Líba Rodová 12. 11. 2019

Když jsem v roce 2016 dorazila na nejsevernější bod ČR, po mém prvním cykloputování, bylo mi jasné, že tady cesta nekončí a že tahle jízda teprve začíná. Rok se s rokem sešel a nastal čas vyrazit zas. Kam? No přeci ze západu na východ. Prostě se vydám na cestu za východem slunce.

Když jsem v roce 2016 dorazila na nejsevernější bod ČR, po mém prvním cykloputování, bylo mi jasné, že tady cesta nekončí a že tahle jízda teprve začíná. Rok se s rokem sešel a nastal čas vyrazit zas. Kam? No přeci ze západu na východ. Prostě se vydám na cestu za východem slunce.

Pod stromeček jsem si nadělila své vlastní brašny a nafukovací karimatku Klimit (je to postýlka, co se vejde do obalu o velikosti bidonu) jsem dostala od Ježíška. Co jsem stále řešila, byla střecha nad hlavou. Přece jen kolem mě byla hromada lidí, co si myslela, že je to nutná věc na takovou cestu a já chtěla být vzorná. Ale ze studentských peněz jsem si nemohla dovolit nějakou parádu, a tak jsem se rozhodla, že si vyrobím vlastní přístřešek. Tyvek jsem nesehnala, ale brácha mi dovezl roli nějaké plachty na střechu. A co, že byla dost objemná, ale nepromokla a byla lehká jak pírko. Dva dny před odjezdem jsem si z toho vyrobila bikový stan snů. Takové to spaní, na které nikdy nezapomenete. A to myslím vážně. Uvidíte. 

Na západ mě odvezl taťka. Jeho kamarád dělá starostu v nejzápadnější obci Krásná. Právě on nás ubytoval, hostil a dovedl nás na západní bod. Po projetí zaniklé obce Újezd jsme se dostali k Mostu Evropy a dále podél potoka až na nejzápadnější bod naší země. V hlavě mi už hrálo jen to, jak vyrazím na ten, co je na druhé straně republiky. Po nafocení a zapsání do knihy nás čekala krátká cesta na večeři. Večer jsem v pokoji objevila zpěvník a v něm píseň Veď mě dál cesto má.

Den 1.

Ráno jsme si společně dali kafe na obecním úřadu, dostala jsem mapu Karlovarska a po otázce kudy projedu Aš sedl starosta do auta a vyvedl mě za město a ukázal mi směr kudy dál. Na východ. Veď mě dál cesto má. V euforii jsem ukrajovala první kilometry, kochala se krajinou, sluníčko pálilo o sto šest a já mířila směr Slavkovský les, kde ze země vyvěrají prameny léčivých vod. Po ochutnávce vody z jednoho pramenu ve Františkových Lázních jsem pokračovala na Cheb a pak kousek k hranicím, kde v tu dobu byl k prodeji zámeček Hrozňatov. Moc hezké místo, za kterým jsem se napojila na takzvané signálky. Cesty podél hranic, co nám tu zbyly po železné oponě. S myšlenkou, kdo tady dříve chodil ozbrojený, jsem dojela do Mariánských Lázní. Nenapadlo mě nic lepšího než ochutnat další minerální vody a najít si ještě schovaný Medvědí pramen za městem. Geniální mi to přišlo do chvíle, než se mi břicho začalo bouřit. Ještě že jedu sama. Návštěva klášteru v Teplé byla skoro povinnost. Nejsem věřící, ale mám v úctě podobná místa a vždy mě fascinují. Takové kouzelné místo jsem si našla i na spaní. Ulehla jsem u trosek kostela sv. Blažeje u Blažejského rybníka. A nebyla jsem sama. Na tomto místě se už 42 let schází jedna početná rodina, která tu tráví minimálně 14 dní v létě. Večer jsem s nimi seděla u ohně a při ranním odjezdu jsem dostala výslužku.

Den 2. 

