protože jsem pomalý v přímém směru, ale v zatáčkách na ostatní získávám. V jednu chvíli jsem se sjel s Liborem Hůlkou, organizátorem Loudání, trochu jsme si popovídali, ale Libor mi pak ujel.

Při západu slunce odbočujeme od moře a najíždíme do kopců. V Itri potkávám závodníka, který mi doporučuje rychlou pizzerii kousek od trasy, hlad už mám, tak si po zhruba 140 km dávám pauzu a dva kousky přesolené jižanské pizzy. Přesně to teď potřebuju. Blíží se desátá hodina, tak se pomalu rozhlížím, kde spát, ale ve sjezdu zpět k moři předjíždím asi dvacetičlennou skupinku, která jako by neměla pojem o čase. Vidět takové množství světýlek a blikaček pohromadě je fakt zážitek. Na rovince mě zase dojedou a od té chvíle už jedeme spolu. Nebo spíš jdeme, protože jsme se dostali do první hike-a-bike sekce, kde kola neseme pěšinkou přes skalky skrz porost. Znovu se dostávám dopředu a docházím skupinu tří Italů se Zdeňkem Kekenem, tak s nimi v následujícím městě jdu do baru, kde si kupuju džus a pomeranč, což je požadavek, se kterým se tam ještě nesetkali. Ale ovoce jsem potřeboval. Italové prý vědí o místě na spaní, tak pokračuji s nimi. Navíc se dozvídám, že jsem ujel asi 180 km a jsem kolem 50. místa. Nechápu to, celý den mě neustále někdo předjížděl. Předchozí skupinka nás dojede, ale brzy se odpojujeme a v sadu u cesty v jednu hodinu v noci jdeme spát. Říkám si, že když jsem jel tak dlouho do noci, mohl bych se vyspat třeba do šesti, ale Italové dávají budíček na čtvrtou, tak je následuji. 

Najeto 186,8 km za 13 hodin, 3 hodiny spánku

Den 2–Cori, Velletri, Řím, Formello, Campagnano di Roma, Capranica, Vetralla, Viterbo

Ve čtyři se po třech hodinách spánku cítím unavenější než v jednu v noci. Rychle se zabalím a oznamuji ostatním, že pojedu napřed, protože oni mě brzy na rovinách dojedou. Další asi dvě hodiny se neustále ohlížím, jestli už jsou za mnou, ale pořád jsem před nimi. Až v cíli mi Zdeněk vysvětlí, že sice tihle Italové jezdí fakt rychle, ale pořád někde zastavují.

V prvním větším stoupání mě předjíždí Petr Fojt, s ním se dopoledne potkáváme často. Trasa už vede ve vyšších nadmořských výškách, a i terén je náročnější. Buď jedeme po asfaltu, šotolině nebo po vyšlapaných pěšinách vedoucích přes skalky a kameny. Ani jedno není ideální. V každém městečku stavím na menší jídlo, sušenky už nemůžu ani vidět, ale ovoce mi energie dodá hodně. Kolem poledne mě dojíždí Zeno Molteni, v Americe žijící Ital, jezdí hrozně rychle, ale taky neustále přejíždí odbočky nebo staví, takže spolu dojíždíme na Via Appia mířící do Říma, kde mi mizí v dálce. To je cesta vyskládaná z kamenů, před 2000 lety asi patřila mezi kvalitní silnice a dnes ji obdivují turisté, ale jezdit se po ní moc nedá. Za Koloseem se znovu sjíždíme, podklouzlo mu kolo na prašné cestě, tak si umývá ruku v místním pítku. Znovu oznamuji, že jedu napřed a že se ještě potkáme. Jsou dvě hodiny odpoledne, přesně den od startu máme za sebou 270 km, jsem spokojen a chci se dostat co nejdál. V Římě se bohužel nedokážu vyhnout silnému provozu, tak si pomalejší jízdou víc užívám historické okolí včetně pohledu na Vatikán a jeho památky. Na konci města si dávám stejnou slanou pizzu jako předchozí den večer. Nesním ji celou, kus si schovávám na později a vyrážím v začínajícím dešti na cyklostezku.

Po dalších 20 km stavím v supermarketu, doplňuji zásoby a dávám si jogurt a jablečný džus. Déšť neustává, tak chvíli přemýšlím, jestli čekat, nebo ne, ale rozjíždím se dál. Trasa tady vede houpavě, občas poměrně prudce, z kopce a do kopce. Míjím zelené louky a pole nasvícená večerním sluncem, které nahradilo šedé mraky. Jede mi to fakt rychle. Je to asi jediný úsek celého závodu, kde se cítím silný a fakt to valím. Daří se mi při tom i několik spoluzávodníků předjet. 

