Jan Žďánský 26. 1. 2020

Ploučnice je malá nenápadná říčka, kterou si vodáci oblíbili především pro atmosféru připomínající legendární film Cesta do pravěku. I když se za vodáka nepovažuji, mám jí rád ze stejného důvodu. A k mému štěstí mi teče kousek za domem.

Ploučnice je malá nenápadná říčka, kterou si vodáci oblíbili především pro atmosféru připomínající legendární film Cesta do pravěku. I když se za vodáka nepovažuji, mám jí rád ze stejného důvodu. A k mému štěstí mi teče kousek za domem.

Koncem prosince se po dvoudenním dešti v lese těžko shání dřevo na oheň a dá se s tím počítat. Slunce zapadá brzy a rychle, takže přesto, že jsme s posledními paprsky na obloze vytáhli packrafty z vody a co nejrychleji se sbalili zpět na kola, na místo plánovaného bivaku jsme si přivezli tmu na chvostu pelotonu. Před dvěma dny jsem pozitivně koukal na Vánoce na blátě a v duchu se ujišťoval, že bude alespoň dost vody v řece. Kolem Ploučnice zřejmě pršelo o dost vydatněji, protože celý les byl durch nasáklý vodou a ani pod stromy se nedalo najít něco suchého. Světelný kužel čelovky co tři vteřiny ozářil stoupající oblak vydechované páry. Zima se vkrádala pod kůži. Zoufalé běhání po lese alespoň dalo na chvíli zapomenout na vtíravý chlad a svalový třes. Skoro všechno, co leželo na zemi, bylo nepoužitelné, ale něco málo jsem našel. Když se i mokrý klacek, který není úplně shnilý, rozřízne a naštípe tak, aby se člověk dostal k suchému jádru, je vyhráno. S tím jsem počítal. A i když bych si občas nechal pro pár deka useknout ruku, na tuhle akci jsem si pilku a velký nůž zabalil jako první. Zimní bikerafting je ten druh zábavy, kde je připravenost na místě.

Teplo sálající od ohně rychle obrousilo hrany vlhkému nepohodlí a ani ta ledová whiskey už nebyl tak hanebný a zbytečný společník, jako před třemi hodinami. Při každém naklonění hrnku k ústům jsme se mohli bezděčně pousmát nad dnešním dnem. Když jsme ráno nasedali na kola, jedna půlka našeho dvoučlenného týmů vůbec netušila, do čeho jde. S půjčeným packraftem na řidítkách a pádly na zádech měl být pro Kubu právě tento výlet úvodem do bikeraftingu. Cesta k řece neměla představovat nic výjimečného. Jen zkusit projet zas nějaké nové cesty, pár slepých uliček a podívat se, kde by se dala v budoucnu složit hlava, kdybychom se tudy ještě někdy motali. Připravit packrafty a kola na přesun po vodě šlo rychle. Naučené postupy zafungovaly spolehlivě. Jen jsem z nich musel sfouknout vrstvu prachu. “Všechno důležitý rychle pochytíš, až uvidíš, jak a kudy pádluju já. Teď při nastupování drž hlavně pevně pádlo. Pádlo nesmíš nikdy pouštět”. Pět vteřin poté, co jsem dořekl tu větu, jsem viděl, jak hlavní proud nasál packraft i s Kubou. Jeho pádlo, stabilně a bezpečně opřené o břeh, bylo ve vteřině z dosahu. Figurka, hrabající se zběsile po lokty ve vodě ve snaze zachytit se kořenů po proudu a zbrzdit následky školácké chyby, mě rozchechtala v nepříčetnost. Tato scéna se v našich hlavách promítala celý večer. Tyhle okamžiky nelze zachytit. Ty si člověk musí zapamatovat. Když už se zdálo, že praskot a syčení vlhkého dřeva utichá a oranžové odstíny na stěnách vytesané jeskyně si bere zpět černá barva noci, prořízl ticho další letmý úchecht, kterému se nedalo ubránit. Odpolední nalodění bylo už v ten večer legendární.

Následující ráno nesmlouvavě nabádalo k extra pečlivému průzkumu útrob našich spacáků. Z peří do zimy se tuze nechtělo, ale vidina horkého kafe nás přivedla zpět k radostem otužileckého života. Vodácké vybavení jsme nalámali do batohů a v mrazivém ránu roztočili pneumatiky směrem k nedalekému mostu přes řeku. Tam, v nejdivočejší části řeky, nás opět čekal přesun na vodu. Ranní mráz a sněhový poprašek na březích trochu otupěl nadšení z rozbalování ztuhlých packraftů. Pohled na skoro patnácticentimetrovou peřej uprostřed polorozpadlé kamenné propusti budil respekt. “Doufám, že to nešplouchne až na ksicht, to by mi mohlo kápnout za triko a to bych nerad,” hodnotil jsem objektivní nebezpečí očekávaného zážitku. Následující část řeky byla i pro mě premiérou. Přitékající potoky dozásobily koryto vodou a řeka se o kus rozšířila. Řeka je v tomto případě celkem nadnesené slovo, ale slovíčkaření není na místě. Snazší plavbu začaly komplikovat popadané stromy. Přenášení po břehu se do našich srdcí nezapsalo jako nejpovznášející zážitek, ale alespoň se podařilo rozproudit krev v žilách.

Poslední část dne opět představovala bikový přesun na tábořiště. Specifika zimního bikeraftingu nám připomněla ledová krusta na našich kolech a hlavně všechny zmrzlé popruhy, se kterými nebylo radno pracovat. Pobalit se na pozemní přesun už trochu bolelo.  Sbalený packraft se zas nějak zvětšil, brašny nešly pořádně dotáhnout, z prstů se stávaly klacky bez citu, oblečení bylo najednou mokřejší, než se prve zdálo a o to víc na těle záblo. Ale stejně jsme se pořád bavili. Zářící kužely čelovek nás dovedly k vytouženému cíli. Pod obří převis by se vešla celá Klabzubova jedenáctka i se střídačkou, ale my jsme ho měli pro sebe. Rutinu hledání, lámání, řezání a štípání jsme k našemu štěstí zakončili posedáváním a popíjením litrů čaje v teple a čmoudu plápolajícího táboráku

Jasně, že se nám ráno zase nechtělo ze spacáků na vzduch, komu by se taky chtělo. Ale ne kvůli zimě, naměřili jsme 0°C a nula vlastně není nic. Ani moc, ani málo, takže co? Vůbec nešlo o to, co je venku, věděli jsme, kdy a kam jedeme a těšili jsme se na to. Nechtělo se nám z tepla do zimy, protože to bylo pro tentokrát naposled.

Stěžovat si v zimě na zimu může jen blbec. Mám rád zimní bikerafting právě z toho důvodu, že je to vždy intenzivní zážitek. Není to pohodlné, není to pro každého a není ani to exhibicionismus. Je to esence prožitku z venkovního prostředí, ať už je jakékoliv. #thisispackrafting

Pokud se Vám článek líbil, podpořte nás jeho sdílením. Díky!

SHARE

support: