Mezní body republiky

Tento článek byl zveřejněn s laskavým svolením autora Pavla Kadlíčka.

Směs vlastenectví, národní hrdosti a hlavně tři dopité dvanáctky – to vše mi položilo otázky: Jsem vůbec vlastenec ? Znám matičku českou alespoň na trojku? Bylo křestní jméno praotce Čecha Ringo? A nepatří už vlastně Mohamedu i Říp?

Desítky podobných otázek mne donutily za zvuku skřivana v poledním slunci zvolat:

Dost bylo zevlování po cizích pastvinách, stepích a pustinách. Dost bylo čumění se na cizí hory, cizí potoky a strže. Je konec s pochlebováním imperialistickým hrdlořezům. Doma budu, svou vlast poznám a s krajany se zaraduju. A začnu hned tady – na Řípu !!.. –„ ještě jednu dvanáctku, pěkně prosím ..“

Od onoho momentu začalo ryzí plánování. Aby mne cesta nějak rajcovala – musela mít nějaké motto, smysl, případně bod zájmu.

Já si našel body rovnou čtyři:

4 MEZNÍ BODY Republiky – neboli nejsevernější, nejzápadnější, nejjižnější a nejvýchodnější travní drny země Česko-Moravské. V pravdě nešlo o travní drny, nýbrž o hraniční patníky a smyslem cesty bylo, dostat se k nim, pokochat se vyjímečností místa a sežrat někde poblíž a v klidu rohlík s paštikou. Směr byl zadán od severu proti směru ručiček k východu, jako cesta byla zvolena všehochuť.

SEVER patník II/40 (51°3′20″ s. š., 14°18′58″ v. d)

Šluknovský výběžek je kraj rázovitý, stejně jako spolucestující z vlaku poskakujícího do města Šluknov. Po letmém průletu místním down-townem sem okamžitě vyrušil jakoukoliv návštěvu místní restaurace, neboť měl sem pouhé dva zámky na kolo, což jevilo se jako nedostatečné. Raději sem zamířil přes pastviny k obci Lobendava – Severní, v jejichž hvozdech ukrýval se nejsevernější patník. Cedule s názvem Nordkapp mi ukázala cestu po hraniční linii a žlutá značka mne vedla podél potoka až ke Svatému grálu. Přespal jsem v lesích nejsevernější části vlasti, nasycen divočinou a vysočinou,…. s rohlíkem ( hahaha..:-).

ZÁPAD – patník 1844 (50°15′7″ s. š., 12°5′29″ v. d)

Poklidná ranní cesta vedla mne přes Dolní Poustevnu, úchvatnou německou stranou Českého Švýcarska do Hřenska, abych se na moment ocitnul na nefalšovaném Mezním Bodu č.5 – Nejnižší bod republiky (115 m.n.m), Guláš s pěti a dvě plzně jako odměna, změnily se záhy za balvan v břiše, neboť cesta přes Žleb na Maxičky byla jako pěšina na Everest. Odměna ale přišla záhy v podobě Krušných hor a Krušnohorské magistrály. Tahle část republiky mne holt úplně omámila, byť vzpomínky na ni mám krušné. Po dvou dnech jsem se v Lubech konečně umyl, učesal a přes klín bratra Němce přejel na Ašský výběžek do obce Krásná. Patník 1844 je od vesnice asi ještě 5km a cesta k němu jest křivolaká, až divoká. Z německé strany je to jářku mnohem schůdnější. Byl jsem nejzápadněji co jen to šlo a kdybych měl u sebe foukací harmoniku, asi by nebylo od věci zafunět známý to song z filmu Tenkrát na západě. Až bych z toho německého datla zajisté rozplakal.

JIH – patník II/64 ((48°33′9″ s. š., 14°19′59″ v. d)

Použít bývalou hraniční cestu „signálku“ k přesunu na jih, ukázalo se jako debilní nápad. Cesta byla na mnoha místech zarostlá, rozbitá a pro mé vzpomínky na železnou oponu možná i frustrující. Na vrcholu Dyleň jsem signálku raději na nějakou dobu opustil a vrátil se na ni až za Rozvadovem v Českém lese. Poblíž vrchu Čerchov, potkal jsem se s mým bratrem a jeho novou přítelkyní. Můj bratr totiž na Čerchově, jakožto mladý filuta sloužil, neboli chránil naši vlast. Trpí k tomuto místu takovou úchylkou, že každá jeho nová přítelkyně musí složit zkoušku z lásky ne jinak, než došlapat sem na kole alespoň z Budějic. S radostí sem tedy popil s bratrem a fyzicky zničenou přítelkyní a ráno vyrazil do šumavských hvozdů. K samotné Šumavě se nikterak vyjadřovat nebudu, neboť mne bavila díky turistům nejméně. Ve Frymburku jsem se raději nechal převézt přívozem na druhou stranu Lipna a byl jsem zase v lesích sám samotinký jako Král Šumavy. Přes Vyšebrodský průsmyk a Studánky jsem se dokodrcal k osadě Rading bratra Rakušana, odkud je to jen čůrek k nejjižnějšímu českému patníku. Usednul jsem na zmíněný kus šutru a sežral dvě tatranky najednou. Bylo mi echt jasné, že potřebuji fůru energie na nejdelší přesun na trase, neboli na VÝCHOD!

VÝCHOD – patník I/12 ((49°33′1″ s. š., 18°51′32″ v. d)

Pěšiny a cesty vedly mne přes Novohradské hory k Třeboňským rybníkům, poté Českou Kanadou vstříc milovaným Slavonicím a Maříži – juj, až srdce mi plesalo. Pak kol Vranovské přehrady a parkem Podyjí na Znojmo, kde byl sem konečně jako doma. Na Moravě. Tam už sem rozuměl každému slovu. Krásný to kraj ta Jižní Morava. Krásný. Ale chybí jim lesy. Týden spával sem v lesích, jedl v lesích a hlavně kakal v lesích. A najednou jižní Morava – a pole a pole a pole a vinice. Nešťastného si mě našla u cesty rodina a nabídla mi nocleh na zahradě. A takový nocleh na zahradě, se na Moravě neobejde bez slivovice, že ano. O půlnoci jsme si potykali, v jednu jsme si zazpívali a kolem třetí ráno jsme se společně všichni adoptovali. S bolehlavem a za trvalého deště směřovalo moje kolo podél řeky Moravy a Karpat, směrem k Beskydským kotárům. Na bahnité hřebenovce přituhlo a mě poprvé drkotaly zuby. Docházely mi síly, elán, peníze i darovaná slivovice. Ze slovenské strany prorazil sem pomyslnou hranici k Trojmezí u Hrčavy a pak vystoupal krpál až k rašeliništi Bukovec, kde se nacházel poslední „šutr“ na trase. Ocitnul jsem se v Gorolsku – jednom z nejmalebnějších koutů republiky. Bylo věru na co koukat.

Poplácal jsem tedy nejvýchodnější patník, občůral nejvýchodnější smrk a v bukovecké hospodě poté udělal u piva konečné resumé: najeto přes 1300km, třináct dnů v čudu, jedenáct nocí v lese, unavený, špinavý až smradlavý. Díky cestě mám ale navěky jasno – že Česko je jedna z nejkrásnějších zemí na planetě, že Češi jsou veselá a přátelská chasa a že guláš s pěti ve spojení s pivem, je ďáblův nástroj.

P.S.: rok poté jsem úspěšně propojil nejvýchodnější bod s nejsevernějším, čímž jsem pomyslný kruh ukončil a své přesvědčení o kráse naší země ještě utvrdil. Heuréka!