Za šera se oblékám a už ve tmě vjíždím do dalšího úseku, o kterém každý v cíli mluvil – asi 4 km dlouhá pěšinka kolem potoka vedoucí mírně do kopce přes popadané stromy a na po dešti kluzkém podkladu, kde se bojíme, jestli do potoka spadneme my, nebo jen kolo. Mám štěstí, protože mě při oblékání dojeli Mark Lauzon s dalším cyklistou a jedeme ten úsek ve třech.

V dalším historickém městečku – Capranice – je otevřená pizzerie, akorát z ní odjíždí Petr Fojt, ale není tam sám. Hlad nemám, ale je to poslední šance před nocí, tak si balím kousek pizzy na cestu a vyrážím do tmy. S Petrem Fojtem se sjíždíme díky jeho oblékací pauze. Když musí dofoukávat kolo, dávám si koupenou pizzu. Přemýšlíme o spaní, jsme kousek před Vitterbem, ale blízko dálnice, tak bychom se nevyspali. Před Vitterbem míjíme dvojici dikobrazů a jezdce ukládající se ke spánku. Ještě stihneme projet skrz centrum, kde se koná nějaká slavnost a v poli za městem jdeme v jednu v noci spát. 

Najeto 251,3 km za 21 hodin, 3 hodiny spánku

Den 3–Montefiascone, Acquapendente, Radicofani, Campiglia d’Orcia, Castiglione d’Orcia, Buonconvento, Castelnuovo Berardenga, Sienna

Ke spaní používám taktiku od Italů, od jedné do čtyř, to musí stačit. Petr ještě spí, tak odjíždím sám. Je hrozná zima. Naštěstí je přede mnou dlouhý kopec, na jehož vrcholu stojí klášter Montefiascone. Tam se dostávám už za svítání, výhled je nádherný na všechny strany, jen mě mrzí, že následuje 12km sjezd po silnici, kde vymrzám. K rozehřátí mi poslouží otevřená kavárna, kde si dávám croissant s pudinkovou náplní a horký čaj. Než dosnídám, už svítí sluníčko a je přijatelně teplo. Trasa vede po poutní cestě Via Francigena, takže potkávám víc lidí než uplynulé dny. Cesta je zpevněná a kola se dobře odvalují. Z poměrně pravidelné cesty mě vytrhává sms od rodičů, ve které se dozvídám, že se aktuálně pohybuju na 13. místě. Nechápu to. Předjel jsem jen asi dva závodníky za Římem. Dochází mi ale, proč je to pomalé tempo bez pauz tak výhodné. Zpětně ze záznamu z trackerů vidím, že hodně závodníků jelo první noc mnohem dál než já, ale druhou už strávilo někde v ubytování ve Vitterbu. 

V tomto úseku se dostávám do Toskánska plného krásných kopečků, kde se neustále houpu nahoru a dolu, míjím historické vesničky s hrady a dalekými výhledy. Tato krajina končí až za Siennou a je proslulá svými bílými cestami, na nichž se jezdí závod l‘Eroica. Italové tyto cesty znají jako Strade bianchi. Dopoledne mě dojíždí Zeno Molteni, jen slyším, jak nutně potřebuje kafe a už je v dáli. Trochu díky němu zrychlím. Čeká nás výšlap na Radicofani, asi nejvyšší bod dnešního dne v 800 m. n. m. Pod kopcem najíždíme na silnici, kde na nás troubí bílá dodávka v protisměru a řidič něco haleká. Ne zrovna rychle v něm poznávám Giacoma. Na konci této silnice jsou fotografové závodu a hlavně bar, kde si Zeno dává svoje kafe, zatímco já objednávám dvě panini. Z baru vyrážím dřív a Zena už během závodu nevidím. Ve stoupání mě rozdílem třídy předjede Angličan Ed. V následujícím sjezdu staví, tak ho znovu předjíždím, ale pak se dostává do popředí on a takhle se spolu předjždíme ještě pár kopců, dokud mi definitivně neujede.

Už se těším do Sienny. Je to velké město, nemělo by být moc daleko, je tam obchod, kde se najím. Jen se ještě pár hodin houpu nahoru a dolu, ale potom sjíždím do města, kde mě vítá nápis „Bienvenuti al Sienna.“ Sice jedu přímo v protisměru dětských silničních závodů a musím čekat, než přejede vlak, ale velký supermarket mi vše vynahrazuje. Další zásobovací pauzu chci mít až ve Florencii, která je od Sienny asi 100 km, tak si plním všechny kapsy a lehce se přejídám. Ihned za supermarketem město končí, je mi divné, že je Sienna tak malá, ale proč ne, jen nechápu, co na ní všichni vidí. Za městem mě předjíždí pár závodníků a já se dozvídám, že skutečná Sienna je asi 50 km před námi, takže jsem nakupoval zásoby zbytečně brzy. Z map později vyčítám, že jsem stavěl ve městě Buonconvento.

Až do večera se houpu překrásnou zelenou krajinou, která vystihuje podstatu Toskánska. Ty kopečky nemají více než 50 m převýšení, ale jsou to buď jen krpály nahoru, nebo dolů, nic jiného. Náladu mi lehce pozvedává fanoušek na elektrokole, který pouští českou hymnu cyklistovi (nezávodníkovi) přede mnou, než zjistí, že ten mladý Čech jsem já. Říká mi, že pro něj jsem vítěz a podává mi Nutella tyčinku. Nemám sílu ji odmítnout, ale místo na ni taky ne, tak ji rozmačkanou strkám do brašničky a jedu dál. 15 km před Siennou už se jede po asfaltu, je to příjemná změna. 

Pak konečně přichází město (Castelnuovo Berardenga), na náměstíčku v kavárně sedí 2 závodníci, jeden z nich je Enrico Comunello, a ptají se mě, jestli se s nimi ubytuju. Kdyby mi řekli, že jsem v Sienně, tak bych o tom přemýšlel, ale řekli mi pravdu, tak si jen dávám croissant a odhodlaný dnes Sienny dosáhnout odjíždím. Začíná se stmívat a já cítím velkou únavu z předchozích dní, tak jedu opravdu pomalu, protože nikam už moc nespěchám. Historického centra opravdové Sienny dosahuji asi hodinu po setmění, akorát bijí zvony, ulice jsou plné turistů a atmosféra je opravdu krásná. Jen ve městě nedokážu najít místo na spaní. Kolem veřejné prádelny, kde v teple spali jiní závodníci projíždím bez povšimnutí. Nakonec usínám s výhledem na město v kopci na trávě kousek za městem v deset večer. Chci se pořádně vyspat, tak nechávám budík na čtvrtou a těším se na luxusních 6 hodin spánku. 

Najeto 209,9 km za 18 hodin, 6 hodin spánku

Den 4–Sienna, Greve in Chianti, Impruneta, Florencie, San Piero a Sieve

Budím se znovu do zimy a lehce do mokra. Situaci zachraňuje krásný výhled na Siennu. Oblékám i spacák, částečně kvůli většímu teplu, částečně aby uschnul. Tentokrát to bohužel nevede do kopce, ale do lesa k potoku. Tam míjím pomalu jedoucího Enrica a ve vinici spícího Eda. Cesta se pomalu přestává houpat a začínají větší kopce. Během chvíle mi na jedné pěkné silnici ujde přední kolo. Už sice není taková zima, ale přeci jen je moje šikovnost někde úplně jinde a lepení mi zabere mnohem víc času. Během lepení kolem mě projede Alexandros Vrecas, patrně jediný Řek ve startovním poli, a ujistí se, že je všechno v pořádku. Už jsme se potkali před Siennou, tehdy mě naprosto zmátl, když se najednou otočil a jel proti mně, i když mi jasně dával najevo, že jedu správně. Uviděl možnost ubytování, tak ji využil. Mně však fascinovalo jeho kolo, nový celočerný Canyon Lux s tlumičem natlačeným na horní rámovou trubku. 

Z grafu si pamatuju, že před Florencií je velký kopec a pak už jen jeden menší. Na ten větší se mi jede poměrně dobře, nahoře je něco, co by se dalo nazvat technickým výjezdem, takže si to užívám, pak následuje bahnitý kousek a sjezd. Od rána vypadá, že brzy bude pršet, nahoře na kopci spadne i několik kapek, ale jinak je vše za sucha. Sjezd je parádní, nikterak náročný, ale dlouhý a rychlý. Alexandros se na něj obléká, tak se dostávám do vedení. Do Greve in Chianti se tak dostávám s tím, že Florencie je už jen přes kopeček. Ten kopeček možná není nejvyšší, ale o to je prudší a technicky zajímavý. Po sjezdu už nedočkavě vyhlížím velké město. Místo města se dočkávám vesničky a cedule s nápisem „Florencie 40 km.“ Čekal jsem ji o dost blíž. Třeba to auta jen zdlouhavě objíždí.

Neobjíždí, pomalým tempem překonávám další houpavé kopečky, až mě dojíždí Ed. Trochu kvůli mně zvolní tempo a povídá, jak se včera těšil na sprchu v Sienně, ale vypekli ho s ubytováním, tak tam prý pár hodin čekal. Loni jel Transcontinental, který vedl skrz Českou republiku, pamatuje si hlavně jablka u cest a velmi milé lidi. 

Do Florencie přijíždím v poledne sám. Příjezd nemohl být velkolepější, protože první, co vidím, je výhled na celé město včetně všech monumentálních katedrál a kostelů. Teprve potom sjedu do města a projedu kolem všech památek. Z kopců za městem je vidíte znovu, ale už z větší dálky. Kvůli doplnění zásob si dělám asi kilometrovou zajížďku. Před Lidlem stojí černoch a zdraví mě. Kolo nechávám nezamčené u něj, ale nebojím se. S plným žaludkem vyrážím do Apenin.

Nejede se mi nejlépe, v kopci mě předjíždí Petr Novák. Oba doufáme, že se vyhneme dešti, ale už na kopci nám je jasné, že nevyhneme. Žene se na nás dost silná bouřka. Petr prý nikdy nic takového nezažil. Jsme na via Degli Dei, kolem nás jsou zástupy výletníků. Už za deště se vydávám mírně z kopce po úzké cestičce po chvíli připomínající potok. Brzy mi je hrozná zima na ruce a na chodidla. Proto musím jet dál, nestavět, a hlavně neslézat z kola, protože bych už se asi nerozjel. Pár kilometrů takhle pokračuju, ale u nejbližšího stavení zastavuju a pod střechou oblékám spacák na zahřátí a přemýšlím, co dál. Petr mě míjí a stejně tak i jiní závodníci. Nemůžu vzdát, nemůže pro mě přijet auto jako na Tour de France, musím jet, jinou možnost nemám. 

Naštěstí přestává pršet a je pouze mokro a zima. Přesto musím vyměnit baterky v GPS, což je ještě náročnější než ranní lepení duše. Další civilizace je brzy, jen se tam musím dostat, pak si zaplatím ubytování, přestože jsem před závodem spát uvnitř nechtěl. Brzy mě dojíždí Antonio del’Ava, který dost ovlivní můj další průběh v závodě. Je taky promrzlý, tak se ptám, jestli se neplánuje ubytovat v dalším městečku. Prý má jeho kamarád, který mu skládal jeho kolo, cestu kolem a zarezervoval mu poslední volný pokoj ve městě. Nic lepšího jsem slyšet nemohl. Pořád se ale musíme dostat dolů z hor. Za sucha by byl sjezd technicky zábavný, ale po dešti je to jen rozjetá vrstva bláta skloněná ostře dolů. Antonio na gravelu raději kopec sbíhá, já se snažím jet, ale i tak mi to klouže a při jednom pádu lehce ohýbám patku. Od té chvíle mi skáče řetěz u nejlehčích převodů. Náhradní patku mám, ale skákání řetězu nevadí, tak ji neměním.

Ještě před městečkem kola v myčce umyjeme, kamarád má v kufru auta všechno pro servis kol, tak nám je oběma namaže. Končíme tedy už v podvečer v San Piero a Sieve. Nejdřív si dáváme teplou sprchu na rozehřátí, potom každý dvě porce v restauraci a v deset hodin jdeme spát. Podle předpovědi by mělo pršet až dopoledne, ale nás čeká přejezd druhé poloviny Apenin, takže dáváme budík na třetí. Antonio se ještě domlouvá s Valentinou Rocca na společném vyjetí. 

Najeto 121,1 km za 16 hodin, 5 hodin spánku

Den 5–San Piero a Sieve, Madonna dei Fornelli, Bologna, Nonatola, Bomporto

Ve tři se mi vůbec vstávat nechce, ale vím, že vyjet je nezbytné. O půl čtvrté tedy společně vyrážejí tři světýlka do té těžší a delší poloviny Apenin. Já, Antonio a Valentina na růžovém Epicu HT. Po chvíli se přidává ještě Enrico. Už si nepamatuju, jestli dojel on nás, nebo my jeho, ale do úseku, kde se kola musela kvůli bahnu nosit už jsme vjížděli čtyři. Tam jsem si při jednom oklepávání bláta všiml spadlého pytlíku z řídítek, utrhla se mu všechna poutka, tak jsem ho přesunul do podsedlové brašny.

Cesta vedla pouze do kopce, to nebylo špatné. Špatné ovšem bylo, že jsem si večer nedoplnil vodu do bidonů, úplně jsem na to zapomněl, takže mi zbývá půl lahve, ale ve skutečnosti o moc víc nepotřebuju. První vrchol jsme vyjeli už za svítání ještě jakž takž společně, ale v následujícím sjezdu a stoupání už jsme se roztáhli. Já jsem s Enricem bojoval o třetí a čtvrté místo, Antonio s Valentinou byli vepředu. Už sám jsem se pustil do posledního nejvyššího stoupání na 1150 m vysoký kopec. Stoupání bylo extrémně prudké, dost mi připomínalo Alpy, pod vrcholem se ještě stihlo rozpršet a cesta hodně rozbahnit, takže jsem měl občas problémy projít. Občas i sněžilo, sice ne tolik, jako tou dobou vedoucímu duu v Alpách, ale stačilo mi to. Mám na sobě všechno včetně spacáku a znovu celý promrzám. Když dosahuju vrcholu, v hlavě nemám už nic jiného, než se dostat do bezpečí a ve zdraví, už mi nejde ani o dojetí závodu. Nedokážu si představit, jak bych měnil duši, asi bych raději dojel na ráfku. Vůbec nechápu, proč proti mně jde takové množství turistů v pláštěnkách. Proč jdou do toho nečasu dobrovolně, když nemusí. Sjezd je mírný a technický, je to poměrně uskákaná kamenitá pěšinka. To, že brzdím, poznám buď podle zpomalení, nebo pohledem. Cit v prstem už nemám.

Vesnička Madonna dei Fornelli se objevuje jako zázrak. Antonio s Valentinou akorát parkují svá kola před obchod, Enrico není přítomen, místo něj potkávám Alexandrose. Místo do obchodu míříme do místního občerstvení. V teple rozmrzáme a dáváme si výborné zákusky. Enrico dojíždí chvíli po mně, prý si hodně zajel u jedné odbočky, to se mi povedlo naštěstí jen trochu. Všichni víme, že musíme jet dál, v Pádské nížině bude tepleji než v 800 metrech. Přesto mě Antonio seznamuje s geniálním plánem a já ho přijímám. Společně s Valentinou si platíme pokoj každý za 10 euro, abychom se osprchovali a vysušili věci. Zprvu mi nepřišlo fér platit za několik hodin spánku nebo půl hodiny sušení plnou cenu, ale spíš bychom měli platit mnohem víc, protože uklidit všechno to opadané bláto je náročnější než úklid po běžném uživateli.

Do Bologny bychom měli převážně sjíždět, sice to stále vedlo hodně do kopce, ale opravdu jsme víc klesali a teplota stoupala. Hned po výjezdu z Madonny dei Fornelli nechávám Valentinu a Antonia před sebou. Nestačím jejich tempu, a ještě k tomu na první odbočce přejíždím. O to víc jsem překvapen, když se po chvíli objevují za mnou, prý si tam zajeli ještě víc než já. Společně ještě měníme baterky v GPS, dofukujeme Valentinino zadní kolo a po chvíli měníme i moje zadní. Sice vidím, kde přesně díra vznikla, ale na duši ji nenacházím. Raději dávám novou, už není taková zima, ale teplo nám není. Od sundávání pláště mám až do konce závodu vrstvu bahna a prachu na rukavicích, takže jakákoliv svačinka je o kousek křupavější.

Před Bolognou nás ještě promočí několik intenzivních přeháněk, takže se do města dostáváme zmrzlí, ale už víme, že máme hory za sebou a 240 km roviny před sebou. V cukrárně kousek za Bolognou se stavujeme na jídlo a plánujeme nocleh. Jedním ze sponzorů Italy Divide je Ostello dei Concari – cyklistické ubytování před Mantovou ležící na křižovatce největších cyklostezek vedené nadšencem Nickem. Z Bologny je to vzdálené 120 km. Jsou 4 hodiny odpoledne, takže je reálné to tam stihnout na noc. Antonio nám oznamuje, že by chtěl trochu šlápnout do pedálů a že ho nemusíme následovat. Já se s ním držím prvních 50 metrů, Valentina to vydrží asi kilometr, ale pak to vzdá a počká na mě, abychom se mohli střídat v háku. Ani její tempo však nejsem schopen udržet, natož ji vystřídat, tak mě chvíli táhne a pak zvolníme. S Antoniem jsem se bavil anglicky, ale Valentina umí jen Italsky, to zase neumím já, takže si ani nemůžeme povídat, ale v nouzi se dorozumíme. 

Cesta je sice rovná, ale vede po hrázích a náspech a rozhodně není hladká. Za světla ještě potkáváme podpůrné vozidlo a dostáváme pár sušenek. Prý to máme do Ostella tak deset minut. Po hodině jízdy se ptám Valentiny, jak je to ještě daleko, prý 12 km. To už zapadá slunce a já se rozhoduji jíst. Na deset minut to nemělo cenu, ale po hodině už mám hlad. Při pauze ještě zkoumám svoje pedály, při každém otočení vydávají hodně zvláštní zvuk a ten pravý u toho zvládá cestovat o centimetr do strany. Po dalších dvou hodinách jízdy, kdy nám průměrná rychlost neklesá pod 20 km/h, se opatrně ptám, jak je to ještě daleko. Asi 10 km, ale Valentina taky nechápe, proč to bylo předtím 12. Už jsem fakt unavený a vysílený, při jedné pauze skoro usínám na řídítkách. Pak na chvíli zabloudíme u jednoho mostu, ale v jedenáct hodin večer do Ostella dorážíme. 