Pomalu jsem pokračovala směrem na východ. Nečtiny, Kralovice, Berounka a neskutečné horko, kdy mi z domova přicházely zprávy, ať se někde schovám, ale mě to táhlo dopředu, takže jsem projela Křivoklátsko, obec Svatá, kudy jsem projížděla i loni, až jsem se dostala do kempu Srbská, kde jsem opět vybalila svůj geniální ultralehký stan, kam se schová jak kolo, tak já. Kolo jsem jednoduše dala vzhůru nohama a použila ho jako základní stavební prvek. Přes něj patřila jakási plachta na střechy a tu jsem natáhla jako stan pomocí kolíčků. A aby měl i boky, tak jsem další dva samostatné kusy plachty přidělala k té hlavní šňůrkami a knoflíky. S radostí a posilněna pivem jsem si tento skvost postavila uprostřed kempu vedle Berounky. Po večeři jsem brzy usnula a vzbudila jsem se v pozici s rukou držící rám kola nad sebou. Ono to kolo na mě prostě padalo a nějak jsem to ze spaní dokázala chytit. Jinak bych měla šlapku v obličeji. Vyjukaná jsem se vzpamatovávala a zjišťovala co se děje. A ono ejhle. Korytem řeky se k nám hnala pořádná bouřka a vítr mi prostě můj skvost sfouknul. Co Vám budu dál povídat. Chvíli jsem zírala, jak to, že tahle promyšlená věc nevydržela první větřík, ale pak mě probraly první kapky deště a s dovolením šéfa kempu, který naštěstí seděl venku, jsem se nastěhovala do volného stanu. Od té doby mi můj stan sloužil už jen jako podložka a lehké závaží na kole. Ani po třech letech nemám srdce ho vyhodit. 

Den 3.

Po nočním stěhování mě čekalo klidné ráno. Moje cesta vedla na místo zvané Svatý Jan pod Skalou a odtud jsem mířila Českým krasem k Sázavě, která mě další den doprovázela na mé pouti. Přes Benešov jsem dojela do jedné vesničky, kde mě nemohli ubytovat, ale poslali mě do Kondrace nedaleko Blaníku. Tam se mě ujala milá paní v turistické ubytovně. Po dvou nocích venku mi bodlo pohodlí pokojíčku a taky večerní procházka po okolí.

Den 4.

Tento den jsem měla jasný cíl – Slunečnou zátoku. Kdo četl Foglara, tak ví. Při příjezdu mě přivítala psychiatrická léčebna, ale lékaři mě naštěstí nasměrovali do zátoky, kde se odehrálo tolik dobrodružství. První dojem z komunistické prázdné ubytovny nebyl zrovna nejlepší. Foglara tu připomínal sned jen památník. I když byl původní plán zůstat tu a odpočívat, tak mě něco hnalo dál. V Ledči nad Sázavou jsem se schovala před deštěm v restauraci a poslechla si úryvek z hudebního festivalu, co byl na druhé straně silnice. Po kulturním i gurmánském zážitku jsem sedla na kolo a přemýšlela o tom, jak budu dneska spát. Jelikož mělo pršet, tak jsem si přála nějaký přístřešek a k tomu rybníček, kde bych si zaplavala. A ejhle. Za Havlíčkovým Brodem se objevil palouček, chatka a rybníček. Hned jsem tam zajela na průzkum. 

Bylo to přesně podle objednávky a kolemjdoucí pejskařka mi řekla, že majitelé jsou fajn a určitě jim nocležník vadit nebude. Byl to krásný večer. Fotila jsem hvězdy a spala pod střechou. Opravdu pršelo. Měla jsem štěstí. 

Den 5.

Ráno jsem po snídani dala všechno do původního stavu a nechala vzkaz s díky majiteli. Notný kus cesty jsem jela po sázavské cyklostezce. Hotová dálnice pro kola. Ale moc lidí jsem nepotkala, zahnal je domů déšť. Zato já jsem si ho po vedrech vyloženě užívala. Přes Nové Město na Moravě, krásnou Hornosvrateckou vrchovinu a úchvatné výhledy nad Kunštátem jsem se dostala až do Boskovic, kde jsem se na radu jednoho milého pána měla ubytovat. Po hodině bloudění městem jsem našla až po střechu plnou turistickou ubytovnu, kde se naštěstí našli dva filmoví fanoušci, co měli volnou postel a ubytovali mě u sebe. Doprovodila jsem je na filmový festival a pak si prošla noční město. Moc se mi tam líbilo. 

Den 6.

Ráno mi kluci udělali fotku a já už chtěla být sama, tak jsem si hledala nějakou lavičku s výhledem do kraje. Našla jsem a snídaně chutnala o dost více. Přejela jsem pár kopečků a dostala se k Bečvě. To byla další řeka, která mě měla doprovázet na cestě. Ale ještě před tím jsem se vyjela podívat na Plumlovský zámek. Už z dálky mě fascinoval. Ač nedostavěná, ale přesto monumentální budova stojí nad rybníkem a už z dáli hlásá, že byla postavena s plánem ohromit celou Moravu. Nevím jak ostatní, ale mě ohromila. Proto mi tip na přespání v podhradí o několik desítek kilometrů dál nepřišel jako špatný nápad. Když jsem si napouštěla vodu v jednom kiosku, poradil mi to chlapík za pultem. Tak jsem se vydala do kopce pod jeden z našich největších hradů Helfštýn. V podhradí bylo krásné místo na přespání v lanovém centru, kde jsem si udělala hotový pokojíček pod stromy. Byl to kouzelný večer. Jen bílá paní nepřišla.