Vítá nás Nico a po uklizení kol nám dává těstoviny s masem a salát. Kromě Antonia tu nocuje i Enrico a Němec Wim Verheyen. Do cíle to máme ještě 240 km, většina z nás se ukládá ke spánku, jen Valentina se rozhoduje pokračovat. Nevím, jak přesně to realizuje, ale dle spotů vyráží na trasu asi hodinu před námi společně s Wimem, takže si možná chvíli pospala. Já plánuju vyjet s Enricem a Antoniem v půl čtvrté. 

Najeto 209,1 km za 20 hodin, 3 hodiny spánku

Den 6–Mantova, Goito, Sommacampagna, Verona, Avio, Torbole

Ve tři ráno, přesně po třech hodinách spánku se cítím, jako bych vůbec nespal. Jenže pro dosažení cíle tento den je nutné vyrazit brzy. Antonio a Enrico mi ihned odjíždějí. Mantovou projíždím sám. Vůbec mi to nejede. Na rovinkách mají gravely hodně navrch oproti MTB. Za svítání zpozoruji nižší tlak v předním kole. Náhradní duši mám v zadním kole, díru v původní zadní nedokážu najít. Zkouším kolo jen dofouknout, ale při vyndávání pumpičky se mi daří vyšroubovat i ventilek, takže musím celou duši znovu foukat. Vzduch neuchází zrovna rychle, ale dofukovat od této chvíle musím zhruba každé dvě hodiny. Stále je to lepší než shánět novou duši. 

Za světla už mi to vůbec nejede. Jídlo u sebe nemám skoro žádné, naposledy jsem ho dokupoval ve Florencii před dvěma dny. Přemýšlím, jestli nemám někde tajné zásoby, když si vzpomenu na Nutella sušenku od fanouška před Siennou. Když mi ji dával, nebyl jsem z toho moc šťastný, ale teď mi šetří hodně času. Vytahuji z podsedlové brašny pytlík původně z řídítek a z něj nadrobenou sušenku. Sice nedrží tvar, ale čokoláda mi dodá tolik energie, abych se dostal do Verony a nakoupil další zásoby. 

V deset projíždím centrem a přemýšlím o trase. Za Veronou je rovina a pak výjezd do 1800 metrů, sjezd do 200, výjezd do 1500 a pak sjezd do cíle. Pokud se dostanu pod první kopec před polednem a pak budu stoupat tempem 350 výškových metrů za hodinu, mohl bych být v šest večer pod druhým kopcem a do půlnoci v cíli. Za Veronou z bot vyndávám nepromokavé igelitové pytlíky, které jsem na sobě měl už dva dny. Dnes je teplo, naposledy jsem podobnou teplotu cítil před Římem.

Pod Monte Baldo, jak se jmenuje nejvyšší bod trasy, se dostávám v poledne, plán zatím vychází. První dvě hodiny se mi daří stoupat podle plánu. Bohužel jsem nepočítal s tím, že budu v cestě do kopce jezdit z kopce a že budu do kopce jezdit skrz louky plné krav a vysoké trávy. Sklesávám až moc metrů na to, abych plán dodržel. Nad 1500 metrů už jsou cesty částečně pokryté sněhem. V tuto chvíli se mi daří dojet Enrica. Před vrcholem staví na jídlo a já mu ujíždím. Nahoře už cesta nevede jen do kopce, ale znovu se začíná houpat. Houpání skrz sníh, louže a cestu trvá asi 5 km. Tam mě Enrico znovu dojíždí. Do údolí mezi kopci jedeme společně. Na asfaltový sjezd s převýšením 1200 metrů jsem se hodně těšil, je plný serpentin a s Enricem se neustále předjíždíme. V polovině dofouknu přední kolo a pokračuju dál. Je to parádní a nekonečné. Netěší mě jen dva fakty. Prvním je nižší teplota spojená s pozdním večerem, tím druhým je skutečnost, že při brždění před každou zatáčkou hodně tlačím na řídítka, což odnáší moje zápěstí a prsty jsou ještě více znecitlivělé. 

Z celého stoupání, houpání se nahoře a sněhu jsem dost unaven. Rád tak přijímám návrh na jídlo a s menším nadšením na nalezení noclehu. U jídla přemýšlím o dojetí ještě v noci, ale sil na to moc nemám. Jde mi o čas, Enrico říká, že o moc míst si pohoršit nemůžeme, ale to mě netrápí. Nakonec se rozhoduji, že přespím, bude to bezpečnější. Ale u placení ubytování svůj názor měním. Těstoviny a Coca cola do mě dostaly dostatek energie na další pokračování, cíle musím dosáhnout ještě dnes. Nico mi v Ostellu říkal, ať dojedu dnes, tak mu to splním. 

Ve čtvrt na devět se vydávám na asfaltové stoupání. Mám před sebou asi 50 km, ale je to kousek, jen jeden kopec a pak sjezd. První polovinu kopce vylétávám a šlapu pouze ve stoje, v druhé už je to horší. Mám problém s usínáním. Když bych se zastavil nebo zpomalil tempo, tak usnu. Nahoře. A promrznu. Dělám všechno, co můžu. Světlo mám na plný výkon, sním si všechny sušenky, protože žvýkající pusa je neunavená pusa, při každém smrkání si chvíli podržím kapesník před světlem, abych se cítil víc jako ve dne. Nohy tolik necítím. Nevím, jak rychle tento kopec vyjížděli ostatní, ale jsem si jist, že jsem patřil k nejrychlejším. Nahoru se dostávám asi o dvě a půl hodiny později. Ještě na sebe obléknu úplně všechno, co mám. Je tam sníh, méně než na Monte Baldu, ale stále to tam můžu lehce položit. 

Nahoře se párkrát otočím skrz tunely, z nichž je nádherný výhled do údolí, ze kterého jsem vyjížděl. To mi říkal Giacomo v cíli, prý tam musím znovu a za světla. Já viděl jen rozsvícené město kdesi v hlubině pod sebou. Ve sjezdu několikrát dofukuju a několikrát stoupám, potom po rovině přijíždím na předposlední kruhový objezd a sjíždím k jezeru. 

Cítím se dobře, konečně mám to trápení, kdy jsem několikrát promokl a klepal kosu, za sebou. Nejlepší pocity jsem měl nahoře na posledním kopci, už jsem věděl, že neusnu, že mi to studený vzduch a celková zima nedovolí. 

V cíli mě čeká ten fanoušek, který mi pouštěl českou hymnu před Siennou, a pouští mi ji i teď, a společně s ním ještě pár lidí, které nepoznávám a kteří nejspíš patří k Valentině, která dojela asi hodinu přede mnou. Je čtvrt na dvě v noci. Ráno jsem vstával ve tři a vyjížděl v půl čtvrté. Po dvaceti jedné a tři čtvrtě hodiny jsem ujel 243 km a překonal 1800 m a 1500 m vysoké kopce. Dnes jsem po 1220 km, 22 km převýšení a 20 hodinách spánku překonal Italy Divide. Na celkovém 14. místě za 5,5 dne. Usedám do trůnu pro dojíždějící a nechávám se vyfotit. „Ale kde budeš spát?“ zeptal se mě ten fanoušek. „Nevím, nepřemýšlel jsem o tom…“ Nakonec jsem dostal povolení spát na terase místní restaurace, když o tom nikomu nepovím. Vybaluji spacák a ihned usínám. 

Najeto 243,7 km za 21 hodin a 41 minut

Lago di Garda

Probouzím se za světla kolem sedmé. Svítí sluníčko a u trůnu spí další tři závodníci. Ti dojeli v půl sedmé. Akorát přijíždí Enrico, vypadá mnohem čerstvěji než já, vyrážel z ubytování asi ve tři. Brzy se v cíli objevují další už dojetí cyklisté. Dost pozornosti přitahuje Jay Petervary. Já nenápadně uklízím svou ložnici a dávám se na opravu duší. Celkem v nich bylo asi 5 děr, ale ucházely dostatečně pomalu, aby mi umožnily dojet do cíle. Když odjíždím hledat ubytování na příští 3 noci, očekával jsem čas kolem 7 dní a podle toho kupoval jízdenky domů, přijíždí trio Alexandros Vrecas, Petr Fojt a Christian Dietrich. Poslední jmenovaný jel míle 2018 a v konečné klasifikaci byl pátý. Když jsem ho viděl večer přijíždět do San Piero a Sieve v momentě, když jsme šel spát, začala mi svítat naděje, že můžu dát míle za 9 dnů.

Vítězi letošního ročníku se stali James Hayden a Sofiane Seheli, kteří do cíle dorazili v čase 4 dny a 7 hodin. V Alpách je chytlo to největší sněžení, kdy napadlo 20 cm čerstvého sněhu. Já jsem tou dobou moknul v Apeninách. Pod předposlední kopec přijeli společně po téměř nonstop jízdě. James Hayden se rozhodl upřednostnit teplou sprchu a pár hodin spánku před ambicí na vítězství. Sofiane mezitím vysílený pokračoval. Těsně před vrcholem posledního kopce se oba znovu sjeli a když zjistili, že jeden druhému neodjedou, domluvili se na bezpečném dojetí do cíle, protože by bylo zbytečné riskovat v takových podmínkách zdraví. 

Své o tom ví i Štěpán Stránský, který v roce 2016 na Monte Baldo na druhé pozici také čelil rozmarům počasí, zatímco závodníci za ním dojížděli do cíle po objízdné trase. Štěpán je v Itálii legendou známou pod jménem the Wolfman. Většinou byl prvním člověkem, na kterého se Italové ptali, když zjistili moji národnost. Jedna paní mi dokonce ukazovala jeho vizitku.

Antonio poslední den opravdu zabral a dojel za 5 dní a 6 hodin na 9. místě těsně za Jay Petervarym, který se potýkal s technickými problémy. Wim Verheyem dojel 10., Václav Brož 11., Petr Novák 12., Valentina 13. a já 14.

Levente Bagoly přijel třetí za 4 dny a 19 hodin. 

Mark Lauzon dojel ve trojici nocující u trůnu na 17. místě. 

Enrico Comunello dokončil 20.

Zdeněk Keken dorazil do cíle za 6,5 dne. 

Italy z prvního dne jsem jménem neznal, tak nevím, kdy dojeli. 

Libor Hůlka dosáhl cíle po 7 dnech. 

Jakub Gsela s Jirkou Křížem to zvládl za 7 dní a 8 hodin. 

Zeno Molteni vzdal kvůli počasí těsně za Florencií, byl to jeho první závod, tak dělal hodně chyb. 

Ed Wolstenholme vzdal taky kvůli počasí před Bolognou. Chtěl do ní dorazit ten den, kdy jsme projížděli Florencií, což se ukázalo jako příliš náročné. 

Nico Valsesia byl pořadateli diskvalifikován za objetí prvního hike-a-bike úseku po silnici. Navigace ho tam nenavedla. Vrátit se zpět odmítal, ale časovou penalizaci mu Giacomo dopřát nechtěl, jelikož se díky tomu dostal do vedení se slušným odstupem na další závodníky.

Shrnutí

Za těch pět dní jsem se opravdu pěkně projel na kole. Bavilo mě to. Každý den byla okolní krajina jiná, teploty byly od těch nejvyšších na začátku až po ty nižší čtvrtý a pátý den. Do cíle jsem přijel hodně unavený, ale měl jsem chuť sednout na kolo a jezdit na kole dál. Bylo tam několik úseků, kde se muselo tlačit, ale tu projížďku dlouhou skoro týden jsem si užil. 

Ze závodu jsem si kromě mnoha skvělých pocitů a intenzivních zážitků odnesl i znecitlivělé prsty na obou rukách a totálně odepsané pedály, kde kuličková ložiska připomínala pytlík bonbonů spojených vazelínou. Zároveň jsem si potvrdil, že jsem spokojený s rozložením výbavy, a i s výbavou samotnou. Dost jsem si gratuloval, že jsem si týden před startem koupil teplejší spacák, bez něj bych Apeniny asi nedal.

Od třetího dne mě bolelo pravé koleno, nejdřív se to zhoršovalo, ale potom se to zase vytratilo. Mohlo tomu pomoci přehození telefonu z pravé kapsy u kalhot do levé, nebo šlapání středem chodidla, ale stejně tak to mohlo odejít přirozeně samo.

Přesto jsem si na míle musel pořídit nové gripy, pedály, košík na láhev a brašničky na rám a řídítka. Většinu těch věcí jsem měl na Itálii buď vypůjčenou, nebo odešly během závodu. A i když nerad, nakonec jsem si pořídil i časovkářské nástavce, sice fungují perfektně, ale vzhledově se mi vůbec nelíbí. 

Během tří dnů v cíli jsem měl možnost poznat ostatní závodníky, a dokonce si vyjet na jeden kratší výlet. Bylo to příjemné. Italy Divide je mnohými brána jako generálka na Tour Divide, Silk Road a podobné závody. Navíc se v tomto termínu nekoná nic podobného, takže konkurence je opravdu silná a rady nebo zkušenosti s jinými závody, které dostanete v cíli, jen tak někde nezískáte.

Příští ročník startuje 1. května z Pompejí, registrace se spouští 10. října. Neváhejte, závod můžu jedině doporučit. 

Zdroj fotek: Já, Italy Divide, Hagbard Celine, Karine Diamant, Aniek Rooderkerken.