Den 7.

Vzbudil mě chlad. A taky mě vyhnala předpověď počasí, která slibovala krásný celodenní déšť. Ujíždět se mi dařilo až do Kopřivnice, kde jsem se u muzea Tatry potkala s bráchou a jeho milou, kteří mi naložili brašny do auta, dali malou svačinu (dobře, snědla jsem jim všechno jídlo) a napsali mi, kam to mám dojet. Byli jsme totiž domluveni, že mě z téhle cesty odvezou domů a udělají si v Beskydech hezký víkend, jenže já přijela o den dřív a tak jsem se jim chystala nastěhovat do pokoje v horské chatě Kozubová. Vyzbrojena foťákem, flaškou vody a názvem chaty, kam mám dojet, jsem vyrazila do deštivého odpoledne. Krása krajiny a lehkost kola odváděli pozornost od zimy, deště a blikající baterky na mobilu. Libovala jsem si v tom, že mám mapu, ovšem až do chvíle, kdy jsem zjistila, že mapu sice mám, ale v brašně, co zůstala v autě. Mapy na mobilu mi pomoci nemohly, protože bych se v nouzi pak nemusela bráchovi dovolat. Ach ta technika. Tak jsem jela po paměti a vsadila na jedinou cestu, která vedla přímo do hor a vypadala, že povede dál než jen pár kilometrů. I s kolem jsem se ponořila do mlhy. Kříž vedle cesty na upomínku tragické události jen umocnil už tak téměř strašidelnou atmosféru tichých horských lesů. Už chybělo jen vytí vlků, nebo řvaní rysa. Byl to nejsilnější okamžik na cestě. Dvě hodiny škrabání se do neznáma ukončil telefon od bráchy, že jsou na chatě Kamenitý na večeři, ať zkusím trefit tam. Štěstí stálo při mně, jelikož asi po sto metrech se na stromě objevila cedule a ta ukazovala právě tam. Po bahnitém přejezdu lesních cest jsem se dostala na úchvatný výhled na Beskydy. Byla jsem tam. Na chatě na mě čekal brácha s Luckou a halušky s pivem. Život je krásný. Společně jsme došli nočním lesem na naše ubytování a plánovali dojezd na nejvýchodnější bod ČR.

Den 8. 

Počasí nám ráno moc přát nechtělo, všude byla mlha a pochmurno. Zůstali jsme na chatě a čekali na sluníčko, to se rozhodlo ukázat až kolem oběda. Takže jsem skočila na kolo a uháněla z kopce dolů, přes Dolní Lomnou, Jablunkov až na Bukovec, kde jsme se sešli na oběd, pak už scházeli jen dva kopečky a naučná stezka k nejvýchodnějšímu bodu. U jedné z cedulí jsem stála opřená o kolo a poznamenala, že už bych tam chtěla být, když mi na to Boža odpověděl, ať se podívám za sebe. A on tam stál kámen, který označuje východ. Musela jsem se smát a smála jsem se, když jsem si přečetla nápis na tabuli: „Po krátké procházce jste u cíle svého putování“. Ano byla jsem tam. Rok po „dobití severu“ jsem stála na východě. Rok po tom, co jsem si slíbila, že tady cesta nekončí, jsem stála na konci další. Ten pocit je nezapomenutelný. 

S dobrou náladou jsme společně došli Polskem na trojmezí a pak jsme se vrátili k autu a na chatu. Večer jsem usínala s myšlenkou na to, jak dlouho asi tak trvá objetí hranic kolem dokola.

Ráno jsem se vzbudila brzy. Po rozkoukání jsem zjistila, že je až moc brzy a budu ještě spát, když se za okny ukázala barevná obloha, která je předzvěstí východu slunce. Vzala jsem foťák a běžela ven. Slunce vyšlo a moje Cesta za východem slunce dostala dokonalou tečku. Strávila jsem na ní 8 dní, ujela 800 kilometrů a rozhodla se, že příští rok ty nejzazší body České Republiky spojím dokola. 

Vzdálenost
800 km

Obtížnost
3 z 5

Dny
8 dní

SHARE
  • 800 km
  • 3 z 5
  • 8 dní

support: